sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Společnost AeroVironment, dodavatel obrany zaměřený na bezpilotní vzdušná vozidla, oznámil 19. listopadu, že plánuje získat BlueHalo, společnost zabývající se obrannými a vesmírnými technologiemi. Hodnota obchodu je přibližně 4,1 miliardy dolarů.
Kanadský operátor Kepler Communications požádal Federální komunikační komisi, aby schválila celkem 18 družic, včetně 10 s optickým užitečným zatížením, které by měly být vypuštěny koncem příštího roku. Společnost plánuje provozovat větší družice s menším počtem.
Kalifornská pobřežní komise zamítla žádost Vanderbergské vesmírné základny o navýšení počtu startů společnosti SpaceX. Toto rozhodnutí zpožďuje budování vojenské konstelace pro národní obranu USSF. Komise zatím neuvedla důvod ani případné sankce.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Mezi běžnými smrtelníky existuje velmi exkluzivní skupina jedinců, kteří opustili naši rodnou planetu a alespoň na chvíli pobývala nad oficiální hranicí vesmírného prostoru, již tvoří Kármánova linie ve výšce 100 kilometrů. Od roku 1961 do dnešních dnů cestu mimo atmosféru podniklo jen necelých šest stovek mužů a žen. Ovšem i v rámci tohoto exkluzivního klubu se najde ještě užší skupinka těch, kteří v rámci kosmických letů vykonali něco výjimečného. A jedním z takových počinů je extrémně dlouhá délka letu. Jedná se možná o nejdůležitější rekord vůbec, vzhledem k tomu, že lidstvo se (sice pomalu, ale jistě) chystá prostřednictvím několika odvážlivců opustit naši odvěkou kolébku a zamířit k naší sousední planetě – Marsu. Cesta tam a zpět bude trvat velmi dlouho, a proto jsou poznatky ohledně chování lidského organismu v prostředí, ke kterému nebyl původně stvořen, neocenitelné a naprosto klíčové. Zatím jsme v tomto ohledu učinili jen pár opatrných krůčků, přesto má lidstvo díky několika odvážlivcům již alespoň rámcově přehled o tom, co s člověkem udělá roční pobyt na kosmickém plavidle. Nepřetržitý pobyt o trvání jeden rok (tedy celých 365 dní)
Počátky spolupráce v kosmonautice lze hledat na počátku 70. let, kdy USA a SSSR začaly uvažovat o společných misích. Prvním výsledkem pak byl program Sojuz-Apollo. V 80. letech následovalo ochlazení vztahů, ale od konce studené války začaly obě kosmonautické velmoci opět spolupracovat a výsledkem této kooperace byla Mezinárodní kosmická stanice, která do dnešních dnů krouží nad našimi hlavami. Dlouhá léta to pak vypadalo, že věčnému soupeření a neshodám je již navždy konec. Bohužel, koncem února letošního roku zaútočila vojska Ruské Federace na Ukrajinu a většina států světa na tyto události zareagovala po svém. Postupně začaly v mnoha oborech lidské činnosti přerušovat své vztahy s Ruskem. Jednou z oblastí, která byla citelně zasažena, byla i kosmonautika. Záznam, který bych vám rád dnes nabídl, je velmi aktualizovaná verze jedné starší přednášky Ing. Tomáše Přibyla, kurátora letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně. Přednáška se uskutečnila v prostorách Muzea Vysočiny v Jihlavě.
