Planet Labs
Společnost Planet Labs získala víceletý kontrakt v hodnotě přibližně 280 milionů dolarů na dodávku družicových snímků a geoprostorových informací německé vládě.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Planet Labs získala víceletý kontrakt v hodnotě přibližně 280 milionů dolarů na dodávku družicových snímků a geoprostorových informací německé vládě.
Družice MethaneSAT, která byla vynesena v březnu minulého roku, selhala. Družice byla určena k měření emisí metanu.
Společnost LeoLabs, kalifornský provozovatel pozemních radarů pro sledování objektů na nízké oběžné dráze Země, získala v rámci amerického vojenského programu financování ve výši 4 milionů dolarů na modernizaci svého mobilního sledovacího radaru.
Francouzská kosmická agentura přispěla do kola financování ve výši téměř 18 milionů dolarů pro místní startup Skynopy, čímž podpořila úsilí o rychlý rozvoj sítě pozemních stanic.
Ministerstvo obchodu zveřejnilo 30. června dlouho odkládaný dokument Kongresu s odůvodněním návrhu rozpočtu Národního úřadu pro oceán a atmosféru na fiskální rok 2026. Dokument poskytuje více podrobností o návrhu rozpočtu. Ministerstvo obchodu navrhuje ukončit financování programu koordinace vesmírného provozu.
Společnost EchoStar odložila možné podání návrhu na vyhlášení bankrotu, aby měla více času na jednání s regulačními orgány, které přezkoumají, zda americký družicový operátor dodržuje podmínky vázané na jeho licence.
Společnost SpaceX získala kontrakt v hodnotě 81,6 milionu dolarů na vynesení americké vojenské družice WSF-M2 pro monitorování počasí v roce 2027.
Japonská raketa H-2A 28. června úspěšně vynesla vědeckou družici GOSAT-GW neboli Ibuki GW, na sluneční synchronní oběžnou dráhu. Družice bude snímat skleníkové plyny a koloběh vody. Start byl posledním letem rakety H-2A.
Společnost Muon Space zveřejnila první tepelné infračervené snímky ze své družice FireSat Protoflight, což představuje milník pro konstelaci družice specializovanou na detekci lesních požárů. Snímky jsou pořízené pomocí šestikanálového multispektrálního infračerveného přístroje.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Rok 1975 měl být přelomovým v sovětském kosmickém programu. Poprvé se na počátku léta podívali Američané na Bajkonur (před nimi měl tu čest z představitelů západních států pouze Charles DeGaulle a jeho následník Georges Pompidou), poprvé byla jména posádky představena předem a poprvé měla start v přímém přenosu přenášet sovětská televize. Alexej Leonov věnoval přípravě vše, co mohl. Trávil nekonečné hodiny na učebnách, simulátorech a sám sobě naordinoval tvrdý režim, zahrnující velké dávky fyzického cvičení a sportu a naprostou abstinenci. Tedy, téměř naprostou. Během posledních čtyř měsíců před startem se ani nedotknul alkoholu, s výjimkou posledního týdne před startem, kdy si dopřál jedinou sklenku gruzínského vína. Práce s americkými protějšky jej těšila a nemohl se dočkat, až se s astronauty setká na orbitu. Start Sojuzu-19, který měl Leonova s Kubasovem dopravit na orbit, byl stanoven s dvouletým předstihem na 15. července 1975. Během oněch dvou let se však vyskytly dvě významné události, z nichž jedna mohla přímo ohrozit společný projekt ASTP/EPAS…
Pavel Běljajev se už nějakou dobu necítil dobře. Žaludek měl jako na vodě a neustálé bolesti jej upomínaly, že by bylo záhodno navštívit lékaře. Jenže – jestliže se vydá na milost a nemilost osobám v bílých pláštích, bude to s velkou pravděpodobností znamenat vyřazení z letového stavu. Na konci prosince 1969 však už nemohl své problémy skrývat, bolesti byly příliš silné. Lékaři okamžitě nařídili hospitalizaci, Běljajev má krvácející žaludeční vřed. Na 30. prosinec byla naplánována operace a během ní Pašovi odebrali dvě třetiny žaludku, část dvanáctníku a apendix. Po operaci však nastaly komplikace, rozvinul se rozsáhlý zánět pobřišnice, ještě zhoršený zápalem plic. 4. ledna 1970 museli lékaři přistoupit k další operaci. Přes přechodné zlepšení stavu nakonec 10. ledna 1970 v 00:20 moskevského času zemřel. Alexej Leonov v průběhu necelých dvou let přišel o druhého blízkého přítele, se kterým jej navíc poutaly okamžiky, kdy šlo během letu Voschodu-2 o život. Stejně jako Gagarin, Běljajev byl pro Leonova jako bratr. Alexej si k žádnému z kolegů už nikdy nevytvořil podobně blízký vztah. Temná léta nemínila jen tak odejít…
Trvalo tři dny, než byla posádka Voschodu-2 vysvobozena ze zasněžené pustiny a dopravena zpět na Bajkonur. Tam kosmonauty čekaly bouřlivé oslavy a následovaly cesty do různých koutů Sovětského svazu. Mimo jiné Běljajev a Leonov navštívili i Kalugu, kde bylo v té době dokončováno muzeum Konstantina Ciolkovského. Poté začalo velké turné po celém světě. Historický úspěch Leonovova výstupu do volného prostoru dokázali Američané v rámci mise Gemini IV zopakovat až v červnu toho roku. To bylo také nadlouho naposledy, kdy Sověti přeskočili Američany. Kosmický program SSSR už nějakou dobu přešlapoval na místě bez jasně dané koncepce. Neustálé zásahy Politbyra a požadavky na nové a nové kosmické spektákly vyčerpávaly Koroljova a jeho spolupracovníky a bránily systematické práci. O neustálém boji o finanční prostředky ani nemluvě. Práce na nové lodi 7K, později známé jako Sojuz, se protahovaly a tím se vzdaloval i cíl, o který SSSR i USA usilovaly: Měsíc. Alexej Leonov tento neblahý vývoj viděl zblízka a rozhodně se mu nezamlouval. Na popud generála Kamanina, velitele oddílu kosmonautů, se spolu s Gagarinem a dalšími pokusil v říjnu 1965 o přitáhnutí pozornosti politických špiček…
V první polovině šedesátých let probíhal skrytý závod propagandy USA a SSSR o jednotlivá kosmická prvenství. Sověti si zatím dokázali připsat vítězství ohledně první družice, prvního živého tvora, prvních družic u Měsíce, prvního muže ve vesmíru, první ženy ve vesmíru a let Voschodu-1 přinesl i první kosmickou posádku v dějinách. Málokdo tušil, že Voschod je jen nouzovým řešením a že sovětský program začíná přešlapovat na místě bez jasné koncepce a s vysychajícím tokem financí. Improvizace, kterou se Sověti snažili dohnat výše uvedené nedostatky, je nyní s odstupem zřejmá právě u programu Voschod. Nejen risk v podobě letu posádky bez skafandrů ve Voschodu-1, ale i příprava na výstup do volného prostoru v rámci mise Voschodu-2 se nesla ve znamení horečného překonávání implicitních nedostatků kabiny a použitých technologií. Zřejmě největší překážkou úspěšné EVA byl fakt, že sovětská elektronika neměla žádný prostředek k chlazení ve vakuu. Na rozdíl od amerických lodí Gemini, které začaly úspěšně používat systém „cold plates“, tedy jakýchsi polic s cirkulujícím glykolem, který odebíral odpadní teplo, Sověti spoléhali na chlazení vzduchem. V okamžiku, kdy by kosmonauti otevřeli poklop,
