Portal Space Systems
Společnost Portal Space Systems, která vyvíjí zařízení Starburst, spolupracuje s australským startupem Paladin Space, aby nabídla komerční službu odstraňování orbitálního odpadu.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Portal Space Systems, která vyvíjí zařízení Starburst, spolupracuje s australským startupem Paladin Space, aby nabídla komerční službu odstraňování orbitálního odpadu.
Společnost Kratos Defense & Security Solutions získala od amerických Vesmírných sil kontrakt v hodnotě 446,8 milionu dolarů na vybudování a provoz pozemního systému pro novou konstelaci družic varování před raketami na střední oběžné dráze Země.
Společnost Blue Origin je další ze společností, která navrhuje systém orbitálních datových center. V rámci svého návrhu podala plány na konstelaci až 51 600 družic.
NASA navrhuje značné zvýšení počtu misí robotických přistávacích modulů na Měsíc.
ISPTech, německá společnost zabývající se vesmírnými technologiemi, která vyvíjí pohonné systémy pro agilní manévrování na oběžné dráze, oznámila, že získala počáteční financování ve výši 5,5 milionu eur na nasazení svých pokročilých, netoxických pohonných řešení pro operační vesmírné mise.
Společnost TransAstra provádí studii financovanou investory a zákazníky, jejímž cílem je prozkoumat technickou proveditelnost přesunu asteroidu o hmotnosti 100 metrických tun na stabilní oběžnou dráhu blízko Země.
Společnost Rocket Lab oznámila, že získala kontrakt od Pentagonu ve výši 190 milionů dolarů na 20 hypersonických testovacích letů.
Čína identifikovala nový cílový asteroid blízko Země pro svou první misi kinetických testů planetární obrany, která je naplánována na prosinec 2027.
Společnost Telesat plánuje vyčlenit 25 % své širokopásmové konstelace Lightspeed pro vojenské pásmo Ka. Důvodem je zpoždění programu, které posouvá poskytování globálních služeb na začátek roku 2028, čímž vytváří více prostoru pro sladění designu s měnícími se geopolitickými prioritami.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Pro velký ohlas k článku pojednávajícím o přetížení Deep Space Network jsem se rozhodl, že by bylo dobré se více podívat na historii tohoto systému, který je nesmírně důležitý pro podporu pilotovaných i nepilotovaných misí v rámci výzkumu vesmíru. Dále bychom se zaměřili i na budoucnost provozu DSN. V předešlém článku jsme se věnovali problémům, kterým nyní celá síť čelí. Tyto problémy způsobuje především narůstající počet vesmírných misí v kombinaci se zpožděním modernizace sítě a zmenšujícím se rozpočtem. Tato kombinace tlačí vedení DSN do situace, kdy bude muset striktně odmítat pokusy o spojení s družicemi, které se odmlčí. Sama ředitelka DSN, Suzanne Dodd, uvedla k celé situaci: „Pokud neuslyšíme váš signál, vaše mise je u konce“. Problémy hrozící síti byly známy již delší dobu, ale mise Artemis I ukázala, že se nejedná o malý problém.
Za pouhých deset měsíců od rozhodnutí došlo k přestavbě kluzáku X-24A na další vývojovou etapu X-24B. Systémově se oba stroje od sebe moc nelišily, ale vnějším tvarem se jednalo o diametrálně jiné stroje. X-24B byl další vývojový stupeň, který měl ukázat možnosti větších doletů a zvýšení poměru vztlak/odpor. Všechny poznatky získané v rámci celého programu PILOT (Piloted Lowspeed Tests) budou nakonec zúročeny v budoucí legendě pilotované kosmonautiky. V minulém díle jsme se věnovali především konstrukční části X-24B a nyní se podíváme na letovou část projektu a jeho přínos. Tímto dílem dovršíme období strávené s projekty USAF a otočíme se k agentuře NASA, která se také zabývala oblastí vztlakových těles schopných provozu na orbitě. Snahy NASA i USAF se postupem času spojily, a to právě v projektu X-24B, který je společně s dalšími stroji tak trochu v pozadí historie o raketoplánu.
