sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americká společnost HawkEye 360, která se zabývá komerčními družicemi a sleduje rádiofrekvenční signály z oběžné dráhy , 18. prosince oznámila, že akvizicí obranného dodavatele Innovative Signal Analysis dokázala prohloubit své působení na vojenském a zpravodajském trhu.
Společný podnik německé společnosti Rheinmetall a finského výrobce družic se syntetickou aperturou, společnost Iceye, uzavřel svou první velkou zakázku na provozování vesmírné sledovací konstelace pro německé ozbrojené síly v rámci dohody v hodnotě více než 1,9 miliardy dolarů.
Bílý dům vydal 18. prosince rozsáhlý výkonný příkaz o vesmírné politice, který se týká témat od průzkumných plánů NASA až po bezpečnost vesmíru.
Startup Max Space, který vyvíjí technologie rozšiřitelných modulů, plánuje postavit komerční vesmírnou stanici, kterou by mohla vypustit jediná raketa Falcon 9.
Společnost Lux Aeterna se sídlem v Denveru oznámila 17. prosince plány k přistání své debutové opakovaně použitelné družice Delphi-1 na testovací střelnici Koonibba v Jižní Austrálii.
Americký senát 17. prosince potvrdil Jareda Isaacmana ve funkci administrátora NASA.
Startup EraDrive, odštěpný podnik Stanfordské univerzity, který vyvíjí software a hardware pro autonomii družic, získal ve finančním kole úvěrů 5,3 milionu dolarů, oznámil 16. prosince.
Společnost Vantor, dříve známá jako Maxar Intelligence, zabývající se zpravodajskými službami o Zemi, 16. prosince oznámila, že spolupracuje se společností Niantic Spatial na vývoji navigační technologie pro vojenské platformy provozované v prostředích bez GPS.
Indická společnost Digantara Industries, která se zabývá systémem pro sledování situace ve vesmíru, získala 50 milionů dolarů díky své expanzi do Spojených států a hledání příležitostí v oblasti protiraketové obrany.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Po skončení programu Apollo se Spojené státy v oblasti pilotovaných misí nadlouho odmlčely. Nebylo to snad proto, že by jim došel dech. V zákulisí se chystal revoluční dopravní prostředek na orbit – raketoplán. Velký orbitální kluzák, jenž se vyznačoval znovupoužitelností a jehož verzatilita měla překonat vše, co zde dosud bylo. Raketoplán měl startovat několikrát měsíčně a na orbitu podporovat stavbu americké orbitální stanice, provádět vojenská i civilní pozorování Země, biologické a materiálové experimenty, ale hlavně – vynášet a zachycovat družice (a nejen ty americké!). Byly plánovány dokonce inspekce a opravy družic přímo na orbitu. K tomu však bylo zapotřebí vyvinout nové technologické prostředky, pomocí nichž by bylo možné tyto úkoly provádět. Tak se zrodila například robotická paže, nebo nová generace skafandrů. Raketoplán se po mnohých porodních bolestech nakonec podařilo uvést v život na počátku 80. let. Ovšem realita ukázala limity jak co do původních záměrů ohledně využití, tak i po ekonomické stránce. Zamýšlený monopol na vynášení velkých družic vzal zasvé, stejně jako plány na čistě americkou stanici Alpha. Nakonec, po 30 let trvající službě, zmizely ze scény i raketoplány samotné. Zbylo nám po nich
Minulý týden si fanoušci kosmonautiky připomínali 45 let od přistání lunárního modulu Apolla 14 na povrchu Měsíce. Apollo 14 bylo návratem k lunárním misím po havárii Apolla 13 a do dějin vstoupilo mimo jiné i díky angažmá prvního amerického astronauta Alana Sheparda. Oslavy jubilea však netrvaly dlouho. Tiskovými agenturami totiž proběhla zpráva, která působila jako podivný žert osudu. Ve čtvrtek 4. února ve večerních hodinách zemřel v jednom z hospiců v Lake Worth na Floridě Edgar Mitchell – pilot lunárního modulu Apolla 14 a jedna z relativně kontroverzních postav oné éry v rámci NASA. Skupina mužů, kteří své stopy otiskli během několika fantastických roků na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století do lunárního prachu, je opět o jednoho člena menší. Nyní už jich zbývá pouze sedm. Edgar Mitchell zemřel pouhý den před výše zmíněným výročím…
Už na přelomu zimy a jara 1986 bylo všem jasné, že situace se záchrannými prostředky, jež měly posádky raketoplánů k dispozici, je zcela neudržitelná. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že minimálně někteří pasažéři Challengeru rozpad startovní sestavy přežili, ovšem neměli žádnou možnost z krizové situace uniknout. Je logické, že havárie podobného rozsahu by byla nad síly jakéhokoli záchranného systému, nicméně všem se zdálo praktické minimálně přehodnotit přístup zvaný „Intact Abort“, tedy scénář, kdy jakákoli porucha má vyústit do přistání kompletního letuschopného orbiteru. Nově se začala připouštět taková alternativa, kdy posádka stroj opustí na padáku. 7. dubna, tedy tři měsíce po katastrofě Challengeru, NASA začala pracovat na studii „Shuttle Crew Egress and Escape Review (studie výstupu a úniku posádky Shuttlu)“. Měla být dokončena do 1. října téhož roku a autoři v ní měli za úkol předložit možné způsoby, jakými by bylo možné posádku během letu bezpečně dostat z raketoplánu bez zranění. V průběhu zpracování studie se objevily různé divoké i střízlivé návrhy, z nichž dva nakonec dospěly do pomyslného finále…
Na přelomu ledna a února si připomínáme tři tragédie, které připravily o život celkem 17 mužů a žen. Skoro to vypadá jako kdyby nějaká zvrhlá a zákeřná náhoda chtěla tyto tři nehody vměstnat do krátkého časového období – jako kdyby chtěla zdůraznit jak moc nebezpečné lety do vesmíru jsou. Jako kdyby chtěla říct, že kosmonautika byla, je a bude nebezpečná. Jako kdyby nás chtěla postrčit k tomu, abychom k lidem, kteří létají do vesmíru a posouvají naše znalosti dál, chovali ještě větší úctu. Dokud bude kosmonautika pokračovat, dokud si budeme připomínat tyto nehody, pak tito lidé nezemřeli zbytečně. Položili svůj život na oltář technického rozvoje. Za dobývání vesmíru zaplatili tu nejvyšší daň.
