sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Zástupci NASA a SpaceX dnes provedli zhodnocení připravenosti k letu FRR (Flight Readiness Review), které potvrdilo reálnost plánovaného termínu startu. Dalším krokem bude uzavření teleskopu do aerodynamického krytu.
Rocket Lab 20. srpna vypustila další družici pro japonskou společnost iQPS, která se zabývá radarovým snímkováním Země.
SpaceWERX, inovační složka Vesmírných sil USA, vybrala 11 společností do nového kola dohod o veřejno-soukromém financování, jejichž cílem je posunout vesmírné technologie od prototypů k praktickému nasazení.
Bílý dům 20. srpna zveřejnil novou politiku v oblasti vesmírné dopravy, jejímž hlavním cílem je umožnit výrazné zvýšení počtu startů a návratů kosmických prostředků do atmosféry.
Společnost Firefly Aerospace dopraví při nadcházející misi lunárního landeru náklad společnosti Zeno Power, který má otestovat radioizotopový zdroj tepla. Ten by mohl v budoucnu umožnit misím přežít dlouhou měsíční noc.
Společnost Vantor jmenovala Willa Cocose do čela svého podnikání pro americkou vládu. Cocos bude zároveň dohlížet na spolupráci této společnosti zaměřené na zpravodajství o Zemi s americkými obrannými, zpravodajskými a civilními agenturami.
Strategická komunikační a poradenská společnost IN2 získá přístup k multisenzorovému zadávání družicových snímků a analytickým službám společnosti EarthEye Space na základě memoranda o porozumění (MoU), které bylo podepsáno 19. srpna.
Národní úřad pro průzkum (NRO) udělil společnosti HawkEye 360 novou zakázku na poskytování komerčních zpravodajských informací založených na monitorování rádiových frekvencí. Firma tím přechází z několikaletého testovacího programu do fáze operační podpory amerických zpravodajských a obranných institucí.
Společnost Rocket Lab plánuje v roce 2027 využít jednu ze svých družic Photon k demonstraci fungování datové sítě amerických vesmírných sil přímo na oběžné dráze.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Vzhledem k příznivému počasí a velké vzácnosti bylo letošní zatmění Slunce astronomickou událostí roku číslo jedna. Země ale není jediným místem ve Sluneční soustavě, odkud je možné zatmění pozorovat. A Měsíc není jediným objektem, který je schopen zatmění vytvořit. Použít lze některou z planet, její měsíc nebo dokonce planetku. Zatímco některá mimozemská zatmění známe jen z výpočtů a představ, jiná pozorovaly sondy či dokonce lidé na palubách kosmických lodí. Aneb stačí jen málo: být ve správný čas na správném místě.
Ve věku 74 let zemřel v pátek 10. července 2026 druhý bulharský kosmonaut Alexandr Alexandrov. Do vesmíru se podíval v rámci programu INTERKOSMOS. Při této misi se podíval v roce 1988 na ruskou stanici MIR při misi Sojuz TM-5.
Mezi běžnými smrtelníky existuje velmi exkluzivní skupina jedinců, kteří opustili naši rodnou planetu a alespoň na chvíli pobývala nad oficiální hranicí vesmírného prostoru, již tvoří Kármánova linie ve výšce 100 kilometrů. Od roku 1961 do dnešních dnů cestu mimo atmosféru podniklo jen necelých šest stovek mužů a žen. Ovšem i v rámci tohoto exkluzivního klubu se najde ještě užší skupinka těch, kteří v rámci kosmických letů vykonali něco výjimečného. A jedním z takových počinů je extrémně dlouhá délka letu. Jedná se možná o nejdůležitější rekord vůbec, vzhledem k tomu, že lidstvo se (sice pomalu, ale jistě) chystá prostřednictvím několika odvážlivců opustit naši odvěkou kolébku a zamířit k naší sousední planetě – Marsu. Cesta tam a zpět bude trvat velmi dlouho, a proto jsou poznatky ohledně chování lidského organismu v prostředí, ke kterému nebyl původně stvořen, neocenitelné a naprosto klíčové. Zatím jsme v tomto ohledu učinili jen pár opatrných krůčků, přesto má lidstvo díky několika odvážlivcům již alespoň rámcově přehled o tom, co s člověkem udělá roční pobyt na kosmickém plavidle. Nepřetržitý pobyt o trvání jeden rok (tedy celých 365 dní)
Počátky spolupráce v kosmonautice lze hledat na počátku 70. let, kdy USA a SSSR začaly uvažovat o společných misích. Prvním výsledkem pak byl program Sojuz-Apollo. V 80. letech následovalo ochlazení vztahů, ale od konce studené války začaly obě kosmonautické velmoci opět spolupracovat a výsledkem této kooperace byla Mezinárodní kosmická stanice, která do dnešních dnů krouží nad našimi hlavami. Dlouhá léta to pak vypadalo, že věčnému soupeření a neshodám je již navždy konec. Bohužel, koncem února letošního roku zaútočila vojska Ruské Federace na Ukrajinu a většina států světa na tyto události zareagovala po svém. Postupně začaly v mnoha oborech lidské činnosti přerušovat své vztahy s Ruskem. Jednou z oblastí, která byla citelně zasažena, byla i kosmonautika. Záznam, který bych vám rád dnes nabídl, je velmi aktualizovaná verze jedné starší přednášky Ing. Tomáše Přibyla, kurátora letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně. Přednáška se uskutečnila v prostorách Muzea Vysočiny v Jihlavě.
