Americký program Gemini, který se zrodil na konci roku 1961, byl sice jen mezikrokem na cestě k velmi pokročilé lodi Apollo, přesto i tento mezikrok byl technologicky velmi úctyhodným počinem. Gemini byly pravé kosmické lodě se vším všudy, včetně využití digitální technologie, schopnosti manévrovat a spojovat se na orbitální dráze s jinými tělesy. Krom toho měly nést dvoučlennou posádku, díky které mohla být jednak snížena pracovní zátěž astronautů a současně zvýšena efektivita a produktivita jejich aktivit. Jednoduše řečeno, Američané si po prvotním šoku ze sovětských prvenství vykasali rukávy a pustili se do práce s plnou vervou. Naproti tomu Sověti přešlapovali na místě a utápěli se v dohadech ohledně náplně a podoby dalších misí. Rok 1963 pomalu končil, a přestože v něm byl uskutečněn dosud nejdelší pilotovaný let v podání Valerije Bykovského ve Vostoku-5 a také let první ženy Valentiny Těreškové ve Vostoku-6, vyhlídky na následující rok pro Sověty nevěstily mnoho dobrého. V temných dnech zimy na počátku nového roku 1964 se tak ke slovu dostala idea, která by mohla ještě na chvíli opticky zbrzdit mohutný nástup Američanů. Jenže, jak už to u zoufalých pokusů bývá, tato idea s sebou přes veškerou vynalézavost a neobvyklá řešení nesla také inherentní problémy, chyby a rizika…

Z nouze ctnost

Na sovětskou kosmonautiku měly v období prvních krůčků největší vliv dvě osobnosti zmíněné již v prvním dílu seriálu: Nikita Sergejevič Chruščov a Sergej Pavlovič Koroljov. První zmiňovaný po bouřlivé reakci světové veřejnosti a zahraničních politických představitelů velmi rychle pochopil, že kosmonautika se může stát dokonalým nástrojem nejen k propagaci socialismu, ale také politickou pákou schopnou zastrašovat, podporovat, demotivovat nebo naopak podněcovat k aktivitám, které Sovětům momentálně vyhovovaly. Přestože se podle některých v osobě Chruščova dostal ke kormidlu Sovětského svazu člověk zčásti negramotný, jednoduchý a podléhající vlastnímu velikášství, je nutno přiznat, že kosmonautika nemohla v generálním tajemníkovi najít většího spojence.

Přesně to vyhovovalo druhému jmenovanému – hegemonovi sovětské kosmonautiky padesátých a první poloviny šedesátých let Sergeji Koroljovovi. Ten měl vlastní velké plány, které samozřejmě měly být rozvíjeny v intencích zachování převahy SSSR v dobývání vesmíru, na druhou stranu by jejich realizace pozdvihla lidstvo jako celek (stejně, jako se to podařilo o několik let později v jednu červencovou noc roku 1969 Američanům). A spojenec na nejvyšší pozici v rámci sovětského vedení se mu nesmírně hodil. Navíc spojenec, který jeho výtvory nepokrytě obdivoval.

Ovšem velmi záhy začalo být Koroljovovi a ostatním jasné, že ono spojenectví se neobejde bez jistých protislužeb. Na rozdíl od hlavního konstruktéra Chruščov neviděl kosmonautiku jako prostředek k expanzi lidstva do nového prostoru. Pro něj byla pouze onou výkladní skříní a hračkou, kterou se mohl chlubit na mezinárodním fóru. Proto vyžadoval po Koroljovovi nové a nové úspěchy a oslnivá prvenství bez ohledu na logickou posloupnost nebo proveditelnost.

To ovšem pro Koroljova nebylo nic nového. Jako geniální stratég a (jak je dnes v módě říkat) marketér dokázal skloubit vlastní zájmy s vizemi „věrchušky“. Klasickým příkladem byl nosič R-7, který byl v první řadě prostředkem pro dopravu nukleárních hlavic na cíle na americkém kontinentu, ovšem od počátku byl současně vyvíjen s tím, že jej bude možné použít pro vynášení objektů na oběžnou dráhu. Sergej Pavlovič, i vzhledem k osobním zkušenostem, neměl zřejmě velké iluze o vedení státu, proto navenek plnil jeho požadavky. Ve skrytu pak ony požadavky upravoval tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, eventuálně využíval svůj vliv a konexe a ony požadavky nenápadně směroval a formoval, samozřejmě pouze v omezené míře.

Z historického hlediska ovšem tato dualita dělá těžkou hlavu všem zájemcům o obor, protože často není zcela jednoznačné, z čí strany vzešel ten či onen impuls nebo v čí hlavě se zrodil zárodek toho či onoho programu. A právě to je případ tématu tohoto povídání.

