Spire Global
Společnost Spire Global získala od společnosti Deloitte kontrakt na návrh, výstavbu a provoz osmi družic, které podpoří její úsilí v oblasti kybernetické bezpečnosti na oběžné dráze.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Spire Global získala od společnosti Deloitte kontrakt na návrh, výstavbu a provoz osmi družic, které podpoří její úsilí v oblasti kybernetické bezpečnosti na oběžné dráze.
Čínské experimentální družice Shijian-21 a Shijian-25 se oddělily na geostacionární oběžné dráze poté, co byly měsíce v dokovacím zařízení a prováděly testy doplňování paliva na oběžné dráze.
Čínská vesmírná správa zveřejnila politický plán zaměřený na urychlení rozvoje komerčního využití vesmíru a jeho začlenění do širších národních vesmírných ambicí.
Družice VZLUSAT-2, která vyfotila „první české vesmírné selfie,“ shořela v atmosféře. VZLU AEROSPACE zpřístupňuje část dat, která pořídila. VZLUSAT-2 naposledy zachytila německá výzkumná stanice Neumayer Station III na Antarktidě.
Společnost Varda Space Industries 28. listopadu oznámila, že její pátá mise s názvem W-5 dosáhla oběžné dráhy po startu z vesmírné základny Vandenberg Space Force Base na palubě sdílené lodi Transporter-15 společnosti SpaceX.
Program lidského a robotického výzkumu (HRE) Evropské kosmické agentury nezískal na ministerské schůzce rozpočet, který požadoval. Členské státy souhlasily s příspěvkem ve výši 2,66 miliardy eur, což představuje zhruba 70 % z požadovaných 3,77 miliardy eur. ESA stanovila svůj celkový rozpočet na 22,1 miliardy eur.
Čínská kosmická loď Shenzhou-22, která odstartovala bez posádky, dorazila k vesmírné stanici Tiangong. Současná posádka stanice tak má k dispozici novou loď.
Evropská kosmická agentura a litevský vesmírný startup Astrolight staví první optickou pozemní stanici (OGS) v Kangerlussuaqu v Grónsku, aby posílily pozemní komunikaci a pomohly chránit před rušením signálu nebo pirátstvím.
Při startu rakety Sojuz 2.1a došlo k poškození vzletové rampy 31/6 na kosmodromu Bajkonur. Dle neoficiálních informací mohou opravy trvat až 2 roky. Rampa 31/6 je jediná, odkud mohou startovat pilotované lodě.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Typické tajnůstkářství, se kterým sovětská strana přistupovala ke svému kosmickému programu, bylo v ostrém kontrastu k americké otevřenosti. Přestože historie ukázala, že druhý zmíněný přístup je v dlouhodobém pohledu správný, zpočátku přinášelo urputné zatajování všeho a všech Sovětům jistou výhodu. Zvenčí se zdálo, že jejich technika je téměř bezchybná a zatímco americké stroje vybuchovaly a selhávaly v přímém přenosu, sovětské sdělovací prostředky přinášely výlučně povzbudivé zprávy o dalším úspěchu domácí techniky. Část tohoto tajnůstkářství lze přičíst faktu, že pro kosmický program byly využívány stroje vojenské povahy, nadto relativně nové, například nosič R-7. Totéž bylo možné říci i o lodích Vostok. Jak si možná vážený čtenář pamatuje, jejich vznik byl umožněn duálním využitím základní platformy – mimo letů s lidskou posádkou byly jiné varianty zamýšleny pro fotorozvědku. Z tohoto důvodu měli Sověti tendenci tajit dokonce i hrubou podobu lodi, o detailech konstrukce ani nemluvě. Pokud lety dopadaly tak, jak dopadnout měly, eventuálně pokud selhání vyústilo v dopad na území SSSR, vše bylo z tohoto hlediska v pořádku. Jenže co se stane, když návratová kabina přistane „na cizím dvorku“?
