Ne, není to začátek nějakého vtipu, ale skutečný popis situace, ke které došlo pár hodin před vydáním tohoto článku. Kosmická loď Sojuz TMA-19M úspěšně domanévrovala k Mezinárodní vesmírné stanici, se kterou se spojila v 19:33 našeho času. O necelé dvě hodiny později byly hotové všechny zkoušky těsnosti spojení a mohlo dojít k setkání obou trojic – jak té, která na stanici pobývá již několik měsíců, tak i posádky Sojuzu ve složení Jurij Malečenko, Tim Peake a Tim Kopra. V tu chvíli byla 46. dlouhodobá expedice na Mezinárodní vesmírné stanici kompletní, tedy šestičlenná. V dnešním článku se zaměříme na představení všech členů posádky.
Jurij Ivanovič Malenčenko – velitel lodi -53 let
Sociální sítě: není aktivní
Tento kosmonaut se narodil ve Světlovodsku na dnešní Ukrajině. Když dokončil střední školu, jeho další kroky vedly na Charkovskou vojenskou vysokou leteckou školu a v roce 1983 nastoupil k sovětskému vojenskému letectvu. Jeho pracovištěm se stala 119. stíhací letecká divize v moldavském Tiraspolu. Během služby si podal žádost o zařazení do oddílu kosmonautů. Když byl vybrán a prošel lékařskými vyšetřeními, byl v březnu 1987 státní meziresortní komisí doporučen ke kosmonautickému výcviku. Ještě v říjnu téhož roku jej velitel letectva zařadil do oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina (CPK). Tady prošel dvouletým základním výcvikem a v červenci 1989 se z něj stal zkušební kosmonaut.
Za dva roky začala druhá fáze přípravy – tentokrát už se Jurij chystal na konkrétní misi, konkrétně na let na stanici Mir. V lednu 1993 jej nadřízení zařadili do rezervní posádky Expedice 14, kde měl mít roli velitele. V srpnu téhož roku se dočkal nominace do záložní posádky Expedice 15 – letět měl s Talgatem Musabajevem a Germanem Arzamasovem. Konečně v lednu 1994 přišla letová nominace – Jurij měl být velitelem hlavní posádky v Expedici 16. Ke startu Sojuzu TM-19 došlo 1. července 1994 – s Malenčenkem letěl Talgat Musabajev. Posádka převzala stanici, rozloučila se se starou trojicí a Malenčenko s Musabajevem tu vykonali dva výstupy do volného prostoru a zůstali zde do začátku listopadu – vrátili se po 125 dnech, 22 hodinách a 54 minutách ve stavu beztíže.
Pomalu bylo jasné, že Mir skončí a kosmonauti se pomalu začali chystat na lety na ISS. Malenčenko navíc ještě v roce 1998 dostal letovou nominaci do mise STS-106. 8. září roku 2000 se tedy tento ruský kosmonaut dostal do vesmíru podruhé – tentokrát na palubě raketoplánu Atlantis, jehož úkolem bylo dopravit na stanici zásoby nutné pro připravované trvalé obydlení. Jurij tehdy vykonal svůj třetí výstup do volného prostoru. Celá mise trvala 11 dní a 19 hodin.
Již od ledna příštího roku se ale začal připravovat na další misi – jako velitel 7. expedice vzlétl 26. dubna 2003 v Sojuzu TMA-2 a společnost mu dělal Edward Lu, se kterým obýval ISS po dobu půl roku. Tento kosmický pobyt skončil příletem posádky osmé expedice a Malenčenko při této misi strávil ve stavu beztíže 184 dní 22 hodin a 46 minut.
