Každý, kdo se byť jen okrajově zajímá o pilotovaný kosmický program, se musel nutně setkat na první pohled s jednoduchými otázkami, které však při bližším zkoumání vůbec nejsou tak triviální, jak se může zdát. K jejich zodpovězení bylo třeba obrovského úsilí a ne nevýznamných finančních prostředků. Na počátku dobývání vesmíru totiž byla suma našich znalostí o většině běžných procesů ve stavu beztíže rovna nule. Nyní již odpovědi vesměs známe, přesto se otázky objevují stále znovu.  Jak se ve vesmíru člověk myje? Jak se ve stavu beztíže chodí na záchod? Jakým způsobem se udržuje fyzická kondice, když v beztíži je na každý pohyb potřeba mnohem méně síly, než na Zemi? Co vlastně kosmonauti a astronauti jedí a pijí? A právě poslední otázka je předmětem tohoto článku. Nejedná se vyčerpávající jídelní lístek sovětských, ruských a amerických kosmických programů, spíše jen o letmý přehled základních faktů a zajímavých historek, ve kterém si, jak doufám, to své najde jak vesmírem nepolíbený laik, tak i pokročilejší nadšenec.

Když se 12. dubna 1961 zvedla ze startovací rampy raketa R-7 s kabinou Vostok-1 na špici, jejího pilota, Jurije Gagarina, doprovázela na jeho cestě i dávka potravin. Mise byla sice plánována na necelý jeden oblet Země, avšak v případě, že by selhal brzdící motor, mohl Gagarin zůstat na orbitu mnohem déle, než by se dráha lodi opět potkala s atmosférou. V přihrádce na jedné ze stěn kabiny měl proto první kosmonaut světa zásobu jídla na přibližně deset dní. I pokud by vše šlo podle plánu, měl se Gagarin pokusit nějaké jídlo pozřít. Nikdo předem nevěděl, jestli bude trávicí trakt člověka reagovat stejně, jako u zvířat, která se na oběžnou dráhu dostala před ním.

Gagarin měl k dispozici jídlo v podobě pasty, či pyré, které bylo uchováváno v tubách, připomínajících velké tuby se slazeným mlékem, jaké známe i my. Každá porce vážila cca 160 gramů a Gagarin si během letu dopřál dvě tuby masové pasty a jednu tubu čokoládové omáčky. Nic špatného se nestalo, kosmonaut se neudusil, nezablokoval se mu jícen, polykací svaly fungovaly tak, jako na Zemi. S chutí už to bylo horší, jak dokládá zkušenost jisté holčičky, která viděla spolu s ostatními spolužáky, jak nedaleko jejich školy dopadá kabina Vostoku-1 na padáku. Všichni místní se pochopitelně seběhli kolem a spolužáci oné holčičky se jali prozkoumávat interiér kabiny. Když narazili na schránku s tubami, vyplenili ji a svou vzácnou kořist přinesli do školy. Tam ji rozdali ostatním. Někteří měli štěstí a vybrali si čokoládové pyré. Ona holčička, Tamara Kučalajeva, neměla při výběru šťastnou ruku a vytáhla si tubu s bramborovou kaší. „Vyplivla jsem to. Ani dnes bych to nejedla!“, vyprávěla s úsměvem po letech. Koneckonců ani samotní kosmonauti nebyli dvakrát nadšeni chutí: „Při snídani jsme jedli kosmické jídlo z tub a předstírali jsme, jak je úžasně chutné“, vzpomínal doktor Jevgenij Karpov, šéflékař oddílu kosmonautů a první velitel výcvikového střediska, na ráno onoho historického dne.

Jídlo bylo sice poměrně nedobré a voda s přídavkem chloru také nebyla z nejchutnějších, nicméně první kosmonauti tyto obtíže zvládali relativně s nadhledem. Při dalších letech přibyl do jídelníčku Vostoků například chléb v podobě malých kostek, potažených želatinou. Ta byla nutná proto, aby se zabránilo rozlétnutí drobků. Pokud by totiž zalétly do oddílů elektroniky, mohly by napáchat nedozírné škody.

