Štítek ‘Apollo’

Vesmírné osudy 88. díl – John Young

Pohled z okénka Orionu těsně po přistání

John Young se rozhlížel po fantaskní krajině za okénkem. Balvany a kameny všech tvarů vystupovaly ze zářivého povrchu vrchoviny Descartes. Kdesi za jeho zády slunce pomalu stoupalo nad obzor, tak pomalu, že jeden den tady trvá čtrnáct dnů pozemských. Teď jsou konečně tady a John mohl zapomenout na všechny problémy, které je sužovaly po cestě sem. Od problémů s tlakováním S-IVB před TLI, přes falešný poplach zablokování inerciální plošiny během letu k Měsíci, trable s anténou Orionu, až po ten příšerný okamžik, když se zdálo, že vinou ovládacího systému trysky Casperu budou muset celou misi odpískat. Zvládli to, nakonec jsou v cíli své cesty, problémy můžou hodit za hlavu. Jenže ne tak úplně shodný názor měli specialisté na Zemi. Protože měl Orion v okamžiku přistání zpoždění přibližně 6 hodin, bude třeba zahýbat letovým plánem. Původně měli Young a Duke provést první EVA hned po přistání, jenže to by znamenalo, že se všemi nutnými procedurami by byli na nohou dohromady asi devětadvacet hodin. Šestihodinové zpoždění se také zakouslo do zásob energie v bateriích, proto bylo rozumné šetřit elektřinou pokud možno co nejvíce. A tak místo výstupu na měsíční povrch John a Charlie svlékli skafandry, vypnuli všechno, co se vypnout dalo, a odebrali se na kutě. Věda může počkat do zítřka.

Vesmírné osudy 87. díl – John Young

Řídicí středisko během krize Apolla 13

Apollo 13 bylo – tedy spíše mělo být – velmi zajímavou misí. Přistání v pahorkatině Fra Mauro mělo přinést vědcům více poznatků než u předchozích letů, k tomu bylo třeba přizpůsobit i trajektorii během letu k Měsíci. Místo dráhy volného návratu, která zajišťovala jistý stupeň bezpečí, měla Třináctka využít hybridní trajektorii. Velitelem byl Jim Lovell, první člověk, který se měl vydat počtvrté do vesmíru. Apollo 13 však bylo zvláštní ještě v jedné okolnosti: všude samé třináctky. Apollo 13 mělo odstartovat ve 13:13 houstonského času, do sféry měsíční přitažlivosti se mělo dostat 13. dubna. Žeby příliš mnoho třináctek najednou? Těsně před letem se začalo zdát, že všichni škarohlídi možná mají pravdu. Kvůli možné infekci spalničkami musel být vyměněn pilot velitelského modulu Ken Mattingly a jeho místo zaujal Jack Swigert, pilot záložní posádky, kterou vedl John Young. O něco později, v úterý 13. dubna, si mohli pověrčiví lidé na celém světě tiše mnout ruce se slovy: „Já jsem to říkal!“ Apollo 13 se změnilo z odvážné expedice ve prospěch lidstva a vědy v boj o život. John jako velitel záložní posádky měl v boji o záchranu Lovella a jeho mužů významný podíl. Přibližně 90 hodin, které uběhly mezi výbuchem kyslíkové nádrže číslo 2 v servisním modulu Apolla a úspěšným přistáním v Pacifiku, strávil s Charliem Dukem v simulátoru LM, kde do nekonečna zkoušel, vymýšlel, cizeloval a definoval postupy pro různé fáze letu. Když Lovell, Haise a Swigert stanuli na palubě záchranné lodi USS Iwo Jima, celý svět si hlasitě oddechnul. John Young nebyl výjimkou. A jen doufal, že celý lunární program touto dramatickou epizodou neskončí…

Vesmírné osudy 86. díl – John Young

Apollo-1

V pátek 27. ledna 1967 byl John Young v kalifornském Downey, kde spolu s Tomem Staffordem a Gene Cernanem trénovali v kabině Apolla s výrobním číslem 014. Přestože Stafford, Cernan a Young byli záložní posádkou pro plánovaný let posádky Jima McDivitta na nové specifikaci Apollo Block II, reálný hardware zatím ještě nebyl hotov, proto museli astronauti vzít zavděk starší specifikací lodi. Jedině tak mohli trénovat činnost posádky v reálné kabině. Ta ovšem nestála ani za zlámanou grešli. Ten den nedokončili Stafford a spol. ani jeden simulovaný odpočet, a když Young zpozoroval na podlaze velitelského modulu kaluž glykolu, Stafford se rozhodl test odpískat. „Na Měsíc, to určitě…“, odfrknul znechuceně Young, „…tenhle kýbl šroubů nedoletí ani na orbit!“ Když pak John odšroubovával vnitřní poklop kabiny, spadl mu tento těžký kus přímo na nohu, čímž si loď, poklop a jeho tvůrci vysloužili výživnou dávku jmen, která nelze ve slušné společnosti opakovat. Jako první z lodi vylezl Tom Stafford a okamžitě se k němu přitočil jeden z techniků s tím, že má jít k telefonu. Volal jeden z astronautů nováčků Al Worden: „Už jsi něco slyšel o požáru na rampě na Mysu?“ Po Staffordově záporné odpovědi mu Worden sdělil šokující zprávy. Stafford zavěsil a počkal, až Young a Cernan ukončí vypínání lodi, vzal si je stranou a pověděl jim, že tři jejich kolegové a blízcí přátelé jsou mrtví. Tiché obavy, které měli všichni ohledně kyslíkové atmosféry na palubách kosmických lodí, se právě proměnily v šerednou realitu…

