Space ISAC
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Společnost AeroVironment, dodavatel obrany zaměřený na bezpilotní vzdušná vozidla, oznámil 19. listopadu, že plánuje získat BlueHalo, společnost zabývající se obrannými a vesmírnými technologiemi. Hodnota obchodu je přibližně 4,1 miliardy dolarů.
Kanadský operátor Kepler Communications požádal Federální komunikační komisi, aby schválila celkem 18 družic, včetně 10 s optickým užitečným zatížením, které by měly být vypuštěny koncem příštího roku. Společnost plánuje provozovat větší družice s menším počtem.
Kalifornská pobřežní komise zamítla žádost Vanderbergské vesmírné základny o navýšení počtu startů společnosti SpaceX. Toto rozhodnutí zpožďuje budování vojenské konstelace pro národní obranu USSF. Komise zatím neuvedla důvod ani případné sankce.
Společnost The Exploration Company získala 160 milionů dolarů na podporu vývoje své nákladní kosmické lodi Nyx Earth.
Dnes je tomu 101 let od narození Alana Sheparda. Shepard byl členem první sedmičlenné skupiny amerických astronautů a prvním Američanem, který letěl do vesmíru. V rámci mise Apollo 14 přistál na Měsíci, kde se pokusil hrát golf.
Čínská nákladní kosmická loď Tchien-čou 8 zakotvila u čínské kosmické stanice. Na stanici dovezla okolo 6 tun zásob včetně 458 kg vědeckých experimentů. Loď zůstane připojena u čínské kosmické stanice do 16. července 2025.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Program Almaz v průběhu své existence dokázal na světlo světa (a na rýsovací prkna) přivést několik velmi zajímavých strojů. Ovšem paradoxně největší úspěch slavily ty, jejichž hvězdná hodina nastala až po ukončení programu a potom, co ostatky jeho osnovatele spočinuly na moskevském Novoděvičím hřbitově. Ač si Vladimir Čeloměj původně kreslil pro své stanice a transportní lodě zářivou a optimistickou budoucnost, již za svého života musel přihlížet tomu, jak byly všechny jeho plány postupně vykořeňovány, drancovány a přeměněny v prach. O to více by byl asi překvapen, že stroj původem právě z jeho konstrukční kanceláře se přeci jen nakonec, přes všechna protivenství osudu a nepřátel, ocitl v epicentru největšího a nejdražšího kosmického projektu v dosavadní historii. A fakt, že tento stroj nadále spolehlivě slouží, byť se na něm již podepisuje čas, je až neuvěřitelný. Ani tento stroj však neměl být posledním pohrobkem Almazu, který zavítal na oběžnou dráhu. Nemluvě o dalších plánech, které sice nebyly naplněny, nicméně dokazovaly jasnozřivost a erudici konstruktérů CKBM a Chruničeva…
Osudy programu Almaz, konkrétně jeho části, kterým byl projekt lodi TKS, nebyl v žádném případě prostý problémů, překážek a zvratů. Pohříchu však tyto ne zcela pozitivní události nebyly výsledkem selhání stroje jako takového, v naprosté většině překážky do cesty této velmi zajímavé transportní lodi kladli ti, jež stáli na vrcholných patrech mocenské pyramidy v SSSR a jeho ozbrojených složek. Kosmos-1443 byl posledním kusem lodi TKS, který zamířil na orbitu v kompletním složení, tedy v kombinaci FGB + VA. Další zájem na provozování TKS nemělo jak politické vedení, tak vojáci. Nicméně druhá zmíněná entita přeci jen jistý potenciál v konceptu lodi viděla, nikoli však v původní sestavě. Generalita si uvědomila, že TKS je možné relativně jednoduše uzpůsobit pro plnění specifických úloh a zadání, která mohou přinést zajímavé výsledky. V první polovině osmdesátých let se tak začala rodit nová podoba lodí TKS, jež předurčila další směřování tohoto projektu a svým způsobem také předznamenala tvář ruské kosmonautiky tak, jak vypadala v osmdesátých a devadesátých letech a koneckonců také tak, jak ji známe dnes. Koncepce lodi TKS se ukázala
Pokud máte transportní kosmickou loď, do níž vkládáte velké naděje a také velké peníze (vývoj lodi TKS stál podle údajů NPO Mašinostrojenija zhruba 424 milionů tehdejších rublů), je logické, že byste ji rádi otestovali při všech možných režimech letu a při všech myslitelných operacích, k nimž je určena. Ovšem vzhledem k tomu, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve vesmíru jaksi nenacházela žádná stanice OPS, nevypadalo to s TKS zrovna růžově. Nicméně po úspěšném letu Kosmosu-929 se v Chruničevu nacházely ještě čtyři kusy kompletních lodí TKS včetně návratových kabin a práce přes odpor shůry víceméně samospádem pokračovaly. A na přetřes přišla také otázka otestování připojení TKS k jinému tělesu. Zprvu bylo navrženo, aby se coby cílové těleso využil prázdný třetí stupeň rakety Proton-K, jež TKS vynášela. Bylo by imitováno sblížení, krom samotné stykovky – Proton neměl disponovat žádným stabilizačním systémem ani stykovacím zařízením. V Chruničevu také začali pracovat nad projektem makety stanice, která by byla určena výlučně pro tyto testy. Nakonec však konstruktéři usoudili, že maketa by byla příliš