V létě 1960 byl optimismus vedoucích pracovníků sovětského kosmického programu téměř bezbřehý. V srpnu se podařilo poprvé úspěšně vrátit z orbitální dráhy živé bytosti – pejsky Bělku a Strelku plus další drobné osazenstvo lodě 1KNo2. Hlavní konstruktér OKB-1 Koroljov, „hlavní teoretik kosmonautiky“ Mstislav Keldyš, stejně jako předseda vojensko-průmyslové komise při Ústředním výboru KSSS a další se snažili kout železo, dokud bylo žhavé. Ještě v září 1960 předložili Ústřednímu výboru nástin dalších kroků směřujících k letu člověka do vesmíru. V něm jsou předvídány jeden až dva bezpilotní starty lodí 1K (Vostok-1, jak jsou v dokumentu i jinde označovány) v říjnu a listopadu, následovat měly ještě během listopadu dva taktéž bezpilotní starty varianty lodi určené pro lidskou posádku, a konečně v listopadu nebo prosinci měl přijít na řadu let s člověkem na palubě. Dokument podepsaný šestnácti nejdůležitějšími figurami tehdejší sovětské kosmonautiky byl členy Ústředního výboru vzat na vědomí a 11. října vyšlo ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů číslo 1110-462, které ony kroky oficiálně posvěcuje a zavazuje výše zmíněné, aby je v daných termínech uskutečnili. Jak ale vážený čtenář zajisté ví
Prvními živočichy, kteří nahlédli za mezinárodně uznávanou hranici atmosféry, byly drobounké mušky Drosophila melanogaster– octomilky. Jejich suborbitální let ze základny White Sands na trofejní raketě V-2 v únoru 1947 byl prvním, rozhodně ne však posledním svého druhu. Jak Američané, tak Sověti postupně začali posílat do vesmíru na krátké návštěvy opice, psy, králíky, myši a další pokusná zvířata. Pokaždé se však jednalo o lety v řádu minut. Až 3. listopad 1957 přinesl změnu: první živá bytost zamířila na orbitální dráhu. Ubohá fenka Kudrjavka (oficiálně známější pod jménem Lajka) si však neměla své slávy užívat příliš dlouho. Dnes již víme, že uhynula několik hodin po startu v důsledku přehřátí organismu. Ani v případě, že by vše fungovalo tak, jak bylo naplánováno, Lajku by nečekalo nic dobrého. Tehdejší technologie neumožňovala návrat umělé družice zpět do atmosféry. Od okamžiku, kdy se nosná raketa odpoutala od rampy, byl Lajčin osud zpečetěn. Bylo však jasné, že dříve nebo později bude problém návratu nutno vyřešit, protože na řadu měl nevyhnutelně přijít také let s člověkem
V noci na 15. prosince zaznamenala čidla výrazný pokles tlaku v chladicím okruhu kosmické lodi Sojuz MS-22. Následně se ukázalo, že jeden okruh lodi je poškozený a uniká z něj chladicí médium – únik ustal, až když se z okruhu dostalo všechno médium. Astronauti dostali za úkol vyfotit poškozené místo a inspekci provedly i robotické manipulátory ERA a Canadarm 2. Analýza odhalila otvor o velikosti zhruba 8 desetin milimetru, jehož původ zatím neznáme, ale spekuluje se o zásahu mikrometeoroidem přirozeného původu, či o zásahu kosmickou tříští umělého původu. Teplota v kabině lodi (která stále mohla využívat klimatizační systémy stanice) vzrostla až na zhruba 30 °C, což odpovídá zhruba dvojnásobku běžné hodnoty. Expertní komise na základě nasbíraných dat vypracovala analýzu, zda je bezpečné použít poškozený Sojuz k návratu tříčlenné posádky. Na základě této analýzy nyní ruská kosmická agentura Roskosmos rozhodla o vyslání záchranné lodi.
Asi málokdo si dokáže představit, pod jak velkým tlakem pracovali muži a ženy, kteří připravovali první lety pilotovaných kosmických lodí, a je lhostejné, na čí straně tito často bezejmenní hrdinové byli. Jak SSSR, tak USA chtěli mít svého člověka ve vesmíru co nejdříve. Zatímco Spojené státy tak činily naprosto otevřeně a tím pádem pod ostřížím zrakem médií a potažmo veřejnosti, Sověti svůj program provozovali skrytě. To ovšem neznamená, že by jejich práce byla lehčí. Tlak na ně byl vyvíjen, nikoli ovšem ze stran veřejnosti, nýbrž ze strany vedení státu. K tomu paradoxně připočtěme otevřené informování Američanů o jejich vlastním programu, které nenechávalo nikoho na pochybách, že NASA neotálí ani minutu, a v neposlední řadě tady byl neustále ubíhající čas. Ne, Sergej Koroljov a jeho lidé si rozhodně neužívali klidného spánku. Věděli, že každý den se počítá a každé škobrtnutí může znamenat fatální ztrátu vůči rivalovi. Proto občas bylo třeba učinit více či méně riskantní rozhodnutí. Někdy tato rozhodnutí přinesla prohru, jindy zase triumf…