I ve své inovované verzi občas označované jako „Vostoky série 1963-1964“ byly lodě 3K ve srovnání s rozjíždějícím se programem Gemini velmi chudými příbuznými. Koroljovův záměr postavit proti nim nové lodě 7K (později známé pod názvem Sojuz) byl sice hezký, jenže i sám hlavní konstruktér velmi dobře věděl, že si lže do vlastní kapsy. Nedostatek financí a zhusta složité dodavatelsko-odběratelské vztahy byly mocnou silou odsunující starty těchto nových strojů mimo rok 1964 a nejspíše i mimo rok 1965. A vedení zejména v osobě Chruščova naléhalo na udržení dominance Sovětského svazu v pilotované kosmonautice. Jeden z mála kroků, o kterých bylo možné uvažovat jako o protiváze Gemini, bylo vyslání vícečlenné posádky na oběžnou dráhu. Jenže v čem, když Vostok byl pouze jednomístný a 7K měl sice nést dva muže, ale jeho čas měl přijít až za několik let? A tak se zrodila myšlenka přestavět Vostok na vícemístnou kosmickou loď.

Tedy – abychom věc uvedli na pravou míru, nejednalo se o myšlenku tak úplně novou. Jisté náznaky v tomto ohledu se objevily už v roce 1961, tehdy však ve víru událostí zanikly bez vážnější odezvy. V zimě 1963-64 se však tato idea objevila znovu, tentokrát však s dokonalým načasováním. Přišel s ní… A právě tady narážíme na onen historikův bolehlav. Podle některých pramenů za ní stál sám Sergej Koroljov, který již předtím sondoval u svých inženýrů možnost nacpat do kabiny Vostoku více kosmonautů. Ony prameny mají za to, že právě Koroljov tuto myšlenku nenápadně implantoval do Chruščovovy mysli.

Druhá strana tohoto sporu ovšem tvrdí, že myšlenka vícemístné lodi vzešla přímo od Chruščova a Koroljov byl zprvu nepokrytě nešťastný, protože si nedokázal představit, jak by se daná věc dala provést a navíc ve velmi stísněném časovém rámci, který mu byl nadiktován. Pro tuto verzi hovoří memoáry Koroljovova náměstka Borise Čertoka, který v nich přímo označuje jako hlavního původce vícemístného Vostoku Chruščova. Tezi potvrzují také čtenáři již známé Kamaninovy deníky. V nich generál v zápisu z 5. února píše: „Poprvé jsem viděl Koroljova tak zmateného. (…)“ Podle Kamanina Koroljov přímo prohlásil: „Nerozumím tomu, jak by bylo možné zříci se výroby Vostoků. Za několik měsíců se přeci nedá přepracovat jednomístná loď na trojmístnou!“

Buď jak buď, 4. únor 1964 lze nejspíše považovat za oficiální zrod nového programu, protože podle Kamanina právě v tento den dostal Koroljov příkaz, kterým se rušila výroba Vostoků a mělo se přejít k jejich překonstruování na trojmístné lodě. Jakkoli to samo o sobě bylo velmi těžkým oříškem, zcela novou dimenzi celé záležitosti dávalo něco, co v sovětské éře bylo velmi rozšířeným virem, který spolehlivě pokazil klidný spánek všech zainteresovaných. Někteří vysocí představitelé letectva měli za to, že nová loď by měla uskutečnit svůj první let ještě během jara toho roku! A podle některých pramenů byl Koroljov, alespoň navenek, stejného mínění.

Start na jaře byl samozřejmě nesmysl, ovšem velmi silný odér urgence přeci jen prostupoval celým programem. Někdy v období mezi 8. a 12. únorem, tedy záhy po příkazu shůry se také zrodil název nového programu. Zatímco loď si interně zachovala své označení 3K, nyní ovšem s písmenem „V“ na konci, pro veřejnost měla být označována jako „Voschod“.

Proč zrovna Voschod? Podle všeho stál za tímto názvem Koroljov osobně. Pokud se podíváme na jím vlastnoručně sepsaný seznam jmen, ze kterých vybíral název první kosmické lodi, je nám vše jasné. První loď dostala název Vostok, který byl v seznamu uveden úplně nahoře. A hned druhým názvem, navíc opatřeným značkou, která nejspíše znamenala, že se tento název dostal do užšího výběru pro první loď, byl právě Voschod. 12. února tak mohl hlavní konstruktér schválit ideový náčrt, který nesl název „Vícemístná kosmická loď ‚Voschod‘“ a v ten samý den na ÚV KSSS zaslat memorandum s názvem „O přípravě trojmístné lodi-družice“.