Zatímco stanice OPS svou rozporuplnou kariéru zakončily pouhými šesti starty s větší či menší úspěšností, další článek systému Almaz, transportní lodě TKS, mají za sebou o něco bohatší historii, která ještě není tak zcela u konce. Původně zamýšlené coby prostředek dopravy kosmonautů a nákladu na stanici a zpět na Zemi, lodě TKS během let prokázaly to, že jejich konstruktéři jim dali do vínku nevšední potenciál a flexibilitu. Díky ní kosmonautika zažila nevšední proměnu (ne)obyčejné transportní lodi v semipermanentní a permanentní součást různých orbitálních stanic, kdy by podobu TKS v daném stroji na první pohled hledal jen málokdo. Pokud bychom použili trochu divokou paralelu, je možné konstatovat, že s výjimkou tažného koně ruské kosmonautiky, kterým je nesmrtelný Sojuz a s jistou mírou imaginace také stanice typu DOS, je evoluce lodi TKS nejdéle používaným kosmickým aparátem pilotovaného kosmického programu. Letová historie jednotlivých částí lodi TKS se datuje od poloviny sedmdesátých let, tudíž pokud započítáme i letové testy, má tento výtvor Čelomějovy konstrukční kanceláře za sebou více než čtyři dekády provozu a zajímavých proměn…
V průběhu sedmdesátých let postupně převládl názor, že pro optické rozvědné orbitální systémy jsou lidé na jejich palubách nejen zbyteční, nýbrž je jejich přítomnost přímo kontraproduktivní. Krom hmotnosti potřeb pro zajištění přežití posádky byly například problematické i vibrace vznikající při pohybu kosmonautů interiérem a podobně. Postupně se zraky obou kosmických supervelmocí obracely k bezpilotním strojům. Pro Vladimira Čeloměje a jeho konstrukční kancelář CKBM byl konec sedmdesátých let obdobím velmi těžkých úderů, kdy byl CKBM odnímán jeden program za druhým. V červnu 1978 přišel úder z nejtěžších – příkazem z vyšších míst byl ukončen program pilotovaných stanic Almaz. Zrušení korunního klenotu ve šperkovnici CKBM se zdálo pro Čeloměje být smrtící ranou. Ovšem ještě před tímto rozhodnutím se začaly na kreslicích prknech v Reutovu rodit stroje, jež sice nesly se stanicemi OPS stejný název a mnoho dalších společných prvků, nicméně se zdály být východiskem ze svízelné situace, v níž se CKBM ocitlo.
Asi každý z nás má ve svém okolí známého či kolegu, na něhož dokonale platí úsloví o tom, že než takový spojenec, to raději deset nepřátel. Přesně v takovém rozpoložení se musel ocitnout Vladimir Čeloměj ve druhé polovině sedmdesátých let, kdykoli jeho myšlenky zabloudily ke Chruničevovu výrobnímu závodu. Vedení Chruničeva, byť nominálně spadalo do struktury CKBM, šlo až příliš ochotně na ruku konkurenční konstrukční kanceláří NPO Eněrgija. Svým způsobem šéfovi Chruničeva Viktoru Bugajskému nezbývalo nic jiného, než uposlechnout nařízení „shora“ a obětovat část svých kapacit ve prospěch programu Saljut, nicméně podle mnohých nekladl nijak výrazný odpor a opakovaně jednal za Čelomějovými zády. Od roku 1969 běžela v Chruničevu souběžně s Almazy také výroba civilních stanic typu DOS (Saljut) a jejich stavba Bugajského a jeho pracovníky velmi výrazně vytěžovala. Znamenalo to nejen skluzy ve výrobě stanic OPS, ale v neposlední řadě i velké časové manko v případě stavby a testování lodí TKS. Podle Ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů z 19. ledna 1976 měla být loď TKS v roce 1977 otestována na oběžné dráze v bezpilotním režimu, na konci
