John Young se rozhlížel po fantaskní krajině za okénkem. Balvany a kameny všech tvarů vystupovaly ze zářivého povrchu vrchoviny Descartes. Kdesi za jeho zády slunce pomalu stoupalo nad obzor, tak pomalu, že jeden den tady trvá čtrnáct dnů pozemských. Teď jsou konečně tady a John mohl zapomenout na všechny problémy, které je sužovaly po cestě sem. Od problémů s tlakováním S-IVB před TLI, přes falešný poplach zablokování inerciální plošiny během letu k Měsíci, trable s anténou Orionu, až po ten příšerný okamžik, když se zdálo, že vinou ovládacího systému trysky Casperu budou muset celou misi odpískat. Zvládli to, nakonec jsou v cíli své cesty, problémy můžou hodit za hlavu. Jenže ne tak úplně shodný názor měli specialisté na Zemi. Protože měl Orion v okamžiku přistání zpoždění přibližně 6 hodin, bude třeba zahýbat letovým plánem. Původně měli Young a Duke provést první EVA hned po přistání, jenže to by znamenalo, že se všemi nutnými procedurami by byli na nohou dohromady asi devětadvacet hodin. Šestihodinové zpoždění se také zakouslo do

Apollo 13 bylo – tedy spíše mělo být – velmi zajímavou misí. Přistání v pahorkatině Fra Mauro mělo přinést vědcům více poznatků než u předchozích letů, k tomu bylo třeba přizpůsobit i trajektorii během letu k Měsíci. Místo dráhy volného návratu, která zajišťovala jistý stupeň bezpečí, měla Třináctka využít hybridní trajektorii. Velitelem byl Jim Lovell, první člověk, který se měl vydat počtvrté do vesmíru. Apollo 13 však bylo zvláštní ještě v jedné okolnosti: všude samé třináctky. Apollo 13 mělo odstartovat ve 13:13 houstonského času, do sféry měsíční přitažlivosti se mělo dostat 13. dubna. Žeby příliš mnoho třináctek najednou? Těsně před letem se začalo zdát, že všichni škarohlídi možná mají pravdu. Kvůli možné infekci spalničkami musel být vyměněn pilot velitelského modulu Ken Mattingly a jeho místo zaujal Jack Swigert, pilot záložní posádky, kterou vedl John Young. O něco později, v úterý 13. dubna, si mohli pověrčiví lidé na celém světě tiše mnout ruce se slovy: „Já jsem to říkal!“ Apollo 13 se změnilo z odvážné expedice ve prospěch lidstva a vědy v boj o život. John

V pátek 27. ledna 1967 byl John Young v kalifornském Downey, kde spolu s Tomem Staffordem a Gene Cernanem trénovali v kabině Apolla s výrobním číslem 014. Přestože Stafford, Cernan a Young byli záložní posádkou pro plánovaný let posádky Jima McDivitta na nové specifikaci Apollo Block II, reálný hardware zatím ještě nebyl hotov, proto museli astronauti vzít zavděk starší specifikací lodi. Jedině tak mohli trénovat činnost posádky v reálné kabině. Ta ovšem nestála ani za zlámanou grešli. Ten den nedokončili Stafford a spol. ani jeden simulovaný odpočet, a když Young zpozoroval na podlaze velitelského modulu kaluž glykolu, Stafford se rozhodl test odpískat. „Na Měsíc, to určitě…“, odfrknul znechuceně Young, „…tenhle kýbl šroubů nedoletí ani na orbit!“ Když pak John odšroubovával vnitřní poklop kabiny, spadl mu tento těžký kus přímo na nohu, čímž si loď, poklop a jeho tvůrci vysloužili výživnou dávku jmen, která nelze ve slušné společnosti opakovat. Jako první z lodi vylezl Tom Stafford a okamžitě se k němu přitočil jeden z techniků s tím, že má jít k telefonu. Volal jeden z astronautů nováčků Al Worden: