sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Čína provedla úspěšný test oddělení aerodynamického krytu užitečného zatížení pro raketu Dlouhý pochod 10. Test hodnotil design krytů, strukturu připojení, plán oddělení a maximální dostupnou obálku. Všechny testované parametry splňovaly jejich konstrukční požadavky.
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Pomalinku se nám končí další týden, který jsme věnovali průzkumu těles sluneční soustavy a není proto žádným divem, že v něm dnes budeme pokračovat. Poprvé a naposledy se lidstvo vydalo na povrch jiného tělesa v letech 1969-1972, kdy americká NASA pomocí mohutných raket Saturn V vysílala své astronauty na Měsíc. Tyto lety inspirovali k zájmu o kosmonautiku i dnešního přednášejícího, kterým je pracovník Slovenské akademie věd, pan RNDr. Pavol Kalinay CSc. Ten ve své přednášce nejprve představí základní pojmy, mezi které patří i 1. kosmická rychlost, což je údaj, který nám říká, jaká je minimální kruhová oběžná rychlost, aby těleso, které obíhá v gravitačním poli jiného objektu nespadlo na jeho povrch. Pokračovat bude poté vývojem pilotované kosmonautiky od počátku 70. let. Nezapomene pochopitelně zmínit i ISS, tedy Mezinárodní vesmírnou stanici, která nad našimi hlavami obíhá již více než 20 let. V další části přednášky se budeme věnovat současnému stavu průzkumu planet naší Sluneční soustavy. Když si však vzpomenete na název dnešní přednášky, zajisté vás nepřekvapí, že hlavní pozornost bude zaměřena na výzkum rudé planety.
Dnes budeme pokračovat v načatém tématu průzkumu těles sluneční soustavy anebo možná ne. Program Apollo, který byl připravován jako pokračování programu Mercury, nabral definitivní podobu až po slavném projevu prezidenta J.F. Kennedyho. V jeho rámci se mezi léty 1968-1972 uskutečnilo 11 pilotovaných startů, 12 lidí chodilo po Měsíci a celkem 24 astronautů se ocitlo v jeho blízkosti. Ve stejném období vznikly v Kennedyho vesmírném středisku dvě obří startovní rampy a postaveno bylo i mnoho dalšího zařízení, včetně legendární budovy Vertical Assembly Buildin. Následníkem Apolla byl program Apollo Applications, který měl být rozsáhlý a měl využívat zkušenosti získané během Apolla. Z tohoto programu však zbylo jen torzo, v podstatě se podařilo realizovat jen orbitální laboratoř Skylab, ke které se v letech 1973-74 vydaly celkem 3 pilotované mise. Aplikací Apolla však mělo být mnohem víc. S nerealizovanými plány vás v dnešní přednášce seznámí známý popularizátor kosmonautiky, pan Ing. Tomáš Přibyl, redaktor serveru kosmonautix a kurátor Technického muzea v Brně. Přednáška se uskutečnila počátkem roku 2013 v prostorách Hvězdárny a planetária Brno.
Původní záměr tvůrců programu MOL byl velmi ambiciozní. Stanice měla hostit naráz čtyři osoby s tím, že by se posádky střídaly zhruba ve třicetidenních turnusech. To byl na svou dobu extrémně odvážný koncept. Vyžadoval by totiž ovládnutí složitého umění setkávání těles na oběžné dráze a jejich spojování. A nemělo se jednat pouze o pilotované stroje, ale také o bezpilotní zásobovací lodě, což bylo ještě o stupínek složitější (připomeňme, že první spojení dvou bezpilotních těles se podařilo Sovětům v říjnu 1967 a dodnes je tento úspěch hoden smeknutí pokrývky hlavy). Jenže, jak už to bývá, člověk míní, okolnosti mění. Program nezískal hned na startu financování pro tuto velkolepou vizi. Namísto toho měl být minimálně zpočátku realizován velmi osekaný program, v němž figurovaly jednorázové stroje, které měly hostit jednu dvoučlennou posádku na měsíc a po odletu svých obyvatel měly být opuštěné stanice doslova „zahozeny“ do atmosféry. I tak se mělo jednat o pokrokovou technologii, od které si Američané slibovali náskok v případě vypuknutí delší geopolitické krize. Podoba stanice i lodě, která měla sloužit pro transport pilotů,
