Štítek ‘Diamanty na orbitě’

Almaz – diamanty na orbitě (13. díl)

Posádka nešťastného Sojuzu-23

Pro druhou expedici na OPS-3/Saljut 5 se připravovaly posádky, jež v záložních a podpůrných pozicích figurovaly i u expedice první. Nyní se jen lehce posunuly role – hlavní posádku nyní tvořili Vjačeslav Zudov a Valerij Rožděstvenskij a jejich náhradníky byla opět osvědčená dvojice Viktor Gorbatko a Jurij Glazkov. Funkce podpůrných posádek se znovu zhostily týmy ve složení Michail Kozelskij-Vladimir Preobraženskij a Anatolij Berezovoj-Michail Lisun. Mise Zudova a Rožděstvenského měla trvat zhruba dva týdny a v první fázi zabydlování Saljutu 5 měla splnit dva důležité body letového programu. Prvním měla být analýza staniční atmosféry, okolo níž stále panovaly jisté pochybnosti poté, co se musela předčasně na Zem vrátit posádka Sojuzu-21, přičemž jako jeden z důvodů svých fyzických a psychických obtíží uváděla dráždivý zápach v interiéru. Druhým, a nutno dodat velmi zajímavým a unikátním bodem měla být kompletní výměna staniční atmosféry. K tomu mělo dojít velmi zjednodušeně řečeno tak, že na jedné straně stanice měli kosmonauti otevřít ventil do okolního prostoru a na druhé straně zase nádrže se stlačeným vzduchem. Krom těchto dvou důležitých položek na Zudova a Rožděstvenského čekala klasická plejáda experimentů a pozorování zejména ve prospěch ozbrojených složek. Ovšem nikdo si předem nepovšiml nenápadných varování osudu, který jako by se snažil ze všech sil naznačit, že tento let nebude z těch šťastných…

Almaz – diamanty na orbitě (12. díl)

Stanice Almaz s připojenou transportní lodí Sojuz

Jedním z nejdůležitějších systémů a dost možná tím vůbec nejdůležitějším na palubě pilotovaných kosmických lodí a stanic je elektrický systém. Elektřina v palubní rozvodné síti je jako životodárná krev v lidském organismu – bez ní je sebedůležitější a sebeúžasnější orgán našeho těla odsouzen ke kolapsu. Stejně tak u orbitální stanice jsou bez elektřiny k ničemu systémy zabezpečení životních podmínek, orientační a ovládací systémy, komunikace se Zemí, o dalších systémech a subsystémech nemluvě. Jestliže z nějakého důvodu zkolabuje dodávka elektrické energie, nastává skutečná krize, kterou musí kosmonauti vyřešit co možná nejdříve, jinak bude v ohrožení nejen jejich mise, ale dost možná také jejich životy. Výpadek elektrického systému patří spolu s požárem na palubě k jedné z nejobávanějších situací, jaké mohou během letu nastat. A pokud k němu dojde navíc v „dobře načasovaný“ okamžik, může mít i přes přechodnou povahu dalekosáhlé následky, jak se mohla přesvědčit posádka komplexu Saljut 5/Sojuz-21 v úterý 17. srpna 1976…

Almaz – diamanty na orbitě (11. díl)