Osudy programu Almaz, konkrétně jeho části, kterým byl projekt lodi TKS, nebyl v žádném případě prostý problémů, překážek a zvratů. Pohříchu však tyto ne zcela pozitivní události nebyly výsledkem selhání stroje jako takového, v naprosté většině překážky do cesty této velmi zajímavé transportní lodi kladli ti, jež stáli na vrcholných patrech mocenské pyramidy v SSSR a jeho ozbrojených složek. Kosmos-1443 byl posledním kusem lodi TKS, který zamířil na orbitu v kompletním složení, tedy v kombinaci FGB + VA. Další zájem na provozování TKS nemělo jak politické vedení, tak vojáci. Nicméně druhá zmíněná entita přeci jen jistý potenciál v konceptu lodi viděla, nikoli však v původní sestavě. Generalita si uvědomila, že TKS je možné relativně jednoduše uzpůsobit pro plnění specifických úloh a zadání, která mohou přinést zajímavé výsledky. V první polovině osmdesátých let se tak začala rodit nová podoba lodí TKS, jež předurčila další směřování tohoto projektu a svým způsobem také předznamenala tvář ruské kosmonautiky tak, jak vypadala v osmdesátých a devadesátých letech a koneckonců také tak, jak ji známe dnes. Koncepce lodi TKS se ukázala
Pomalinku se nám krátí seznam nezveřejněných přednášek, přesto jich pořád ještě pěkných pár zbývá. A jaké téma jsme zvolili tentokrát? Jsou jimi orbitální laboratoře a vědecké stanice. Od počátku kosmonautiky vědci všech oborů snili o tom, že by chtěli svá měření a výzkum provádět na oběžné dráze. Než však bylo možno k tomuto kroku přikročit, bylo nutno při prvních letech kosmonautů zjistit, zda může člověk smysluplně pracovat na oběžné dráze ve stavu mikrogravitace. Obě hlavní kosmické velmoci, tedy Spojené Státy a Sovětský Svaz přišli na to, že člověk v tomto prostředí může fungovat, nezblázní se a dokonce může vykonávat činnost i mimo svou kosmickou loď. Jako první dopravili na oběžnou dráhu orbitální stanici Sověti. Stalo se tak v rámci programu Saljut. Psal se počátek 70. let a fakticky šlo o další nevyhlášený souboj s Američany, kteří se pomalu chystali k vypuštění své stanice Skylab. Ten však byl jen jeden, zato Saljutů zavítalo na oběžnou dráhu celkem 7. Zvlášť poslední dva je nutno zvlášť vyzdvihnout, protože díky nim se na oběžnou dráhu poprvé dostali i občané jiných
V poslední přednášce si opět představíme americké raketoplány. Sáhneme přitom opět do fondu záznamů přednášek Hvězdárny a planetária v Brně. Průvodcem dnešního vyprávění nám bude dlouholetý popularizátor astronomie, pan Mgr. Antonín Vítek CSc. Psal se duben roku 2010 a raketoplány pomalu a nezadržitelně mířily do důchodu. Pan magistr se však místo povídání o neradostných vyhlídkách americké kosmonautiky rozhodl připomenout nám podrobnou historii těchto úžasných kosmických strojů. Od jejich počátku, které lze jednoznačně vystopovat do roku 1968, do doby, kdy se program Apollo teprve chystal na svůj vrcholný okamžik, který nastal v roce 1969 při přistání modulu Eagle v měsíčním moři klidu. Oficiálně pak byl zahájen v roce 1972. Pak se však ještě stále vylaďovala samotná konstrukce. První start se uskutečnil v dubnu roku 1981 a od té doby tyto znovupoužitelné stroje dokázaly neuvěřitelné skutky. Vypouštěly na oběžné dráze meziplanetární sondy a telekomunikační družice. Jejich posádka prováděla na palubě řadu vědeckých pokusů, pomáhaly stavět a vyměňovat posádky ruské orbitální stanice Mir. Jejich velký okamžik, kdy začaly být beze zbytku využívány, však nastal až
Dnes budeme opět pokračovat v nastoleném tématu, kterými jsou kosmické stanice. Pro tento den sáhneme k již osvědčenému přednášejícímu, kterým je člen redakce serveru kosmonautix, pan Ing. Tomáš Přibyl, kurátor letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně. V současnosti nám krouží nad hlavami každý Mezinárodní vesmírná stanice, která je společným dílem pěti velkých kosmických agentur, americké NASA, ruského Roskosmosu, japonské JAXA, evropské ESA a kanadské CSA. Kde však začíná její příběh? Na počátku 90. let to není, kořeny a počátky spolupráce Sovětského svazu a USA sahají hlouběji do minulosti, do období počátku let 70., do doby, kdy Američané létali na Měsíc pomocí raket Saturn V a Sověti se snažili o totéž prostřednictvím své superrakety N-1. Prvním ovocem mezinárodní spolupráce obou velmocí se pak v roce 1975 stal společný let Apollo-Sojuz. Jejich vzájemná láska či neláska pokračovala pak počátkem 90. let, kdy byly již uzavírány mezinárodní dohody. Prvním ovocem se pak staly návštěvy amerických raketoplánů na stanici MIR, aby pak koncem roku 1998 byla zahájena stavba ISS.
