ExoMars
Společnost Airbus Defence and Space postaví přistávací platformu pro rover ExoMars Evropské vesmírné agentury. Start mise je plánován na rok 2028.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Airbus Defence and Space postaví přistávací platformu pro rover ExoMars Evropské vesmírné agentury. Start mise je plánován na rok 2028.
Čína dňa 29.3.2025 o 17:05 hod. SEČ úspešne vypustila experimentálnu družicu TJS-16 pomocou rakety CZ-7A z kozmodrómu WSLC.
Evropa uzavřela smlouvu se společností Thales Alenia Space na vývoj digitálního dvojčete zemědělských systémů, které kombinují satelitní data a modelování plodin na podporu udržitelných a klimaticky odolných zemědělských postupů na celém kontinentu.
Technologická a konzultační firma Booz Allen Hamilton představila koncept mega-konstelace družic navržených tak, aby naplnily vizi vládní administrativy na komplexní protiraketový obranný štít na ochranu Spojených států, tzv. Golden Dome.
V prohlášení z 26. března NASA uvedla, že modul Pressurized Cargo Module pro Cygnus, který měl letět s misí NG-22 k ISS, je poškozený a nebude použit pro tuto misi, která měla odstartovat v červnu.
Velitelství Space Systems oznámilo 27. března, že Rocket Lab a Stoke Space se připojí k Blue Origin, SpaceX a United Launch Alliance (ULA) v programu National Security Space Launch (NSSL) Phase 3 Lane 1.
Bílý dům předložil Senátu 24. března nominaci Grega Autryho na pozici finančního ředitele agentury NASA. Autry byl nominován na pozici CFO NASA v červenci 2020, několik měsíců po odchodu Jeffa DeWita. Senát jeho nominaci tehdy neschválil.
Společnost Gravitics oznámila 26. března, že obdržela navýšení strategického financování, neboli STRATFI, ocenění od SpaceWERX, komerční složky Space Force, v hodnotě až 60 milionů dolarů.
Velitelství vesmírných systémů Space Forces oznámilo 26. března, že dokončilo dlouho očekávanou certifikaci rakety Vulcan po analýze dat ze dvou certifikačních startů rakety v lednu a říjnu 2024.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Experiment byl u konce. Mladý muž se pousmál a protáhl se. Deset dní izolace bylo úspěšně za ním. Z reproduktoru se ozval hlas jednoho z lékařů- nyní měl povolení odlepit protivné senzory z těla. Psal se 23. březen 1961 a čtyřiadvacetiletý benjamínek sovětského oddílu kosmonautů Valentin Bondarenko měl pocit dobře vykonané práce. Deset dní pobytu v izolační komoře bylo za ním. Nejen, že byl Bondarenko izolován od vnějších podnětů, ale navíc byl celkový tlak v komoře snížen na úroveň, která měla simulovat nadmořskou výšku 5 km. Aby mohl Bondarenko dýchat, byl parciální tlak kyslíku zvýšen na 430 mm rtuťového sloupce. Dalo se říct, že atmosféra v komoře byla z velké části tvořena kyslíkem. Valentin si o této skutečnosti nemyslel nic. Byl rád, že jeho pobyt zde končí. Přestože nijak nestrádal- vedle něj na stolku byl dokonce elektrický vařič, na kterém si mohl uvařit čaj a ohřát jídlo- těch deset dní bylo opravdu dlouhých. Bondarenko se už viděl venku, když si strhával biosenzory z hlavy a hrudníku a dezinfikoval kůži kousky gázy, namočené v lihu. Stačila malá chvilka
„Tohle počasí nám byl čert dlužen. Kolem překrytu kabiny se míhají sněhové vločky smíchané s dešťovými kapkami a kolem je pořád jen ta zatracená bílá tma. Snad se nám Tom s Genem pořád drží na křídle. Mají to těžké, musí se u nás v té vánici udržet. Ale to nejdůležitější je na mně. Musím oba letouny dovést na přistání. Tak se mrkneme, jak to vypadá venku, pomalu by měly být vidět světla dráhy. Pořád nic… Tak nevím, výška oblačnosti má být 790 ft., ale meteorkáři to asi zase nějak popletli. Do háje, kde je ta…á tamhle je! Dráha v dohledu! Konečně. Ale…sakra, budeme dlouzí. Tohle nevyjde, jsme moc rychlí a moc vysoko. Sednout? Ne, neubrzdíme to. Charlie mi po interkomu radí opakovat okruh. Má pravdu, takhle přistávat nemůžeme. Takže jdeme na opakované přiblížení… No, do té polívky nahoře se mi nechce, raději si budu držet letiště v dohledu. Ale na dráhu 12 to asi takhle nepůjde. Zkusím dráhu 24, ta křižuje dvanáctku diagonálně, to by mělo vyjít. Ještě