Obecnou mantrou poslední doby se (nejen) v kosmonautice stala znovupoužitelnost. Přestože první kosmickou lodí, jež byla od počátku koncipována k tomu, aby vozila opakovaně posádky na orbitální dráhu, byl americký raketoplán, teprve dnes se tomuto přístupu díky novým komunikačním kanálům a internetu dostává zasloužené pozornosti těm, kteří do kosmonautiky opět tento přístup zavádějí. V čele snah o mnohonásobnou použitelnost stojí dnes zcela poprávu společnost SpaceX. Jen skuteční fanoušci kosmonautiky však vědí, že tvrzení o raketoplánu coby první recyklovatelné kosmické lodi není tak zcela pravdivé. Již v šedesátých letech se objevil projekt kabiny, kterou by bylo možné opakovaně využít k letům s posádkou. Tento projekt se podařilo dotáhnout pouze do fáze testovacích bezpilotních letů, nicméně koncept byl potvrzen a prověřen. Vzhledem k zaměření tohoto seriálu se již vážení čtenáři jistě dovtípili, že řeč je o stroji z dílny Vladimira Čeloměje a jeho konstrukční kanceláře CKBM. Stroj s indexem 11Ф74 a poměrně nenápaditým názvem VA (Возвращаемый Аппарат – návratový aparát) byl rozhodně nevšedním kouskem techniky a v mnohých ohledech předběhl svou dobu…
Psal se 25. únor 1977 a úspěšná druhá expedice na třetí Almaz byla zpátky doma, o den později ji následovala i kapsle s exponovaným fotomateriálem. Ovšem tím neměla stanice svou službu ukončit. Na další návštěvu OPS-3/Saljutu 5 se připravovala další posádka kterou tvořili Anatolij Berezovoj a Michail Lisun. S jejich startem se počítalo někdy ve druhém až třetím čtvrtletí toho roku. Byl tady však jeden malý – nebo spíše velký – háček. Kosmonauti neměli na čem letět. Pro Saljut 5 se počítalo se třemi expedicemi a proto byly vyrobeny tři dedikované lodě Sojuz 7K-T. Ovšem neúspěch Sojuzu-23 znamenal, že všechny tři kusy již byly použity. Sojuzy zapojené do programu Almaz nesly jen velmi málo odlišných detailů oproti „běžným“ Sojuzům, přičemž nejvýraznějším bylo odklápění stožáru antény systému Igla dozadu těsně před připojením, což zabraňovalo střetu antény s prvky konstrukce stanice. Byl sice objednán další Sojuz, nicméně jeho příprava k převozu na Bajkonur zabrala poměrně dlouhou dobu. A tak, i když byly 5. března a 15. dubna provedeny motorické korekce, jež zvedly dráhu Almazu tak, aby mohla
Přestože dramatická epopej letu Sojuzu-23 nakonec o vlásek dopadla dobře, stále zůstávaly otázky ohledně stanice OPS-3/Saljut 5, do níž dvojici Zudov-Rožděstvenskij nebylo dáno nahlédnout. Jejich expedice měla obsahovat krom tradiční pracovní náplně vlastní předchozím expedicím ještě dva důležité body navíc. Prvním z nich byla hrubá analýza staniční atmosféry ohledně přítomnosti toxických látek. Jak si jistě vážený čtenář pamatuje, dvojice Volynov-Žolobov sice pravděpodobně podlehla klamným senzorickým vjemům, nicméně s naprostou jistotou nebylo možné přítomnost nežádoucích substancí ve vzduchu uvnitř Saljutu 5 vyloučit. Stejně jako u Sojuzu-23 k tomu měla sloužit speciální sada detekčních trubiček, jež měly indikovat byť i zanedbatelné koncentrace těchto látek. A stejně jako Zudov a Rožděstvenskij měla posádka dalšího Sojuzu na palubě vézt plynové masky. Druhým bodem expedice byl velmi zajímavý experiment výměny atmosféry v interiéru stanice za přítomnosti posádky. Do té doby se v rámci kosmonautiky ještě nic podobného neodehrálo (a de facto se tak nestalo dodnes, možná s výjimkou nechtěné částečné výměny atmosféry poté, co po nárazu nákladní lodě nastala dehermetizace modulu Spektr na stanici Mir v roce 1997).
Profese kosmonauta zahrnuje velmi mnoho aspektů, jež vyžadují prvotřídní znalosti a schopnosti. Schopnost odolávat přetížení při startu a při přistání, rozhodovat se v extrémních podmínkách a časové tísni, obsluhovat aparatury, jež nejenže mají astronomickou pomyslnou cenovku, ale také mohou být jedinými svého druhu na světě, chápat zásady pro běžné smrtelníky arkánních věd, jako je například nebeská mechanika – to vše činí povolání kosmonauta velmi náročným, současně však nesmírně zajímavým. Ovšem kosmonaut musí ovládat i některé „pozemské“ dovednosti, jež by u něj běžná populace nečekala. Proč by se například kosmonautům mohly hodit návyky pro přežití v poušti? Proč by měli umět postavit improvizovaný přístřešek a umět se zahřát na sněhu? A proč by měli zvládat základy lezeckých technik? Vskutku, pro člověka nepolíbeného kosmonautikou se to může zdát jako zbytečnost. Vždyť od startovní rampy až po opuštění kabiny po přistání jsou kosmonauti v chráněném prostředí, kde se tyto dovednosti uplatní jen stěží. Problém je však v tom, že jejich kabina nemusí přistát tam, kde ji zrovna očekávají záchranné jednotky. Pokud například na orbitální
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.