Osudy programu Almaz, konkrétně jeho části, kterým byl projekt lodi TKS, nebyl v žádném případě prostý problémů, překážek a zvratů. Pohříchu však tyto ne zcela pozitivní události nebyly výsledkem selhání stroje jako takového, v naprosté většině překážky do cesty této velmi zajímavé transportní lodi kladli ti, jež stáli na vrcholných patrech mocenské pyramidy v SSSR a jeho ozbrojených složek. Kosmos-1443 byl posledním kusem lodi TKS, který zamířil na orbitu v kompletním složení, tedy v kombinaci FGB + VA. Další zájem na provozování TKS nemělo jak politické vedení, tak vojáci. Nicméně druhá zmíněná entita přeci jen jistý potenciál v konceptu lodi viděla, nikoli však v původní sestavě. Generalita si uvědomila, že TKS je možné relativně jednoduše uzpůsobit pro plnění specifických úloh a zadání, která mohou přinést zajímavé výsledky. V první polovině osmdesátých let se tak začala rodit nová podoba lodí TKS, jež předurčila další směřování tohoto projektu a svým způsobem také předznamenala tvář ruské kosmonautiky tak, jak vypadala v osmdesátých a devadesátých letech a koneckonců také tak, jak ji známe dnes. Koncepce lodi TKS se ukázala
Pomalinku se nám krátí seznam nezveřejněných přednášek, přesto jich pořád ještě pěkných pár zbývá. A jaké téma jsme zvolili tentokrát? Jsou jimi orbitální laboratoře a vědecké stanice. Od počátku kosmonautiky vědci všech oborů snili o tom, že by chtěli svá měření a výzkum provádět na oběžné dráze. Než však bylo možno k tomuto kroku přikročit, bylo nutno při prvních letech kosmonautů zjistit, zda může člověk smysluplně pracovat na oběžné dráze ve stavu mikrogravitace. Obě hlavní kosmické velmoci, tedy Spojené Státy a Sovětský Svaz přišli na to, že člověk v tomto prostředí může fungovat, nezblázní se a dokonce může vykonávat činnost i mimo svou kosmickou loď. Jako první dopravili na oběžnou dráhu orbitální stanici Sověti. Stalo se tak v rámci programu Saljut. Psal se počátek 70. let a fakticky šlo o další nevyhlášený souboj s Američany, kteří se pomalu chystali k vypuštění své stanice Skylab. Ten však byl jen jeden, zato Saljutů zavítalo na oběžnou dráhu celkem 7. Zvlášť poslední dva je nutno zvlášť vyzdvihnout, protože díky nim se na oběžnou dráhu poprvé dostali i občané jiných
V poslední přednášce si opět představíme americké raketoplány. Sáhneme přitom opět do fondu záznamů přednášek Hvězdárny a planetária v Brně. Průvodcem dnešního vyprávění nám bude dlouholetý popularizátor astronomie, pan Mgr. Antonín Vítek CSc. Psal se duben roku 2010 a raketoplány pomalu a nezadržitelně mířily do důchodu. Pan magistr se však místo povídání o neradostných vyhlídkách americké kosmonautiky rozhodl připomenout nám podrobnou historii těchto úžasných kosmických strojů. Od jejich počátku, které lze jednoznačně vystopovat do roku 1968, do doby, kdy se program Apollo teprve chystal na svůj vrcholný okamžik, který nastal v roce 1969 při přistání modulu Eagle v měsíčním moři klidu. Oficiálně pak byl zahájen v roce 1972. Pak se však ještě stále vylaďovala samotná konstrukce. První start se uskutečnil v dubnu roku 1981 a od té doby tyto znovupoužitelné stroje dokázaly neuvěřitelné skutky. Vypouštěly na oběžné dráze meziplanetární sondy a telekomunikační družice. Jejich posádka prováděla na palubě řadu vědeckých pokusů, pomáhaly stavět a vyměňovat posádky ruské orbitální stanice Mir. Jejich velký okamžik, kdy začaly být beze zbytku využívány, však nastal až v roce
