Americká kosmická agentura NASA je známá svými aktivitami v rámci průzkumu a osídlení vesmírného prostoru, ale pro mnohé už je méně známá i její letecká součást, která neslouží pouze k výcviku a udržování návyků u astronautů. Letecký oddíl a letecká technika pod hlavičkou NASA je ve velké míře využíván k výzkumu a vědeckým pozorováním. V tomto článku se budeme věnovat velmi zajímavému letounu, který pro NASA létá už opravdu dlouho.
Po prvních teoretických studiích věnovaných astronomickým observatořím v kosmickém prostoru, kterým jsme se věnovali v minulém díle, se nyní dostáváme k realizaci prvních vlaštovek. NASA plánovala i větší kosmické observatoře, ale nejprve si chtěla všechny základní principy vyzkoušet na menších observatořích z programu OAO (pro více informací doporučujeme díl Vesmírné techniky ze 31. prosince 2021). Společně s jejich přípravou probíhal vývoj i dalších nezbytných součástí kosmických observatoří a zajištění jejich misí.
Hubbleův kosmický dalekohled je dnes právem považován za jednu z ikon kosmonautiky. Jeho snímky zná i široká veřejnost a vědcům pomohl rozluštit nejedeno kosmické tajemství. Než se však tento teleskop vůbec zrodil, bylo potřeba několika desetiletí teoretických úvah, které se zabývaly přínosy astronomických observatoří umístěných v kosmickém prostoru. Mnoho z těchto studií bylo publikováno desítky let předtím, než vůbec kosmická éra lidstva začala. Bez těchto teoretických základů by však nikdy legendární HST nevznikl.
Nedávný článek jsme věnovali neutronovým hvězdám, především pak takzvaným pulsarům, které jsou samy o sobě velmi zajímavé, jelikož nabízí i několik možností praktického využití. Dnes se podíváme na možná ještě zajímavější objekty, kterými jsou magnetary. Jak už asi tušíte z názvu, jedná se o objekty s velmi silným magnetickým polem. Také magnetary jsou z pohledu fyziky mimořádně pozoruhodnými objekty. Nejprve si ale stručně zopakujme pár základních informací z minula.
Původní ikonické fotovoltaické panely SAW, které dávají Mezinárodní kosmické stanici ISS její nezaměnitelný tvar, nezadržitelně stárnou a přesluhují. NASA proto už před lety rozjela program jejich doplnění o nové panely, které by měly využívat co možná nejmodernější technologie. Volba nakonec padla na svinovací panely pojmenované iROSA, které jsou vybaveny fotovoltaickými články o vysoké účinnosti přilepenými na flexibilní fólii. V posledních letech proto na ISS probíhá instalace nových panelů iROSA, přičemž jejich poslední dvojice by měla na orbitální komplex dorazit letos v létě.
Když se řekne Mezinárodní kosmická stanice ISS, každý si asi hned vybaví její obrys, kterému dominuje osm dvojitých panelů fotovoltaických článků SAW, které jsou stranově symetricky instalovány na obou koncích průběžné příhradové konstrukce. Konstrukce těchto fotovoltaických panelů, jejichž životnost pomalu končí, vsadila na inovativní design. Stejně tak i nové panely iROSA, které je mají doplnit, představují technologický krok vpřed.
Antihmota přitahuje pozornost nejen příznivců světa science-fiction. Jde o něco záhadného a jak dobře vědí nejen psychologové, lidé mají tajemno velmi rádi. Zde jde navíc ještě o kombinaci s také poněkud neznámou fyzikou. Antihmota proto vzbuzuje velká očekávání, ať už jde o možnost rychlého mezihvězdného cestování či neomezeného zdroje energie. Zda se ale tyto vize někdy uskuteční je velká otázka. Faktem je, že už dnes má antihmota praktické využití a to nejen ve výzkumu, ale i v lékařství. Pojďme se dnes podívat na to, co o antihmotě zatím víme.
V minulém díle popsaný vývoj příprav ke vzniku Mezinárodní kosmické stanice ISS rozhodně nebyl koncem příběhu. I poté, co NASA do společného projektu přizvala partnery z Evropy, Kanady a Japonska, se několikrát změnila podoba plánované stanice. Poslední významná změna nastala, když bylo k projektu přizváno Rusko. Poté již návrh kosmické stanice začal připomínat podobu ISS, kterou známe dnes. Ostatně projekt Mezinárodní kosmické stanice před několika týdny oslavil krásné 25. výročí od podstatného milníku, který celý projekt posunul vstříc realizaci.
Jako kosti mimozemšťanů mohou pro někoho vypadat součástky kosmického hardwaru navržené umělou inteligencí. Při jejich návrhu však byl vzhled vedlejší – hlavní je, že váží méně, snáší větší zatížení a jejich vývoj trvá ve srovnání s částmi, které navrhují lidé, jen zlomek času. „Vypadají tak nějak divně a mimozemsky,“ říká s nadsázkou vývojový inženýr Ryan McClelland a dodává: „Ovšem jakmile je uvidíte v akci, tak všechno začne dávat smysl.“ Právě McClelland vyšlapal cestu k návrhů specializovaných a jedinečných dílů s využitím komerčně dostupných programů s umělou inteligencí. Na Goddardově středisku v marylandském Greenbeltu tak začal vznikat hardware, který sám McClelland označuje jako vyvinuté struktury (evolved structures).
Mezinárodní kosmická stanice je dnes projektem, který zná celá řada lidí, z nichž mnozí se o kosmonautiku ani nemusí moc zajímat. Ze stanice ISS se stal také symbol mezinárodní spolupráce v kosmonautice. Cesta k tak komplexnímu a rozsáhlému projektu však nebyla jednoduchá a i zde platí, že se vycházelo ze zkušeností nasbíraných při předešlých misích. Za zlomový okamžik v jejím vývoji můžeme považovat proslov prezidenta USA, Ronalda Reagana, který uložil NASA za úkol vývoj trvale obydlené pilotované kosmické stanice a také americkou agenturu pobídl k zapojení ostatních kosmických agentur.
