Když Volkov s Krikaljovem začínali svůj výcvik coby čtvrtá základní posádka Miru, plán jejich letu byl náročný a poměrně vzrušující. Ještě před zahájením mise měl ke stanici dorazit doplňkový modul 77KSD (Kvant-2). Ten měl, krom jiného, obsahovat i přechodovou komoru pro výstupy do volného prostoru. Volkov a Krikaljov počítali s tím, že do prostoru vystoupí hned šestkrát – většina výstupů měla zahrnovat modifikace stanice po připojení Kvantu-2. Přílet tohoto modulu měl také znamenat začátek velmi zajímavé periody. Po přemístění Kvantu-2 na jeden z radiálních portů přechodového úseku by se Mir nacházel v asymetrické konfiguraci a bylo by značně ztíženo ovládání a orientace komplexu. Proto ještě před koncem Volkovovy, Krikaljovovy a Poljakovovy expedice bylo v plánu připojení dalšího modulu 77KST (Kristall). Po jeho přemístění na protilehlý radiální port oproti Kvantu-2 by se vrátilo těžiště Miru zase do rozumných mezí. Rušná expedice EO-4, během níž mělo dojít k významnému rozšíření prostoru i možností stanice, byla rozpočítána zhruba na půl roku, ovšem, jako mnohokrát předtím i potom, realita byla nakonec úplně jiná. Ještě před vzletem se začaly

V roce 1982 se stal Jean-Loup Chrétien prvním francouzským občanem ve vesmíru. Na palubě Sojuzu T-6 se vydal na stanici Saljut 7, kde pobyl 7 dní, což byl pro internacionální posádky standard. Ovšem Francie, respektive francouzská kosmická agentura CNES, chtěla více. Rozmáchla se tedy na několika frontách. Jedním ze směrů byl let Francouze na americkém raketoplánu. Druhá linie úsilí pak směřovala k dalšímu letu se Sověty, ovšem tentokrát na podstatně delší dobu, než tomu bylo dosud. V březnu 1986 proběhlo první jednání mezi CNES a sovětskou agenturou Glavkosmos a v červenci byla podepsána dohoda o letu Francouze na stanici Mir. Cenovka: 21 milionů dolarů. Současně se rozběhlo hledání vhodných kandidátů. Do hledáčku se dostal i Jean-Loup Chrétien, jenž v té době měl za sebou mimo jiné i účinkování coby záloha Patricka Baudryho pro misi raketoplánu Challenger STS-51-E (Chrétien Baudrymu svým způsobem oplácel službu, když Baudry byl předtím jeho náhradníkem při letu na Saljut). Na začátku srpna bylo oznámeno, že Jean-Loup Chrétien je hlavním kandidátem pro zamýšlený let, spolu s ním

Bulharská lidová republika se v roce 1979 stala jednou z mála zemí, jež se mohly chlubit vlastním kosmonautem. Georgi Ivanov startoval spolu se zkušeným Nikolajem Rukavišnikovem 10. dubna na misi, která měla trvat zhruba týden a na palubě stanice Saljut 6 měly být provedeny experimenty, jež vypracovali bulharští experti. Ovšem porucha motoru Sojuzu ve fázi sbližování se Saljutem znamenala, že Rukavišnikov s Ivanovem museli zamířit domů, aniž by se na palubu stanice podívali. Jejich let nakonec trval jen necelé dva dny a cíle mise zůstaly nenaplněny. V roce 1986 se proto sovětská a bulharská strana dohodly na opakování letu, tentokrát na stanici Mir. Na počátku roku 1987 tak do Hvězdného městečka zamířil bulharský tým se dvěma kandidáty na křeslo v Sojuzu. Prvním byl Alexandr Alexandrov a druhým Krasimir Stojanov. Zatímco pro Stojanova byl výcvik novou zkušeností, pro Alexandrova to byla obnošená vesta. V roce 1979 totiž figuroval coby náhradník Georgiho Ivanova a nyní se vracel na důvěrně známá místa. Kuriózní je fakt, že jeho bratr Plamen Alexandrov se v roce 1986 dostal do

