Květen 1970 znamenal pro rodinu Vladimira Džanibekova velké změny. Spolu s ostatními osmi rodinami kosmonautů-posluchačů se stěhovali do nového. Přestože byt byl maličký a pouze dvoupokojový, jeho adresa byla velmi prestižní: Hvězdné městečko. Lilija se stala učitelkou hudby v místní umělecké škole, ale svého manžela nijak často nevídala. Hned od počátku byli nováčci zapřáhnuti v něčem, čemu se říká ″všeobecná kosmická příprava“. Dva roky trvající řehole, v jejímž průběhu si mohli posluchači zapsat stovky hodin výuky, přípravy na simulátorech, výcvik pro přežití v různých podmínkách od pouštního prostředí přes nácvik přistání na vodu až po bivakování v uprostřed zasněžené tajgy. Součástí výcviku byl i roční kurz v Moskevském leteckém institutu a letový výcvik na nových typech letounů. Vladimir si do svého zápisníku mohl připsat MiG-21 a L-29 Delfin (posléze, ve druhé polovině sedmdesátých let, do jeho kolekce přibyl i L-39 Albatros). Dva roky tvrdé práce se však vyplatily a 15. června 1972 mohl Vladimir odhodit ze své funkce přílepek ″posluchač“ a konečně se dostat k zajímavé práci. Stal se příslušníkem 1. oddílu 1. oddělení v rámci kosmonautického oddílu, jeho náplní prací tedy bylo vypracovávání orbitálních procedur. A hned v červenci toho roku dostal velmi zajímavý úkol: podílet se na konstrukci raketoplánu Spiral. Tento stroj se nakonec dočkal osmi pilotovaných atmosférických testů a posléze byl roku 1978 v tichosti zrušen. Džanibekov se ale u Spiralu zdržel pouze půl roku. Doba oteplování vztahů mezi SSSR a USA přinášela nepředpokládané příležitosti. I pro Vladimira Džanibekova…

Vladimir Džanibekov – pochybuj a věř (2/5)

Kolotoč misí

V roce 1972 byla mezi oběma velmocemi podepsána smlouva o vzájemné kosmické spolupráci, jejímž konkrétním výstupem měl být společný let sovětské a americké posádky, známý pod zkratkou ASTP/EPAS. Projekt byl rozsáhlejší, než by se na první pohled mohlo zdát a bylo jasné, že bude potřeba každé ruky. Do hledáčku plánovačů se dostal i Džanibekov.

Prověrky postupů a práce sledovacích stanic měl Sovětům zajistit jeden sólový let, mise Sojuzu-16. Do hlavní posádky byli v květnu 1973 určeni zkušení harcovníci Anatolij Filipčenko a Nikolaj Rukavišnikov. Měli za úkol vyzkoušet téměř celý letový profil sovětské části mise ASTP/EPAS, tedy mimo jiné vyzkoušet funkci androgynního stykovacího zařízení, modernizovaný hardware pro navádění a sbližování, funkci environmentálního systému (včetně snížení tlaku a zvýšení podílu kyslíku tak, jak bylo plánováno pro společnou misi). Zajímavé ovšem bylo složení záložní posádky tohoto veledůležitého testu: velitelem byl jmenován Vladimir Alexandrovič Džanibekov a palubním inženýrem Boris Dmitrijevič Andrejev, nováček z náboru v roce 1972.
Jmenování dvou mužů, kteří ještě neokusili let vesmírem, bylo možná trochu překvapivé, nicméně odráží jejich kvality. Práce na projektu ASTP/EPAS přinesla Vladimirovi i příležitost k cestování: v červenci 1973 navštívil se sovětskou pracovní skupinou JSC v Houstonu a na vlastní oči se mohl přesvědčit o pravdivosti sovětské propagandy ohledně dekadentního stylu života na Západě. Ovšem znalost angličtiny a zejména stylu práce amerických astronautů mu přinese v budoucnosti velmi zajímavé možnosti.
Nyní však byl ASTP/EPAS v plném běhu. Let Sojuzu-16 s Filipčenkem a Rukavišnikovem v prosinci 1974 skončil jednoznačným úspěchem a nic nemělo bránit stejně úspěšnému ″ostrému“ letu Sojuzu-19, který se měl spojit s americkým Apollem v červenci následujícího roku. Po přistání Sojuzu-16 mohli Džanibekov a Andrejev přeskočit do své nové role. Od té chvíle fungovali coby jedna ze dvou podpůrných posádek Sojuzu-19. Jak známo, vešel let ASTP/EPAS do dějin jako první příklad mezinárodní spolupráce ve vesmíru, jenže téměř vzápětí sovětsko-americké vztahy spadly na bod mrazu, když se mocnosti nebyly v prosinci toho roku schopny dohodnout na snižování počtu strategických zbraní.