Dnes budeme opět pokračovat v nastoleném tématu, kterými jsou kosmické stanice. Pro tento den sáhneme k již osvědčenému přednášejícímu, kterým je člen redakce serveru kosmonautix, pan Ing. Tomáš Přibyl, kurátor letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně. V současnosti nám krouží nad hlavami každý Mezinárodní vesmírná stanice, která je společným dílem pěti velkých kosmických agentur, americké NASA, ruského Roskosmosu, japonské JAXA, evropské ESA a kanadské CSA. Kde však začíná její příběh? Na počátku 90. let to není, kořeny a počátky spolupráce Sovětského svazu a USA sahají hlouběji do minulosti, do období počátku let 70., do doby, kdy Američané létali na Měsíc pomocí raket Saturn V a Sověti se snažili o totéž prostřednictvím své superrakety N-1. Prvním ovocem mezinárodní spolupráce obou velmocí se pak v roce 1975 stal společný let Apollo-Sojuz. Jejich vzájemná láska či neláska pokračovala pak počátkem 90. let, kdy byly již uzavírány mezinárodní dohody. Prvním ovocem se pak staly návštěvy amerických raketoplánů na stanici MIR, aby pak koncem roku 1998 byla zahájena stavba ISS.
Rád bych vás dnešní přednáškou přivítal v novém roce 2021. Tento týden jsem se rozhodl věnovat kosmickým stanicím, které v minulosti kroužily, či stále krouží okolo naší Země na oběžné dráze. Naše přednáška se bude zabývat postupně všemi kosmickými stanicemi obou největších kosmických velmocí, tedy stanicemi Saljut 1-7 či Mirem, tak americkým Skylabem, které kroužily na oběžné dráze v letech 1971-2001. Když však došlo k ukončení vzájemného soupeření USA a SSSR počátkem 90. let, rozhodli se oba aktéři místo vzájemného soutěžení pro spolupráci, jejímž výsledkem se stala Mezinárodní vesmírná stanice, ISS. Její výstavba byla zahájena v roce 1998, kdy byl na oběžnou dráhu vynesen modul Zarja a o několik týdnů později ji navštívil americký raketoplán a připojil k ní modul Unity. Budování stanice bylo dokončeno v roce 2011. Celkem se na stavbě podílelo 37 letů raketoplánů a 4 další starty obstaraly rakety Proton (2) a Sojuz (2). Stanice má po svém dokončení rozměry 74 X 108 metrů, vnitřní přetlakový objem téměř 1000 metrů kubických a hmotnost přes 400 tun. Na stanici se během uplynulých 22
Přelom září a října jsme se v našem pravidelném seriálu rozhodli věnovat kosmonautům. V pondělí jsme si představili prvního československého kosmonauta a dnes bych Vás rád seznámil s prvním kosmonautem Slovenské Republiky. Dnešní vyprávění považuji za poměrně unikátní, plukovník Ing. Ivan Bella zde dosti podrobně popisuje, jak probíhala příprava na jeho vesmírnou cestu, cesta samotná a nezapomene samozřejmě zmínit i svůj pobyt na orbitální dráze. O všem hovoří detailně a když je potřeba, nezaváhá použít i ruce či okolní předměty. Ing. Ivan Bella se narodil v roce 1964 v Dolné Lehotě. Mezi léty 1979-83 navštěvoval gymnázium v Banské Bystrici a poté až do roku 1987 studoval na Vysoké vojenské škole v Košicích. Od roku 1983 je pilotem, později se stal i pilotem stíhacích letadel. Létal na strojích Mig-21 a Su-22. Od roku 1993 sloužil na 33. letecké základně stíhacích a bombardovacích letadel v Malackách. V roce 1997 bylo oznámeno, že Slovensko odepíše 20 milionů dolarů ruského dluhu za osmidenní pobyt svého občana na kosmické stanici Mir. Byl zahájen velký výběr potenciálních kandidátů a v únoru 1998 dorazilo do Moskvy kvarteto vojenských pilotů ve
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