Pohled z okénka jej ujistil, že má skutečně většinu atmosféry pod sebou. Výhled z výšky 63 kilometrů nad zemským povrchem byl úchvatný. Reaktivní kontrolní systém, který pomáhal udržet polohu stroje při balistickém letu, pracoval uspokojivě. Nebyl ale čas na přemítání o krásách země a nebe, byl čas pracovat. Čas ale pracoval proti němu, měl jen pár desítek sekund na to, aby splnil úkol, kvůli kterému tady byl tady. Vrchol balistické křivky už měl za sebou a dalším bodem v checklistu bylo otestování omezovače přetížení, na jehož vývoji se sám podílel. Malé trysky na jeho popud natočily příď vzhůru, přibližně do 15°úhlu náběhu a „géčka“ narostla až na čtyřnásobek běžné hodnoty, kterou tak dobře známe. Jenže ten zatracený G-limiter ne a ne naskočit! Ve sluchátkách slyšel, jak mu ze země radí, aby začal točit doleva, jenže jak na to? Je tak vysoko, že vzduch okolo není dost hustý. Nemá jak stroj otočit. A příď je příliš vysoko, mašina plave ve výšce jako korek na hladině. Potřebuje níž, tam kde
Program Gemini byl pro NASA triumfem. Všechny důležité úkoly, které musely být splněny předtím, než se astronauti vydají k Měsíci, Gemini zvládla během deseti pilotovaných letů. Podařilo se měnit parametry dráhy, bylo provedeno první rendez-vous, rendez-vous na prvním obletu (technika, která přišla později ke slovu při startu lunárních modulů z povrchu Měsíce), spojení dvou objektů, vycházky do volného prostoru, použití navigačního počítače a v neposlední řadě byly také otestovány palivové články, které byly nutností při letech, trvajících až dva týdny, kdy by baterie nepostačovaly k zajištění provozu lodi. Všechny pilotované lety Gemini se uskutečnily v rozmezí let 1965 až 1966. Tento údaj napovídá o neuvěřitelném tempu celého programu. Není divu- závod o Měsíc byl v plném rozmachu. Ovšem ani Gemini se nevyhnuly mnohdy velmi nebezpečné momenty. Některé z nich si připomeneme v dalších dílech miniseriálu. Dnešní díl se jmenuje:
Start- nestart, aneb „Jen sedíme a dýcháme!“
Ten pohled byl úžasný… Dole ubíhala Země, tak nádherná… A nahoře naprosto černé nebe s tisíci, ne- přímo s miliony hvězd. Tenhle pohled si bude pamatovat po celý život. Bude se jej snažit přivolat zpět v kresbách a malbách, ale nikdy se mu to nepodaří… Vznášel se přibližně 400 kilometrů nad zemským povrchem a od okolního vakua jej nedělilo více, než pár vrstev tkanin a helma s průzorem. Krom šumu kyslíku, který jej udržoval při životě a občasného zapraskání statiky ve sluchátkách neslyšel naprosto nic. Po chvíli však jeho sluchátky a také reproduktory těch, kteří hluboko dole naslouchali, zaduněl hlas, který oznamoval: „Prosím pozor! Lidská bytost vykonala první kosmickou vycházku. Přímo v tuto chvíli volně letí kosmickým prostorem.“ Blondýn právě vstoupil do historie.
Po letu Johna Glenna se zdálo, že všechno by mělo jít jak na drátkách. Vadný spínač sice přivodil řídícímu středisku na mysu Canaveral skoro nervový kolaps a vyskytly se také jisté problémy s řídícím systémem Mercury, ale Glenn se vrátil na zem živ a zdráv. Nic nemělo teoreticky bránit tomu, aby se program Mercury rozběhl na plné obrátky. Takhle to alespoň viděl muž, který měl být dalším v pořadí pro křeslo Mercury na špici nosiče Atlas- Donald Kent Slayton. Opravdu nic nebránilo?