Na OKB-1 se tak sneslo další břímě, které nebylo všem po chuti. Kancelář a zejména 9. oddíl, který se zabýval vývojem a konstrukcí kosmické techniky, měly již tak co dělat, aby zvládly zátěž v podobě probíhající výroby Vostoků a současně vývoje nové lodi 7K. Inženýři pracovali už několik let na plné obrátky a najednou se před nimi objevil nový úkol, navíc úkol takového rázu, o němž si mnozí mysleli, že je zhola nemožný. Není proto divu, že prvních pár dní bylo možno práci konstruktérů na tomto projektu označit jako ne zcela usilovnou.

Ovšem nebyl by to Koroljov, kdyby opět neprojevil svůj talent na jednání s lidmi. Již mnohokrát se přesvědčil, že nejlepší metodou vedení je metoda cukru a biče. Tentokrát se uchýlil ke druhé alternativě. Již v roce 1961 za ním budoucí náčelník 9. oddílu a šéfkonstruktér Vostoků Konstantin Feoktistov přišel s tím, že navrhuje, aby jako první vyzkoušel tento stroj v reálných podmínkách ten, kdo jej zkonstruoval. Měl na mysli především sebe. Tehdy jej Sergej Pavlovič doslova roznesl na kopytech při jednom ze svých pověstných výbuchů vzteku. Přesto Koroljov již dlouho počítal s tím, že do vesmíru budou létat i kosmonauti nepocházející z řad armády a letectva. Takže už v roce 1962 prošli lékařskými prohlídkami dva inženýři OKB-1 Vitalij Sevasťjanov a Alexej Jelisejev, kteří sice do oddílu kosmonautů zařazeni nebyli, prošli však částí kosmické přípravy spolu s ostatními nováčky z náboru ze třiašedesátého roku.

Když pak začal vývoj Voschodu a pracovní elán konstruktérů nebyl takový, jaký by si jej Sergej Pavlovič představoval, při představení ideového náčrtku prohlásil: „Budeme na tom pracovat. Ale jen tehdy, pokud do posádky zařadí jednoho z našich.“ Není asi třeba dodávat, že pracovní morálka inženýrů se po této poznámce raketově zvedla.

A vysoké morálky bylo rozhodně zapotřebí, protože konstruktéry čekala řada bezesných nocí při hledání způsobů, jak splnit podle nich neřešitelný úkol. Zřejmě nejsložitějším bylo umístění trojčlenné posádky do prostoru, který byl koncipován pouze pro jednoho kosmonauta. Hned na začátku prací vzalo zasvé katapultovací křeslo. I kdyby posádka sestávala pouze ze dvou jedinců, návratová kabina lodi 3K byla až příliš „prošpikována“ stávajícími nutnými příklopy (Celkově se jednalo o tři – vstupní, padákový a technologický, v němž byl umístěn orientátor Vzor. Každý příklop měl průměr 1 metr). Jednoduše nebylo kam zakomponovat další nutný otvor pro katapultáž druhého kosmonauta. V rámci vývoje Vostoů série 1963-64 se sice na toto téma konstruktéři pokoušeli improvizovat, nakonec však zvítězil zdravý rozum a propočty „pročnikov“, tedy specialistů na statické vlastnosti konstrukce. Tím pádem byla katapultovací křesla ze hry a proto také musel být příslušně přepracován systém přistání, jenž vyžadoval, aby posádka zůstala v kabině až do konce.

Jenže ani při vynechání katapultovacích křesel nebylo zprvu jasné, jak tři muže do kokpitu nacpat. Řešení se nakonec našlo v podobě nových křesel „Elbrus“. Tyto výrobky závodu 918 (pozdější Zvezda) zajišťovaly absorpci velké části sil, které na těla kosmonautů měly působit při přistání v kabině. Ovšem ani fetální poloha těla nezaručovala vtěsnání se do vnitřních prostor lodi.

Nejchytřejší řešení většinou bývají ta nejjednodušší. Konstruktéři přišli s tím, že bude nutné podélnou osu křesel pootočit o 90°. Posádka tak nyní seděla bokem v porovnání s původní polohou kosmonauta. Ovšem toto rozmístění mělo svou odvrácenou stranu: pro případ manuální orientace lodi se nyní musel velitel, který seděl napravo a tedy nejblíže vstupnímu průlezu, na sedadle vztyčit a otočit hlavu doleva. Vzhledem k tomu, že bylo víceméně zachováno umístění páčky orientace lodi, nebylo jednoduché uvědomit si, jakým směrem je páku třeba vyhnout, aby bylo dosaženo odpovídajícího pohybu stroje.

