Stovky lidí na plážích kolem Cocoa Beach a prostřednictvím obrazovek i miliony lidí po celé Americe fascinovaně sledovaly, jak se z rampy číslo 5 na mysu Canaveral zvedá na ohnivém chvostu štíhlá tužka a míří k modré obloze. Přestože takovýto pohled nebyl na zdejším kosmodromu nijak neobvyklý, tentokrát to bylo jiné. Tentokrát seděl ve špičce oné tužky člověk. Byl 5. květen 1961 a Alan Shepard započal svou krátkou cestu za brány vesmíru a také do učebnic americké historie. Start přenášely snad všechny velké televizní stanice a na obrazovku fascinovaně hleděli lidé bez rozdílu věku, rasy nebo pohlaví. Po plážích se nesly nadšené výkřiky „Go, go, go!“ Lidé jakoby silou vlastní vůle poháněli raketu, která neustále zrychlovala, až se z ní stal malý světlý bod na blankytném nebi. Sekundy tikaly jedna za druhou, a s každou z nich se Al Shepard posouval do oblasti výšek a rychlostí, o kterých dříve snili pouze spisovatelé fantastických románů. V řídícím středisku byla nervozita téměř hmatatelná. Když Redstone naposledy vezl živého pasažéra- šimpanze Hama- skončil let téměř katastrofou. Po vyřešení závad

Od samého počátku byla sedmička astronautů Mercury neuvěřitelně uctívanými celebritami. Každý, kdo mohl, se předháněl se skvělými nabídkami pro nové hrdiny- od domů na klíč za hubičku, přes směšně levné nejnovější sporťáky Chevrolet, až po půl milionu dolarů, které si měli astronauti rozdělit během tří let výměnou za přístup do svého soukromí. Nabídku učinil časopis Life, který se tak od 14. září 1959 stal výlučným informačním kanálem o „domácím dění“ u nových hvězd na americkém nebi popularity. Navenek bylo vše přátelské, selanka, jakou by člověk pohledal. Ovšem v zákulisí se začal rozhořívat zápas o sedadlo při první epochální misi člověka za hranice atmosféry. Boj se odehrával zejména mezi dvěma postavami. Jednou z nich byl John Glenn, zkušený pilot s více než pěti a půl tisíci nalétaných hodin, držitel transkontinentálního rychlostního rekordu, mistr mediální manipulace a miláček médií. Druhým favoritem byl muž, jehož letecká kariéra mu přinesla stejně jako Glennovi v součtu téměř osm měsíců prožitých ve vzduchu, z toho velká část jeho letů začínala a končila na palubách letadlových lodí. Jeho osobnost

Čas, strávený v Pax river, byl pro Sheparda jako splněný sen. Denně mohl usedat do různých letounů, nezřídka zcela nových a nevyzkoušených. Al získával cit pro rozmanité stroje a jeho zprávy o výkonech a chování těchto technologických zázraků své doby se staly předmětem respektu mezi kolegy i nadřízenými. Bylo jasné, že Shepard má cosi, co později Tom Wolfe ve své knize pojmenoval „the right stuff“. Tedy mix osobního šarmu, drzosti, odvahy, instinktu a schopností. Někdy měl drzosti možná až příliš, zejména když provozoval svou oblíbenou kratochvíli. „Buzzing“, „flathatting“, „hedge-hopping“, tato všechna pojmenování patří velmi nízkému letu značnou rychlostí. A právě tento styl létání si Shepard užíval asi nejvíce. Zejména, když měl diváky, ať už to byli návštěvníci místních pláží, účastníci vojenské přehlídky, nebo Louise a Laura v jejich malém domku, který si v Pax river postavili. Přestože měl Al věci vždy pod dokonalou kontrolou, v jednom případě vystrašil jistého admirála, a ten požadoval jeho hlavu na stříbrném podnose. Shepard dostal desetidenní distanc od létání a uvažovalo se o vojenském prokurátorovi. Ale Alovo charizma a jeho skvělé

Život námořníků je opředen mnoha mýty a má kolem sebe auru romantiky. Vůně exotických končin, bujarý přístavní život, bezstarostné polehávání na prosluněné palubě. Jenže to všechno je opravdu jen mýtus. Hlavní náplní života každého námořníka je tvrdá, nudná dřina, dny, které se podobají jeden druhému jako vejce vejci, špatné jídlo, spánek na uzounké palandě v dusném podpalubí a zápach snídaně, se kterou se před chvílí rozloučil kamarád vedle vás. Když devatenáctiletý Alan Shepard podstupoval tradiční plavbu na staré bitevní lodi, přesvědčoval se každým dnem stále více, že voda není jeho osudem. Zato když obrátil ve chvíli, kdy zrovna nedrhnul palubu, hlavu k obloze, měl pocit, že se dívá na svou budoucnost. Jak je to dávno, kdy s Carlem Parkem a posléze sám brázdil nebe nad New Hampshirem? Zdálo se to jako celá věčnost. Když konečně sestupoval z lodní lávky na pevnou zem, měl v hlavě vše srovnané. Stůj co stůj se musí dostat do pilotního výcviku. A ještě jednu emoci mu pobyt na lodi přinesl- stesk po Louise…

Na Zemi byl nevlídný únor. Toho dne v Houstonu rtuť oscilovala okolo mizerných jedenácti stupňů celsia, umocněných občasnou studenou sprškou, což obyvatelé tohoto jindy horkého koutu USA nenesli právě nejlépe. Předpovědi dokonce naznačovaly pro nejbližší období propad pod bod mrazu, za tři dny přijde nejstudenější den celého roku 1971. Ale tam, kde právě stál on, žádná předpověď neplatila. Žádná oblačnost, žádný vítr, žádné přeháňky. Nikdy. A tak tomu bylo už po miliardy let. Půda, na níž právě spočinula jeho noha, nebyla z našeho světa. Zrakem pomalu přejel po panoramatu, které jakoby namaloval surrealistický malíř. Tak málo barev- a přece tolik odstínů. Oslňující běloba osvětlených míst a téměř úplná čerň s názvuky šedivé ve stínu. A nad tím vším se jako nějaký úžasný drahokam vznášela modrobílá koule- jeho domov, nádhera uprostřed pusté černi oblohy. Náhle se v něm vzedmula vlna emocí. Málokdo by v něm v ten okamžik viděl toho známého Ledového kapitána. Koutky úst se mu neznatelně zachvěly a oči se zaplnily slzami. V šestinové gravitaci slané kapky pomalu putovaly dolů pětidenním