Kulturní rozdíly mezi národy bývalého východního bloku a národy západní Evropy byly a jsou jistě v některých oblastech dosti podstatné. Jestliže se však začnou míchat do tak vážného a riskantního podniku, jako jsou lety do vesmíru, je to na pováženou. V prostředí, kde na bleskové reakci závisí úspěch astronomicky nákladné mise, či dokonce zdraví a život posádky, není čas na dohady. Proto jsou posádky sestavovány s dostatečným předstihem, aby si dokázaly vytvořit kolektivní stereotyp řešení nenadálých situací. Jenže co v případě, kdy na sebe narazí dvě osobnosti, které jsou – kulantně řečeno – nekompatibilní? Občas se taková situace přihodí a pak přicházejí na řadu různé scénáře. Buď se přítomní dohodnou na rozumném kompromisu, nebo se v průběhu letu vyskytnou vážné problémy a konflikty. Tím nejoptimálnějším scénářem je rozpoznání problému před letem a případné změny ve složení posádky. V roce 1981 se jeden souboj osobností odehrával v rámci posádky jisté ostře sledované mise a Vladimir Džanibekov měl v celém dění sehrát významnou roli…

Květen 1970 znamenal pro rodinu Vladimira Džanibekova velké změny. Spolu s ostatními osmi rodinami kosmonautů-posluchačů se stěhovali do nového. Přestože byt byl maličký a pouze dvoupokojový, jeho adresa byla velmi prestižní: Hvězdné městečko. Lilija se stala učitelkou hudby v místní umělecké škole, ale svého manžela nijak často nevídala. Hned od počátku byli nováčci zapřáhnuti v něčem, čemu se říká ″všeobecná kosmická příprava“. Dva roky trvající řehole, v jejímž průběhu si mohli posluchači zapsat stovky hodin výuky, přípravy na simulátorech, výcvik pro přežití v různých podmínkách od pouštního prostředí přes nácvik přistání na vodu až po bivakování v uprostřed zasněžené tajgy. Součástí výcviku byl i roční kurz v Moskevském leteckém institutu a letový výcvik na nových typech letounů. Vladimir si do svého zápisníku mohl připsat MiG-21 a L-29 Delfin (posléze, ve druhé polovině sedmdesátých let, do jeho kolekce přibyl i L-39 Albatros). Dva roky tvrdé práce se však vyplatily a 15. června 1972 mohl Vladimir odhodit ze své funkce přílepek ″posluchač“ a konečně se dostat k zajímavé práci. Stal se příslušníkem 1. oddílu 1. oddělení v rámci kosmonautického oddílu, jeho

Stanici spatřili hned poté, co vylétla ze zemského stínu. Zpočátku se jevila jako jasná hvězda a postupně rostla. Na počátku výrazně jasná, nyní už zářila tak, že nemohlo být sporu o tom, co prostřednictvím periskopu VP-1 oba muži pozorují. Vladimir se zhluboka nadechnul: teď půjde do tuhého. To, k čemu se chystali, zatím za celou dobu pilotovaných letů do vesmíru nikdo nedokázal. Jestliže se vše zdaří, bude jeho expedice zapsána v análech sovětské kosmonautiky jako nejodvážnější a nejobtížnější let všech dob. A najednou pocítil obrovskou vděčnost za fakt, že vedle sebe má právě Viktora. ″Lidská kalkulačka“, jak se mu mezi kolegy přezdívalo, začal právě rozehrávat svůj koncert, během kterého navede svého velitele až k cíli jejich cesty. Vladimir přinutil své myšlenky, aby se vrátily zpět k práci, která před nimi stála. Tedy spíše letěla… Začal komentovat dění kolem: „…je desetkrát jasnější než Jupiter. Teď nám odlétává do strany, vzdálenost 7,2 km, rychlost 12,8 m/s… Vzdálenost 4,4 km, rychlost 7,8 m/s… Rozestup 1,5 km…“ Operátoři na zemi jen tiše