Vesmírné osudy 85. díl – John Young

Posádka Gemini III během tiskové konference

John Young se svým letem na misi GT-3 stal sedmým americkým astronautem a osmnáctým člověkem ve vesmíru celkově. Na konto si připsal necelých pět hodin ve vesmíru, a tato zkušenost se jemu i veliteli Gusu Grissomovi evidentně velice zamlouvala. „Bylo to skvělé, neuvěřitelné. Angličtina nemá slova, kterými bych mohl popsat tu krásu,“ odpověděl John na otázku ohledně svých pocitů. Většina novinářů na prvních tiskových konferencích si povšimla zajímavé změny v chování obou mužů. Předtím se jevili jako relativně uzavřené analytické a inženýrské osobnosti, nyní z nich však sálalo nadšení a otázky v rozhovorech neodbývali krátkými odpověďmi. John to vysvětlil jednoduše: „Myslím, že 0g udělá extroverta z každého.“ Ve všeobecném nadšení nezůstaly stranou ani rodiny obou astronautů. Manželky Grissoma a Younga i s potomstvem statečně odolávaly náporu novinářů, samozřejmě s vydatnou pomocí manželek ostatních členů astronautického oddílu. Všechny přehlídky, vítání starosty měst a večeře s místní smetánkou však nedokázaly potlačit hlad, který rostl zdánlivě každým dnem. Hlad po nových pohledech na náš domov z oběžné dráhy, hlad po alespoň pár dalších minutách ve stavu beztíže, hlad po další misi. John nemusel na další nominaci čekat příliš dlouho…

Vesmírné osudy 84. díl – John Young

The New Nine

Devět nových členů oddílu astronautů, kteří sami sebe pojmenovali „The New Nine“, očekával nával práce. Během prvního setkání na základně Ellington 16. září 1962 Deke Slayton novopečené astronauty oslovil s tím, že „máme v plánu jedenáct pilotovaných misí Gemini, minimálně čtyři lety Apolla Block I a zatím blíže neurčený počet letů Apolla Block II včetně lunárního přistání. Takže práce budete mít, co hrdlo ráčí.“ O den později byla devítka mužů představena veřejnosti. John Young byl potěšen výběrem, zdálo se, že je v dobré společnosti. Jen z námořnictva tady byl Pete Conrad, legendární postavička (a to doslova – Pete byl postavou pomenší, zato osobnost měl velkou a barvitou…), který přišel z testovacího střediska Pax River. Ze stejné líhně byl i bývalý Youngův nadřízený z období testů Phantomu James Lovell. A do třetice reprezentoval „námořnický odchov“ i tichý a trochu samotářský Neil Armstrong, který ovšem nepřišel přímo z řad US Navy, ale už jako civilista a pilot NASA. Přes klasickou řevnivost mezi námořnictvem a letectvem musel Young uznat, že ani kolegové z USAF nejsou žádná ořezávátka. Za letectvo se ve skupině New Nine objevil například jistý Thomas Stafford. Ten samý Stafford, který s Youngem sdílel dělovou věž a palandu na USS Missouri o třináct let dříve. A nyní se společně měli začít připravovat na závod o Měsíc…

Vesmírné osudy 83. díl – John Young

Pensacola NAS

Námořní základna Pensacola má ve výcviku pilotů dlouhou tradici. Vznikla v roce 1914 a stala se obřím centrem leteckého výcviku a legendární líhní špičkových pilotů. Za prvních čtyřicet let fungování její brány opustilo přes 55 000 novopečených aviatiků a nyní, v červnu 1953, se měl k houfu zelenáčů přidat i John Watts Young. Jenže tady byl malý detail: torpédoborec USS Laws, na kterém se momentálně nacházel, měl do přístavu v San Diegu namířeno až za několik měsíců. Young si ale rychle poradil – přece v Koreji neuvízne teď, když se mu měl splnit dávný sen o létání! Jedním námořním letounem na základnu Cubi Point na Filipínách, druhým vojenským letadlem pak do San Francisca. Odtud už se mohl domů, do Orlanda dostat mnohem snadněji. V Orlandu se po dlouhé době setkal se svým otcem, který byl určitě na svého syna hrdý – koneckonců John kráčel v jeho námořnických šlépějích. Z Orlanda je to do Pensacoly asi 750 kilometrů, a ty bez problémů zvládla stará Fordka Johnova otce. V červnu 1953 konečně prošel John Young branami Naval Air Station Pensacola. Kariéra, která měla trvat 51 let, se právě rozběhla…

