Trosky Columbie pomalu vytvářely na podlaze hangáru KSC na Floridě obrysy orbiteru. Hledání trvalo dlouho, oblast, do které trosky dopadly, byla obrovská. První dlaždice termální ochrany dopadly jen pár kilometrů od místa, nad kterým se od raketoplánu oddělily. Hlavní části motorů SSME, nazývané „powerheads“ pak dopadly o 400 km dále a v rychlosti, která dvojnásobně překračovala rychlost zvuku, se zaryly do měkké lesní půdy. Veškeré ostatní trosky se nacházely v protáhlé elipse mezi těmito dvěma body. Bylo štěstím v neštěstí, že rozpad Columbie proběhl v daném místě a čase. Pokud by se odehrál o něco dříve, trosky by dopadly do hustěji obydlených oblastí a zřejmě by došlo ke zranění či usmrcení osob na zemi.

Když se 1. února 2003 rozpadl raketoplán Columbia během návratu z mise STS-107, nejvíce zasaženou obydlenou oblastí byl texaský okres Nacogdoches a stejnojmenné městečko, které je jeho centrem. Trosky stroje byly snad všude, větší či menší kusy se válely na ulicích, v lesích, na pastvinách. Místní kluci prohledávali místa, která ze svých her znali jen oni a přinášeli stále nové úlomky kdysi krásného a složitého stroje. Mnoho lidí si říkalo, že paradoxně místo, které bylo toho dne nejlépe připraveno na podobnou událost, byl právě okres Nacogdoches. Nedaleko totiž zrovna probíhalo cvičení Národní gardy, jejíž jednotky tak mohly dorazit na místo v rekordním čase. Zanedlouho se po krajině pohybovaly skupinky lidí s podivnými žlutými anténami na zádech- pomocí zaměřovačů GPS značili přesnou polohu nalezených trosek.

Manželky, manželé a děti astronautů stáli na malé tribuně a prohledávali zrakem oblohu nad sebou, ačkoli velmi dobře věděli, že zatím ještě nemají možnost nic zahlédnout. Ale už brzy se dočkají- jejich nejbližší se vrátí domů po šestnácti dnech, které strávili na oběžné dráze. Psal se 1. únor 2003 a ranvej na KSC čekala na to, až na ni v 9:16 místního času (14:16 UTC) dosedne Columbia, nejstarší z flotily amerických raketoplánů. Před několika momenty byl ohlášen úspěšný brzdící zážeh a teď už se jistě Columbia noří do hustých vrstev atmosféry. Mise STS-107 za pár minut skončí úspěšným přistáním. S rodinami astronautů čekali také jejich kolegové.

V kabině raketoplánu vládlo napjaté ticho, přerušované pouze informacemi velitele o rychlosti, výšce a vzdálenosti od přistávací dráhy. Stroj se nořil do hustých vrstev atmosféry a narůstající tření zahřívalo jeho tmavé břicho stále více. Nejexponovanější místa, jako je nos raketoplánu, náběžné hrany a břicho orbiteru, se rozpalovala na teplotu kolem 1600°C, ale astronauti na palubě necítili nic z ohnivého inferna, které zuřilo jen pár decimetrů od nich. Přesto bylo na jejich obličejích znát napětí. Věděli, že tepelný štít jejich stroje je vážně poškozen a podvědomě čekali na náhlý neobvyklý pohyb raketoplánu, jekot alarmu a vlnu horka, která ohlásí posledních pár sekund jejich životů. Konstrukcí stroje otřásaly nárazy a dunění. Bylo to normální? Nebo bylo při minulých misích ono dunění slabší? Velitel klidným hlasem informoval posádku: „Mach 20; výška 210 000 stop; 1 190 mil do přistání… Mach 18; 200 000 stop… Přetížení 1g… 185 000 stop; Mach 15,5… 1,4 géčka…“ Všichni na palubě si oddechli- raketoplán překonal oblast největšího tepelného namáhání. Před nimi se za několik minut objevila přistávací dráha na Edwardsově

Počátek roku 2003 byl na floridském kosmodromu KSC ve znamení příprav další mise raketoplánu. Na první pohled rutinní let, jakých NASA s raketoplánem vykonala doposud už 112. Ale přece jen tady bylo několik okolností malinko odlišných. Po dlouhých třech letech se nejednalo o misi k orbitální stanici ISS. Téměř 16 dní měl raketoplán létat samostatně. Zaměření mise bylo absolutně podřízeno vědě- v nákladovém prostoru orbiteru čekal na astronauty modul Spacehab nové generace a celkem 58 pokusů a experimentů. V neposlední řadě se do vesmíru měla vydat vlajková loď flotily amerických raketoplánů- exemplář s označením OV-102, všeobecně známý jako Columbia. Tento stroj se stal v dubnu 1981 prvním pilotovaným vícenásobně použitelným prostředkem, vyslaným do vesmíru. Teď se na kosmickou pouť chystal po osmadvacáté. A ještě jedna okolnost nebyla zcela standardní- bezpečnostní opatření. Na oběžnou dráhu se chystal příslušník národa, který má asi nejvíce nepřátel- plukovník izraelského letectva Ilan Ramon. Už tak přísná pravidla pro bezpečnost během startu se velice zpřísnila už po 11. září. Nyní, díky přítomnosti Izraelce v posádce, byla vyšroubována na maximum: