Trvalo tři dny, než byla posádka Voschodu-2 vysvobozena ze zasněžené pustiny a dopravena zpět na Bajkonur. Tam kosmonauty čekaly bouřlivé oslavy a následovaly cesty do různých koutů Sovětského svazu. Mimo jiné Běljajev a Leonov navštívili i Kalugu, kde bylo v té době dokončováno muzeum Konstantina Ciolkovského. Poté začalo velké turné po celém světě. Historický úspěch Leonovova výstupu do volného prostoru dokázali Američané v rámci mise Gemini IV zopakovat až v červnu toho roku. To bylo také nadlouho naposledy, kdy Sověti přeskočili Američany. Kosmický program SSSR už nějakou dobu přešlapoval na místě bez jasně dané koncepce. Neustálé zásahy Politbyra a požadavky na nové a nové kosmické spektákly vyčerpávaly Koroljova a jeho spolupracovníky a bránily systematické práci. O neustálém boji o finanční prostředky ani nemluvě. Práce na nové lodi 7K, později známé jako Sojuz, se protahovaly a tím se vzdaloval i cíl, o který SSSR i USA usilovaly: Měsíc. Alexej Leonov tento neblahý vývoj viděl zblízka a rozhodně se mu nezamlouval. Na popud generála Kamanina, velitele oddílu kosmonautů, se spolu s Gagarinem a dalšími pokusil v říjnu 1965 o přitáhnutí pozornosti politických špiček…

V první polovině šedesátých let probíhal skrytý závod propagandy USA a SSSR o jednotlivá kosmická prvenství. Sověti si zatím dokázali připsat vítězství ohledně první družice, prvního živého tvora, prvních družic u Měsíce, prvního muže ve vesmíru, první ženy ve vesmíru a let Voschodu-1 přinesl i první kosmickou posádku v dějinách. Málokdo tušil, že Voschod je jen nouzovým řešením a že sovětský program začíná přešlapovat na místě bez jasné koncepce a s vysychajícím tokem financí. Improvizace, kterou se Sověti snažili dohnat výše uvedené nedostatky, je nyní s odstupem zřejmá právě u programu Voschod. Nejen risk v podobě letu posádky bez skafandrů ve Voschodu-1, ale i příprava na výstup do volného prostoru v rámci mise Voschodu-2 se nesla ve znamení horečného překonávání implicitních nedostatků kabiny a použitých technologií. Zřejmě největší překážkou úspěšné EVA byl fakt, že sovětská elektronika neměla žádný prostředek k chlazení ve vakuu. Na rozdíl od amerických lodí Gemini, které začaly úspěšně používat systém „cold plates“, tedy jakýchsi polic s cirkulujícím glykolem, který odebíral odpadní teplo, Sověti spoléhali na chlazení vzduchem. V okamžiku, kdy by kosmonauti otevřeli poklop,

Časy, kdy Rudé náměstí, zaplněné do posledního místečka, aplaudovalo průkopníkům dobývání kosmu, jsou už dávno pryč. Realita se změnila, Rusko už dávno není tím, čím bylo před padesáti lety. Kosmičtí cestovatelé dneška jsou sice svého druhu celebritami, ale jejich postavení je nesrovnatelné s těmi, kteří jim cestu do vesmíru kdysi prošlapávali. A ani oni hrdinové prvních nesmělých krůčků mimo naši odvěkou kolébku už se nekoupají v záři všeobjímající popularity. Jejich jména, která kdysi znal snad úplně každý, pomalu mizí ze všeobecného povědomí. Kdo, krom kosmických nadšenců, si dnes vzpomene na muže jako Gorbatko, Bykovskij, Volynov? Moderní Rusko má dnes zcela jiné problémy, zcela jiné věci na starosti. A přece je pár výjimek, které vyvolávají v běžných lidech podobné pocity, jako tenkrát, když se zdálo, že doba letů na Mars a dál je za dveřmi. Pro jednoho z oněch mužů to však platí více, než pro ostatní. Kdekoli se objeví, vyvolává svou přítomností rozruch a ani v současném Rusku snad není člověk, který by neznal jeho jméno. Jeho život by