Jenže výčet nominací tím ani zdaleka neskončil. V září roku 2005 se dočkal pozvánky do záložní posádky Expedice 14, která se o půl roku později stala letovou pro Expedici 16. Start kosmické lodi Sojuz TMA-11 přišel 10. října 2007 a na palubě byla kromě Malenčenka i Američanka Peggy Whitson a malajský astronaut Šejk Mušafar Šukor. Zatímco první dva jmenovaní zůstali na ISS téměř půl roku, Šukor se po pár dnech vracel s Fjodorem Jurčichinem a Olegem Kotovem, kteří zrovna končili svůj dlouhodobý pobyt. Malenčenko a Whitson v dalších týdnech provedli společný výstup do volného prostoru a domů se vraceli až poté, co ve stavu beztíže prožili 191 dní, 19 hodin a 13 minut.
Měl na svém kontě několik kosmických letů a cítil, že už by měl pověsit kariéru astronauta na hřebík. V červenci 2009 proto požádal o vystoupení z armády i oddílu kosmonautů. Nadřízení jeho přání vyplnili , ale už po pár měsících si podal přihlášku o znovupřijetí. Do řad astronautů se vrátil v únoru 2010 a mohl se těšit na letové nominace. Sice se šeptalo o tom, že by mohl být v záložní posádce 30. a letové posádce 32. a 33. expedice, ale z toho sešlo.
Dočkal se ale až další nominace. 15. července vzlétl v Sojuzu TMA-05M a společnost mu dělala Sunita Williams a Akihiko Hošide. Během pobytu na ISS podnikl i kosmickou procházku, na které spolupracoval s Gennadijem Padalkou. Jeho pátá kosmická mise trvala 126 dní, 23 hodin, 13 minut a 27 sekund. V prosinci 2014 přišla zatím poslední nominace – v Sojuzu TMA-19M nahradil Sergeje Zaljotina a tak může ještě rozšířit své statistiky pobytu ve stavu beztíže. Před startem aktuální mise měl na svém kontě 641 dní, 11 hodin a 11 minut. Momentálně mu v historických tabulkách patří sedmé místo,mezi aktivními kosmonauty je dokonce třetí. Ani jeho statistiky výstupů nejsou špatné – celkem strávil mimo kosmickou loď 30 hodin a 7 minut.
Jurij je momentálně podruhé ženatý, přičemž z prvního manželství má syna. Druhé manželství uzavřel velmi netradičně – z oběžné dráhy. Bylo to 10. srpna 2003, kdy si zrovna odbýval svou druhou kosmickou misi. Se svou druhou manželkou mají společnou dceru.
Timothy Peake – palubní inženýr 1 – 43 let
Sociální sítě:
Tento astronaut se narodil v Chichestru na jihu Anglie a po střední škole se vydal na Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu. Po jejím dokončení v roce 2002 nastoupil k britskému královskému letectvu,kde velel vrtulníkům u pluku The Royal Green Jackets. Ten sídlil nejprve v Severním Irsku, ale později také v Německu, Makedonii, Keni, Kanadě, Bosně, nebo Afghánistánu. Mezi roky 1999 a 2002 dočasně sloužil ve Spojených státech, po návratu pak opět ve Velké Británii, kde si v roce 2006 udělal bakalářský titul na University of Portsmouth, jeho oborem byla letová dynamika. V roce 2009 ukončil své členství v armádě a rozhodl se přejít do soukromého sektoru. Konkrétně jej zaměstnala společnost Agusta Westland, která se zaměřuje na výrobu vrtulníků. Tady působil v roli zkušebního pilota.
Ještě předtím si ale v roce 2008 podal přihlášku do 4. náboru evropských astronautů. Po úspěšném vybrání byl v květnu 2009 zařazen do oddílu astronautů a základní výcvik dokončil v listopadu následujícího roku. Během výcviku nezahálel – podílel se na třeba stáži ve Spojených státech. V roce 2011 pobýval týden v podzemním jeskynním komplexu na Sardinii a v roce 2012 se podílel na šestnáctém ročníku experimentu NEEMO, který obnášel 16 denní pobyt v podmořské výzkumné stanici u břehů Floridy.