Sovětský svaz pokračoval dál ve svém pilotovaném kosmickém programu, který se zaměřoval na lety k orbitálním stanicím typu DOS a Almaz. Právě tento program měl být oblastí, ve které Vladimir Džanibekov získá své ostruhy. 29. září 1977 odstartovala z Bajkonuru na špici nosiče Proton stanice DOS-5, oficiálně nazývaná Saljut 6. Od předchozích exemplářů se tento stroj odlišoval mimo jiné jedním podstatným detailem: měl dva stykovací uzly, jeden zepředu a druhý zezadu trupu stanice. Díky tomu mohl Sovětský svaz rozjet nevídanou sérii rotací posádek, která svým způsobem pokračuje dodnes.
Koncepce Saljutu 6 umožňovala stejně jako u předchozích stanic dlouhodobou práci základní posádky, ovšem druhý uzel umožňoval také současně přijímat ″návštěvnické“ krátkodobé expedice nebo další novinku – nákladní lodě Progress. Džanibekov měl v rámci fungování Saljutu 6 mít své místo: spolu s Pjotrem Kolodinem (který byl před čtyřmi lety v posádce Sojuzu-11, aby byl spolu s Leonovem a Kubasovem pár desítek hodin před startem vyměněn za záložní posádku) byl už v září 1975 jmenován velitelem první návštěvnické posádky v dějinách. Ovšem, jak už to bývá, nebylo to úplně bez potíží.

9. října 1977 startoval z Bajkonuru Sojuz-25 s posádkou Kovaljonok-Rjumin, kteří měli na Saljutu setrvat tři měsíce a mimo jiné i přijmout návštěvnickou posádku Džanibekov-Kolodin v Sojuzu-26. Jenže Kovaljonkovi s Rjuminem se nepodařilo se stanicí spojit. Došlo sice ke kontaktu se stykovacím zařízením Saljutu, ovšem dál se už kosmonauti nedostali. Sojuz-25 přistál po třech dnech letu a ve Středisku přípravy kosmonautů zavládlo menší zemětřesení.
Rjumin a Kovaljonok byli totiž nováčky a tohle byla jejich první mise. Zároveň bylo neúspěšné spojení se stanicí už druhým případem toho druhu v krátké době – téměř přesně před rokem potkal stejný neúspěch posádku Sojuzu-23 během letu k Saljutu 5. A stejně jako Kovaljonok a Rjumin, byli tehdy i Zudov a Rožděstvenskij nováčky. Ve snaze o minimalizaci podobných případů bylo rozhodnuto, že od nynějška bude v posádce vždy alespoň jeden veterán.
To však znamenalo promíchání plánovaných sestav. V nastalé reorganizaci přišel Pjotr Kolodin o další šanci na kosmický let a nakonec se do vesmíru nikdy nepodíval. Vladimir Džanibekov však mohl trénovat dál – plánovači k němu přidělili nového palubního inženýra, zkušeného Olega Makarova, veterána letů Sojuz-12 a suborbitálního nezdaru Sojuzu-18a.
10. prosince 1977 startovala k Saljutu nová dlouhodobá expedice ve složení Jurij Romaněnko a Georgij Grečko. Připojili se k zadnímu stykovacímu uzlu Saljutu 6 a o deset dní později oba kosmonauti vykonali EVA, během které zkontrolovali přední stykovací uzel, aby vyloučili jeho poškození vinou neúspěšného pokusu Sojuzu-25. Až na pár drobných škrábanců byl uzel v pořádku a nic tedy nebránilo tomu, aby se Voloďa Džanibekov poprvé podíval do vesmíru.
Ráno 10. ledna 1978 u Gagarinské rampy na Bajkonuru zastavil autobus a z něj vystoupili dva muži ve skafandrech. Po hlášení předsedovi státní komise se oba rozloučili s přítomnými a vystoupali po krátkém strmém schodišti do výtahu, který je dovezl do horního patra obslužné věže. Tam už na ně čekal jejich stroj: loď 7K-T výrobního čísla 44, která za pár hodin vejde ve známost jako Sojuz-27. Oba muži zmizeli v jejích útrobách a po nezbytných přípravách se ve 12:26 UT raketa se Sojuzem i jeho posádkou vydala vzhůru. Po 8 minutách a 46 sekundách byla loď bezpečně na určeném orbitu. Džanibekov a Makarov se na sebe v kabině usmáli, ten prvně jmenovaný se právě stal 43. sovětským občanem ve vesmíru.
