V polovině padesátých let konečně skončila korejská válka, ale svět se stále hlouběji nořil do vod války Studené. Sovětský svaz získal vodíkovou bombu a svou sílu udržet si své satelitní státy ukázal při povstání v Maďarsku v roce 1956. Přesto se objevila iniciativa Mezinárodního geofyzikálního roku (IGY), která nabádala státy, aby využily některých technických prostředků k vědeckému výzkumu. V rámci těchto návrhů bylo i využití raket, jako raketových nosičů pro vědecké družice. Mezi účastníky se krom USA přihlásil i Sovětský svaz, což si u mnohých vládních i vojenských činitelů ze Spojených států vysloužilo jistý posměch. Všichni byli přesvědčeni o tom, že SSSR není technologicky natolik vyspělý, aby dokázal postavit raketu.

VI. Kosmický věk

Druzí v pořadí

Wernher von Braun se v této době snažil přesvědčit své nadřízené, aby mu povolili využít zkušeností jeho a jeho týmu. Měl k dispozici raketu Redstone a pracovalo se na jejím vylepšení, společně s ní probíhal vývoj rakety Jupiter s doletem až 2000 kilometrů, jejíž dokončení bylo doslova za dveřmi. Armáda však vehementně odmítala jakékoli návrhy von Brauna o vyslání satelitu.

Spojené státy se do iniciativy IGY zapojily také, ale v kongresu prošlo vypuštění satelitu jedině za předpokladu, že satelit i nosič bude pocházet z vědeckého prostředí a nebude mít co dočinění s armádou. Vznikl projekt Vanguard. Raketa Vanguard kombinovala inovativní první a druhý stupeň na kapalné pohonné látky a malý třetí urychlovací stupeň s raketami na tuhá paliva. První stupeň vycházel z rakety Viking a nebyl zcela vyzkoušen, druhý stupeň byl do značné míry nový. Na každém stupni rakety se podílela jiná firma a celková koncepce rakety nebyla ještě nikdy vyzkoušena. Von Braun proto vyslovil oprávněné pochybnosti o tom, že by rakety byla schopna fungovat, nikdo ho však neposlouchal.

Zatímco se projekt Vanguard potýkal s dílčími problémy a nedařilo se jim připravit raketu k letu, von Braun a jeho tým v roce 1956 provedl první odpal rakety Jupiter-C a hned první odpal se zapsal do historie. Raketa vystoupala do výšky 965 kilometrů, čímž si zapsala výškový rekord a uletěla vzdálenost 5311 kilometrů, čímž zase přepsala rekord dálkový. Von Braun tehdy v řídicím bunkru jásal nadšením a prý předvedl i malý oslavný tanec. Všem bylo jasné, že mají skutečně využitelný raketový nosič. Vedení armády jim však jako výraz vděku poslalo rozkaz, aby napříště omezili dolet testů raket na 320 kilometrů, čímž se vlastně vrátili do dob testování V2. Už při tomto testu byla na špici rakety maketa užitečného zařízení a před letem přijel speciální pověřenec, který zkontroloval, zda zařízení není náhodou aktivní, tak daleko šla snaha úřadů zabránit von Braunovi, aby náhodou nevystřelil první satelit.

Je nutné vysvětlit, že prezident Dwight D. Eisenhower, ani speciální komise vytvořená za účelem sledování a vyhodnocování možných kosmických aktivit, nepovažovali oběžnici země za nijak důležitou. Trvali proto na tom, že se o první satelit musí pokusit námořnictvo s nevojenskou technologií a to i za rizika, že se jim to nepodaří. Panovalo také obecné přesvědčení, že je Sověti předstihnout nemohou jednoduše proto, že nejsou natolik technicky vyspělí, aby vůbec dokázali postavit nějakou letuschopnou raketu. Tyto domněnky potvrzovali i někteří senátoři, například Allen Joseph, který měl za úkol vyslechnout von Brauna s jeho poznatky o možnosti toho, že by Sověti mohli vyslat satelit, rozesmál, když mu von Braun popisoval, že Sověti tyto prostředky skutečně mají. Sám senátor se totiž před krátkým časem vrátil z SSSR a konstatoval, že poté, co viděl, že se po městech projíždí jen pár starodávných automobilů, si vůbec nedovede představit větší blbost, než že by Sověti dokázali postavit raketu.

