sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost L3Harris Technologies oznámila rozšíření svého výrobního závodu ve Fort Wayne v Indianě za 125 milionů dolarů. Zaměřuje se na zvýšení výroby zařízení pro infračervené snímání – ústřední technologie pro štít protiraketové obrany Golden Dome.
Během veřejného zasedání Poradního panelu pro leteckou bezpečnost (ASAP) 17. dubna členové vyjádřili obavy o bezpečnosti stárnoucí Mezinárodní vesmírné stanice, přičemž uvedli dlouhodobé problémy a nedostatky ve financování.
Členové delegace texaského kongresu zaslali 16. dubna prezidentovi USA dopis, v němž žádali, aby přesunul sídlo NASA ze současného místa ve Washingtonu do Johnsonova vesmírného střediska v Houstonu. Nájemní smlouva na budovu současného ústředí NASA ve Washingtonu vyprší v roce 2028.
Spolupředsedové obou politických stran kongresového výboru kritizovali navrhované škrty ve vědeckých programech NASA, což znamená první republikánskou opozici v Kongresu. Spolupředsedové uvedli, že jsou znepokojeni zprávami, že návrh rozpočtu na fiskální rok 2026 sníží vědecký rozpočet NASA téměř na polovinu.
Ve zkušebním raketovém zařízení společnosti Northrop Grumman v Box Elder County došlo ve středu brzy ráno k explozi. Podle úřadu šerifa okresu Box Elder nebyl během incidentu nikdo zraněn. Příčina exploze se vyšetřuje.
Americké vesmírné síly mění způsob vyhodnocování rizik pro starty misí pomocí klasifikačních standardů pro zajišťování misí, které by mohly rozšířit příležitosti pro nové komerční poskytovatele.
Raketa na tuhé pohonné látky Minotaur IV vynesla misi NROL-174 se zpravodajskou družicí pro National Reconnaissance Office. Start rakety znamená návrat na základnu Vandenberg Space Force Base po více než deseti letech.
Start up Katalyst Space se spojil s evropským startupem LMO Space. Cílem spojení společností je demonstrace techniky pro připojování kosmických lodí, jinak známou jako asistované operace setkání a přiblížení (RPO).
Společnost Astranis podepsala smlouvu ve výši 115 milionů dolarů na dodávku první tchajwanské specializované komunikační družice pracující v pásmu Ka pro tchajwanskou telekomunikační společnost Chunghwa Telecom.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Povídání v minulém díle Vesmírné techniky mohlo vzbudit dojem, že už je vše vyřešeno a cesta k motorům RD-170 je volná. Ale skutečnost byla zamotanější. Dnes bude řeč o dalších změnách, které obnášely plány na nové rakety z rodiny RLA. Z nich ale nakonec sešlo, ale i přesto jedna raketa po několika úpravách přežila a posloužila jako základ nosiče Energija. Všechny tyto změny koncepce nakonec vedly k vývoji nejsilnějšího ruského raketového motoru, tedy RD-170.
Až se lidstvo v rámci programu Artemis, na kterém se podílí agentura NASA se svými partnery, dostane zpět na Měsíc, ocitnou se astronauti i s nimi související technika v zatím neprozkoumaných oblastí v okolí jižního pólu, kde mohou teploty za tmy spadnout ještě hlouběji než na promrzlém Marsu. Takové podmínky by byly pro současné sondy ohromnou výzvou, protože spoléhají na ohřívače spotřebovávající energii, aby se udržely v optimální teplotě. Jet Propulsion Laboratory v jižní Kalifornii proto vyvíjí technologický demonstrátor, který by mohl nabídnout řešení umožňující průzkum i během temnoty lunární noci, která trvá 14 pozemských dní. Projekt, který nyní prochází zkouškami na JPL, nese název COLDArm (Cold Operable Lunar Deployable Arm). Projekt kombinuje několik inovativních technologií, aby vytvořil systém robotické paže, který zvládne fungovat i při mrazivých teplotách -173 °C.
Příběh sovětských raketových motorů RD-170 je plný změn a překvapení. Abychom plně pochopili celou problematiku, která souvisí s jejich vznikem, musíme se vrátit až do období mezi roky 1954 a 1957, kdy Sovětský svaz připravoval raketové motory pro vojenskou raketu R-7, jejíž kosmická varianta létá pod názvem Sojuz až do dnešních dnů. Konstruktér Valentin Gluško měl tehdy na starost vývoj raketových motorů RD-107 a RD-108 pro první stupeň a postranní stupně této rakety. V dalších letech se pak podílel i na vývoji dalších raketových motorů.
V naší minisérii věnované raketám Antares jsme se dostali až do současnosti. A ta se nese ve stejném duchu změn a překvapení jako předešlé roky této rakety. Nosiče Antares totiž budou znovu měnit raketové motory na svém prvním stupni. A tentokrát půjde opravdu o výraznou změnu, neboť se přestanou používat ruské raketové motory. Nahradit je mají výtvory americké společnosti Firefly Aerospace.