Závod Chruničeva

Nešťastné rozhodnutí o realizaci civilních stanic DOS souběžně s vojenskými stanicemi OPS dostalo pracovníky závodu ZICh ve Filách pod obrovský tlak. Přestože ZICh patřil do organizační struktury konstrukční kanceláře CKBM, nejméně třetinu kapacity, času a personálu si vyžádala stavba stanic DOS ve prospěch konkurenční kanceláře CKBEM (v květnu 1974 přejmenované na NPO Eněrgija). Pro tým Vladimira Čeloměje to znamenalo velmi nepříjemnou pozici, kdy se ne vlastní vinou ocitli na “vedlejší koleji“ a museli velmi tvrdě soupeřit s Eněrgijí o veškeré zdroje. A pohříchu se nejednalo pouze o kapacitu ZICh. Obrovským problémem byly dodávky od subdodavatelů, kteří pochopitelně také pociťovali obrovský tlak ze strany svých zákazníků. Jak se vyjádřil pracovník jedné ze subdodavatelských firem, „kdo na nás tlačí víc, tomu vyhovíme“. Vinou těchto podmínek se nejenže výrazně opožďovaly práce na stanicích Almaz (připomeňme, že původně se dokonce počítalo s eskadrou šesti současně provozovaných stanic, což se, vzhledem k popisované situaci, blížilo k oblasti sci-fi), ale také na stanicích DOS. Přes extrémně složité podmínky se během prvního pololetí roku 1975 v halách ZICh pomalu rodil trup stanice OPS-3 a všichni zainteresovaní doufali, že rok 1976 přinese start této nové stanice na orbitální dráhu…

Almaz – diamanty na orbitě (10. díl)

Původní záložní posádka Sojuzu-15 - Volynov a Žolobov

Byť je profesní život kosmonauta navenek plný zajímavé práce a nevšedních zážitků, svého skutečného naplnění dojde jen tehdy, když se dotyčný na špici rakety vydá za hranice atmosféry. K tomuto okamžiku každý profesionální kosmonaut směřuje po dlouhé roky základního výcviku a posléze nevděčné a neviditelné, přesto však důležité a často úmorné práce ve stínu těch, jejichž velký okamžik již nastal. O to horší musí být zjištění, že když má konečně nadejít váš čas, kdesi v hierarchii vysoko nad vámi kdosi od stolu rozhodne o tom, že si na svou cestu do vesmíru ještě nějaký čas počkáte. Taková rána není lehce stravitelná pro veterána, natož pro nováčka. Přesto se v rámci programu Almaz podobný případ udál. Posádky tehdy spoléhaly na to, že jestliže odvedou dobrou práci coby dubléři, příští let bude patřit jim. Koneckonců dublující posádka byla na srovnatelné úrovni vycvičenosti jako hlavní posádka, znala stanici do posledního šroubku a navíc figurovala i během letu hlavní posádky v roli podpůrného týmu, který pomáhal řešit nastalé problémy a zádrhely. V době, kdy se životnost stanic počítala na měsíce, bylo heslem dne neztrácet čas. Sotva se jedna posádka vrátila ze své expedice, začaly bezprostřední přípravy na start posádky další. To, že onou další posádkou budou bývalí dubléři, je z tohoto pohledu nanejvýše logické. Občas si ovšem logika vezme dovolenou i u tak racionálního oboru, jakým je pilotovaná kosmonautika…

Almaz – diamanty na orbitě (9. díl)

Stanice OPS-3 během příprav ke startu

Neúspěšný let stanice OPS-1 sice nevyvolával v pracovnících konstrukční kanceláře CKBM a jejímu vedení v čele s Vladimirem Čelomějem libé pocity, nicméně jejich aktivita se nezastavila ani na chvíli. Zatímco se OPS-1 měnila na oblak trosek hořících v atmosféře, ve výrobním závodě Chruničeva šly plným tempem práce na zhotovení trupu, jež dostal označení No0101-2. Na přelomu roku byla konstrukce hotova a 2. ledna 1974 byl trup přepraven do CKBM v Reutovu k „vyplnění masem“, tedy osazení všemi systémy a aparaturami nutnými ke správnému fungování stanice. Práce v cechu č. 8 a následně v KIC (cech testování a kontroly) probíhaly na tři směny a za tři měsíce byla stanice hotova a připravena k přepravě na kosmodrom. 2. dubna speciální vlaková souprava vypravená z Reutova dorazila na místo určení – montážní halu na ploščadce 81 – a mohlo začít vykládání Almazu a jeho příprava na start. Práce dle zaběhlých zvyklostí do značné míry kopírovaly procesy, jimiž stanice prošla v KICu. Byly prověřovány veškeré systémy a subsystémy do nejmenšího detailu, následně byla stanice testována i ve vakuové komoře. Během přípravy se objevily i některé problémy. Asi největším byl zkrat na kostru během jednoho z testů dokovacího systému. Technici CKBM na odstranění závady pracovali celou noc a část následujícího dne a podařilo se jim vše dát znovu do pořádku. Po všech nutných prověrkách byla stanice připojena k nosné raketě a 19. června putovala startovní sestava na „levou“ rampu startovního komplexu 81.

