deltaVision
Německý vývojář komponentů kosmických zářízení deltaVision získal 10,2 milionu eur (11,6 milionu dolarů) na rozšíření výroby ventilů a souvisejících zařízení se zaměřením na umožnění doplňování paliva ve vesmíru.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Německý vývojář komponentů kosmických zářízení deltaVision získal 10,2 milionu eur (11,6 milionu dolarů) na rozšíření výroby ventilů a souvisejících zařízení se zaměřením na umožnění doplňování paliva ve vesmíru.
Britská vláda a úřad pro financování a rozvoj letectví a kosmonautiky Space Florida vyčlenily 200 000 USD na podporu společných výzkumných, inovačních a komercializačních projektů.
Zenno Astronautics, novozélandský startup zaměřený na aplikaci supravodivých magnetů pro řízení polohy a zrychlení kosmických lodí, plánuje přesídlit do Spojených států.
Šestiměsíční čínský startup LegendSpace, jehož cílem je využít umělou inteligenci ke kompresi cyklů vývoje raketových motorů, získal financování ve výši 29,5 milionu dolarů.
Italský startup ORiS získal 5 milionů eur, aby mu pomohl vyvinout bezdrátovou technologii energetického paprsku pro družice využívající lasery.
Japonská společnost IHI zvažuje přidání hyperspektrálních družic nové generace od finského startupu Kuva Space do své plánované 100členné suverénní konstelace pro pozorování Země s více senzory.
Americké vesmírné síly více než ztrojnásobily strop velkého kontraktu na vynesení družic pro národní bezpečnost z 5,6 miliardy na 17 miliard dolarů, protože armáda se připravuje na prudký nárůst družicových misí.
Ostrovní stát Mauricius podepsal dohody Artemis Accords dne 17. července a stal se tak 70. státem, který se připojil k Artemis Accords.
NASA a společnost Draper ukončily plány na misi přistávacího modulu SERIES-2 na Měsíci po značných zpožděních ve vývoji lunárního landeru.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!

Byl 3. červenec 1993 a Sojuz TM-17 se pomalu blížil k Miru. Stanice vypadala jako velký pták s roztaženými křídly modulů Kvant-2 a Kristall. U stykovacího uzlu posledně jmenovaného modulu byl připojen Sojuz TM-16, porty v podélné ose stanice byly obsazeny nákladními Progressy – u předního stykovacího uzlu visel Progress M-18, u zadního Progress M-17. Před sedmou hodinou večer přilétající Sojuz zastavil 180 metrů od Miru. Palubní inženýr byl přichystán v orbitálním úseku Sojuzu a nyní začal pořizovat videozáznam a cvakat spouští fotoaparátu. Takový úchvatný pohled na stanici se člověku nenaskytne každý den a pokud se tak stane, bývá to na pár sekund, než je třeba opět sklonit hlavu k palubní desce a pokračovat v práci. Náhle se od základního bloku Miru oddělil malý světlý bod a zamířil pryč. „Letí, letí,“ ozval se z rádia hlas Alexandra Poleščuka. To velitel stanice Gennadij Manakov právě z přechodové komůrky základního bloku vypustil kontejner s odpadky a jeho parťák vše sledoval a komentoval. Malá světla tečka se ztratila na pozadí černé vesmírné oblohy. Nyní se schylovalo k ještě zajímavější podívané. „Sašo,“ promluvil komunikátor z řídicího střediska k palubnímu