Minulý rok jsme naši sérii fyzikálních článků zakončili přehledem nejdůležitějších fyzikálních problémů čekajících na vyřešení. Proto se domnívám, že bychom se ke konci letošního roku mohli podívat na poněkud pozitivnější téma. I přes řadu nedořešených problémů je totiž fyzika věda, která neobyčejně a možná až překvapivě dobře funguje v popisu našeho světa. Vydejme se tedy na cestu do vzdálených částí našeho vesmíru, kde nalezneme záhadné objekty a podivné extrémně energetické jevy, které až donedávna odolávaly pokusům o vysvětlení. Začneme však poněkud blíže u naší Země, jen několik set světelných let daleko ve směru souhvězdí Býka, kde se nachází známá hvězdokupa Plejády.
Raketa Antares prošla v uplynulých letech celou řadou modernizací. Ty se nejprve týkaly druhého stupně na tuhé pohonné látky. Verze 120 se stupněm Castor 30B letěla pouze dvakrát a verze 130 vybavená stupněm Castor 30XL vzlétla dokonce pouze jedinkrát – stopku této verzi vystavila havárie prvního stupně pouhých 15 sekund po premiérovém startu. Obě varianty (120 a 130) měly možnost létat i v třístupňové konfiguraci, ovšem na to nikdy nedošlo.
Astronomii (stejně jako každou jinou vědu) ženou vpřed velké otázky. A jen těžko bychom hledali větší otázku, než dotaz spojený s tím, jak se začaly formovat první hvězdy a galaxie, což ve výsledku vedlo i k našemu vzniku. Střípky odpovědí na tuto otázku musíme hledat ve velmi vzdáleném vesmíru. Tak vzdáleném, že světlo muselo cestovat miliardy let, než k nám dorazilo. Právě toto světlo v sobě nese pohledy na první vznikající galaxie. Tato časná fáze (jen asi 200 milionů let po Velkém třesku) leží za (i tak úžasným) dosahem starších teleskopů. Díky americko-evropsko-kanadskému Teleskopu Jamese Webba se ale můžeme i na ně podívat.
Malé družice budou v budoucnu schopné dělat stejnou (nebo dokonce i lepší) práci jako jejich větší kolegyně. Proto byla navržena vysokofrekvenční pohyblivá anténa, která by dokázala datově propojit řetězce CubeSatů, které mají velikost krabic na boty. Tyto malé standardizované družice složené ze základních kostek o hraně 10 centimetrů byly navrženy pro edukační účely, ale stále častěji nachází uplatnění v praktických aplikacích včetně družicových sítí pro telekomunikaci, nebo pozorování Země. „Nápad vzešel z myšlenky vyvinout pohyblivou reflektorovou anténu, která je dost malá na to, aby se vešla do jedné poloviny CubeSatové jednotky,“ vysvětluje Maarten van der Vorst, inženýr Evropské kosmické agentury, který má na starost antény a dodává: „Během startu by byla uložena v těle a poté by proběhlo její vysunutí. Následně by obstarala mezidružicové spojení mezi jednotlivými členy sítě CubeSatů. Přes anténu by si mohly družice vyměňovat data, nebo by jeden CubeSat mohl být „mateřskou lodí“, která zajišťuje přenosy dat pro všechny ostatní členy. Pokud bychom dali jednu anténu dopředu a druhou dozadu každé družice, mohli bychom přenášet data po celém řetězci CubeSatů. Naše testy ukazují, že by antény
V minulém díle našeho pořadu jsme si popsali první verzi prvního stupně rakety Antares na kapalné pohonné látky. K dosažení oběžné dráhy je však nezbytné použít i druhý stupeň, který je však již na tuhé pohonné látky. Kromě toho se však u raket Antares počítalo s možností přidání dodatečného třetího stupně, který by také spaloval tuhé pohonné látky. Na jeho použití však nikdy nedošlo, protože všechny rakety Antares vynášely pouze lodě Cygnus na Mezinárodní kosmickou stanici ISS.
Obecná relativita, moderní teorie gravitace, je tady s námi již 107 let. V Evropě tehdy zrovna zuřila Velká válka a proto nemohlo být o ověřování nového přístupu ke gravitaci ani řeč. Avšak už roku 1919 provedli britští astronomové v Brazílii a na Princově ostrově první slavný test obecné relativity, který posléze mnoho vědců více či méně úspěšně opakovalo. Později experti navrhli i mnoho dalších testů, jež se od 60. let minulého století prováděly ve velkém. Obecná relativita procházela náročnými zkouškami, vždy ale slavně triumfovala. Některé z testů byly prováděny také v kosmickém prostoru vesmírnými observatořemi. Dnes se právě na jeden takový nedávný pokus podíváme podrobněji.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