Nejhůře z kosmonautů programu Vostok si s jídlem poradila jediná žena- Valentina Těreškovová. Během letu trpěla silnou kinetózou, která jí téměř znemožnila dodržet letový plán. Protože chtěla předejít zvracení, pila jen velmi málo vody a ocitla se na hranici dehydratace. Aby zakryla své pohnutky, stěžovala si na silnou pachuť chloru, kvůli které prý nebyla schopna pít více. Stejně žalostně dopadl v jejím hodnocení i tmavý chléb, který prý byl příliš suchý a tvrdý. Korunu všemu Valentina nasadila po přistání, kdy seběhnuvšímu se obecenstvu rozdala část zbylého jídla a sama si zavdala čerstvého mléka, které jí kdosi podal v lahvi, a nepohrdla ani nabídnutými lesními jahodami. Veškerá pozorování, záznamy a data dietetiků a lékařů tak přišla vniveč. Dlouho před startem a ještě nějakou dobu po přistání byl totiž velmi přesně naplánován nutriční příjem a výdej kosmonautů, a zbylé potravinové dávky byly po letu velmi přesně zadokumentovány. U prvního letu Jurije Gagarina to nebylo až tak kritické, ale u několikadenních misí přirozeně tato problematika nabrala na významu. Mezi výzkumníky zřejmě Valentina příliš oblíbená nebyla…

Na druhé straně zeměkoule zatím lékaři a dietologové bádali nad stejnými problémy, jako jejich sovětští kolegové. U prvních dvou suborbitálních misí nebylo z pochopitelných důvodů jídlo v plánu, ale už během letu MA-6 měl John Glenn vyzkoušet, zda je možné v beztíži polykat. Měl k tomu po ruce polotekutá jídla v tubách, malé masové a chlebové kostičky pokryté želatinou a prášky s různými příchutěmi, které se po přidání vody a protřepání daly vysrknout ze sáčků (ano, byl mezi nimi i legendární Tang). Ani americká podoba „kosmické stravy“ nebyla podle běžných měřítek příliš chutná. Nicméně Glenn s úspěchem zjistil, že pyré se polykat dá, a jeho následovník, Scott Carpenter pak během svačinky, sestávající z fíkové tyčinky zjistil, že ani pevná strava nebude v kosmu problémem. Připomínky astronautů byly vzaty do úvahy pro program Gemini. Z jídelníčku zcela zmizely tuby, byly provedeny změny ohledně doplňování vody (bohužel k dispozici byla stále pouze studená) do sušených polotovarů a menu bylo podstatně rozšířeno, trhákem se stal například krevetový koktejl nebo karamelový puding. Ovšem hned první pilotovaný let Gemini přinesl pořádný skandál, týkající se právě jídla.

Sešly se totiž dva faktory: přes veškerou snahu dietologů a kuchařů zůstávalo jídlo na hony vzdálené příjemným kulinářským zážitkům a konkrétně velitel letu GT-3, Gus Grissom, měl proti jeho chuti spoustu výhrad. Druhým faktorem byla Gusova slabost pro hovězí sendviče z restaurace a lahůdkářství Wolfie’s na Cocoa beach u mysu Canaveral. Kolegové se rozhodli připravit Gusovi příjemné překvapení. V čele s věčným vtipálkem Wallym Schirrou provedli selekci těch nejlepších kousků, připravených šéfkuchařem restaurantu. Vybrané sendviče prošly certifikačním testem, zda jsou schopny snést zátěž kosmického letu. Test sestával z upuštění sendviče na zem ze žebříku. Kousek, který tuto torturu přečkal v nejlepším stavu, byl pak zabalen do smršťovací folie a propašován do kapsy na noze skafandru Johna Younga, pilota mise GT-3.

Dvě hodiny po startu se Grissom najednou nestačil divit, když se Young vytasil se sendvičem. „Odkud jsi to vzal?“, ptal se lehce šokovaný velitel. „Vzal jsem ho s sebou. Ochutnej. Už je trochu cítit, co?“, Opáčil Young. Grissom přitakal: „Jo, a už se taky trochu rozpadá. Radši si ho strčím do kapsy.“ Young byl trochu zklamaný: „Byl to jen takový nápad…“ Na první pohled nenápadná epizoda rozpoutala v kongresu hotové peklo. Jak si mohli astronauti dovolit na orbit propašovat neschválenou položku? Jak to, že o tom nadřízení nevěděli? Asi nejvíc to schytal šéfastronaut Deke Slayton, kterému bylo vyčítáno, že své astronauty nedokáže zvládnout, a jednu chvíli dokonce NASA hrozilo, že bude její rozpočet osekán.

