sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Agentury JAXA a ESA 20. listopadu v Tsukubě v Japonsku vydaly společné prohlášení, ve kterém načrtli novou spolupráci v oblastech planetární obrany, pozorování Země, aktivity po ISS na nízké oběžné dráze Země, vesmírná věda a průzkum Marsu.
Společnost SEOPS na Space Tech Expo Europe 19. listopadu oznámila, že podepsala smlouvu se společností SpaceX na vynesení mise plánované na konec roku 2028 z Floridy. Do roku 2028 také získává kapacitu pro blíže nespecifikované další starty SpaceX.
Francouzský startup Latitude podepsal víceletou smlouvu se společností Atmos Space Cargo, společností vyvíjející komerční návratová zařízení. Atmos koupí minimálně pět startů rakety Zephyr ročně, a to v letech 2028 až 2032.
Německý společnost Exolaunch použije svůj nový adaptér Exotube počínaje rokem 2026. Exotube je univerzální modulární adaptér pro integraci, start a rozmístění družic od cubesatů až po 500 kg družice.
Čína provedla úspěšný test oddělení aerodynamického krytu užitečného zatížení pro raketu Dlouhý pochod 10. Test hodnotil design krytů, strukturu připojení, plán oddělení a maximální dostupnou obálku. Všechny testované parametry splňovaly jejich konstrukční požadavky.
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Jediný americký štěpný jaderný reaktor, který se dostal na oběžnou dráhu, byl SNAP-10A. Jeho vývoj trval několik let a obnášel celou řadu testovacích a ověřovacích modelů. Na nich si technici vyzkoušeli výrobu potřebných dílů a otestovali fungování všech systémů, které využíval letový exemplář. Při testech se ověřovala kromě jiného odolnost proti vakuu, střídání teplot, vibracím, ale i výdrž chladícího média.
Spojené státy americké několik desítek let pracovaly na různých verzích štěpných jaderných reaktorů, které se měly používat pro vojenské i civilní mise, meziplanetární sondy a kosmické základny. Mnohé projekty se však dostaly pouze do fáze studií a nedočkaly se tak zhmotnění. Reaktory, které vznikly v rámci jiných projektů, však poskytly cenné zkušenosti pro další vývoj.
Poté, co jsme si před téměř dvěma lety představili radioizotopové termoelektrické generátory, tzv. RTG, přichází čas podívat se i na klasické štěpné reaktory. I ty se totiž v kosmonautice používaly. Jejich vývoj můžeme vystopovat do 60. let 20. století, kdy se o tuto technologii začali zajímat dva hlavní hráči na světovém poli – Spojené státy a Sovětský svaz. Američané sice v tomto směru začali dříve, ale do kosmu se nakonec podívalo výrazně více sovětských družic, které na své palubě měly jaderný reaktor.
Říká se, že každý začátek je těžký. Pro firmu SpaceX to platilo doslova trojnásobně. Všechny tři první starty jejich první kosmické rakety Falcon 1 totiž selhaly v různých částech letu a nedosáhly oběžné dráhy. To se podařilo teprve až při čtvrtém startu. Po něm si už Falcon 1 připsal pouze jediný start, který byl také úspěšný. Malý Falcon 1 tedy měl nezastupitelnou roli na cestě k větší raketě Falcon 9 i dalším projektům firmy SpaceX.
Falcon 1, první raketa postavená firmou SpaceX, byl dvoustupňový nosič, který na obou stupních používal kapalné pohonné látky. Jako okysličovadlo byl využit kapalný kyslík, jako palivo kerosin – raketový petrolej RP-1. První stupeň poháněl raketový motor Merlin, jehož modernější varianty se používají dodnes na raketách Falcon 9 a Falcon Heavy. Nosná raketa Falcon 1 měřila na výšku (včetně motoru prvního stupně) 22,6 metru.
6. května 2002 byla založena americká společnost Space Exploration Technologies Corp., kterou dnes známe jako SpaceX. Jejich první raketou byl Falcon 1, dvoustupňový nosič na kapalné pohonné látky, který měl na každém stupni jeden raketový motor. Tato raketa měla za úkol snížit cenu za vynášený náklad až desetkrát oproti běžným komerčním cenám, tedy někde k hodnotě 2200 amerických dolarů za kilogram. To se sice nepodařilo, ale zkušenosti získané při vývoji pak SpaceX využila u dalších raket.
V současné době všichni s napětím sledujeme (zatím bezproblémový) let Dalekohledu Jamese Webba do libračního bodu L2 soustavy Slunce-Země. Je tedy vhodný čas připomenout si, jak vlastně před několika desítkami let začala celá bohatá historie astronomických dalekohledů v kosmickém prostoru. Leckoho asi překvapí, že první studie na toto téma se objevila už v roce 1946. Na realizaci prvních skutečných strojů si však lidstvo muselo počkat ještě zhruba dvacet let.
Jak už zkratka XL naznačuje, raketa Pegasus-XL je zvětšenou verzí nosné rakety Pegasus. Rozdíl spočívá především ve zvětšení prvního a druhého stupně tohoto nosiče. Pegasus-XL při všech svých startech využil služeb letounu L-1011 Tristar alias Stargazer. Ten však nestartoval pokaždé ze stejného letiště – právě naopak. Celkem bylo využito pěti různých letišť – ať už ve Spojených státech, nebo na Kanárských ostrovech.
Nosné rakety z rodiny Pegasus vypouštěné zpod letadel existovaly v základní, hybridní a zvětšené XL verzi. Všechny tyto varianty mohly být ve tří- i čtyřstupňové konfiguraci. V dnešním díle se zaměříme na verzi základní a hybridní, které se dnes již nepoužívají a jsou si hodně podobné. Jejich první tři stupně pohání raketové motory na tuhé pohonné látky a liší se od sebe vlastně jen uspořádáním řídících ploch – každou totiž vynášelo jiné letadlo.
Naše minisérie věnovaná prvním soukromým kosmickým nosným raketám se po krátké návštěvě v Německu vrací do Spojených států. Tam totiž firmy Orbital Sciences Corporation a Hercules Aerospace začátkem roku 1987 zahájily vývoj nosné rakety Pegasus. U tohoto nosiče však nejde stoprocentně prokázat, zda byl postaven plně ze soukromých prostředků bez státní podpory. Vývoj rakety Pegasus totiž probíhal v podstatě paralelně s armádní střelou MGM-134A Midgetman. Přesto si však své místo v tomto výčtu jednoznačně zaslouží.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