Druhý den letu se na dohled objevil Saljut 6 a éterem se roznesl hovor Pamirů a Tajmyrů (Volací znaky má každá posádka Sojuzu, znak je současně osobním volacím znakem velitele, který velitel používá u všech svých letů. Džanibekov si zvolil právě Pamir.) Hovor prostřednictvím rádia předznamenával situaci, která se měla odehrát poprvé v historii: k jedné již obydlené stanici se měl připojit druhý pilotovaný stroj. Romaněnko a Grečko se pro jistotu přesunuli do bezpečí přistávacího modulu svého Sojuzu-26 pro případ, kdyby se dokovací manévr vymknul Džanibekově kontrole a návštěvnický Sojuz by narazil do stanice. Všechno ale šlo jako po drátkách a ve 14:05 UT Sojuz-27 jemně přirazil k přednímu stykovacímu uzlu stanice. Tři hodiny poté mohl celý svět sledovat v přímém přenosu, jak se poprvé na orbitu setkávají v interiéru orbitální stanice dvě posádky a oslavují své shledání třešňovým džusem.
Obě posádky začaly s naplňováním letového plánu, který se zaměřoval zejména na dynamické charakteristiky soulodí Sojuz-27/ Saljut 6/Sojuz-26, za zmínku stojí zejména experiment “Rezonans“, při kterém řídicí středisko vysílalo kosmonautům do sluchátek zvuk metronomu, a kosmonauti podle daného rytmu skákali po stěnách stanice nebo běhali na staničním běhacím pásu. Inženýři měli obavy, že při navození určité frekvence otřesů by mohlo dojít k nebezpečné rezonanci soulodí. Tímto pokusem bylo prokázáno, že obavy konstruktérů a inženýrů nejsou na místě.
13. ledna došlo k malé ceremonii, která se s minimálními obměnami odehrává na palubě ISS dodnes. Protože měli Džanibekov a Makarov přenechat svůj novější Sojuz-27 základní posádce, bylo třeba obě lodě příslušně upravit. Úprava spočívala ve výměně speciálně tvarovaných měkkých vložek sedadel Kazbek. Vložka je každému kosmonautovi vyráběna přesně na míru a má přispět k pohodlí během přetížení při startu a návratu a k co nejmenšímu otřesu při přistání. Džanibekov s Makarovem své vložky vymontovali z křesel Sojuzu-27 a přenesli je do Sojuzu-26. Totéž v opačném gardu učinili i Romaněnko a Grečko.
A najednou byl plán práce na stanici pro Džanibekova a Makarova prázdný. Psal se 16. leden a bylo načase se rozloučit. Všichni čtyři obyvatelé stanice nejdříve ″poseděli“, jak je starým ruským zvykem před dlouhou cestou. Pak se za Džanibekovem a Makarovem zaklapl poklop a v 7:58 UT se Sojuz-26 odpojil od Saljutu. Všechno šlo opět jako na drátkách a v 11:25 UT už byli oba muži zpět na pevné zemi. Stali se první kompletní posádkou, která přistála v jiném stroji, než ve kterém vzlétla. Vladimir si mohl připsat 5 dní, 22 hodin, 58 minut a 58 sekund, strávených v kosmu. Za svůj let dostal také odměnu: Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu, nejvyšší sovětské vyznamenání. Byl mu také přidělen nový třípokojový byt. Do něj se rodina nastěhovala v průběhu roku 1978, včetně druhé dcerky Olgy, která se narodila v roce 1974. Džanibekov ale doufal, že tím všechno nekončí. Krátké nakouknutí za hranici atmosféry mu rozhodně nestačilo. Jak by také mohlo?
Obavy však byly zbytečné, další jmenování na sebe nenechalo dlouho čekat. Po nezbytných poletových rozborech a rehabilitaci byl 20. listopadu 1978 jmenován do funkce velitele záložní posádky mezinárodní mise v rámci programu Interkosmos. Jeho partnerem byl maďarský občan Béla Magyári. Hlavní posádkou byli Valerij Kubasov a Bertalan Farkás. Let byl plánován na rok 1979, ovšem vinou selhání motoru Sojuzu-33 se sovětsko-bulharskou posádkou a následnému vyšetřování odstartoval Sojuz-36 s Kubasovem a Farkásem startoval až 26. května 1980. Mezitím si Vladimir odskočil opět ke kosmickým letounům – 30. ledna 1979 byl jmenován v rámci oddílu kosmonautů vedoucím skupiny letecko-kosmických systémů. Pod tímto názvem se skrval zárodek sovětského raketoplánu Buran. V průběhu práce se mimo jiné přeškolil na upravený dopravní proudový letoun Tu-134LL.

V té době si musel Vladimir připadat jako na kolotoči, protože už za půl roku po ukončení práce v sovětsko-maďarské posádce byl 1. října 1980 jmenován do další posádky. Tentokrát to ovšem už byla posádka hlavní a Džanibekov měl tentokrát mongolského partnera, kterým byl Жүгдэрдэмидийн Гүррагчаа (český fonetický přepis: Džugderdemidyn Gurragčá). Protože Džanibekov byl, co se týče Sojuzu, zkušeným matadorem, přípravy pro let proběhly hladce a 22. března 1981 ve 14:58 UT odstartoval Sojuz-39 s oběma muži ke staré známé stanici Saljut 6, na jejíž palubě se v té době už deset dní nacházela základní posádka Kovaljonok-Savinych.
