Štítek ‘NASA’

Kritické momenty kosmonautiky 14. díl

Gene Kranz u své konzoly. Nahoře jsou vidět kontrolky, pomocí kterých s ním komunikovali kontroloři.

Gene Kranz prožíval hektické momenty, které se v jeho životě už nikdy nebudou opakovat. Apollo-13, vzdálené více než 300 000 km od domova, bylo ve smrtelném nebezpečí. Podle všeho přišlo o podstatnou část zásob kyslíku a vodíku a tím i o elektrickou energii, bez níž se nedostanou domů. Jedinou možností v té chvíli byl lunární modul, který měl fungovat jako záchranný člun. Potíž je v tom, že jeho zprovoznění trvá přes dvě hodiny a tolik času astronauti nemají. Pokud velitelský modul Odyssey zkolabuje dříve, než se potřebná data přenesou do počítače Aquaria, jak se jmenuje lunární modul, bude velmi obtížné, ba skoro nemožné zjistit polohu soulodí v prostoru. Bez jejího určení pak nebude možné provést zážeh, který Apollo-13 vrátí na trajektorii volného návratu. A bez trajektorie volného návratu se Apollo prožene ve vzdálenosti několika desítek tisíc kilometrů od Země a pak se navždy ztratí kdesi ve vesmíru, pravděpodobně na excentrické dráze okolo Země.

Kosmotýdeník 12. díl (2. 12. – 8. 12. 2012)

Mars

Každý den nám roboti a sondy na rudé planetě posílají nové fotky a mnoho informací. NASA se připravuje na vyslání roveru velice podobnému Curiosity. Vozítko by mělo být skoro identické. V březnu 2016 bude vyslána sonda InSight, která bude zkoumat geologickou evoluci marsu. Tento robot se velice podobá sondě Phoenix, která byla vyslána v roce 2007.
Dva astronauti se připravují na roční pobyt na Mezinárodní vesmírné stanici. Úkolem bude zjistit, jak se lidské tělo přizpůsobí dlouhému letu. Na tuto misi budou vysláni dva velice zkušení astronauti. Scott Kelly a Mikhail Kornienko. Oba mají za sebou více než 170 dní ve vesmíru.
Už je to 40 let od poslední pilotované cesty na Měsíc. 7. prosince 1972 odstartovala raketa Saturn V z kosmodromu na Floridě. Jednalo se o poslední pilotovanou cestu na Měsíc. Mise nesla jméno Apollo 17. Tyto témata probereme ve dvanáctém díle Kosmotýdeníku.

Kritické momenty kosmonautiky 13. díl

Hrdina červencového večera 1969 Steve Bales

Steve Bales byl nervózní. Šestadvacetiletý mladý muž, jehož role byla ve středisku známa pod akronymem GUIDO (Guidance Officer- muž, který měl na starosti navigační prostředky včetně počítače a jeho softwaru), se soustředil jako nikdy předtím. Nervozita byla cítit všude kolem. Na obrazovce před ním svítila důvěrně známá čísla a kódy, ale dnes to nebyla simulace, dnes jedeme naostro. Před pár desítkami minut se jim na uzavřeném kanálu Gene Kranz snažil dodat krátkou řečí kuráž. Bylo 20. července 1969, krátce po půlnoci místního času. Schylovalo se k největší události 20. století. A Steve měl být u toho. Seděl u jedné z konzol řídícího střediska MOCR v Houstonu a stejně jako ostatním mu naskočila husí kůže v okamžiku, kdy uslyšel, jak capcom Charlie Duke říká: „Eagle, you’re go for PDI!“. PDI znamenalo Powered Descent Initiation (iniciace sestupu s motorem), což neznamenalo nic jiného, než že dva zástupci lidstva začali pomocí motoru svého přistávacího modulu brzdit a sestupovat k povrchu jiného světa- Měsíce.