Dnešní přednáška si, přes svůj kapku bombastický název, dala za cíl představit vývoj poznání o Měsíci v posledních několika desetiletích, po ukončení programu Apollo, který samozřejmě nelze z přednášek o Měsíci vynechat. Zmíněn bude průzkum měsíčního povrchu pomocí ruských sond Luna. Po roce 1976 však až do roku 1994 nezamířila k Měsíci jediná sonda. Tehdy se k Měsíci vypravila sonda Clementine, která prováděla optické snímání povrchu a měřila výškový profil. Dnešní přednášející zmíní i další sondy, kterými byly Lunar Prospector (1998), Kaguya (2007), Chandrayaan-1 (2008), GRAIL (2011) a především LRO (2009), která nás dodnes nepřestává zásobovat úžasnými fotkami měsíčního povrchu. Autor se ve své přednášce neomezí jen na průzkum pomocí kosmických sond, zmíní i pokroky na poli teoretickém, jehož cílem bylo především vysvětlit původ Měsíce, který před dnes jednoznačně rozšířenou představu nevznikl patrně srážkou s planetou o velikosti Marsu. Dostaneme se i k otázce, proč je přivrácená strana Měsíce tak velmi odlišná od té přivrácené. Autor přednášky je rovněž vášnivým fotografem, proto nás i seznámí s fotkami, které udělal. Přednášejícím je Mgr. Pavel Gabzdyl, který pracuje
Poslední přednáška tohoto týdne bude pokračovat v tématu průzkumu Měsíce, ale i dalších planet. Autory této přednášky je Astronomický klub Pelhřimov, samotné přednášející se mi nepodařilo zjistit. Nejprve se při přednášce podíváme na Měsíc, protože se jedná o jediné mimozemské těleso ve vesmíru, po jehož povrchu kráčeli lidé. Poté už přejdeme k robotickému průzkumu Měsíce, které bylo zahájeno již koncem padesátých let. První zásah povrchu, první snímky odvrácené strany či první měkké přistání si připsali na vrub Sověti. Ale i Američané zde se svým programem Ranger či Surveyor rozhodně nezaostali. Jiné planety pro nás zkoumaly pak již jen robotické sondy. V případě Venuše to byly sondy Veněra a celý sovětský průzkum Venuše byl zakončen veleúspěšnými sondami Vega. Pro tyto sondy však byla Venuše jen zastávkou k jejich hlavnímu cíli, kterým byla Halleyovas kometa. Zde má svůj zářez však i ESA, která k této kometě poslala sondu Giotto. O průzkum Marsu se rovněž snažili obě největší kosmické velmoci, ale dá se říct, že pouze Američané zaznamenali výrazné úspěchy. Jejich stacionární sondy či
Jak již bývá zvykem, s novým týdnem přecházíme i k dalším tématům kosmického průzkumu, tentokrát opustíme kosmické dálavy a zaměříme svou pozornost na druhý nejjasnější objekt pozemské oblohy, kterým je jednoznačně Měsíc. Od počátku 60. let se o toto těleso zajímaly dvě největší kosmické velmoci – USA a SSSR. Jak čas ukázal, vyhlášenou soutěž o první přistání člověka na Měsíci vyhráli Američané. Ale přesto se Sovětům podařilo několik úspěšných zářezů, které sice světová veřejnost tak dobře neoceňovala, ale odborníci nad nimi rozhodně nemávli rukou. Sovětským raketovým odborníkům a konstruktérům se totiž povedlo i v této době povedlo získat zajímav8 prvenství. Nejprve v září 1970 zamířila k Měsíci sonda Luna 16, která provedla první automatický odběr vzorků měsíční půdy a vrátila se s nimi na Zemi. Další prvenství získal Sovětský Svaz o dva měsíce později, když se na špici rakety Proton vydala do vesmíru sonda Luna 17. Celý svět se domníval, že se bude jednat o další odběr měsíčního kamene, ale realita byla jiná. Až po přistání sondy se ukázalo, že na povrch jiného tělesa bylo poprvé v dějinách
V poslední přednášce tohoto týdne se zaměříme na jeden z klíčových bodů programu Apollo, kterým bezesporu byly skafandry. Seznámíme se s jeho postupným vývojem, s použitím v programu Mercury, na který ihned navázal vývoj skafandru pro lodi Apollo. Skafandr samotný se skládal z několika částí, které můžeme rozdělit pro jednoduchost na dvě, přetlakový oblek samotný, který vyvíjela firma ILC Dover a batoh, jehož vývoj zajišťovala společnost Hamilton Standard. Dnešní přednáška bude však i o peripetiích, nečekaných problémech i o komplikacích, které přinesla spolupráce těchto dvou firem. Ať tak nebo tak, výsledkem tohoto postupného procesu se na konci 60. let stal skafandr, který dokázal ochránit astronauty během programu Apollo a umožňoval i výstupy do otevřeného prostoru během provozu orbitální stanice Skylab. S vývojem lunárního skafandru A7L nás seznámí redaktor serveru kosmonautix, Ondra Šamárek, přednáška samotná pak zazněla v rámci každoročního semináře o Kosmonautice, raketové technice a kosmických technologiích. Při této příležitosti bych chtěl veřejně poděkovat uživateli discordu s nikem mses, který spojil zvukový záznam přednášky s prezentací autora.