Do Moskvy se v březnu 1960 začali nenápadně sjíždět mladí piloti z různých koutů Sovětského svazu. O jejich novém zařazení vědělo jen několik málo zasvěcených. Dvacet mladíků se mělo připravovat pro vesmír. Hned na začátku se však museli vyrovnat s velkou překážkou: protože se program pilotovaných letů teprve krčil na startovní čáře, nebylo pro ně připraveno ani adekvátní ubytování. Budoucí kosmonauti tedy dostali k dispozici… tělocvičnu na základně Chodynka nedaleko centra Moskvy. V tělocvičně byli ubytováni i se svými rodinami. Například manželé Leonovovi dostali přidělenu polovinu volejbalového kurtu. Přes síť zavěsili kus látky, aby si vytvořili alespoň nějaké zdání soukromí – na druhé polovině kurtu bydlel další adept na kosmonauta se svou ženou. Na ty šťastnější se dostaly malinké pokojíčky vytvořené z provozních místností tělocvičny. Na Chodynce přebýval první oddíl kosmonautů několik týdnů, než byly dokončeny třípokojové byty na ulici Ciolkovského v těsném sousedství letiště Čkalovskoje. Ani tady však na mladé muže a jejich manželky, snoubenky a v několika případech i děti nečekaly nijak závratné podmínky. Zprvu obývaly vždy dvě rodiny jeden byt,
Časy, kdy Rudé náměstí, zaplněné do posledního místečka, aplaudovalo průkopníkům dobývání kosmu, jsou už dávno pryč. Realita se změnila, Rusko už dávno není tím, čím bylo před padesáti lety. Kosmičtí cestovatelé dneška jsou sice svého druhu celebritami, ale jejich postavení je nesrovnatelné s těmi, kteří jim cestu do vesmíru kdysi prošlapávali. A ani oni hrdinové prvních nesmělých krůčků mimo naši odvěkou kolébku už se nekoupají v záři všeobjímající popularity. Jejich jména, která kdysi znal snad úplně každý, pomalu mizí ze všeobecného povědomí. Kdo, krom kosmických nadšenců, si dnes vzpomene na muže jako Gorbatko, Bykovskij, Volynov? Moderní Rusko má dnes zcela jiné problémy, zcela jiné věci na starosti. A přece je pár výjimek, které vyvolávají v běžných lidech podobné pocity, jako tenkrát, když se zdálo, že doba letů na Mars a dál je za dveřmi. Pro jednoho z oněch mužů to však platí více, než pro ostatní. Kdekoli se objeví, vyvolává svou přítomností rozruch a ani v současném Rusku snad není člověk, který by neznal jeho jméno. Jeho život by
Tom Stafford, Vance Brand a Deke Slayton se chystali na přistání. Servisní modul byl po brzdícím zážehu odhozen, teď už nebylo cesty zpět. Astronauti však byli klidní. Kabiny Apolla byly lety prověřenými stroji. Už šestnáctkrát téměř bez problémů měkce přistály na vodní hladinu. Z obrovské sestavy, která se ze startovací rampy vydala na cestu do oblastí obrovských výšek a rychlostí, zbyla při návratu na zem pouhá nepatrná část o hmotnosti přibližně pět tun. Velitelský modul dokázal své astronauty ochránit při všech přechozích misích. Pouze v případě Apolla-15 selhal jeden ze tří velkých hlavních padáků, dva ostatní však poskytovaly dostatečnou rezervu pro bezpečné zbrzdění pětitunového velitelského modulu. Jinak vždy všechno fungovalo na jedničku. Je ironií, že nejdramatičtějším přistáním Apolla byla jeho poslední mise, kdy jedna vynechaná položka v checklistu málem vyústila v tragédii. Jak to u letů do vesmíru chodí- technika a okolnosti neodpouštějí. Psal se 24. červenec 1975 a v oblasti, kam Apollo směřovalo, bylo krásné počasí- dohlednost 16 km, lehká oblačnost, vlny o výšce něco málo přes metr…