Rád bych vás dnešní přednáškou přivítal v novém roce 2021. Tento týden jsem se rozhodl věnovat kosmickým stanicím, které v minulosti kroužily, či stále krouží okolo naší Země na oběžné dráze. Naše přednáška se bude zabývat postupně všemi kosmickými stanicemi obou největších kosmických velmocí, tedy stanicemi Saljut 1-7 či Mirem, tak americkým Skylabem, které kroužily na oběžné dráze v letech 1971-2001. Když však došlo k ukončení vzájemného soupeření USA a SSSR počátkem 90. let, rozhodli se oba aktéři místo vzájemného soutěžení pro spolupráci, jejímž výsledkem se stala Mezinárodní vesmírná stanice, ISS. Její výstavba byla zahájena v roce 1998, kdy byl na oběžnou dráhu vynesen modul Zarja a o několik týdnů později ji navštívil americký raketoplán a připojil k ní modul Unity. Budování stanice bylo dokončeno v roce 2011. Celkem se na stavbě podílelo 37 letů raketoplánů a 4 další starty obstaraly rakety Proton (2) a Sojuz (2). Stanice má po svém dokončení rozměry 74 X 108 metrů, vnitřní přetlakový objem téměř 1000 metrů kubických a hmotnost přes 400 tun. Na stanici se během uplynulých 22
Přelom září a října jsme se v našem pravidelném seriálu rozhodli věnovat kosmonautům. V pondělí jsme si představili prvního československého kosmonauta a dnes bych Vás rád seznámil s prvním kosmonautem Slovenské Republiky. Dnešní vyprávění považuji za poměrně unikátní, plukovník Ing. Ivan Bella zde dosti podrobně popisuje, jak probíhala příprava na jeho vesmírnou cestu, cesta samotná a nezapomene samozřejmě zmínit i svůj pobyt na orbitální dráze. O všem hovoří detailně a když je potřeba, nezaváhá použít i ruce či okolní předměty. Ing. Ivan Bella se narodil v roce 1964 v Dolné Lehotě. Mezi léty 1979-83 navštěvoval gymnázium v Banské Bystrici a poté až do roku 1987 studoval na Vysoké vojenské škole v Košicích. Od roku 1983 je pilotem, později se stal i pilotem stíhacích letadel. Létal na strojích Mig-21 a Su-22. Od roku 1993 sloužil na 33. letecké základně stíhacích a bombardovacích letadel v Malackách. V roce 1997 bylo oznámeno, že Slovensko odepíše 20 milionů dolarů ruského dluhu za osmidenní pobyt svého občana na kosmické stanici Mir. Byl zahájen velký výběr potenciálních kandidátů a v únoru 1998 dorazilo do Moskvy kvarteto vojenských pilotů ve
V době, kdy se dvojče základního bloku Miru stalo součástí ISS, jeho starší bratříček kroužil okolo Země v očekávání svého konce. V říjnu 2000 bylo definitivně rozhodnuto, že komplex zanikne na jaře příštího roku. Kolem tohoto rozhodnutí se zvedla po celém Rusku poměrně velká vlna nevole. Mir byl vnímán jako předmět národní hrdosti a někteří politici i veřejnost za jejím plánovaným zničením viděli útok na ruskou čest. Mnozí se ptali, proč se Mir nepošle na dráhu, na níž by mohl zakonzervován čekat na další využití. Jiní zase chtěli, aby byl komplex bezpečně dopraven na Zem a vystaven v muzeu. V obou případech však proti hovořily dva velmi úderné faktory: peníze a čas. Vlivem slunečního maxima atmosféra ke konci roku začala výrazně bobtnat a Mir byl stále více brzděn molekulami vzduchu, což snižovalo výšku jeho dráhy o stovky metrů denně. K tomu, aby byla dráha pomocí nákladních lodí Progress zvýšena natolik, aby byl jeho zánik oddálen třeba o několik let, nebylo dost výrobních kapacit ani peněz. A co se týče dopravy na Zem –
V roce 1976 se začal na rýsovacích prknech projektantů rodit první nástin toho, co se později zhmotnilo v podobě orbitálního komplexu Mir. Základem stanice, která zprvu nesla označení DOS-7 a následně byla s typickou inženýrskou invencí pojmenována jako 27KS, byl trup s výrobním číslem 12701. Právě tento trup, založený na předchozí generaci stanic Saljut, nakonec v roce 1986 posloužil jako základ komplexu Mir. Ovšem v dílnách výrobního závodu Chruničev spolu se základním blokem Miru vznikl i jeho dvojník, trup s výrobním číslem 12801. Pro něj bylo zamýšleno využití coby záložního základního bloku Miru pro případ, že by se jeho bratříčkovi z jakéhokoli důvodu nepodařilo dosáhnout oběžné dráhy. Ještě v roce 1984 se začali konstruktéři Energije zajímat o to, jak bude vypadat nástupce Miru (jehož základní blok mimochodem v té době ještě seděl na Zemi). Éra, o které hovoříme, s sebou přinesla velký rozmach v oblasti plánů na velké orbitální stanice. Spojené státy ohlásily začátek prací na projektu obří víceúčelové stanice Freedom a jejich ruští rivalové nemohli zůstat pozadu. Tak se zrodil velmi ambiciozní projekt s názvem OSEC
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