Vítám vás v posledním lednovém týdnu roku 2021 a začneme tentokrát asi největším dobrodružstvím člověka v jeho dějinách. Tím byl a pro mnohé do dnešních dnů stále je americký program Apollo, kdy se americký národ dokázal během 10 let vzedmout v obrovském celonárodním úsilí k tomu, aby v červenci roku 1969 přistáli na povrchu Měsíce dva američtí astronauti. Velkých mezníků, které museli konstruktéři překonat bylo mnoho, byl jím vývoj obrovské rakety Saturn V, jejíž tři stupně stavěla pokaždé jiná firma. Byla jím i kabina lodi Apollo včetně servisního modulu a nerad bych zapomněl i na kosmické skafandry, ke kterým se dostaneme později. Naprosto neprozkoumanou oblastí však jednoznačně byl lunární modul. Tendr vyhrála sice malá firma Grumman, ale ani tím neměla na růžích ustláno a stálo jí to veliké úsilí, aby sestrojila modul, který umožnil Neilu Armstrongovi a Buzzi Aldrinovi dosáhnout povrchu Měsíce. Dnešním přednášejícím je redaktor serveru kosmonautix, pan Ing. Tomáš Přibyl, kurátor letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně. Přednáška byla pronesena v Muzeu Vysočiny v Jihlavě.
Na první pohled jde pouze o symbol, ale jeho význam je velký a sdělení jasně zřetelné. Symbol ambicí a úspěchů dřívějších generací je zároveň připomenutím podpory aktuálního průzkumu měsíce a Marsu – kámen přivezený z Měsíce je nyní součástí Bílého domu. Na žádost administrativy nového amerického prezidenta Joe Bidena totiž agentura NASA zapůjčila vzorek přivezený z Měsíce, který byl 20. ledna vystaven v Oválné pracovně. Lunární kámen byl předtím uložen v areálu Lunar Sample Laboratory Facility na Johnsonově středisku v Houstonu, kde se skladuje většina vzorků dopravených na Zemi v rámci programu Apollo. Vitrína s lunárním kamenem obsahuje také vysvětlující popisek, který se věnuje nejen zasazení vzorku do historického kontextu, ale také připomíná aktuální snahy agentury NASA.
Přednáška, kterou bych vám rád dnes představil, se nebude zabývat ani výzkumem naší planety Země, či putováním meziplanetárním prostorem, ale spíše se zaměří na budoucnost. Jejím tématem bude výzkum Venuše a možnosti, jak by jej bylo možno provádět s pomocí lidských bytostí. Zkusme si však v krátkosti tuto planetu nejprve představit. Je to největší planeta naší sluneční soustavy, která nemá svůj vlastní měsíc, na jejím povrchu je 90krát vyšší tlak než na povrchu Země a maximální teploty se zde blíží 500°C. Přednášejícím dnes bude bude RNDr. Tomáš Petrásek, PhD., který je pracovníkem Fyziologického ústavy AV ČR. Ve své přednášce se nejprve zaměří na původní představy pozemšťanů o této planetě, pokračovat pak bude úsvitem kosmického věku, kdy se k této planetě začaly vydávat první sondy. Při robotickém průzkumu šlo pak až do poloviny 80. let jednoznačně prohlásit, že jednoznačný prim při výzkumu této planety hráli Sověti. Teprve poté převzali žezlo Američané a další národy. V krátkosti autor představí ještě současnost a budoucnost výzkumu tohoto světa a přikročí k ideám a nápadům, které navrhují různí
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