Pro experty na kosmickou stravu to ovšem byla hozená rukavice, kterou nešlo nezdvihnout. Když astronauti touží po sendviči, tak jim ho dopřejeme! Komprimované kostky sendviče pro Gemini-VII se speciálně vyvinutým potahem, sestávajícím z rozpuštěného sádla, mléčné bílkoviny, želatiny, kukuřičného škrobu a sacharózy pak splňovaly veškeré bezpečnostní, hmotnostní a objemová omezení. Až na to, že se nedaly jíst: „Zanechávají v ústech nepříjemnou pachuť a povlak na patře“, hlásil řídícímu středisku Jim Lovell.

Sověti se po programu Vostok nepouštěli do žádných větších experimentů, zůstali věrni svým tubám a želatinou potaženému chlebu. Do menu také přibyly konzervy a paleta jídel se značně rozšířila. Jídla uspokojovala jak choutky „masožravců“, tak „mlsných jazýčků“. V orbitálních modulech Sojuzů a posléze i v interiérech Saljutů byly k dispozici ohřívače, které danou konzervu ohřály na požadovanou teplotu.

Když se Američané chystali na Měsíc, dostali k tomu zcela nový prostředek- fenomenální stroj s názvem Apollo. Jedním z tajemství úspěchu programu bylo použití palivových článků. Ty díky reakci vodíku a kyslíku produkovaly teplo, elektřinu a vodu. A právě to umožnilo, aby astronauti dostali na výběr z pestré škály dehydrovaných pokrmů, které stačilo doplnit teplou, či studenou vodou a- voilà, relativně chutné jídlo je na světě. Astronauti si před letem mohli vybrat z menu, čítajícího několik desítek jídel. Příslušné položky pak byly připraveny; zabaleny do obalů s příslušným barevným pruhem, který označoval toho kterého člena posádky; a naskládány do potravinových schránek v tzv. Lower Equipment Bay pod sedadly astronautů. Ani Apollu se ale nevyhnuly větší či menší potíže s jídlem a pitím.

Během historického letu Apolla-11 se porouchalo zařízení, odstraňující přebytečný vodík z pitné vody pro posádku. Následkem toho Armstrong a spol. trpěli poměrně značnou… slušně řečeno…  flatulencí, o které se vyjádřil Buzz Aldrin s tím, že „bychom mohli vypnout trysky a zvládnout to sami.“ O tomto nepříjemném vedlejším produktu trávení by mohl vyprávět své i velitel Apolla-16 John Young. Respektive- své vlastně řekl a dost nahlas. Jeho předchůdci z Apolla-15, Dave Scott a Jim Irwin totiž na měsíčním povrchu a na cestě domů trpěli velmi závažnými srdečními arytmiemi. Lékaři se domnívali, že je to následek nedostatku draslíku a proto Apollu-16 naordinovali koňské dávky tohoto minerálu. Draslíkem byl obohacen zejména pomerančový džus, který astronauti museli povinně pít. Ovšem důsledkem nadměrného užívání draslíku je právě plynatost. A po jedné z měsíčních vycházek Young zapomněl vypnout mikrofon a k hrůze všech naslouchajících v řídícím středisku prohlásil směrem k parťákovi Charliemu Dukeovi: „Už mám zase prdy. Mám je zase, Charlie! Netuším, proč je mám. Řeknu ti, tolik citrusů jsem nesežral za dvacet let. A něco ti povím- během zbývajících dvanácti dní už nesežeru ani jeden! A jestli mi naservírujou draslík na snídani, pobliju se. Rád si občas dám pomeranč, opravdu. Ale ať mě vezme čert, jestli mám být zahrabaný v pomerančích!“ Tímto výlevem ovšem velmi naštval pěstitele pomerančů v celé Kalifornii, a NASA měla co dělat, aby situaci uklidnila.

Když do vesmíru odstartovala americká orbitální stanice Skylab, kolosální nosnost posledního použitého Saturnu V umožnila do té doby nevídané věci. Na jeho palubě se vezly kompletní zásoby jídla pro všechny tři plánované expedice. Díky dopravní kapacitě nosiče byly na palubě i mrazáky a proto si mohli astronauti dopřát ve vesmíru dokonce i zmrzlinu! Ovšem hlavním tahákem se pro Skylab staly máslové sušenky. Jedna ze specialistek, připravujících kosmickou stravu, jistá Ritta Rapp, dotáhla jejich recepturu k takové dokonalosti, že někteří z posádek, například Pete Conrad, si na nich vypěstovali takřka regulérní závislost! Sušenky se těšily takové oblibě, že když na Skylab přiletěla třetí posádka- Jerry Carr, Bill Pogue a Ed Gibson, hlásili na Zem, že některých položek, jmenovitě máslových sušenek, je podezřele málo. Předchozí posádky je prostě „vyjedly“. Jinak ovšem Skylab poskytoval nebývalý luxus, i co se týká běžných jídel. Už na Apollech bylo možno vidět astronauty, jak jedí běžnými lžičkami jídlo z plechovek a sáčků. Nyní měly posádky možnost nechat si jídlo ohřát a jejich denní příjem se měl pohybovat okolo 2900 kalorií. Nakonec bylo jídlo jedním z limitujících faktorů trvání letů zejména posledních dvou posádek Skylabu. Palubní zásoby nepostačovaly k tomu, aby byly mise prodlouženy.