Almaz – diamanty na orbitě (8. díl)

Příprava stanice řady Almaz

Na konci roku 1972 byl první exemplář stanice Almaz dohotoven a připraven k přesunu na Bajkonur. Stanice OPS-1, mezi pracovníky CKBM označovaná podle výrobního čísla jako Izdělije No0101-1, se z Reutova vydala na cestu krátce po vánočních svátcích. Na místo určení dorazila o silvestrovské noci a na ploščadce 92 okamžitě začalo její vykládání. Od 3. ledna se pak kolem trupu Almazu začali rojit technici a testovači, kteří přilétli z Reutova a Chruničeva, aby dohlédli na přípravu svého stroje k letu. Ve vedlejší hale se ve stejné době připravovala také nosná raketa Proton-K. Práce techniků nebyla vzhledem ke klimatickým podmínkám na Bajkonuru nikterak lehká, v únoru se však situace zkomplikovala ještě více – vinou několikahodinového výpadku místní podstanice TEC (stanice generující elektřinu a zajišťující vytápění) zamrzlo topení v celém malém městečku, které přiléhalo ke startovnímu a technickému komplexu, kde se stanice připravovala. Problému pochopitelně neunikla ani místní ubytovna Poljot, kde byl ubytován personál CKBM. Radiátory mrazem popraskaly a v pokojích spadla teplota pod nulu. Přes veškerou snahu zůstalo topení mimo provoz až do jara, práce však musela jít dále a tak dotyčným nezbývalo než přežít a vydržet. I takto někdy vypadal život v Mekce kosmonautiky…

Almaz – diamanty na orbitě (7. díl)

anonym

Když Američané vytvářeli oddíl pilotů pro stanici MOL, jež byla ekvivalentem Almazu, velmi pečlivě se snažili, aby byli jednotliví muži vystaveni co nejmenší možné míře publicity. Tyto snahy byly úspěšné a poté, co byli tito muži v několika skupinách zahrnuti do sestavy oddílu, doslova se nad nimi „zavřela voda“, alespoň co se sdělovacích prostředků týče. Přestože byli piloti pro MOL novinářům představeni, vzápětí se ponořili do relativní anonymity a v ní setrvali v mnohých případech i několik dekád. V případě kosmonautů určených pro program Almaz měli zainteresovaní nepoměrně jednodušší práci. V rámci sovětského kosmického pilotovaného programu vše překrýval velmi hustý závoj tajnůstkaření. Do okamžiku, než se některý z kosmonautů-čekatelů vydal za brány atmosféry, byl pouze anonymním obličejem a pokud se jeho existence například prostřednictvím reportáže dostala mimo zdi Střediska pro výcvik kosmonautů, nikdy nebylo zmíněno jméno dotyčného, natož program, do něhož byl zahrnut. O to více tento úzus platil pro vojenské projekty, jakým byl i Almaz.