Von Braun se tedy pokusil kontaktovat přímo námořnictvo. S upozorněním na jejich problémy se stavbou jejich rakety jim navrhl, že jim poskytne svoji raketu a klidně jim i povolí ji přejmenovat na Vanguard a prezentovat jako svoji, hlavně když jim start vyjde v nějakém rozumném časovém rozmezí. Námořnictvo tento návrh odmítlo. Von Braunovi tedy zůstala v rukávu poslední karta. Z dvanácti kusů vyrobených Jupiterů se rozhodl jeden schovat a mít ho připravenou pro případ, že bude nutné mít rychle funkční nosič. Samozřejmě i tento návrh mu armáda zakázala a tak se rozhodl to trochu obejít a za tiché podpory svých přímých nadřízených zahájil test dlouhodobého uskladnění, kterým si zajistil jednu uskladněnou raketu Jupiter-C.

Tak jako si tým von Brauna postupně schoval komponenty na raketu, měli schovaný i satelit. Jeho první návrh vznikl už v roce 1954, když von Braun zavítal na soukromou konferenci předsedy IAF Fredericka C. Duranta III., kde společně s dalšími kolegy dlouho diskutovali nad možností postavení oběžnice země. Právě zde vznikl nákres, který po drobných úpravách byl technickým výkresem pro první americký satelit. Práce na tomto satelitu probíhaly po pracovní době a před oficiálními místy v podstatě potají. Vše bylo připraveno, kdyby přeci jen bylo třeba von Braun a jeho týmu.

Během roku 1957 se objevovaly indicie, které nasvědčovaly tomu, že Sověti mají přichystanou svoji raketu a jsou schopni vyslat satelit. Politici i armáda to i nadále zlehčovali a argumentovali zaostalostí Sovětského svazu. Špionážní snímky však naznačovaly, že Sověti mají k dispozici hodně velkou raketu a von Braun byl o těchto snímcích informován. Ke konci září zveřejnili Rusové radiové frekvence, na nichž bude vysílat jejich družice a čtvrtého října 1957 se nad hlavami lidí objevila první umělá oběžnice. Von Braun byl v té době na koktejlovém večírku zaměstnanců Redstonské zbrojovky a když zpráva došla až k němu, řekl jen: „No to mě podržte!“ Vzhledem k tomu, že na večírku se nacházelo mnoho významných představitelů armády, včetně čerstvě jmenovaného ministra obrany Neila McElroye, vystoupil von Braun a deklaroval, že kdyby jim armáda nesvazovala ruce, už před rokem mohli být první oni. Dodal také, že je schopen do šedesáti dnů od dodání příslušného rozkazu, vyslat svůj první americký satelit. Neopomněl se ještě zmínit o tom, že Vanguard nemá šanci uspět.

Dopad na světovou veřejnost byl dalekosáhlý. Předpoklady komise prezidenta Eisenhowera o tom, že satelit nevyvolá žádné větší reakce, byly značně mimo skutečnost. Média byla plná palcových titulků o Sovětském úspěchu, armáda si lámala hlavu, jak mohli Sověti přijít k tak silné raketě a politici se vzpamatovávali z toho, že jejich představy o naprosto nevyspělém SSSR budou muset upravit. Armádu samozřejmě mnohem více než satelit děsila raketa, která jasně ukazovala, že Sověti mají nosič, který je schopen donést atomovou hlavici až na americké území. Toto nebezpečí si začala uvědomovat i americká veřejnost. Nátlak na projekt Vanguard se zvýšil, lidé chtěli, aby i USA dokázaly, že jsou schopny vynést satelit. Média si pro první Sputnik, jak se satelit nazýval, oblíbila název vesmírný Pearl Harbor. President Eisenhower však význam Sputniku bagatelizoval a společně s ním i jeho hlavní poradce. Označoval ho za: „Nějakou bezvýznamnou kouli ve vzduchu.“ A dodával: „Amerika chce vyslat vědecký satelit a ne vyhrát v nějakém vesmírném basebalovém zápase.“

