sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americké vesmírné síly se připravují na zpoždění vynášení klíčových nákladů národní bezpečnosti na palubě rakety Vulcan od společnosti ULA. Uvedl to generálporučík Philip Garrant, šéf Velitelství vesmírných systémů vesmírných sil.
Společnost Lunar Outpos oznámila 21. listopadu, že podepsala dohodu se SpaceX o použití kosmické lodi Starship pro přepravu lunárního roveru Lunar Outpost Eagle na Měsíc. Společnosti nezveřejnily harmonogram spuštění ani další podmínky obchodu.
Společnost Maxar Intelligence se zaměřuje na začátek roku 2025, kdy dojde k vynesení poslední dvojice družic WorldView Legion. Znamená to tak dokončení ambiciózní konstelace pro pozorování Země.
Agentury JAXA a ESA 20. listopadu v Tsukubě v Japonsku vydaly společné prohlášení, ve kterém načrtli novou spolupráci v oblastech planetární obrany, pozorování Země, aktivity po ISS na nízké oběžné dráze Země, vesmírná věda a průzkum Marsu.
Společnost SEOPS na Space Tech Expo Europe 19. listopadu oznámila, že podepsala smlouvu se společností SpaceX na vynesení mise plánované na konec roku 2028 z Floridy. Do roku 2028 také získává kapacitu pro blíže nespecifikované další starty SpaceX.
Francouzský startup Latitude podepsal víceletou smlouvu se společností Atmos Space Cargo, společností vyvíjející komerční návratová zařízení. Atmos koupí minimálně pět startů rakety Zephyr ročně, a to v letech 2028 až 2032.
Německý společnost Exolaunch použije svůj nový adaptér Exotube počínaje rokem 2026. Exotube je univerzální modulární adaptér pro integraci, start a rozmístění družic od cubesatů až po 500 kg družice.
Čína provedla úspěšný test oddělení aerodynamického krytu užitečného zatížení pro raketu Dlouhý pochod 10. Test hodnotil design krytů, strukturu připojení, plán oddělení a maximální dostupnou obálku. Všechny testované parametry splňovaly jejich konstrukční požadavky.
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Jedním z nejúžasnějších kosmonautických programů všech dob byl program americké NASA, který měl za cíl zajistit přistání prvního člověka na Měsíci. Všichni známe příběh Neila Armstronga, ale ani on se nevynořil odnikud a jeho první šlápota na měsíčním povrchu byla výsledkém trpělivé a náročné práce statisíců lidí. Jedním z těchto postupných kroků byla i první cesta člověka za nízkou oběžnou dráhu Země. V prosinci roku 1968 ji podnikla posádka Apolla 8 ve složení Frank Borman, James Lovell a William Anders. V rámci této mise se pánové dostali na oběžnou dráhu Měsíce, kde prováděli fotografování měsíčního povrchu pro účely budoucích misí programu Apollo. Osobně jejich misi považuju za jednu z nejodvážnějších a nejsložitějších v rámci celého programu. O jejich slavné misi vám v dnešní přednášce řekne více známý popularizátor kosmonautiky, pan Milan Halousek, pracovník České kosmické kanceláře a předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti. Přednáška pochází z přednáškového cyklu Pátečníků.
První bezmotorový let HL-10 nedopadl úplně podle vysokých očekávání svých tvůrců. Bruce Peterson během letu hlásil postupně problémy v řízení, přesněji oscilace a malou účinnost elevonů. Zklamání bylo veliké, protože samotní tvůrci si kladli za cíl vytvořit nejlepší stroj z celé kategorie vztlakových těles. Z počátku to vypadalo pouze na lehkou úpravu ve stabilizačním systému řízení, ale jak se postupně ukázalo, problém byl mnohem rozsáhlejší. Jen díky snaze inženýra Wenta Paintera došlo k přezkoumání celé problematiky a podrobné analýze. Samotné středisko v Langley si plně uvědomilo, že na problému nese svou část „viny“ a přijalo plnou zodpovědnost za vyřešení problému. Na obranu střediska Langley je nutno dodat, že ne každý jev se dá plně odhalit v aerodynamickém tunelu, protože stále se pohybujete na úrovni modelací, tedy bez zásahu člověka do řízení. Pro HL-10 to však znamenalo „stopku“ na několik měsíců.