Perličkou je, že původně měl Peake letět na ISS před několika týdny na několikadenní pobyt při střídání posádek. Velké Británii se ale nelíbilo, že by vzhledem ke svým finančním příspěvkům měla kosmonauta jen na krátké misi a Dánsko s mnohem menším příspěvkem by získalo misi dlouhodobou – právě Andreas Mogensen měl být podle původních plánů v křesle aktuálního Sojuzu. Nakonec tedy došlo k prohození – Dán letěl jen na několikadenní pobyt, zatímco Brit se v květnu 2013 dočkal své letové nominace do základní posádky 46. a 47. dlouhodobé expedice na ISS. Je to jeho první kosmická mise a na Zemi na něj bude čekat manželka a dva synové.
Timothy Lenart Kopra – palubní inženýr 1 – 52 let
Sociální sítě:
Tim se narodil v texaském městě Austin a po střední škole se pustil do studia Vojenské akademie ve West pointu, kterou dokončil v roce 1985. Již od následujícího roku začal sloužit u amerického letectva a v roce 1995 rozšířil své vzdělání, když na Georgijském technologickém institutu získal magisterský titul v oboru letecké a kosmické strojírenství. V dalších letech pak působil jako zkušební letec v armádním zkušebním centru, kde to dotáhl na hodnost plukovníka.
Mezi americké astronauty byl přijat v červenci 2000 a po všeobecné přípravě dlouho čekal na nominaci. Ta přišla až v roce 2007, ale byla to pouze záložní posádka – měl krýt záda Garrettu Reisemanovi, který měl být součástí 16. expedice. V témže roce ale přišla i letová nominace do 20. dlouhodobé expedice na ISS. Po několikatýdenních odkladech nakonec odstartoval do vesmíru 15 července 2009 na palubě raketoplánu Endeavour (STS-127), který jej dopravil na ISS, kde Tim vystřídal Koičiho Wakatu, kterému končil jeho pobyt na stanici.
Sám Kopra na ISS pobýval dva měsíce – pak raketoplán Discovery (STS-128) dopravil na stanici jeho nástupkyni – Nicolle Stott a Tim se na jeho palubě vracel domů. Už zanedlouho měl ale vyrazit na další cestu do vesmíru – byl totiž nominován na misi STS-133, ale v raketoplánu Discovery nakonec neletěl. Start se několikrát odložil a Tim bohužel nešťastně spadl z kola kvůli zranění musel být z posádky vyřazen. Svůj druhý kosmický let si tak užívá až nyní.
Samotný start se povedl na jedničku – nebe nad Bajkonurem bylo mimořádně vymetené a viditelnost byla skvělá. Po dosažení parkovací dráhy se Sojuz vydal stíhat mezinárodní vesmírnou stanici, se kterou se měl spojit okolo čtvrt na sedm našeho času. Automatické přibližování se ale zastavilo ve finální fázi, kdy byl Sojuz méně než 30 metrů od stanice. Loď se proto vrátila do původní pozice a připojovací manévr měl pod kontrolou Jurij Malenčenko, který Sojuz bez problémů připojil k dokovacímu uzlu modulu Rassvět. Po nezbytných zkouškách těsnosti byl průlez otevřen a obě trojice se mohly setkat.
Sojuz TMA-19M zůstane u ISS připojený až do května příštího roku.Za tu dobu posádka provede desítky vědeckých experimentů a přijme několik zásobovacích lodí. V březnu od ISS odletí Sojuz TMA-18 se Scottem Kellym, Michailem Kornijenkem a Sergejem Volkovem. Na stanici tak začne 47. dlouhodobá expedice, v jejímž čele bude Jurij Malenčenko. Pár dní po přistání „osmnáctky“ zamíří ke stanici Sojuz MS-01, který sem dopraví Sergeje Ovčinina, Olega Skripočku a Jeffreyho Williamse. Trojice, o které jsme dnes psali by se měla vrátit v květnu 2016, čímž na stanici skončí 47. dlouhodobá expedice.