Jistý texaský demokrat Lyndon B. Johnson se k tomu vyjádřil asi následovně: „To je výborné slyšet, že Amerika bude mít za rok lepší satelit, když si počkáme, bude mít třeba i chromované hrany a automatické stěrače.“ A hned poté dodal: „Římská říše vládla světu proto, že měla cesty, Britové ovládli moře a vytvořili tak mocné Britské impérium a dnes jsme dovolili Sovětům, aby si udělali předmostí ve vesmírném prostoru.“

Proč vlastně byla raketová technika v USA pozadu, oproti té Sovětské? Těch příčin je jistě více, ale hlavní, i jak sám říkal von Braun je ta, že mezi lety 1945 – 1951 si Američané nevěděli rady s týmem techniků z Německa a nedávali jim žádnou práci, která by Ameriku na poli raket posunula dále. Jednak scházely peníze a jednak to byla také nejasná strategie, kdy díky politickým rozhodnutím se stále měnil náhled na potřebu raket. Toto šestileté zpoždění nyní hrálo Sovětům do karet. „Pořád jsme byli a nyní stále jsme jen druzí v pořadí! A přitom mohla být Amerika mnohem dál, kdyby nám stále nesvazovala ruce.“ Rozčiloval se von Braun večer, když zjistil zprávu o Sputniku.

Nejdříve veřejný ohňostroj, potom satelit

Význam projektu Vanguard stoupl a dostal se do hledáčku médií. Námořnictvo bylo tlačeno ke zdi časově i nevyřčenými nároky na úspěšný start. Měsíc po Sputniku startoval Sputnik 2, na jehož palubě byl i první živý tvor, pejsek Lajka. Sputnik 2 vážil úctyhodných 508 kilogramu, bylo jasné, že náskok, který Sověti mají, je skutečně velký. V rámci projektu Vanguard se počítalo s vypuštěním necelá dvě kila vážícího satelitu.

Když se na nebi objevil Sputnik 2, vydala armáda rozkaz, aby se Redstonská zbrojovka a von Braun připravil, že pokud bude potřeba vyšlou jejich satelit, ale přednost měl stále Vanguard, který se nyní potýkal s dalšími a dalšími problémy a to ještě nedošlo ani k jednomu pokusu o start.

Tým von Brauna však začal pracovat, když konečně dostal zelenou k přípravě. Původní satelit, který plánovali a měli připravený, už značně zastaral a tak von Braun navázal spolupráci s šéfem katedry fyziky na Iowské univerzitě s A. Van Allenem a navrhli satelit nový. Van Allen připravil sadu přístrojů – detektory kosmické radiace a jiné senzory -, která se pohodlně vešla do příďové špice Jupiteru-C.

Společně s přípravou prvního satelitu, zahájil von Braun i jednání o vyslání prvního člověka do vesmíru. Začal tím, že dával dohromady lidi, které bude později potřebovat. Časté poznámky, že daní lidé na to nemají potřebné znalosti, von Braun odbýval větou. „To nemá nikdo v téhle zemi.“. Von Braun plánoval využít raketu Redstone, jako nosiče pro první let člověka do vesmíru. Znal všechny její technické specifikace a nutné úpravy, nebál se je prezentovat i nejvyšší m místům a projekt štědře propagoval.