V druhé polovině sedmdesátých let začali Sověti na Saljutu-6 využívat dvou stykovacích uzlů a tím i možnosti přijímání „návštěv“, popřípadě zásobovacích lodí Progress, podstatně se rozšířily i jejich možnosti, co se týče stravy. V rámci programu Interkosmos se na Saljuty dostávali příslušníci jiných států a pravidelně s sebou přiváželi národní speciality a hlavně čerstvé potraviny, zejména ovoce a zeleninu. Ve velké oblibě byly například okurky, cibule, jablka, česnek a podobně. Většina kosmonautů si na dlouhých misích stěžovala, že po nějakém čase chuťové pohárky jaksi „otupí“, a jídlo začne chutnat stejně. Proto vítali zejména ostřejší jídla a produkty- například cibuli Sověti jedli stejným způsobem jako jablka a velmi si libovali.

S příchodem, nebo spíše příletem Miru se rytmus návštěv ustálil. Oživení ohledně stravy nadále přicházelo od zahraničních návštěv a posléze od Američanů, kteří na stanici pravidelně zavítali díky Shuttlu. „Starousedlíci“ si velmi užívali společných večeří na konci každého dne, kdy se po vykonané práci sešli s „návštěvními“ posádkami u jídelního stolku v základním modulu nedaleko průlezu do modulu Kvant I.

Naproti tomu astronauti shuttlů neměli takové možnosti vzhledem k omezenému množství energie a koneckonců i krátkému trvání misí. Žádné mrazáky, veškeré jídlo muselo vydržet uchovávání při pokojové teplotě. Tím pádem byla většina potravin dehydrována hlubokým zmrazením, díky kterému se jejich objem snížil až o 90%. Aby NASA ušetřila, létaly na raketoplánech i produkty, které byly běžně k dostání v obchodech- tedy různé ovocné tyčinky, bonbóny a podobně. Na menu se samozřejmě podíleli také sami astronauti a dostupné spektrum poživatin odráželo jejich návrhy. Ellison Onizuka, později člen posádky nešťastného letu Challengeru,  měl tak třeba na svědomí uvedení kávy Kona a makadamových oříšků, Mary Cleave a Rodolfo Vela zase obohatili jídelní lístek o tortillu, Bruce McCandless zase přivezl na orbit „trail mix“ (směs oříšků, rozinek a bonbónů, něco jako naše studentská směs).

Nástup stanice ISS na scénu pak rozvinul již existující ruské i americké zkušenosti. Strava na ISS je samozřejmě velmi pečlivě sestavená s ohledem na nutriční hodnoty, obsah vláknin, minerálů, vitamínů a dalších složek. Členové posádek mají během pozemní přípravy možnost vybrat si ze 185 jídel dodávaných Američany a přibližně 100 jídel dodávaných Rusy (údaj platí pro rok 2010, v současnosti může být výběr ještě širší). Převažují dehydrované potraviny, které stačí doplnit teplou, či studenou vodou. Komplementy, jako sůl či pepř, se dodávají ve formě roztoku. Je to pochopitelné, představme si, co by způsobila vysypaná pepřenka v beztíži. Kosmonauti a astronauti mají k dispozici mikrovlnné trouby pro ohřev svého menu. Co se týče skladby jídelníčku, každý člen posádky ISS má k dispozici až 28 celodenních menu, když dojde na konec seznamu, začne opět od začátku. Jídlo je ošetřeno ionizujícím zářením, které zničí bakterie, způsobující hnilobné procesy, proto potraviny vydrží ve „spíži“ poměrně dlouho bez nutnosti zchlazení či zmrazení.

Pokud to okolnosti dovolí, pochutnají si astronauti díky nákladním lodím i na některých, pro vesmír neobvyklých, laskominách. Naposledy na popud Lucy Parmitana přivezla loď ATV Albert Einstein pravé italské menu, včetně  tiramisu!