Kritické momenty kosmonautiky 10. díl

Valentin Bondarenko

Experiment byl u konce. Mladý muž se pousmál a protáhl se. Deset dní izolace bylo úspěšně za ním. Z reproduktoru se ozval hlas jednoho z lékařů- nyní měl povolení odlepit protivné senzory z těla. Psal se 23. březen 1961 a čtyřiadvacetiletý benjamínek sovětského oddílu kosmonautů Valentin Bondarenko měl pocit dobře vykonané práce. Deset dní pobytu v izolační komoře bylo za ním. Nejen, že byl Bondarenko izolován od vnějších podnětů, ale navíc byl celkový tlak v komoře snížen na úroveň, která měla simulovat nadmořskou výšku 5 km. Aby mohl Bondarenko dýchat, byl parciální tlak kyslíku zvýšen na 430 mm rtuťového sloupce. Dalo se říct, že atmosféra v komoře byla z velké části tvořena kyslíkem. Valentin si o této skutečnosti nemyslel nic. Byl rád, že jeho pobyt zde končí. Přestože nijak nestrádal- vedle něj na stolku byl dokonce elektrický vařič, na kterém si mohl uvařit čaj a ohřát jídlo- těch deset dní bylo opravdu dlouhých. Bondarenko se už viděl venku, když si strhával biosenzory z hlavy a hrudníku a dezinfikoval kůži kousky gázy, namočené v lihu. Stačila malá chvilka nepozornosti a jeden ze smotků nedopadl do odpadkového koše. Místo toho přistál přímo na vařiči, který byl nedopatřením zapnutý. Bondarenkovy zorničky se rozšířily úlekem: gáza v kyslíkové atmosféře komory vytvořila prskající ohnivou kouli. Než měl Valentin čas jakkoli reagovat, oheň přeskočil na jeho bavlněnou kombinézu, která byla po deseti dnech dokonale nasáklá kyslíkem! Snažil se plameny uhasit sám, ale byl to nerovný zápas. Komora se změnila na ohnivé inferno. Po pár sekundách si plamenů všimli lékaři, kteří dohlíželi na průběh experimentu. Pokusili se otevřít dveře komory, ale neuvědomili si, že rozdíl tlaků je příliš velký. Nezbylo než čekat, než se úrovně vyrovnají a přitom pozorovat zoufalý Bondarenkův boj s požárem. Když se dveře konečně otevřely, doktorům se naskytl hrůzný pohled. Valentin Bondarenko na pokraji vědomí stále opakoval: „Je to moje vina, odpusťte, je to jen moje vina…“. Jeho tělo pokrývaly strašlivé popáleniny a byl div, že vůbec žije. Po několika marných hodinách zápasu se zubatou Valentin Bondarenko svůj boj prohrál. Kyslíková atmosféra jako součást kosmického výzkumu si vybrala svou první krutou daň. Nebude poslední…

Kosmotýdeník 8. díl (4. 11. – 10. 11. 2012)

Raketa SLS

Po znovuzvolení amerického prezidenta se spekuluje o možné stanici na oběžné dráze za Měsícem. Mohlo by se tak najít další využití pro superraketu SLS. Raketoplány míří do důchodu. Atlantis už má za sebou poslední zastávku v průmyslovém parku na mysu Canaveral. Příští rok si ho návštěvníci budou moci prohlédnout tak, jak ho viděli pouze astronauti.
ESA připravuje malý raketoplán, který by v budoucnu mohl sloužit jako záchranný člun zaparkovaný u ISS. Zatím probíhají pouze testy, ale vše vypadá velice nadějně. Tato témata probereme v osmém díle Kosmotýdeníku.

Kritické momenty kosmonautiky 9. díl

Trosky letounu T-38

„Tohle počasí nám byl čert dlužen. Kolem překrytu kabiny se míhají sněhové vločky smíchané s dešťovými kapkami a kolem je pořád jen ta zatracená bílá tma. Snad se nám Tom s Genem pořád drží na křídle. Mají to těžké, musí se u nás v té vánici udržet. Ale to nejdůležitější je na mně. Musím oba letouny dovést na přistání. Tak se mrkneme, jak to vypadá venku, pomalu by měly být vidět světla dráhy. Pořád nic… Tak nevím, výška oblačnosti má být 790 ft., ale meteorkáři to asi zase nějak popletli. Do háje, kde je ta…á tamhle je! Dráha v dohledu! Konečně. Ale…sakra, budeme dlouzí. Tohle nevyjde, jsme moc rychlí a moc vysoko. Sednout? Ne, neubrzdíme to. Charlie mi po interkomu radí opakovat okruh. Má pravdu, takhle přistávat nemůžeme. Takže jdeme na opakované přiblížení… No, do té polívky nahoře se mi nechce, raději si budu držet letiště v dohledu. Ale na dráhu 12 to asi takhle nepůjde. Zkusím dráhu 24, ta křižuje dvanáctku diagonálně, to by mělo vyjít. Ještě zahlásit změnu ranveje věži a Tomovi s Genem v druhém stroji. Hotovo, teď jen… Kruci, tohle jsem přešvihl, klesáme moc rychle, tohle se klukům od McDonnella, kteří pracují na naší lodi v hale 101, nebude líbit, prosvištíme jim těsně nad hlavou. Kdyby se aspoň na chvíli zvedla ta mlha… Kde je dráha? Jo, tam je. Ale co se to děje? Jsme nízko! Ten stín před námi… to je výrobní hala McDonnellu, kruci, musím se jí vyhnout! Rychle srovnat a doprava! Snad to ještě stihnu! Rychle forsáž! No ták! Mašinko, přece nás v tom nene…“

Útěk z Měsíce

Lunar Escape System

V 70. letech byl program Apollo v plném proudu a plánovaly se další a větší mise. Tím se ale zvětšovala možnost nějaké poruchy nebo hodně vážené situace. Proto vědci přišli s několika malými moduly, které měli zajistit bezpečný návrat astronautů z povrchu Měsíce na orbitu. Tyto projekty zůstaly pouze na papíře, stejně jako dlouhodobé mise na Měsíci. V tomto článku si ukážeme, jak by případný „útěk“ vypadal a jak moc by byl riskantní.