Poslední pátek letošních prázdnin je tu a to znamená jediné. Vychází poslední díl tradiční série TOP5 tohoto roku. Mám tu čest ho pro letošek uzavřít a řekl jsem si, že po řadě složitějších témat zvolím trochu odlehčenější formu. Podíváme se totiž na pětici fotografií z kosmonautiky, o kterých si mnozí myslí, že jsou pravé. Staly se tzv. virální. V mnoha případech dokonce natolik zlidověly, že se používají k propagaci a málokdo se vůbec pozastaví nad tím, že nejsou tak úplně pravé. U úvodního snímku k článku je to snad nad všechnu pochybnost, že se jedná o podvrh, ale některé fotomontáže a úpravy se skutečně povedly a není divu, že matou do dnešních dnů. Tím končí již devátá sezona této řady článků, ale nebojte se, přibližně za 10 měsíců se tento formát vrátí s jubilejní desátou řadou. Poděkování patří všem čtenářům, kteří udržují tento formát stále při životě a všem kolegům z redakce, kteří se podílejí na jeho vzniku.
Vážení a milí diváci a zájemci o kosmonautiku, po delší době bych vás rád opět pozval na přednášku, která se teprve uskuteční. Přenášejícím bude pan Milan Halousek, známý popularizátor kosmonautiky, pracovník České kosmické kanceláře a předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti. Za přenosem stojí IQLANDIA, vědeckotechnické vzdělávací centrum, které v Liberci nabízí dětský vědecký park, science centrum pro starší a provozuje zde i planetárium. Přednáška je plánována na středu 14. prosince v 18:00.
Nyní bych předal slovo Martinu Gembecovi, který pro vás připravil krátké shrnutí mise Apolla 17.
Program Apollo je dnešníma očima neuvěřitelně úspěšný počin v dobývání vesmíru. Bylo to období tzv. studené války, a tak se i hodně riskovalo. Ještě během příprav zahynula přímo na rampě v kosmické lodi posádka Apolla 1. Později je známý případ mise Apollo 13, kdy astronauti museli přežít nehodu na servisním modulu a přežili návrat k Zemi díky zdrojům v lunárním modulu. Také Apollo 8 je zajímavá mise. Šlo teprve o druhý start Saturnu V po jeho úspěšném testu v rámci Apolla 6. A kabina s třemi astronauty tehdy rovnou oblétla Měsíc. Nakonec
„Kdyby byl mezi čtenáři zájem, je to na samostatný článek.“ Tuto poznámku jsem schoval do textu Musk představuje opakovaně použitelnou raketu: deset let poté. Zhruba půltucet zájemců reagoval v diskusi kladně, a tak jsme se rozhodli článek spáchat. Pokud jste byli v oné mlčící většině zájem nemající, klidně následující řádky přeskočte, čas věnujte něčemu užitečnějšímu a na plnohodnotný článek si počkejte minimálně do dnešního odpoledne. Saturnu V se dodnes právem přezdívá „král mezi raketami“. Může přijít cokoliv dalšího, ale Saturn V bude navždy první a navždy jen jeden. Ve své době představoval neskutečné technické, technologické či organizační vzepětí, jakému se dodnes v kosmonautice nic nevyrovnalo a zřejmě už nikdy nevyrovná.
Dnes si zase po kratší době zavzpomínáme na asi nejkrásnější dobrodružství lidstva, které v 60. a na počátku 70. letech 20. století podnikla americká NASA. Tehdy v rámci programu Apollo dokázala dostat do blízkosti Měsíce celkem 24 osob, z nichž 12 následně otisklo do měsíčního povrchu svou stopu. Do vesmíru se během měsíčních výprav dostalo celkem 11 pilotovaných kosmických lodí, z nichž každá měla své místo. Apollo 7 odzkoušelo na nízké oběžné dráze Země kosmickou loď na oběžné dráze. Už další pilotovaná mise, Apollo 8, zamířila mnohem dál. Těsně před vánocemi se vypravila až k Měsíci, vstoupila na jeho oběžnou dráhu a pořídila řadu fotografií, které pomohly připravit první pilotované přistání. Mise Apolla 9 se opět odehrávala jen na oběžné dráze Země, měla však náročný a důležitý úkol, odzkoušet lunární modul v jeho přirozeném prostředí, ve vakuu. Apollo 10 bychom mohli nazvat velkou generálkou, kromě samotného přistání odzkoušeli všechny kroky, které o 2 měsíce podnikla posádka Apolla 11, které již v červenci 1969 na povrchu přistálo. Apollo 12 mělo demonstrovat, že lunární modul dokáže