Asi málokdo si dokáže představit, čím prochází člověk, jenž došel až těsně pod vrchol možného, aby byl vzápětí otočen a zdálky musel sledovat, jak na onen vrchol vystupuje někdo jiný. Nemluvě o tom, že kdykoli se o něm posléze hovoří, vždy je zmiňováno ono slovo, které dopadá jako kladivo – „náhradník“. Přesto lze i po takovémto zážitku žít nikoli s kypící hořkostí v mysli, nýbrž s nadhledem a pokorou k realitě. A prožít život tak, aby se za ním bylo možné ohlédnout a říci si, že byl dobrý a plodný. Vyžaduje to však sílu charakteru a moudrost. Ne každý by se s takovýmto osudem vyrovnával s grácií, přesto takoví lidé existují. Jeden z nich odešel minulý týden a kosmonautická komunita tak přišla o svéráznou postavu, která nebrala sebe ani ostatní zbytečně vážně a nikdy neměla daleko k úsměvu a žertu. 7. října 2023 se vydal na poslední let Oldřich Pelčák, člověk, v jehož biografii figuruje ono slovo „náhradník“, přesto by bylo velkou chybou a křivdou na jeho život nazírat jen s touto nálepkou…
V předchozím díle jsme probírali vztlakový letoun X-24A. Šlo vlastně o následníka úspěšného SV-5 vyvinutého v dílnách společnosti Martin Marietta. SV-5 byla velmi úspěšná aerodynamická konfigurace, která byla původně použita už v programu X-23 PRIME. Dále pak pokračovalo využití v programu X-24A, který měl za úkol ověřit možnosti pilotovaného letu s přistáním. Vztlakové těleso X-23 ověřilo návrat do atmosféry v rychlostním rozmezí Mach=24 až Mach=2, na které pak navázal kluzák X-24A, který létal do rychlosti M=2. Další otázka, která se začala okolo programu objevovat, byla o použití stroje s takovými parametry. Přece jen parametry a konfigurace dosahované X-24A v kombinaci s X-23 se nejlépe hodily k plnění úkolů, jako vynášení nákladů, lidí a družic na oběžnou dráhu Země. Podobně jako později s raketoplánem. Ale projekt X-24 spadal stále pod program START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests) a to znamenalo, že hlavní směr udávalo letectvo. USAF mělo zájem, aby se dokázala zvýšit flexibilita a praktický dolet vztlakového tělesa. Proto se začal rozvíjet další pokračovatel X-24A.
Dne 17. dubna 1969 se odpoutává od nosného letounu NB-52 netradiční kluzák. Na jeho palubě se nachází pilot Jerauld R. Gentry, který povede svůj stroj k přistání na dně vyschlého jezera u Edwardsovy letecké základny. Na jiných základnách by kluzák X-24A mohl působit jako z říše sci-fi, ale na Edwardsově základně už byli zvyklí na ledacos. Přece jen to byl domov i Test Pilot School pod velením slavného Chucka Yeagera a na základně se stále zkoušely nové stroje. Své letové zkoušky si zde odlétaly i letouny z kategorie vztlakových těles, ať už z dílny NASA nebo USAF. NASA i USAF navíc uzavřely společné memorandum o spolupráci v této oblasti a jejich vývojové snahy se postupně propojovaly. Prostřednictvím projektu X-24 nám také vrcholil celý program START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests), se kterým zde trávíme již nějaký čas.
Program amerického letectva START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests) byl určen k výzkumu vztlakových těles, která budou schopná řízeného návratu z vesmíru. Za tímto účelem byly spuštěny programy ASSET a PRIME. V minulých dílech jsme se postupně věnovali každému z těchto strojů. Nyní se budeme věnovat dalšímu z pokračovatelů těchto projektů, a to projektu PILOT (Piloted Lowspeed Tests). Předchozí projekty se věnovaly hlavně proveditelnosti takového letu, tzn. volbě odolného materiálu pro tepelné namáhání, aerodynamice a aeroelasticitě během letu, přístrojovému vybavení a jeho precizní funkci a v neposlední řadě i řiditelnosti takového kluzáku. Už během vzniku projektu X-23 došlo k rozjezdu projektu PILOT. Nyní nastal čas na další úkol, kterým byl pilotovaný let takového stroje. Logickou otázkou totiž nyní bylo, jak dokáže člověk pilotovat takovýto stroj ve vysoké rychlosti.
