Pět vyrobených manipulátorů SRMS bylo v nákladovém prostoru při 91 ze 135 misí amerického raketoplánu. K ovládání manipulátoru byli zapotřebí dva astronauti – jeden řídil vlastní manipulátor pomocí dvou joysticků a druhý se staral o kamery, osvětlení a také zámky pro uchycení nákladu. V případě výrazných problémů s ovládáním mohla posádka celé rameno odhodit, aby bylo možné zavřít nákladové dveře raketoplánu.
Americké raketoplány disponovaly více než 15 metrů dlouhým manipulátorem SRMS, který jim umožňoval plnit široké spektrum úkolů – od manipulace s přivezeným nákladem až po zachytávání různých družic. Manipulátor Canadarm svou konstrukcí připomíná lidskou horní končetinu – měl rameno, paži, loket, předloktí, zápěstí i něco jako dlaň s prsty. Dnes se podíváme, jak technici tyto jednotlivé části navrhli a zkonstruovali.
NASA vyvíjí nové rozkládací struktury, technologie a materiály, které by mohly sloužit budoucím slunečním plachetnicím k nízkonákladovým kosmickým misím. Stejně jako je klasická plachetnice poháněna větrem, který se opírá do plachty, sluneční plachetnice využívají k pohonu tlaku slunečního záření. Nepotřebují tedy klasické pohonné látky. NASA proto v rámci mise ACS3 ( Advanced Composite Solar Sail System) hledá možnosti kompozitních materiálů. Jde o kombinaci materiálů s různými vlastnostmi, které by mohly vytvořit lehké nosníky vysouvané z CubeSatu. Data získaná z mise ACS3 budou přímo využita v návrzích budoucích kompozitních systémů slunečních plachetnic. Ty mohou být využity třeba jako včasná výstraha před extrémy kosmického počasí, hledání blízkozemních planetek, přenosu dat a jednou třeba najdou uplatnění i v pilotovaných misích.
Americké raketoplány byly vybaveny přes 15 metrů dlouhým manipulátorem Canadarm (Kanadská ruka), který se označuje zkratkou SRMS (Shuttle Remote Manipulator System). Pomocí tohoto manipulátoru mohla posádka raketoplánu vyjmout náklad z nákladového prostoru, nebo jej do něj naopak uložit. Manipulátor Canadarm se stal v průběhu let víceúčelovým pomocníkem s širokým využitím. Jeho vývoj však nebyl jednoduchý.
Historicky první družicí vyrobenou ze dřeva by se měl stát finský WISA Woodsat. Na projektu se podílí i materiáloví experti agentury ESA, kteří nejen pomáhají s předstartovními zkouškami, ale také přidali soubor experimentálních senzorů. WISA Woodsat je 1U CubeSat s rozměry 10 × 10 × 10 centimetrů a na první pohled připomíná ostatní standardizované krychle nanodružic. Jeho povrchové panely jsou vyrobeny z překližky. Jediné externí části, které nejsou ze dřeva, jsou hliníkové kolejničky používané pro uvolnění družice a také její kovová tyčka pro pořizování autoportrétů.
Jsou malé, dostávají stále více prostoru a je o nich čím dál tím víc slyšet. Tak nějak by se daly stručně popsat malé družice postavené na základě standardu označovaného CubeSat. Družice tvořené základními krychlemi s délkou hrany 100 milimetrů otevřely kosmický prostor mnohem většímu množství vědeckých pracovníků, tak i akademické sféře. Celý příběh těchto malých družic, které se staví i v České republice, se začal psát v 90. letech 20. století na Stanfordově univerzitě v Kalifornii.
Již v nejbližších letech by se po dlouhé době měli lidé opět vypravit mimo ochranná křídla zemského magnetického pole do vzdáleného vesmíru. Budou tak daleko více vystaveni kosmickému záření a radiaci. Intenzivně se tak pracuje na metodách, jak je chránit. Podívejme se, co víme o radiačních podmínkách ve vesmírném prostoru, na Měsíci i na Marsu. A jak můžeme zajistit ochranu kosmonautů v těchto místech.
Náš miniseriál věnovaný programu Vostok a přípravě prvního pilotovaného kosmického letu je tímto dílem u konce. Shrneme si, jak probíhaly testy lodí Vostok, ale i ostré pilotované mise. Řeč bude také o tom, kde se dají najít testovací i v provozu použité moduly lodí Vostok.
Tým expertů z NASA zodpovědný za Teleskop Nancy Grace Roman nedávno certifikoval k letu 24 detektorů, které bude mise potřebovat. Až teleskop v polovině tohoto desetiletí odstartuje, budou tato zařízení převádět svit hvězd na elektrické signály, které budou později dekódovány do snímků s rozlišením téměř 300 megapixelů, které pokryjí velkou část oblohy. Tyto snímky umožní astronomům prozkoumat mnoho různých kosmických objektů a fenoménů. Lidstvo se tak ve svém bádání posune opět o slušný kus blíže k vyřešení mnoha palčivých kosmických otázek.
V minulém díle jsme si popsali servisní modul PO a dnes nás čeká návratový modul, ve kterém kosmonauti při misích programu Vostok pobývali během letu na oběžné dráze. Posvítíme si nejen na konstrukci tohoto modulu, ale také na systémy, které zajišťovaly optimální podmínky. Řeč bude ale také o specifickém systému přistávání pomocí vystřelovacího křesla a samostatných padáků.
Nové záznamy přednášek
Nahrávání ... 
10. července 2021 
Rubrika 
Štítky: 