Na jaře 1993 ve vesmíru pracovali v rámci expedice EO-13 Gennadij Manakov a Alexandr Poleščuk. Jejich směna byla stíhána neustálými poruchami orientačního systému, zejména gyrodynů. Kosmonauti si také užili fatální poruchy palubního počítače Saljut-5B, program jejich expedice byl narušen dezercí jedné z ovládacích klik manipulátoru Strela, zkrátka – problémů bylo požehnaně. Oba muži se však těšili na květen, kdy přílet nákladního Progressu bude znamenat, že mohou znovu vystoupit do volného prostoru (Progress měl totiž přivézt náhradní kliku pro Strelu) a také že může být uskutečněna změna v softwaru palubního počítače – Saljut-5B měl dostat novou sadu matematických modelů s označením MO-5. S výměnou bylo třeba počkat na dobu, kdy nebude třeba provádět žádné dynamické operace. Jak vidno, na nákladní lodi závisela důležitá část zbývajícího programu expedice EO-13. Progress M-18 měl startovat 19. května. Jenže den předtím, těsně před vývozem na startovní rampu, vyšlo najevo, že nejsou zaaretovány gyroskopy nosné rakety. Hrozilo jejich poškození během vývozu, proto musel být start odložen na 21. května. Ani v tento den se nikam nestartovalo,

Spojování těles na orbitální dráze není rozhodně triviální záležitostí. Nebeská mechanika pracuje se zcela odlišnou logikou, než na jakou jsme zvyklí zde na Zemi. V Sovětském svazu se na navádění kosmických lodí pomocí radiotechnických prostředků specializoval institut NII-648, přejmenovaný v roce 1966 na Výzkumný institut přesných přístrojů. V jeho gesci vznikl systém Igla využívaný na Sojuzech prvních generací. V osmdesátých letech byl do provozu uveden nový systém Kurs, který je v různých variantách využíván dodnes. Kurs prostřednictvím radiolotelemetrie zajišťuje přesné navádění transportních lodí ke stanici tak, že lidský prvek nemusí do celého procesu vůbec zasahovat a plní pouze funkci hlídače a kontrolora. Jenže problémy nastanou v okamžiku, kdy Kurs z nějakého důvodu vypoví službu. V kosmonautice je dobrým zvykem všechny klíčové systémy zálohovat. Kurs, stejně jako jeho předchůdce Igla, ale nebyly redundantní. Pokud tento systém selhal na pilotované lodi, mohli se kosmonauti za jistých podmínek pokusit připojit svůj Sojuz ke stanici ručně. U nákladních nepilotovaných lodí to bylo horší. Pokud by u nich Kurs selhal, znamenalo by to konec – Progress by

Program sovětského a posléze ruského raketoplánu Buran byl současně triumfem i tragédií tamního kosmického průmyslu. Buran, tento bezesporu fantastický kus techniky, se poprvé a – byť to tehdy nikdo netušil – i naposledy vydal do vesmíru při bezpilotní misi v listopadu 1988. Zatímco první let čítal pouhé dva oblety Země, další mise měly být nepoměrně komplexnější. Druhý let s označením 2K1 měl odstartovat opět v bezpilotním režimu a během něj se měl Buran připojit ke stanici Mir. Posádka stanice měla přejít do interiéru raketoplánu a přímo na orbitě měla během několika dní prověřit všechny jeho klíčové systémy. Následně se měl raketoplán opět v bezpilotním režimu od Miru opět odpojit. Neměl však zamířit k Zemi, ale stále na oběžné dráze čekat na pilotovaný Sojuz TM s dvoučlennou posádkou, který by se k Buranu připojil a posádka by mohla opět několik dní pobývat na jeho palubě. Po splnění předepsaného programu se měli kosmonauti opět ve svém Sojuzu vrátit na Zem a raketoplán měl přistát v bezpilotním režimu na Bajkonuru. Takové byly plány, ovšem s rozpadem SSSR a stále většími ekonomickými

Počátek dlouhodobé směny na orbitální stanici není nikdy jednoduchou záležitostí. Situace se dá přirovnat k tomu, když se člověk nastěhuje do zařízeného domu. Přesto, že předchůdci novou posádku několik dní zasvěcují do aktuálního stavu stanice, vysvětlují zvláštnosti a osobitosti jednotlivých systémů a provádějí spolu s nováčky inventuru, zpočátku vše trvá déle, než by si kosmonauti přáli. Detaily v interiéru stanice se odlišují od toho, co byli kosmonauti zvyklí vídat na simulátorech, nejrůznější vybavení a položky jsou uloženy jinde, než očekávali, také přemisťování z jednoho místa na druhé není zpočátku bez problémů a občas se objeví i nějaká modřina. Pokud již kosmonaut předtím cestu do vesmíru absolvoval, jako tomu bylo v případě velitele expedice EO-12 Anatolije Solovjova, je pro něj adaptace mnohem jednodušší. Pokud se však u dotyčného jedná o první let, stejně jako u palubního inženýra EO-12 Sergeje Avdějeva, do adaptačního procesu se vkrádá i nezkušenost, která musí postupně vymizet. Posádka EO-12 měla, stejně jako předchozí směny, úvodní dny po odletu naplánovány jen velmi zlehka. V den odletu předchůdců a den následující byly v plánu zaznačeny jako

Systém jmenování posádek se na přelomu osmdesátých a devadesátých let ustálil v zaběhnutém rytmu. K dlouhodobé expedici se vždy připravovaly tři posádky – hlavní, záložní a druhá záložní/podpůrná. Hlavní měla vykonat daný let, pro další misi se pak dvě zbývající posádky posunuly o příčku vzhůru, tedy do rolí hlavní a záložní posádky. Občas se stávalo, že bylo třeba provést změny, vesměs v souvislosti se změnou letového řádu nebo ze zdravotních důvodů. Ovšem někdy byly důvody ke změnám, mírně řečeno, velmi neobvyklé. Záložní osádkou EO-11 byla dvojice Anatolij Solovjov a Sergej Avdějev. Podpůrnou posádkou pak byli Valerij Korzun a Alexandr Lavejkin. Solovjov a Avdějev se začali od dubna 1992 připravovat coby hlavní posádka na expedici EO-12 a jejich dubléry s vyhlídkou na další expedici měli být Korzun s Lavejkinem. Ovšem v březnu se udála neslýchaná věc: u Valerije Korzuna lékaři při testech zjistili, že jeho výška vsedě překračuje povolené limity. A to byl velký průšvih. Při pobytu ve vesmíru se prodlužuje páteř, což je zjevné zejména u dlouhodobých expedic. Hrozilo, že by se Korzun nemusel vejít do křesla

Stanice Mir byla standardně používána mimo jiné k velmi detailním pozorováním vesmíru a také zemského povrchu. K tomu, aby pořízené fotografie a data byly použitelné, bylo zapotřebí velmi přesné orientace stanice v prostoru. Pokud je kosmické těleso orientováno pomocí motorků, vyvstávají problémy: vibrace během práce oněch motorků a také poměrně vysoká spotřeba paliva. Proto se na orbitálních stanicích objevily setrvačníky, jež udržovaly polohu v prostoru s neobyčejnou přesností a výrazně šetřily palivo. První setrvačníky byly použity na americké stanici Skylab v roce 1973, o rok později pak Sověti podobný systém použili na své stanici Saljut 3. Na Miru byly setrvačníky nedílnou součástí orientačního systému, přičemž komplex se mohl pyšnit hned dvěma sadami těchto mechanismů. První sada byl umístěna v interiéru Kvantu-1 a obsahovala šest „gyrodynů“, jak byly Sověty setrvačníky nazývány. Druhá sada šesti gyrodynů na Mir dorazila spolu s Kvantem-2. Tento modul měl setrvačníky umístěny zvenčí, na svém plášti. Konstruktéři tím chtěli ušetřit prostor a snížit hlukovou zátěž v interiéru. Idea to byla hezká, nicméně zainteresovaní zřejmě zapomněli nastudovat problémy, které nastaly u amerického Skylabu. Tam byly