Vladimir Titov byl odhodlán dát do nadcházející mise naprosto vše. Temné období bylo snad již definitivně za ním, přesto byly vzpomínky na předcházející čtyři roky stále živé. Nejprve byl v dubnu 1983 velitelem Sojuzu T-8 a měl pracovat na stanici Saljut 7. Nevyklopená anténa systému Igla však zhatila všechny plány na spojení se stanicí a Titov se svojí posádkou museli už po dvou dnech zpátky domů. Podruhé dostal příležitost o pár měsíců později, v září 1983. V den startu se jeho raketa ani neodlepila od rampy – její požár si vyžádal aktivaci záchranného systému a Titovův let tentokrát trval jen něco málo přes pět minut. Potřetí jeho šance zhasly ještě předtím, než se na rampu vůbec dostal. Jeho parťákovi Alexandru Serebrovovi lékaři vystavili stopku týden před startem a místo nich do křesel v Sojuzu TM-2 usedli Jurij Romaněnko a Alexandr Lavejkin. Zdálo se, že s každou novou nominací se Vladimiru Titovovi vesmír paradoxně vzdaluje. Mnozí se obávali, že po posledním debaklu se Sojuzem TM-2 se už psychicky nedá dohromady. Stigma smolaře

Jednou z nevýhod kosmického průmyslu, jež přetrvává dodnes, je jeho geografická struktura. Firmy vyrábějící družice či kosmické lodi se nacházejí v oblastech, kde mají dobrý přístup k dopravní infrastruktuře, kde lze optimalizovat styky a dodávky od subkontraktorů a kde v neposlední řadě mohou ubytovat své nezřídka velmi vysoce kvalifikované zaměstnance. Z principu věci se jedná o města či oblasti s velkou hustotou obyvatelstva. Na druhou stranu místa, odkud jsou ony stroje posílány do vesmíru, mají – krom dostupnosti dopravní infrastruktury – přesně opačná kritéria. Jedná se o velmi řídce osídlené oblasti, odkud jsou nejbližší velká města poměrně daleko. Za výjimku lze v tomto smyslu považovat kosmodrom KSC, jehož střelecký sektor směřuje nad Atlantický oceán, a může tak být od velkoměsta Orlando vzdálen pár desítek kilometrů. Nicméně Sovětský svaz neměl při budování svého nejznámějšího kosmodromu příliš na výběr. Z několika míst, jež připadala v úvahu bylo nakonec vybráno místo v blízkosti železniční stanice Tjuratam v Kazachstánu. Civilizace odtud začínala ve vzdálenosti mnoha kilometrů a velké výrobní závody kosmického průmyslu sídlily většinou v Moskvě, tedy více než 2 500 km daleko.

Sovětský svaz oplýval poměrně bohatou historií provozu orbitálních stanic. Od roku 1971 se do poloviny osmdesátých let s většími či menšími úspěchy nad planetou prohánělo šest stanic Saljut a Almaz, které se podařilo zabydlet minimálně jednou posádkou. Jejich vnější podoba se v průběhu času zásadně neměnila, koncepce několika spojených válců o různém průměru zůstala stejná. Zato uvnitř se technologie od časů prvního Saljutu změnila téměř k nepoznání. Téměř neexistoval systém, jenž by nebyl během oné půldruhé dekády vylepšen, modernizován, nahrazen systémem lepším či kompaktnějším. Od systému pro zajištění životních podmínek přes solární panely a energetický systém až po orientační a pohonný systém. Klíčovým rysem stanic se stala možnost doplnit zásoby kapalin a plynů přímo na orbitální dráze. Poprvé byl tento prvek otestován na Saljutu 6 a stal se natrvalo součástí sovětského a posléze ruského kosmického know-how. Přes všechna vylepšení však byl vývoj stanic rozhodně spíše evolucí než revolucí. Zdálo by se, že stejně tomu mělo být i u základního bloku plánovaného komplexu Mir. Přesto byla některá technická řešení razantním krokem vpřed…