Kritické momenty kosmonautiky 8. díl

Neil Armstrong

Pohled z okénka jej ujistil, že má skutečně většinu atmosféry pod sebou. Výhled z výšky 63 kilometrů nad zemským povrchem byl úchvatný. Reaktivní kontrolní systém, který pomáhal udržet polohu stroje při balistickém letu, pracoval uspokojivě. Nebyl ale čas na přemítání o krásách země a nebe, byl čas pracovat. Čas ale pracoval proti němu, měl jen pár desítek sekund na to, aby splnil úkol, kvůli kterému tady byl tady. Vrchol balistické křivky už měl za sebou a dalším bodem v checklistu bylo otestování omezovače přetížení, na jehož vývoji se sám podílel. Malé trysky na jeho popud natočily příď vzhůru, přibližně do 15°úhlu náběhu a „géčka“ narostla až na čtyřnásobek běžné hodnoty, kterou tak dobře známe. Jenže ten zatracený G-limiter ne a ne naskočit! Ve sluchátkách slyšel, jak mu ze země radí, aby začal točit doleva, jenže jak na to? Je tak vysoko, že vzduch okolo není dost hustý. Nemá jak stroj otočit. A příď je příliš vysoko, mašina plave ve výšce jako korek na hladině. Potřebuje níž, tam kde je atmosféra dost hustá na to, aby se do ní křídla pořádně zakousla. Po chvíli se to konečně podařilo- stroj začal zatáčet. Jenže tou dobou už přeletěl cílovou plochu, na kterou měl přistát. Dostane se na ni? Nebo bude muset přistát na některém z vyschlých solných jezer? Bylo 20. dubna 1962 a Neil Armstrong, sedící v klesajícím stroji X-15, si uvědomoval, že má problém…

Kritické momenty kosmonautiky 7. díl

Kosmická loď Gemini 7

Program Gemini byl pro NASA triumfem. Všechny důležité úkoly, které musely být splněny předtím, než se astronauti vydají k Měsíci, Gemini zvládla během deseti pilotovaných letů. Podařilo se měnit parametry dráhy, bylo provedeno první rendez-vous, rendez-vous na prvním obletu (technika, která přišla později ke slovu při startu lunárních modulů z povrchu Měsíce), spojení dvou objektů, vycházky do volného prostoru, použití navigačního počítače a v neposlední řadě byly také otestovány palivové články, které byly nutností při letech, trvajících až dva týdny, kdy by baterie nepostačovaly k zajištění provozu lodi. Všechny pilotované lety Gemini se uskutečnily v rozmezí let 1965 až 1966. Tento údaj napovídá o neuvěřitelném tempu celého programu. Není divu- závod o Měsíc byl v plném rozmachu. Ovšem ani Gemini se nevyhnuly mnohdy velmi nebezpečné momenty. Některé z nich si připomeneme v dalších dílech miniseriálu. Dnešní díl se jmenuje:

Start- nestart, aneb „Jen sedíme a dýcháme!“

Mars na dosah ruky

Červenomodré 3D brýle, které použijete pro prohlížení fotek

Napadlo vás někdy, jak to vypadá na Marsu? Myslíte si, že je to hloupá otázka? Že v dnešní době máme tuny fotek z povrchu i oběžné dráhy? To je pravda, ale stejně tyhle snímky (byť se proti jejich kvalitě nedá říct půl slova) nedokáží věrně přenést dojem z místa. Je to tím, že jsou dvourozměrné a tak nám chybí dojem prostorovosti. Nic ale není ztraceno. V dnešní době není těžké vytvořit tzv. anaglyf, který ze dvou podobných fotek udělá trojrozměrný snímek. A v dnešním článku se zaměříme na trojrozměrné fotky, které souvisí s vozítkem Curiosity. V dnešním článku nečekejte žádné dlouhé texty. Uvařte si oblíbený čaj, nebo kávu, pohodlně se usaďte do svého křesla, nasaďte si červenomodré 3D brýle a kochejte se krásou světa, který se zdá na dosah ačkoliv jej od vás dělí miliony kilometrů.