Do roku 1990 proběhly v Německé spolkové republice dva nábory do oddílu kosmonautů. Oba byly prováděny s cílem vybrat osoby pro lety na amerických raketoplánech v rámci programu Spacelab. 18. dubna 1990, tedy v období všeobecného oteplování vztahů uzavřela německá strana dohodu se Sověty o letu německého státního příslušníka na stanici Mir. V červenci stejného roku se pak německý kancléř Helmut Kohl a sovětský prezident Michail Gorbačov sešli k bilaterálním jednáním v Moskvě a Stavropolu. Během nich se domlouvali na znovusjednocení Německa a hlavně na tom, zda obnovený stát může zůstat členem NATO. V průběhu jednání došlo i na onu plánovanou německou misi a záležitost se tím okamžikem začala těšit podpoře z nejvyšších míst. Pro misi byl zvolen název Mir-92, zatím však scházeli kandidáti na cestu na stanici. Všichni členové oddílu DLR (Deutsche Zentrum für Luft- und Raumfahrt ) již byli zainteresováni v programu Spacelab. Proto padlo poměrně zajímavé rozhodnutí. Výběrová komise se znovu „prohrabala“ složkami finalistů předchozího výběru a 8. října 1990 byla oznámena jména dvou německých kandidátů: vojenský pilot Klaus-Dietrich Flade a fyzik Reinhold Ewald. Ještě v ten samý

4. října 1991 se k přednímu stykovacímu uzlu komplexu Mir připojil Sojuz TM-13, který dovezl velmi neobvyklou posádku. S velitelem Alexandrem Volkovem přiletěli Rakušan Franz Viehböck a Kazach Toktar Aubakirov. Během jejich pobytu na stanici mělo dojít k částečné výměně posádky. Zpět se zahraničními hosty měl zamířit velitel expedice EO-9 Anatolij Arcebarskij, zatímco jeho palubní inženýr Sergej Krikaljov měl svůj pobyt prodloužit i na desátou expedici spolu s Volkovem. Po nezbytné prověrce hermetičnosti spojení se otevřely příklopy a jako první vplul do náruče Anatoliji Arcebarskému Viehböck, po něm Aubakirov a nakonec Volkov. Po tradičním přivítání na stanici se posádka pustila do plnění velmi nabitého plánu – nezapomeňme, že původně měl Rakušan i Kazach startovat při separátních misích, nyní museli kosmonauti stihnout splnit během své krátké návštěvy dvojnásobek práce. Na programu byly biomedicínské experimenty, pořizování snímků povrchu Rakouska a Kazašské SSR, zajímavé bylo zejména monitorování prachu ze dna vysychajícího Aralského jezera během prachových bouří. 8. října se konal telemost u příležitosti zahájení výstavy Telekom-91 v Ženevě. Na začátku této seance dostal Viehböck úžasný dárek –

V průběhu roku 1991 dosáhla existenční krize Sovětského svazu svého vrcholu. Mnohé svazové republiky i etnické skupiny projevily odstředivé tendence a přestože ve všesvazovém referendu 17. března se tři čtvrtiny hlasujících vyslovily pro zachování SSSR, některé svazové republiky referendum bojkotovaly. V ten samý měsíc se od svazu oddělila samostatná Litva a následovaly další republiky. 19. srpna 1991 pak proběhl v Moskvě puč, jehož aktéři se snažili zvrátit vývoj situace a nasměrovat Sovětský svaz zpět k tvrdému autoritativnímu kurzu. Mezi hlavními postavami puče byl i Oleg Baklanov, do roku 1988 ministr všeobecného strojírenství, pod jehož gescí byla i kosmonautika. V ulicích Moskvy se objevily tanky a mnozí se začali obávat vypuknutí občanské války. Puč však nakonec nezískal všeobecnou podporu veřejnosti ani ozbrojených sil. Po třech dnech byl potlačen a jeho aktéři zatčeni. Prezident Gorbačov, po dobu trvání puče internovaný v lázních Foros na Krymu, se vrátil do Moskvy, nicméně jeho moc se rychle rozplývala. Srpnový puč se stal jakýmsi katalyzátorem, jenž akceleroval rozpad Sovětského svazu. Ještě v jeho průběhu se mimo jiné oddělily tři republiky a během několika
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.