30. ledna 1973 bylo oficiálně oznámeno složení posádky pro společný let se Sověty. Slayton se ocitnul v poslední americké posádce, která byla jmenována před pětiletou prolukou před nástupem Shuttlu. 24. května téhož roku byla oznámena i posádka sovětského Sojuzu- Alexej Leonov a Valerij Kubasov. Aby měl Deke volné ruce během výcviku pro svou misi, jeho funkci dočasně převzal Al Shepard, který načas odsunul svůj odchod z NASA- velmi dobře si pamatoval, jak mu Deke podal před deseti lety pomocnou ruku a co to pro něj znamenalo. Výcvik krom tradiční materiální přípravy, procházení letových postupů, výcviků na simulátoru a podobných radostí nyní ale měl ještě jeden aspekt navíc. Obě strany, jak Američané, tak Sověti, se nyní snažily co nejvíce pochopit ohledně zvyklostí a kultury svých protějšků. Naturel obou národů je odlišný a ve vesmíru nebude při případné krizi čas na dešifrování reakcí kolegů. Je pochopitelné, že na astronauty i kosmonauty čekal poměrně značný kulturní šok…
Pro Deka byla mise Apolla-11 nejen pracovním triumfem, ale i poněkud zvláštním způsobem osobní záležitostí. Krátce po tragédii Apolla-1 zkraje roku 1967 mu manželky členů nešťastné posádky věnovaly dárek, který s sebou zamýšleli Grissom, White a Chaffee vzít do vesmíru. Každý astronaut dostával při vstupu do oddílu astronautický odznak- hvězdu na třech pilířích, prolétající kruhem. Nováčci nosili stříbrný odznak, ti, kteří už za sebou měli let do kosmu, pak získali nárok na zlatý odznak. Grissom a další astronauti cítili, že Deke si zaslouží něco speciálního, proto mu nechali vyrobit zlatý odznak s diamantem, vsazeným do hvězdy. Na palubě Apolla-1 se odznak bohužel do vesmíru nepodíval, Deke jej však střežil jako oko v hlavě. Jediným obdobím, kdy spustil tuto památku na svého blízkého přítele Guse z očí, byl jeden měsíc v létě 1969. Neil Armstrong se Slaytona tehdy zeptal, zda by se dokázal bez svého odznaku na chvíli obejít. Deke souhlasil a 20. července byl odznak spolu s kouskem plátna z prvního letounu bratří Wrightů jednou z položek v Armstrongově PPK (Personal Preference Kit- něco
Počátek roku 1967 byl temný, jak jen temným může těžké období být. 31. ledna se na dvou místech USA konaly ceremoniály, které definitivně ukončovaly relativně bezstarostné pionýrské období dobývání vesmíru. Na hřbitově v Arlingtonu byla do země uložena těla Guse Grissoma a Rogera Chaffeeho. Ve stejnou dobu na hřbitově vojenské akademie West Point na návrší řeky Hudson spočinuly ostatky Eda Whitea. Dobývání vesmíru si vyžádalo první oběti z řad astronautů. Všechno bylo o to horší, že nezemřeli ve vesmíru, ani během startu, ale při obyčejném testu, kdy jejich raketa ani nebyla natankována palivem. K vesmíru neměli v okamžik své smrti ani o milimetr blíže, než kdokoli jiný. Celý oddíl astronautů pokryla temná deka deprese. Takhle to nemělo být, když má astronaut zemřít, ať je to během mise, ne na zemi… Deke stejně jako ostatní pociťoval palčivý pocit viny. I on na sebe vzal kus odpovědnosti za tragédii Apolla-1. Kdybychom tak nespěchali, kdybychom nedělali kompromisy ohledně bezpečnosti, kdybychom North American Aviation pořádně šlapali na kuří oka, kdyby… Morálka oddílu se
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