Asi každý, kdo se zajímá o kosmonautiku, ví, že než vzlétne raketa s družicí, sondou nebo kosmickou lodí, probíhá celá řada vyčerpávajících testů. Finanční částky, které jsou investovány do stavby kosmických strojů a jejich provozu, jsou bez přehánění astronomické a nikdo si netroufne tyto prostředky zahodit tím, že by daný stroj nevyzkoušel a neotestoval pro všechny možné a nemožné situace (a ani to někdy, jak známo, nestačí). Mnoho testů a prostředků k jejich realizaci bychom bez problémů dokázali poznat a také si velmi zhruba dokážeme představit průběh a cíl testování – stendy pro zážehy motorů, vibrační stoly, vakuové a termální komory, to vše jsou běžné rekvizity, které nikoho příliš nepřekvapí. Ale v historii kosmonautiky bychom našli několik vskutku interesantních testovacích prostředků či postupů, u nichž je na první pohled namístě poklepání na čelo. Ovšem na ten druhý pohled se jedná často o velmi chytrá řešení a prostředky, jak dosáhnout cíle – tedy otestovat daný systém. Stejně jako u ostatních článků ze série Top 5 autor předem upozorňuje, že výběr položek i jejich umístění na žebříčku je věcí čistě
11. dubna 1970 se vydalo k Měsíci 5. pilotované Apollo a celkově třetí mise, která měla přistát na jeho povrchu. Posádku tvořili velitel Jim Lovell, zkušený astronaut s československými kořeny a dva nováčci. Těmi byli pilot velitelského modulu John Swigert a Fred Haise, pilot lunárního modulu. Jako místo přistání byl vybrán kráter Fra Mauro. Celý start proběhl více méně v pořádku s výjimkou problémů, které způsobily předčasné zhasnutí jednoho z motorů druhého stupně. Tento nedostatek tahu však dokázaly zbylé motory spolu s třetím stupněm Saturnu posléze dohnat a celá sestava byla v pořádku navedena na dráhu k Měsíci. 55 hodin a 52 minut však senzory detekovaly pokles tlaku ve vodíkové nádrži. Na pokyn řídícího střediska však John Swigert zahájil promíchávání všech nádrží, jak vodíkových, tak i kyslíkových. Zhruba minutu a půl po zapnutí promíchávání nádrží došlo ke katastrofické explozi kyslíkové nádrže číslo dvě. Pro astronauty to nejprve představovalo velké zklamání, nebudou přistávat na Měsíci, ale postupem času se ukázalo, že situace je horší a astronauté na palubě budou doslova bojovat o svůj život. Prolétli okolo Měsíce a zamířili směrem k Zemi.
Apollo 13 bylo sedmým pilotovaným letem programu Apollo a patá mise k Měsíci. Na svou cestu se vydala 11. dubna 1970. Jejím velitelem byl první čtyřnásobný astronaut, Jim Lovell. Posádku tvořili dva nováčci, pilotem velitelského modulu byl John Swigert, pilotem lunárního modulu byl Fred Haise. V rámci této posádky se uskutečnila řada různých personálních výměn. Původní posádku měla nejprve tvořit trojice Cooper, Eisele, Mitchell, kteří si již odsloužili zálohu Apolla 10 a podle tehdejších zvyklostí se měli o tři mise dále stát posádkou hlavní. Jenže Gordon Cooper i Donn Eisele měli oba škraloupy u svých nadřízených, takže byli oba z nominace vyřazeni. Nahradit je měla trojice Shepard, Roosa, Mitchel, ovšem toto se zase nelíbilo vedení NASA, kterému se zdálo, že Alan Shepard neměl po svém dlouholetém vyřazení z oddílu astronautů dost času na výcvik a rozhodla se pro misi Apolla 13 použít záložní posádku Apolla 11. Ta fungovala ve složení Lovell, Mattingly a Haise. Tato posádka se spolu připravovala řadu měsíců a vše vypadalo v pořádku až do počátku měsíce dubna, kdy se člen
Téma Apolla jsme tu už několikrát rozebírali, ať už před vánoci, kdy jsme se podívali na řadu různých konspiračních teorií, anebo na konci měsíce ledna, kdy jsme si připomněli výročí požáru kabiny Apolla 1. Na kalendáři se nám pomaličku blíží měsíc duben, který je velice nabitý co se týká kosmonautických událostí. Abychom se proto vyhnuli zmatkům a tlačenici, která logicky přijde, rozhodl jsem se zavzpomínat na tento program poněkud v předstihu. Práce na programu Apollo byly zahájeny krátce po Kennedyho projevu. Pro přistání na Měsíci bylo nutno vyřešit skafandry, způsob přistání, kosmickou loď. Hlavně a především však bylo nutno postavit raketu, která bude schopna americký národ na povrch Měsíce dopravit. Touto raketou se stal nejsilnější a největší doposud realizovaný raketový nosič Saturn V. Každý stupeň této rakety stavěla jiná firma, první stupeň, SIC, zajistil Boeing, druhý, S-II, zajistil North American Aviation, který zároveň vyvíjel loď Apollo a třetí stupeň, S-IVB dodala firma Douglas Aircraft Company. Z dnešního pohledu je popis výrobce snadnější, po sérii sloučení a nákupů
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