Na jaře 1960 se dala do pohybu mašinérie letových zkoušek lodí, jejichž jedna varianta měla posléze dopravit na oběžnou dráhu člověka. Překotné tempo vývoje znamenalo, že se mnoho věcí a procesů dělo současně, byrokracie protentokrát v mnoha případech šla stranou a mnohdy se papírově potvrzovalo to, co již dávno existovalo ve fyzické formě. Na konci dubna 1960 kosmodrom, jehož jméno v té době ještě neznělo „Bajkonur“, přivítal první stroj programu Vostok. Zjednodušený exemplář 1KP No1 měl za úkol vyzkoušet funkci základních prvků lodě. Jeho tvůrci chtěli potvrdit své premisy ohledně orientačního systému, telemetrie, radiového spojení, ovládacího systému a v neposlední řadě také brzdicího motoru TDU. Lodě 1KP nebyly vybaveny tepelnými štíty, proto byla letenka pro tento stroj jednosměrná, při vstupu do atmosféry se návratová kabina měla rozpadnout a shořet stejně jako přístrojový úsek, u něhož se s tímto průběhem počítalo pro všechny varianty lodí Vostok. Napětí na kosmodromu bylo hmatatelné – čas běžel a všichni si velmi dobře uvědomovali, že závod se Spojenými státy o vyslání prvního člověka do vesmíru mohl
Let člověka do vesmíru se z dnešního hlediska jeví jako zcela logický a přirozený směr, kterým se praktická kosmonautika krátce po svém zrodu vydala. Pobyt člověka v kosmickém prostoru byl jedním z hlavních, ne-li přímo hlavním cílem obou soupeřících stran, jimiž byl Sovětský svaz a Spojené státy. Tento pohled ovšem s sebou nese jistou míru zjednodušení a trpí ideálním nadhledem, kdy se s odstupem času a při znalosti událostí tak, jak tehdy probíhaly, zdá být realizovaný směr vývoje jediným možným. Tak to ovšem nebylo ani na jedné straně. Jak Američané, tak Sověti museli o existenci pilotovaného programu hned od počátku bojovat a rozvoj pilotované kosmonautiky nebyl ani zdaleka tak samozřejmou věcí, jakou se nám dnes zdá být. V případě Koroljovovy kanceláře OKB-1, která se pilotovanými lety neformálně zabývala již dlouho předtím, než se na obzoru objevil program známý později jako Vostok, muselo vedení čelit nejen opozici zvenčí, ale také opozici z vlastních řad. Síly OKB-1 totiž byly v té době pod návalem nejrůznějších projektů napnuté téměř až na limit.
V průběhu roku 1957-1958 se začal v rámci devátého oddílu OKB-1 formovat kolektiv, který je „podepsán“ pod zhmotněním první pilotované kosmické lodi. Na samém vrcholku pyramidy stál Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér a šéf kanceláře OKB-1. Práce na objektech vynášených raketami byly realizovány v oddílu číslo 9, který byl v kompetenci svého vedoucího, Michaila Klavdijeviče Tichonravova. A konečně, v oddílu 9 byl ustaven sektor číslo 2, který se zabýval hypotetickými projekty aparátů, v jejichž útrobách se měl do vesmíru podívat člověk, zatím pouze v podobě ideových návrhů, které se mohou, ale také nemusí dočkat realizace. Sektor měl na starosti N. P. Bělousov. V prosinci 1957 přešla právě do tohoto sektoru nová posila v osobě Konstantina Petroviče Feoktistova. Ten přišel z „dělostřeleckého“ institutu NII-4, kde se zabýval otázkami výpočtu trajektorie rakety R-7 v roli jaderného nosiče. Už předtím do devátého oddílu z NII-4 dorazil další „perspektivní kádr“, Gleb Maximov. Na konci roku si Tichonravov oba muže pozval k sobě a dal jim na výběr: jeden z nich se měl nadále zabývat projekty bezpilotních družic, druhý pak projekty
Rusko bylo kdysi bezesporu nejvýznamnější vesmírnou velmocí světa. Tehdy ještě Sovětský svaz byl od začátku v celé řadě věcí úspěšnější, než jeho největší konkurent – USA. Z dřívějších úspěchů tato země těží v mnohém prakticky dodnes, a to jen ukazuje, jak nadčasové projekty to byly. Po pádu železné opony federace převzala vedoucí i vedlejší role v některých nejambicióznějších mezinárodních vesmírných projektech. Ruská kosmická agentura se nebála spolupracovat a byla ochotna prodávat své know-how i do zahraničí. Ať už vývozem svých raketových motorů do zahraničí nebo umožněním Čině kopírovat technologie. To vše se ale nedávno drasticky změnilo.
Probíhající konflikt na Ukrajině jednoznačně ukázal, jak velkou roli v něm hraje kosmonautika. Jde ale o první válku vůbec, ve které hraje takto významnou roli i soukromý kosmický sektor. Je to také první velký konflikt, ve kterém se obě soupeřící strany staly doslova závislými na vesmíru. Proto jsem se rozhodl, že se v tomto článku pokusím ukázat, jak konkrétně kosmická technika pomáhá na bojišti. Kosmonautika není jen prospěšná, ale taky strategicky významná a její vliv neustále stoupá ruku v ruce s vývojem v tomto oboru. Náznaky se objevovaly už ve Studené válce. Od počátku byl tento obor úzce spjat s jaderným odstrašováním. Technologie mezikontinentálních balistických raket (ICBM) byla zásadní pro obojí – jaderné i vesmírné závody. Vesmír byl doménou, v níž bylo soupeření mezi Sovětským svazem a Spojenými státy nejokázalejší a nejúchvatnější, ale také pozoruhodně mírumilovné. Vypuštění Sputniku v roce 1957 bylo sice vnímáno jako vítězství Sovětského svazu, ale zároveň vytvořilo důležitý precedens mírového přeletu družic nad Zemí. Američané nepodnikli žádné kroky, když Sputnik přelétl nad jejich územím, a ani Sověti, když americké družice začaly
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.