To ovšem nebyl konec trampotám s prostorem. Systém měkkého přistání bez nutnosti využít katapult se už beztoho začal vyvíjet pro Vostoky série 1963-64. Další problém však představoval fakt, že tři muži se ani v nové konfiguraci sedadel do kabiny nevešli ve skafandrech. Jedinou možností bylo poslat je do vesmíru v jednoduchých sportovních kombinézách. A na to konto se rozhořel poměrně silný spor mezi Sergejem Koroljovem a Nikolajem Kamaninem.

Prvně jmenovaný zastával názor, že létat bez skafandrů je zcela logickým a nevyhnutelným krokem. Skafandry na palubě kosmických lodí přirovnával k ponorkám, na jejichž palubách by námořníci byli nuceni celou dobu nosit potápěčské vybavení. Navíc během dosavadních deseti letů nepilotovaných i  pilotovaných lodí Vostok a čtrnácti letů rozvědných družic Zenit, které byly ze stejné rodiny strojů jako Vostoky, nedošlo ani jednou k jakémukoli problému s hermetičností kabin. Vyzbrojen těmito argumenty, pustil se Koroljov do střetu s vojáky.

Opačná strana nabádala k opatrnosti. Redundance byla podle Kamanina a spol. na pořadu dne a Koroljov podle nich velmi dobře věděl, že v případě poruchy hermetizace mohli kosmonauti ve Vostocích vydržet několik hodin, což znamenalo solidní časovou rezervu pro návrat na Zemi. Fakt, že dosud k dehermetizaci nedošlo, neznamenal, že se tak nemohlo stát třeba zrovna při příštím letu.

Spor nakonec vyhrál Koroljov, který přednesl zřejmě nejsilnější argument, kterým byl… čas. Vývoj a otestování lehkých skafandrů by znamenalo mnohaměsíční skluz, který si program prostě nemohl dovolit. Trojice kosmonautů měla ve Voschodu tedy skutečně na orbitální dráhu zamířit v jednoduchých kombinézách bez jakékoli šance na záchanu v případě selhání environmentálního systému nebo narušení celistvosti pláště kabiny. A to nebyl poslední kámen úrazu.

Dalším problémem, který vyplýval z absence katapultážních křesel, byla záchrana v prvotní fázi startu. U Vostoků byl kosmonaut katapultován a měl dopadnout do sítě bezprostředně u rampy. Tento způsob nebyl zrovna nejjemnější a je poměrně pravděpodobné, že by jej dotyčný odnesl když ne smrtí, pak alespoň těžkými zraněními. Ale stále lepší, než nic. U Voschodu to ale bylo jinak. V případě vypnutí motorů do přibližně 27. sekundy letu byla záchrana lodi a posádky zcela vyloučena. Mezi 27. a 44. sekundou byla „krajně ztížena“. Ani poté však nebylo vyhráno, protože v regionu kolem padesáté sekundy nastávalo nejvyšší dynamické zatížení a nebylo zcela jisté, zda by se aerodynamický kryt bezpečně oddělil od lodi. Záchranná věžička, která byla rozpracovávána pro program Sojuz, se nacházela teprve v prvotní fázi vývoje a, stejně jako u skafandrů, na její implementaci do programu Voschod nezbýval čas.

Ani to však nebyl poslední rizikový a problematický faktor, který se v programu vyskytoval, na některé ještě narazíme v dalším vyprávění. Voschod byl jednoduše extrémně riskantním projektem a všichni zainteresovaní o tom velmi dobře věděli. Přesto se nechtěli nechat porazit Američany a rozhodli se vše vsadit na jednu kartu. Jestliže Voschod uspěje, oddálí to okamžik, kdy rivalové Sovětský svaz v kosmonautice dostihnou. Pakliže během letu přijde posádka o život… Nad touto variantou nikdo raději ani neuvažoval. Čas zběsile utíkal, v kancelářích OKB-1, ale i dalších institucích svítila okna dlouho do noci a stovky lidí pracovaly na tom, aby nová generace starých dobrých lodí 3K mohla zamířit vzhůru co nejdříve…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:RIAN_archive_15491_Valery_Bykovsky_and_Valentina_Tereshkova.jpg (kredit: RIA Novosti archive, image #15491 / Alexander Mokletsov / CC-BY-SA 3.0)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Titov,_Khruschev,_Gagarin_1961.jpg
foto: Daniela Jurisová
http://www.spacefacts.de/more/cosmonauts/photo/feoktistov_konstantin_8.jpg
https://en.m.wikipedia.org/wiki/File:Vostok_and_Voskhod_crew_seating.png