6. prosince 1957 byl na mysu Canaveral připraven nosič Vanguard s malým satelitem na svém vrcholu. Start sledovalo mnoho televizí a ještě více novinářů přihlíželo zpovzdálí. Ze startu byl vysílán přímý přenos a všichni se těšili, že trochu dorovnají skóre, které ovládali Sověti. Námořnictvo se však neúspěchu obávalo a tak raketě dalo nicneříkající označení TV-3 (Test Vehicle 3). Několik málo sekund po startu se raketa ponořila do ohnivého oblaku kouře a vytvořila dech beroucí ohňostroj, který vysílala většina amerických televizních stanic živě. Fotky a záběry z místa neúspěchu obletěly Ameriku a byly korunovány palcovými titulky, které zněly i takto: Kaputnik, Šrotnik a další nelichotivé přezdívky následovaly.

Von Braun a jeho tým měli zelenou. Vyvezli raketu Jupiter-C, která od roku 1956 pod záminkou testování dlouhodobého uskladnění ležela v jednom z Redstonských skladů a začali ji připravovat ke startu. Von Braun ještě 8. prosince domluvil startovací rampu na misi Canaveral. Nový satelit byl rychle dokončen a už 28. Ledna 1958 stála raketa i se satelitem na odpalovací rampě. Počasí však nepřálo a nepřálo ani den následující, až 31. Ledna se vyjasnilo a zahřměly motory prvního stupně. Raketa pracovala bezvadně a brzy zmizela z dohledu.

Von Braun byl v té době ve Washingtonu, což byl požadavek vedení armády i prezidenta, aby v případě úspěchu, byl k dispozici novinářům. Měli přímou telefonickou linku na pozorovací stanici východně od Pasadeny, kde se 106 minut po startu měl satelit ohlásit. Když nadešel čas, přišla zpráva, že se satelit neozval. Uběhla minuta, druhá, třetí a satelit stále nebyl v dosahu. Nervózní generálové se von Brauna vyptávali, co se stalo a on sám měl co dělat, aby udržel úsměv a všem říkal, že to dobře dopadne. Pak šlo vše naráz, ozvaly se nezávisle na sobě tři jiné pozorovací stanice, že satelit zachytily, měl osm minut zpoždění, dostal se totiž na vyšší oběžnou dráhu. Prezident Eisenhower vystoupil před novináře a satelit nazval Explorer 1. Amerika se konečně dostala do boje o vesmír. Je zajímavostí, že tento satelit byl vlastně jediným vědeckým příspěvkem Spojených států k Mezinárodnímu geofyzikálnímu roku.

V roce 1958 se rozjelo mnoho nových projektů, které reagovaly na počátek vesmírného věku. V Redstoneské zbrojovce pokračovaly práce na vylepšení rakety Jupiter. Von Braunův tým zase pracoval na podrobnějších plánech dalších kroků při letech do vesmíru. Začaly vznikat první plány kosmických lodí, letů na Měsíc a tak dále. V roce 1958 byly předloženy i první studie nejsilnější americké rakety Nova, která se měla stát nejsilnějším Americkým nosičem. Zároveň začal vznikat plán na silnější nosnou raketu, jejíž první stupeň měl mít tah 4450 kN, byl to vlastně základ raket řady Saturn. Přesto byl však von Braun znepokojen stavem a názory americké veřejnosti. Upozorňoval na to, že by Američané neměli stále jen čekat na to, s čím přijdou Sověti, ale že by měly převzít roli vůdce. Také ho znepokojovalo, že si značná část veřejnosti i politiků myslela, že Sovětský svaz je problém, který se rychle vyřeší sám, protože diktátorský režim nemůže být dlouho na vědecké špičce a jistě se brzy sám rozpadne. Von Braun říkal, že to tak nebude a že by se Američané měli snažit soustředit na své projekty s vědomím, že SSSR bude velkým a těžkým soupeřem.