Jak vypadá typická příprava oběda na ISS, nám ukazuje kanadská vesmírná superstar Chris Hadfield. Dnes budeme mít špenát:

Pro mnohé z nás ovšem běžná konzumace neznamená pouze neškodné poživatiny, ale také ne zrovna zdraví prospěšné substance. Jak je to vlastně ve vesmíru s kouřením a alkoholem?

Na počátku šedesátých let bylo kouření všeobecně v módě, kouřila většina členů prvního sovětského oddílu kosmonautů. Ve slavné „Mercury Seven“ v USA byl jediným nekuřákem Gordo Cooper. Po letech pak poznamenal, že jeho nekuřáctví zřejmě stálo za nižší spotřebou kyslíku během jeho letu MA-9 oproti původním předpokladům. Na palubě kosmických lodí bylo kouření samozřejmě naprosto nepřijatelné. Cigarety samotné se však na orbit dostaly poměrně záhy- jako žert Gordo Coopera a závodníka a dealera automobilů Jima Rathmanna. Ti nechali pro Wallyho Schirru a jeho let MA-8 vyrobit speciální miniaturní krabičku jeho oblíbené značky Tareyton, do které se vešly čtyři cigarety. K tomu přidali malou lahvičku whisky Cutty Sark a celý kontraband umístili do jedné z přihrádek v ovládacím panelu Schirrovy kabiny. Když Schirra během letu přihrádku otevřel, musel se smát. Jeho, coby hlavního vtipálka a osnovatele kanadských žertíků, nyní nachytali ostatní. Cigaretu si pochopitelně nezapálil, nicméně lahvičku vyprázdnil ještě na palubě záchranné lodi, která jej po letu vyzvedla. „Doktoři se pak divili, jak je možné, že mám v krvi malé množství alkoholu!“, chechtal se pak po letech.

Pro americké astronauty bylo kouření na palubě zcela nemyslitelné a někteří mají za to, že proslulá Schirrova podrážděnost během letu Apolla-7 v roce 1968 byla způsobena právě nikotinovým deficitem. Naproti tomu Sověti si tak moc hlavu nelámali. O Saljutech se můžeme pouze dohadovat, mnohé zdroje však hovoří o tom, že později, na Miru, už kosmonauti kouřili poměrně běžně. Jak to ovšem dokázali v prostředí, kde je tolik detektorů kouře, to vědí jen oni. Dalším provinilcem je první Japonec ve vesmíru, Tojohiro Akijama, kterého údajně během jeho pobytu na Miru v roce 1990 přistihli jeho kolegové přímo při činu. Není se co divit, Akijama byl velmi silný kuřák se spotřebou 80 cigaret denně, proto byl u něj nedostatek nikotinu zřejmě hodně znát. Dnes by si ovšem zapálil jen velmi těžko, ISS je čidly kouře prošpikována znatelně více, než Mir, nehledě k tomu, že jsou mnohem sofistikovanější.

Druhou rozšířenou neřestí je alkohol. Pro Američany bylo a je pití alkoholu na orbitu naprosto nepřípustné. Tedy snad jen s výjimkou letu Apolla-11, kde po přistání na Měsíci Buzz Aldrin vykonal svaté přijímání s miniaturním náprstkem vína. Tentokrát však (narozdíl od sendviče v Gemini) šéfastronaut Deke Slayton o celé záležitosti věděl a schválil ji. Co se ale týče pití těsně před letem, to je jiná- v dobách letů raketoplánů bylo minimálně ve dvou případech závažně porušeno pravidlo, zakazující konzumaci alkoholu 12 hodin před startem. V těchto případech byli dotyční natolik poznamenáni etanolem v krvi, že jejich kolegové i lékaři měli obavy o bezpečnost během startu, nicméně lety nakonec proběhly z tohoto hlediska bez problému.

