V kabině raketoplánu vládlo napjaté ticho, přerušované pouze informacemi velitele o rychlosti, výšce a vzdálenosti od přistávací dráhy. Stroj se nořil do hustých vrstev atmosféry a narůstající tření zahřívalo jeho tmavé břicho stále více. Nejexponovanější místa, jako je nos raketoplánu, náběžné hrany a břicho orbiteru, se rozpalovala na teplotu kolem 1600°C, ale astronauti na palubě necítili nic z ohnivého inferna, které zuřilo jen pár decimetrů od nich. Přesto bylo na jejich obličejích znát napětí. Věděli, že tepelný štít jejich stroje je vážně poškozen a podvědomě čekali na náhlý neobvyklý pohyb raketoplánu, jekot alarmu a vlnu horka, která ohlásí posledních pár sekund jejich životů. Konstrukcí stroje otřásaly nárazy a dunění. Bylo to normální? Nebo bylo při minulých misích ono dunění slabší? Velitel klidným hlasem informoval posádku: „Mach 20; výška 210 000 stop; 1 190 mil do přistání… Mach 18; 200 000 stop… Přetížení 1g… 185 000 stop; Mach 15,5… 1,4 géčka…“ Všichni na palubě si oddechli- raketoplán překonal oblast největšího tepelného namáhání. Před nimi se za několik minut objevila přistávací dráha na Edwardsově základně. Byl 6. prosinec 1988 a mise STS-27 se chýlila ke konci. Když o půl čtvrté odpoledne místního času Atlantis zastavil a shromáždění inženýři si mohli zblízka prohlédnout jeho pravý bok, jenom polkli naprázdno a beze slova zírali na tu spoušť. Fakt, že Atlantis přežil tak rozsáhlé poškození tepelného štítu, vypadal jako malý zázrak…

Počátek roku 2003 byl na floridském kosmodromu KSC ve znamení příprav další mise raketoplánu. Na první pohled rutinní let, jakých NASA s raketoplánem vykonala doposud už 112. Ale přece jen tady bylo několik okolností malinko odlišných. Po dlouhých třech letech se nejednalo o misi k orbitální stanici ISS. Téměř 16 dní měl raketoplán létat samostatně. Zaměření mise bylo absolutně podřízeno vědě- v nákladovém prostoru orbiteru čekal na astronauty modul Spacehab nové generace a celkem 58 pokusů a experimentů. V neposlední řadě se do vesmíru měla vydat vlajková loď flotily amerických raketoplánů- exemplář s označením OV-102, všeobecně známý jako Columbia. Tento stroj se stal v dubnu 1981 prvním pilotovaným vícenásobně použitelným prostředkem, vyslaným do vesmíru. Teď se na kosmickou pouť chystal po osmadvacáté. A ještě jedna okolnost nebyla zcela standardní- bezpečnostní opatření. Na oběžnou dráhu se chystal příslušník národa, který má asi nejvíce nepřátel- plukovník izraelského letectva Ilan Ramon. Už tak přísná pravidla pro bezpečnost během startu se velice zpřísnila už po 11. září. Nyní, díky přítomnosti Izraelce v posádce, byla vyšroubována na maximum: například přesný čas startu neměl být znám dříve, než 24 hodin předem. Na druhou stranu to mělo za následek, že poprvé po dlouhé době nedošlo k narušení vzdušného ani hladinového zakázaného koridoru. O zpřísněných pravidlech všichni věděli, takže piloti i kapitáni plavidel si dali veliký pozor, aby se vyhnuli problémům. Stíhačky F-15 i rychlé čluny Pobřežní stráže a US Navy byly tentokrát bez práce. Ale ani ta nejpřísnější bezpečnostní opatření, ani ta nejlépe vyzbrojená letadla, ani sebevětší počet agentů tajné služby nemohl astronauty ochránit před nebezpečím, které v sobě skrývá každý start člověka do vesmíru…

Roger Boisjoly byl v šoku. Jako jeden ze zástupců firmy Morton Thiokol, výrobce SRB, seděl v konferenční místnosti a nechtěl věřit vlastním uším. Zítra má startovat Challenger, jenže na rampě je mráz. Ale zástupci NASA jeho a ostatní lidi od Thiokolu přesvědčují, aby podepsali souhlas se startem. Telekonference se začínala protahovat a mezi zúčastněnými narůstalo napětí. Pracovníci NASA poukazovali na napjaté termíny dalších startů- nemohou si dovolit čekat. Jenže Boisjoly, jeho kolega Arnie Thompson a dokonce i viceprezident Thiokolu Bob Lund věděli o Achillově patě SRB. Gumové těsnění, zvané O-ring, které bylo umístěno ve spojích mezi segmenty motoru, mohlo být v důsledku chladu částečně nefunkční.

Na kosmodromu Vandenberg v Kalifornii se na svou misi STS-62A připravovala posádka raketoplánu Discovery. Měl to být první start raketoplánu z tohoto kosmodromu, jehož využití skýtalo nové možnosti. Vzhledem ke svému umístění byl vhodný pro starty na polární dráhy, díky čemuž si ruce mnuli hlavně vojáci. Znamenalo to totiž, že raketoplány svým pozorovacím vybavením pokryjí kompletní povrch Země. Poprvé se měl odsud shuttle vznést 15. července 1986. Dnes astronauti měli na programu návštěvu jedné z laboratoří, kde byly připravovány některé z experimentů, který s sebou povezou na orbit. Teď ale svůj tréning o pár minut odložili, seděli kolem televize, sledovali jeden ze zpravodajských kanálů a čekali na start sedmičky svých kolegů, pro které nadešel jejich velký den.