29. července byl založen Národní úřad pro letectví a vesmír NASA – včera jsme tedy slavili 55 let od založení – základem této organizace byl Národní poradní výbor pro letectví NACA. Prvním šéfem NASA se stal T. Keitha Glennana. Von Braun a jeho inženýři a technici měli přestoupit k NASA, ale první schůzky dopadly neúspěšně. Von Braun se pro své zaměstnance a tým snažil získat výsadní postavení, což se z počátku nelíbilo prvnímu řediteli. V roce 1959 proběhlo mnoho schůzek, kde Huntsnvillský tým domlouval s vedením NASA na podmínkách spolupráce, hledali ideální řešení lodí Mercury, nosné rakety a tak dále. Jak sám von Braun později říkal, z počátku nebyli všichni vedoucí představitelé naladění na jednotnou vlnu a souběžně s vyjednávání o využití raket Redstone, se vedly tajné diskuze s letectvem o jiných nosných raketách, von Braun to tehdy zjistil a vznikla z toho dlouhá ostrá debata. Popravdě v době před vznikem programu Apollo a rozdělení jasných rolí všech lidí a center, panovala mezi Huntsnvillem a Houstonem jistá nevraživost, která se na veřejnosti maskovala, ale ve skutečnosti to byl často vyostřený boj. Postupně se však situace uklidnila a po rozdělní práce na programu Apollo se střediska navzájem podporovala. V roce 1960 přešel tým do nového centra, které bylo pojmenováno po generálovi Marshallovi. Ředitelem tohoto centra se stal von Braun a po dlouhých letech překotného vývoje konečně opanoval úřad o kterém tak dlouho snil.

Mezitím pokračovaly práce na vylepšení raket Jupiter-C, které jako kosmické nosiče byly překřtěny na Juno. V roce 1959 se podařilo uvést na průlet kolem Měsíce satelit Pioneer 4, který se následně stal prvním americkým satelitem na oběžné dráze Slunce. Jako nosič posloužila vylepšená raketa Jupiter, která nesla označení Juno II, byla to vlastně raketa Jupiter-C a tři nové stupně na jejím vrcholu.

Ještě v roce 1959 absolvovaly tři první americké opičky sub-orbitální skok, program Mercury se nezadržitelně blížil. Na podzim toho samého roku přešel von Braun a jeho tým pod NASA, tehdy přešlo z Redstonské zbrojovky více jak 4800 zaměstnanců včetně všech zbývajících techniku z dob Peenemünde. Při této příležitosti se von Braun poprvé setkal s první sedmičkou astronautů, když jim ukazoval v Hunstenvillu sestavu Mercury-Redstone, kterou se měli první z nich dostat na skok do vesmíru. Alan Shepard prý tehdy poznamenal, že v něčem takovém rozhodně lítat nebude, von Braun mu na to odvětil: „Co blázníte, člověče, bude to jízda!“ Taktéž v roce 1959 přešla divize vývoje těžkých raket Saturn pod NASA, protože pro tyto velké rakety se nenacházelo vojenské využití, NASA v nich však viděla velký potenciál. Začaly se rodit plány letu na Měsíc.

Článek na pokračování.

Zdroje obrázků:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/04/Bundesarchiv_Bild_183-64549-0022,_Wernher_von_Braun.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/7a/Jupiter_c_rs40.jpg
https://kosmonautix.cz/wp-content/uploads/2017/06/2013/07/2013/05/2013/05/2-sputnik-1.jpg
http://i1.ytimg.com/vi/zVeFkakURXM/hqdefault.jpg
http://www.smdc.army.mil/2008/Gallery/Eagle/Jan08/pg%201-%20Explorer-%20Pickering,Van%20Allen%20and%20Von%20Braun%20holding%20satellite.jpg
https://lh5.googleusercontent.com/-D7tNppml7sw/AAAAAAAAAAI/AAAAAAABU8Q/j78c8jL-e70/photo.jpg