Vesmírné osudy 82. díl – John Young

"When thoughts turn inwards"

Štětec malíře klouže po papíru a zachycuje nejen rysy jeho tváře, ale snad i myšlenky, létající kolem jeho hlavy. Pevně semknuté rty a pohled, který chvílemi směřuje do neurčita. Procedury při oblékání skafandru vykonává jakoby bezmyšlenkovitě, přesto jeho pohyby dávají tušit nesčetné hodiny tréningu. Přestože má podle všech měřítek být odpočatý, tohle ráno prozrazují stíny pod jeho očima jistou mentální únavu a nervozitu. Snaží se odhánět nepříjemné myšlenky a soustředit se na procedury v případě přerušeného startu. Je si dobře vědom toho, že některé z nich v případě, že je bude muset využít, povedou k téměř jisté smrti jeho samého i jeho parťáka, nedovolí však své mysli, aby u takových myšlenek setrvávala příliš dlouho. Raději přemýšlet v rámci akronymů a suchých čísel, ta mu odjakživa poskytovala útěchu, když to potřeboval. RTLS… TAL… AOA… ATO… vystřelovací sedadla… spaliny motorů budu mít 2700°C… katapultáž určitě nepřežijí… Ksakru, už zase myslí na to, co by měl co nejvíce vytěsnit! A štětec dál a dál vykresluje jeho tvář a jeho skryté obavy. Je ráno 12. dubna 1981 a v místnosti OCB na Cape Canaveral se vše připravuje na nejodvážnější zkušební let v dějinách. John Young dokončuje oblékání svého skafandru a spolu s kolegou Bobem Crippenem vstává a odchází ke dveřím. Po cestě míjí malíře Henry Casselliho, který právě zaznamenal pro historii tvář velitele prvního kosmického letu raketoplánu…

Saturn V do posledního šroubečku

V historii kosmonautiky není větší mise, než byl lunární program Apollo. Američtí technici dokázali v rekordně krátkém čase zkonstruovat celou řadu úžasných technologií. Všechny byly pro úspěch mise stejně důležité. Ale málo platné – v paměti lidí stejně nejvíce utkvěl Saturn V – nejvýkonnější raketa v historii lidstva. Životní výtvor raketového konstruktéra Wernhera von Brauna, díky kterému se lidé dostali na Měsíc. Je to sice bohužel už hodně dávno, co tenhle úžasný stroj dolétal, ale i po těch letech stále obdivujeme um jeho tehdejších tvůrců. V dnešním krátkém článku se podíváme na infografiku, která vzdává této raketě hold. Díky mimořádně detailnímu popisu si alespoň můžeme udělat představu o neuvěřitelné komplexnosti celého systému.

Poselství vzdáleným civilizacím

úvodní obrázek

„Po celý svůj život jsem uvažoval o životě mimo Zemi. Je život také na všech těch nespočtech planet, o kterých si myslíme, že obíhají okolo cizích sluncí? Mohou se nám bytosti z cizích světů podobat nebo jsou ohromně odlišné? Z čeho jsou tvořeni? Jak je běžné to, čemu říkáme život v obrovské galaxii Mléčné dráhy? Podstata života na Zemi a hledání života mimo ní jsou dvě strany jedné otázky: pátrání po tom, kým jsme.“ Touto citací legendárního vědce Carla Sagana začíná dnešní trochu netradiční článek. Článek o zprávách, které jsme zaslali k cizím světům v naději, že je zachytí nějaká inteligentní forma života.

Jak to dělaj‘ kosmonauti

Česání ve vesmíru

Během necelých šedesáti let kosmického výzkumu nám automatické sondy přinesly obrovskou záplavu poznatků a ještě větší záplavu dalších a dalších otázek. Nelze pochybovat o efektivitě automatů v mnoha oborech kosmonautiky, ale existuje stejně tak i mnoho případů, kdy je lidská přítomnost nenahraditelná. Od počátků pilotovaného programu, kdy bylo třeba zjistit, nakolik je člověk schopen mimo své přirozené prostředí fungovat, až po dnešní experimenty na palubě ISS, člověk dokazuje, že na některá pozorování, úkony a reakce nestačí ani ten nejlepší automat. Jenže, na rozdíl od strojů, člověk je nádobou křehkou a ke svému dobrému fungování potřebuje i relativně častou a důkladnou údržbu. Její úkony není možné obejít, přesunout nebo ignorovat. A o části této nutné údržby pojednává dnešní článek.