Almaz – diamanty na orbitě (6. díl)

Snímek polského území z pohledu družice Corona

Nástup výzvědných družic na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století znamenal obrovský krok vpřed v oblasti získávání informací o rozmístění protivníkových strategických a taktických bojových prostředků. Ovšem první generace těchto družic měla jednu velkou vadu: nebyly schopny dodávat tyto informace v reálném čase. Navíc při svém víceméně autonomním letu, během něhož družice podle přednastaveného programu zaujímala orientaci v prostoru a spouštěla fotoaparáty, hrozilo velké riziko pořízení fotografií s nulovou hodnotou. Cíl mohla zakrývat oblačnost nebo mohl být ne zcela ideálně osvětlen. A ony exponované fotomateriály pak byly prostřednictvím balistických kapslí dodávány do rukou analytiků s poměrně značným zpožděním. Tyto nešvary měly napravit pilotované orbitální výzvědné stanice. Zčásti se to skutečně dařilo – kosmonauti měli možnost cíl vidět v reálném čase a rozhodnout, zda jsou podmínky způsobilé k jeho nasnímání. Potud byl koncept pilotovaných rozvědčíků v pořádku. Problém ovšem nastával ohledně včasnosti transferu informací z orbity na Zem. I před konstruktéry Almazu stál v tomto ohledu poměrně tvrdý oříšek…

Almaz – diamanty na orbitě (5. díl)

Přibližná podoba stanice Almaz

Stroj, jenž se na podzim 1971 začal zhmotňovat v továrně Chruničeva, byl svým způsobem předobrazem dlouhé řady sovětských orbitálních stanic, minimálně co se vzhledu týče. Několik válců s různými průměry bylo poskládáno za sebe, aby vytvořilo trup, na jehož boky byla vetknuta křídla slunečních baterií a na jednom z konců trupu bylo umístěno stykovací zařízení. Stanice Almaz měla být utilitárním strojem, na jehož palubě mělo být téměř vše podřízeno plnění zadaných úkolů, proto byly prostory pro posádku vpravdě spartánské. I tak ovšem kosmonauti mohli využívat některé vymoženosti, mezi něž patřil speciální jídelní stůl nebo běhací pás. Srdcem stanic Almaz pak samozřejmě byl jejich raison d’être, tedy sledovací a záznamová aparatura, s jejíž pomocí mělo být pozorováno a zachycováno území protivníka. Almaz byl v tomto ohledu vybaven velmi dobře a byť se nedařilo včas vyrobit zamýšlený superteleskop Agat, výsledky pozorování měly teoreticky být na velmi dobré úrovni. A co bylo úplně nejlepší (a vlastně se jednalo o vedlejší produkt turbulencí popsaných v předchozích dílech) – přestože se jednalo o stroj podřízený zájmům armády, na první pohled se lišil relativně málo od civilních stanic řady DOS „Saljut“. A pod falešným názvem Saljut také Almazy posléze operovaly. Konstrukce těchto vojenských kosmických pozorovatelen rozhodně stojí za bližší pohled…

Almaz – diamanty na orbitě (4. díl)

Měsíc

V mnoha odvětvích lidské činnosti, ale v kosmonautice speciálně platí, že prvotní termíny, jež byly stanoveny na začátku jakéhokoli projektu, se jen zřídkakdy podaří dodržet. Existují sice světlé výjimky, jako například splnění Kennedyho výzvy k cestě Američana na Měsíc do konce sedmé dekády dvacátého století, ovšem jinak je takovýchto případů skutečně jako šafránu. Ani projekt stanice OPS Almaz v tomto ohledu nijak nevybočoval ze zajetých kolejí. Krom toho, že sovětské vedení začasté stanovovalo nerealistické termíny nejrůznějších kosmonautických spektáklů a projektů, se u stanice OPS sešly dvě okolnosti, které znamenaly zpoždění programu nikoli o pár měsíců, ale o celé roky. Původní plán počítal se startem prvního letového exempláře v průběhu roku 1969. Sám o sobě byl tento termín doslova šibeniční, k tomu se ale navíc přidala bezprecedentní komplexnost konstrukce stanice, jejíž některé systémy se pohybovaly technologicky na hraně možného. A aby toho nebylo dost, do celé věci zasáhlo dění odehrávající se na opačné straně planety, respektive v blízkosti našeho věčného souputníka…