Píše se 21. prosince roku 1966 a ze startovní rampy SLC-3 Vandenbergovy základny se zvedá raketa SLV-3 Atlas. Pod aerodynamickým krytem na svém vrcholu skrývá dva metry dlouhý kluzák, o kterém by asi málokdo řekl, že letí za hranici naší atmosféry. Jeho úkolem je po oddělení pokračovat v suborbitálním letu a provést návrat do naší atmosféry. Hlavním úkolem je přežít průchod do atmosféry s použitím ablativního tepelného štítu a pokračovat v hypersonickém letu. Právě během letu hypersonickou rychlostí má kluzák prověřit možnosti řízení a manévrovatelnosti. Údaje jsou důležité, protože poskytnou další část dat použitelných ve vývoji okřídlených vesmírných těles. První množství dat přinesl předchůdce projektu X-23, ASSET. X-23 ale není zdaleka konečnou cestou v průzkumu návratu a už se na obzoru rýsuje další pokračovatel v rámci programu START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests).
V červnu 1965 byl uzavřen kontrakt mezi USAF a společností Martin Marietta, která měla postavit vztlakové těleso schopné suborbitálního letu. Jednalo se vlastně o následníka úspěšného programu ASSET, který měl rozšířit znalosti v oblasti hypersonického návratu do atmosféry. ASSET se věnoval především materiálové části a aeroelasticitě. Nový program se ale měl věnovat řízenému návratu a manévrovatelnosti. Původně byl stroj ve studiích označen jako SV-5 a později přeznačen na X-23 v rámci projektu PRIME (Precision Recovery Including Maneuvering Entry). Společně s projektem ASSET a PILOT patřily tyto projekty do programu letectva označeném jako START. Projekt PRIME prošel během studií mnoha měřeními v aerodynamických tunelech, aby bylo možné stanovit nejvhodnější tvar pro návrat. Právě duchovním otcem podoby SV-5 byl německý inženýr Hans Multhopp, který pracoval u společnosti Martin Marietta. Z dostupných materiálů lze říct, že Multhopp patřil k velmi respektovaným inženýrům v rámci společnosti.
Program ASSET splnil úspěšně svůj letový plán a poskytl inženýrům neocenitelná data pro další vývoj návratových těles. Konstrukce tohoto stroje umožnila i ověření různých materiálů najednou. Po ukončení ASSETu bylo logickým pokračováním výzkum letových vlastností okřídlených těles, která projdou bez úhony atmosférou. Na tento úkol navazoval projekt X-23 PRIME (Precision Recovery Including Maneuvering Entry). Tento projekt spadal společně s ASSET a X-24 do programu START (Spacecraft Technology and Advanced Re-entry Tests), který USAF započal po zrušení X-20 Dyna Soar v rámci dalšího vývoje návratových těles, tzv. lifting bodies. Oficiálně byl tento program označen, jako Air Force Program 680A. Tyto snahy dále dokazují, že USAF se nehodlalo vzdát své myšlenky o vztlakovém tělese operujícím na oběžné dráze, které se po splnění své mise bez problémů vrátí zpět na domovskou základnu. Dalším důvodem podpory této technologie nebyla jen přítomnost příslušníků letectva na oběžné dráze Země, ale i možnost dopravy výzvědného materiálu zpět na Zem.
Roku 1963 vzlétl první stroj z rodiny ASSET a začal tak další fázi výzkumu návratu tzv. lifting bodies do atmosféry. Lifting bodies byla kategorie strojů, která velmi zajímala USAF. Kategorie, která není ani dnes mrtvým tématem v kosmonautice. Rok 1963 přinesl kromě letů ASSET i zrušení většího programu X-20 Dyna Soar, o kterém jsme tu již mnohokrát mluvili. Do popředí se dostal ASSET a dalo by se říct, že v tomto případě šlo o jakési neplánované vítězství Davida nad Goliášem. X-20 byl přece jen mohutnější program oproti ASSET a to i co do velikosti obou strojů. Byl to však ASSET, který měl přinést odpovědi na všechny otázky okolo aeroelasticity a aerotermodynamiky návratového okřídleného tělesa. Ze všech strojů ASSET se do muzea dostal jediný exemplář, který dnes můžeme vidět v muzeu US Air Force v Daytoně, ve státě Ohio. Společně s ASSET jsou v muzeu i stroje, které následovaly odkazu ASSET, ale už s jinými výzkumnými úkoly.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.