Potrhlý turista, nebo obětní beránek?
Donald Slayton, zvaný přáteli Deke (přezdívka vzešla z počátečních písmen jeho křestních jmen Donald Kent- tedy D.K.) se na svůj let velmi těšil. Jako testovací pilot považoval mise Mercury za zkušební lety v té nejčistší formě. A to bylo to, pro co byl vycvičen a pro co žil poslední dva roky.
Na rozlehlé pláně kazašských stepí se snášela půlnoc. Lámal se den, za chvíli se měl ze čtvrtého října stát pátý říjen 1957. V naprosté temnotě stepní noci zářil do tmy oslnivě nasvícený trup rakety R-7. Vítr odfukoval lehké obláčky odpařovaného kapalného kyslíku a jen málo náznaků z dálky napovídalo o horečné aktivitě lidí, kteří o tento kolos pečovali. Najednou se do noci ozval nezvyklý zvuk. Hlas polnice přerušil práci všech, kteří v ten moment byli ještě na odpalovací rampě i těch v bunkru, ze kterého se měl řídit start této mezikontinentální balistické rakety. Hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov měl přes své praktické vystupování i romantickou duši. To on přikázal sehnat trubače, aby oznámil začátek nové éry. Protože tahle „semjorka“ neměla namířeno balistickým obloukem na Kamčatku, jako obvykle. Měla namířeno mnohem výš- do vesmíru. Na jejím vrcholu zatím nečinně spočíval stroj jménem „Простейший Спутник-1″, celému světu za pár hodin známý jako Sputnik-1. Polnice ohlašovala, že se člověku otevírá vesmírná brána…
Jestliže Sověti měli alespoň ze začátku náskok jak v oblasti nepilotovaných, tak i pilotovaných letů, svůj díl smůly a nebezpečných situací si rozhodně užili také. Američané se ovšem ze všech sil snažili náskok Sovětského svazu dohnat. Následující díly miniseriálu se tedy zaměří na první krůčky USA do vesmíru, respektive na situace, které hrozily minimálně ztrátou prestiže, v nejhorších případech pak ztrátou astronauta. Dnešní díl se jmenuje:
Nebezpečí nečeká jen tam nahoře
V tomto díle se zaměříme na první pokusy Američanů – podíváme se na suborbitální skok šimpanze Hama a detailně rozebereme i nebezpečnou misi Guse Grissoma.
V dalším dílu tohoto seriálku se chci věnovat kritickým (a někdy i méně kritickým) situacím během dalších misí programu Vostok. Díl se jmenuje
„Staronové problémy, proč je dobré sledovat jízdní řád a komunikační šum aneb další Vostoky“
Jak jsem zmínil v předešlém článku, let Jurije Gagarina, který vešel do historie, ani zdaleka nevypadal tak, jak ho líčila tehdejší propaganda.
Cesty člověka za hranice atmosféry jsou něčím, co dnes bere většina lidí jako naprosto běžnou věc. Každý rok startují nové posádky, nemnozí si však uvědomují, že oni odvážlivci pracují v člověku zcela nepřirozených podmínkách a od vakua a okamžité smrti je dělí jen pár centimetrů stěn jejich lodí. Jen málo z nás zvedne hlavy k noční obloze a zadívá se na onu spěchající svítící tečku, která je dočasným domovem lidských bytostí. Zprávy informují většinou o bezproblémovém startu, či přistání kosmické lodi. Je to dobře, znamená to totiž, že vše funguje tak, jak má. Cesta ke dnešním, zdánlivě bezpečným výpravám do vesmíru ovšem nebyla zdaleka přímočará. Nechyběly tragédie, či momenty, které měly k tragédiím pouhý krůček.
Zkusím v tomto seriálu některé z těchto dramatických momentů popsat. Vycházím z momentálně dostupných pramenů. Zejména v případě sovětských letů se ale jedná o malou sázku do loterie, neboť archivy v Moskvě ještě zdaleka neodhalily vše. A právě u sovětské strany v heroické době prvních krůčků člověka do vesmíru tento seriál začíná…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