Zdroje informací:
http://spaceflightnow.com/
http://www.nasa.gov/
https://en.wikipedia.org/
https://cs.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/
https://cs.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/
https://cs.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/
https://cs.wikipedia.org/
Zdroje obrázků:
https://upload.wikimedia.org/…/900px-Soyuz-TMA-19M-Mission-Patch.png
https://upload.wikimedia.org/…/718px-YuriMalenchenko.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/1200px-YMalenchenko_Expedition7.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/603px-YMalenchenko_Expedition16.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/1200px-YMalenchenko_EVA1.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/720px-Timothy_Peake%2C_official_portrait.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/1280px-NEEMO_16_Tim_Peake_Steve_Squyres.JPG
https://upload.wikimedia.org/…/TimotyKorpav2.jpg/720px-TimotyKorpav2.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/1197px-Timothy_Kopra_EVA.jpg
https://upload.wikimedia.org/…Rollout_%28201507200016HQ%29_cropped.jpg
Co to nepodařené spojení? Podle Rusů (resp. agentury TASS) to měl zavinit radiový signál ze zaparkovaného Cygnusu. Potvrdilo se to?
Ano, vypadá to, že pes mohl být zakopaný tam. Ale asi se to bude ještě analyzovat.
Tak už je jasno. Problémy byly trochu vážnější. Šlo o selhání jednoho ze dvou manévrovacích motorů přechodovém úseku pro pohyb směrem dolů z pohledu kosmonauta (do osy -Y).
Jestli tomu tedy dobře rozumím, tak problém způsobila ISS jako celek, a to svým pohybem, který byl jiný, než očekával Sojuz?
Já mám pocit, že chyba byla na manévrovacím systému samotného Sojuzu. ISS by měla být při dokování orientovaná stále stejně (nehybně).
Aha. Nějak jsem to překombinoval. Ten
přechodový úsek, jak píšete, jsem bral jako část
ISS 🙂
Pokud tedy šlo o problém Sojuzu, tak ten „signál
z Cygnusu“, jak s ním přišli rychle Rusové, bylo
zřejmě přání otcem myšlenky.
Ano, byla to původní spekulace, která se dále zpřesňovala a ukázala se slepou cestou.
Jsem vubec nezaregistroval ze Rusove pouzivaji/pouzivali americke skafandry. Myslel jsem ze EVA delaji pouze ve svych
Střídají to. Někdy Američané chodí ven v Orlanech, jindy zase Rusové v EMU. 😉
Dělo se to hlavně v době, kdy se ISS rodila. V posledních letech už jsou výstupy oddělené.
Jo, je to tak, jsem trouba. Poslední smíšený výstup byl v roce 2009 (Padalka a Barrat vystoupili v Orlanech). 😉
neviete niekto co je ten biely objekt pri dokovani cca 5:12 https://www.youtube.com/watch?v=scGc1NS_IV8 , nejaky satelit ?
Pravděpodobně by se opravdu mohlo jednat o nějaký satelit, ale je to velmi zajímavé. Přiznám se, že něco podobného vidím poprvé.
Myslím, že je to kousek zmrzlého paliva – v těch okamžicích docela intenzivně pálily trysky motorků DPO.
Přiznám se, že mne taky napadlo, že by to mohlo souviset s palivovým systémem, ale překvapila mne ta rychlost.
Je to opravdu (s nejvetsi pravdepodobnosti) to palivo. Kdyz si video pustis zpomalene (staci tech 0.25 co ma trubka) tak je videt ze to jde od Sojuzu, prakticky rovnobezne s panelem solarnich baterii.
„Američan, Rus a Brit…“
…první, co mě napadlo, bylo „vejdou do baru“. 😀
…na nizkej obeznej drahe zeme