Ovšem zcela legálně popíjet sherry a dívat se přitom z okna na ubíhající zemský povrch- k tomu měli velmi blízko astronauti programu Skylab. Položka číslo 10 na původním návrhu nápojového menu pro Skylab zněla: „víno (rosé nebo sherry)“. S návrhem přišli sami astronauti s tím, že se jedná o „prázdné kalorie“, žádný protein, žádné elektrolyty, nic co by mohlo ovlivnit výsledky v oblasti nutričního výzkumu. Po dlouhém váhání lékaři kývli a 20. listopadu 1971 se v domě jednoho z budoucích obyvatelů Skylabu Dr. Joe Kerwina sešla „ochutnávací party“. Na nápojovém lístku bylo 6 vzorků sherry, nakonec vyhrála značka The Taylor cream sherry. Ve středisku přípravy stravy už začali přemýšlet nad bezpečným zabalením nápoje, jenže vše dopadlo jinak. Velitel třetí posádky Jerry Carr si pustil pusu na špacír a při jakémsi rozhovoru se o sherry na Skylabu zmínil. Na NASA se okamžitě snesla lavina rozhořčených dopisů, ve kterých pisatelé vyjadřovali svou zlost nad tím, že si posádky Skylabu budou za peníze daňových poplatníků srkat na oběžné dráze víno. Celá záležitost byla potichu smetena ze stolu, k velkému smutku posádek.

Naproti tomu Sověti a posléze Rusové se alkoholu nijak nebránili. Na palubách Saljutů a Miru byl dokonce legálně koňak pro medicínské účely. Lékaři vysvětlovali, že občas je třeba vyrovnat svalový tonus a snížit celkové napětí. Později na palubu Miru přibyl i likér z ženšenu pro stejné využití. Ruským molodcům to však nestačilo a tak se pašování nápojů na lihové bázi na palubu Miru stalo rozšířeným sportem. Když na stanici pobývali Američané, nestačili se divit poté, co nacházeli lahve alkoholu v rukávech skafandrů Orlan, či za různými panely na stěnách stanice. Na zásobování kosmonautů se podílely i manželky, jejichž oblíbenou kratochvílí bylo plnění čokoládových bonbónů s původně neškodnou náplní vodkou pomocí stříkačky a jehly. Ovšem při stavu Miru, který neustálými problémy napínal nervy kosmonautů až k prasknutí jim to asi nelze mít moc za zlé…

V dnešní době už není možné, aby se na ISS nelegální alkohol dostal. Na odbavování nákladních lodí se podílí celá mezinárodní posádka a asi nikdo by nechtěl, aby v případě havárie kolega posilněný sklenkou alkoholu udělal fatální chybu. A tak nejoblíbenější jídelní „drogou“ na oběžné dráze zůstává čerstvé ovoce, jak nám na obrázku dokazuje Karen Nyberg.

Takže- dobrou chuť!

Zdroje informací:

D. Witt, O. Garriot, J. Kerwin „Homesteading Space- The Skylab Story“
Ch. T. Bourland, H. L. Vogt „The Astronaut’s Cookbook- Tales, Recipes, and More“
M. Roach „Packing for Mars- The Curious Science of Life  in the Void“
J. Doran, P. Bizony „Starman“
B. Burrough „Dragonfly- NASA and The Crisis aboard Mir“
http://www.nbcnews.com/science/alcohol-space-da-6C10403671
http://articles.latimes.com/1998/feb/22/news/mn-21724
http://usatoday30.usatoday.com/news/world/2001-03-22-mir-obit.htm
http://www.doctorzebra.com/drz/s_medhx.html#soviet
http://spaceflight.nasa.gov/living/spacefood/
http://spaceflight.nasa.gov/shuttle/reference/factsheets/food.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Space_food
http://spaceflight.nasa.gov/station/crew/exp7/luletters/lu_letter3.html
http://forum.kosmonautix.cz/viewtopic.php?f=24&t=238

Zdroje obrázků:

 http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/station/crew-7/lores/iss007e06702.jpg
http://www.wired.com/images/article/full/2008/03/valentina_tereshkova_500px.jpg
(Kredit: Corbis/Hulton-Deutsch Collection)
http://www.engineering.com/Portals/0/BlogFiles/DesignerEdge/Photo%20of%20the%20DAy/SpaceFoodMercury.jpg
http://www.boingboing.net/images/_books_apollo_Resize-jpg_fs6c1-3.jpg
http://wiki.rvp.cz/@api/deki/files/20853/=IMG_3680.JPG
(Autor: Jaroslava Pachlová)
http://www.futurecamping.com/images/space-shuttle-food-items.jpg
http://www.collectspace.com/images/news-070913c-lg.jpg
http://www.rrauction.com/images/3221923.jpg
http://msnbcmedia1.msn.com/j/streams/2013/June/130621/6C7972742-060117_alcohol_hmed_3p.blocks_desktop_large.jpg
https://fbcdn-sphotos-h-a.akamaihd.net/hphotos-ak-prn1/q84/s720x720/1016417_665038796857362_966236528_n.jpg
(kredit: Roskosmos)