Den po startu, 23. března se Sojuz-39 bez problémů připojil k zadnímu portu Saljutu. Za pár hodin mohly posádky začít plnit stanovený program společného letu. Těžiště samozřejmě spočívalo v dálkovém průzkumu území Mongolska, ale došlo i na detailní analýzu stanice – například na stav iluminátorů a jejich poškrábání posádkami i mikrometeoroidy, odběry vzorků vzduchu a stěry vzorků mikroflóry z různých povrchů. Posádky také do interiéru dočasně instalovaly detektory kosmických částic, které se pak na palubě Sojuzu-39 měly vrátit na Zem.
Z letu je kupodivu možné dohledat jen velmi málo fotografií nebo videozáznamů. Podle mnoha zdrojů byla příčinou extrémní kinetóza mongolského kosmonauta, vinou které byli údajně ostatní nuceni vykonávat jeho práci. Vladimir Džanibekov ale tvrdí, že se tato domněnka nezakládá na pravdě. Podle něj byl Gurragčá velmi aktivní a prý patří k malé skupince kosmonautů, kteří dokázali splnit více, než jim ukládal letový plán. Zásluhu na tom měl i roztok bylin, který si Džanibekov vezl na orbit a ke kterému oba kosmonauti čichali. Podle Džanibekova se jednalo o velmi účinný prostředek proti kinetóze.
V plánu tentokrát nebyla výměna lodí mezi základní a návštěvnickou posádkou. Kovaljonok a Savinych totiž na Saljut přiletěli dopravní lodí nového typu, Sojuzem-T. Džanibekov a Gurragčá se tedy 30. března s Kovaljonokem a Savinychem jednoduše objali, poplácali po zádech, vpluli opět do svého Sojuzu a v 8:15 UT se odpojili od Saljutu. Vladimir se tak loučil nejen se stanicí, jejíž interiér mohl důkladně prozkoumat během dvou expedic, ale také – naštěstí dočasně – s člověkem, se kterým bude sdílet zřejmě nejtěžší úkol ve své kariéře. Do té doby však uplyne několik let.
Návrat Sojuzu-39 na Zemi proběhl zcela nominálně a v 11:40 UT návratový modul v oblaku kouře z motorků pro měkké přistání a s tupým žuchnutím dopadl do stepi asi 170 km jihovýchodně od města Džezkazgan. Vladimir si mohl připsat dalších 7 dní, 20 hodin, 42 minut a 3 sekundy ve vesmíru. Vrásky na čele kontrolorů v řídicím středisku dělala jen hustá mlha a déšť, nicméně návratový modul byl rychle lokalizován a několik minut po přistání byli kosmonauti už v péči pátracího týmu.
Pro Vladimira ovšem tímto let ještě tak úplně nekončil. Jako jeden z kosmonautů, kteří byli zařazeni do programu Buran, měl podstoupit zajímavý test. Ihned po přistání byl převezen vrtulníkem na nejbližší vojenskou základnu, usazen do kokpitu létající laboratoře Tu-134LL a podstoupil dva na sebe navazující lety. Účelem bylo zjistit, zda bude po pobytu ve stavu beztíže schopen pilotovat letoun. Přesně tuto úlohu totiž mají piloti raketoplánů. Do startu amerického raketoplánu zbývalo ještě několik týdnů a NASA se samozřejmě o svá bádání a zkušenosti se Sověty nedělila.
A kolotoč pokračoval. Za necelé tři měsíce, 1. června 1981 byl Džanibekov opět jmenován do další posádky. Opět to byla posádka hlavní, tentokrát měl velet Alexandru Alexandrovovi. A co víc – jednalo se o základní posádku první dlouhodobé mise na novou stanici Saljut 7, která měla na Saljutu pracovat přes 200 dní. Vladimir se na tuto zkušenost velmi těšil, nemohl však tušit, že za pár měsíců bude vše jinak.
V průběhu roku 1981 se ve Středisku přípravy kosmonautů začínala cvičit jistá tříčlenná mezinárodní posádka v poměrně neobvyklém složení, jenže po několika měsících to v ní podle všeho začalo nepříjemně jiskřit. Vladimir Džanibekov s touto posádkou ovšem neměl nic společného. Zatím…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.astronaut.ru/as_rusia/vvs/foto/jahnibekov.jpg
http://www.zavasek.narod.ru/humans/rus_016.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/soyuz-27_5.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/soyuz-39_4.jpg