Snaha Sovětů o eliminaci skafandrů z designu jejich kosmických systémů se, jak známo, v červnu 1971 posádce Sojuzu-11 nevyplatila tím nejhorším možným způsobem. Od Sojuzu-12 až do dnešních dnů posádky chrání během klíčových fází letu lehké skafandry pro případ porušení hermetičnosti lodi. Na druhé straně oceánu se zdálo, že sovětské poučení si plánovači a konstruktéři vzali k srdci jen zpola. Astronauti Apolla 15, jež startovalo krátce po tragédii Sojuzu, své skafandry sice navlékali i při operacích, kde se předtím nepoužíval (například odhození lunárního modulu), ovšem do atmosféry vstupovalo Apollo 15 s trojicí mužů oblečených pouze v lehkých overalech. Pro raketoplán Space Shuttle, kosmický stroj, který měl po Apollu převzít štafetu americké přítomnosti ve vesmírném prostoru, se však se skafandry krom výstupů do volného prostoru nepočítalo vůbec. Nějaké vývojové práce sice v sedmdesátých letech proběhly, nakonec se však vedení NASA rozhodlo vsadit na tzv. „intact abort“. Tento termín znamenal, že při jakékoli poruše během startu raketoplán bezpečně vcelku dosedne na zem. Něco jiného ovšem byly lety programu OFT, tedy „Orbital Flight Tests“. Pod tímto termínem se skrývalo šest prvních zkušebních
Skafandr pro výstupy do volného prostoru lze přirovnat k jakémusi obalu, jenž chrání svého nositele před všemi nepřízněmi okolního nepřátelského prostředí. Lidské tělo tak s jeho pomocí odolává chladu, radiaci, nízkému tlaku a nedostatku kyslíku. Všechny tyto aspekty kosmické skafandry od počátku splňovaly. Postupně se také zvyšovala výdrž a úroveň práceschopnosti kosmonautů, vystupujících do volného prostoru. Stále však cosi překáželo. Když pomineme lunární skafandry A7L/LB, všechny obleky, používané pro EVA sdílely stejný limitující prvek. K jejich funkci bylo třeba kabelu. Ať už jeho prostřednictvím kosmonauti a astronauti dostávali životodárný kyslík, či z něj jejich skafandry čerpaly elektřinu, pořád tady byl. Ovšem s nástupem nových typů stanic a také s příchodem amerického Shuttlu začínalo být jasné, že kabel musí zmizet. Stejně jako je třeba v jistý okamžik přetnout pupečníkovou šňůru právě narozeného dítěte, aby začalo existovat jako samostatná entita, i u skafandrů musel tento krok nadejít. Zatímco u Američanů k tomu došlo už v roce 1983, Sověti na tento okamžik čekali o pět let déle…
Události na konci roku 2015 nám přinesly veliké úspěchy okolo znovupoužitelných raket. Suborbitální nosič New Shepard a první stupeň rakety Falcon 9 provedly úspěšné motorické přistání, čímž otevřely novou kapitolu letů do vesmíru. Zdaleka to ale nejsou první pokusy na tomto poli. Dnes se podíváme na dva projekty z devadesátých let, které měly přinést radikální zlevnění letů do vesmíru. Hovoříme o raketách Delta Clipper a Roton. Oba tyto projekty měly přinést nosiče, které byly jednostupňové, levné, nenáročné na obsluhu a hlavně rychle znovupoužitelné.
Zatímco během šedesátých let sovětský kosmický program úporně závodil s Američany o to, kdo dříve stane na povrchu Měsíce, po prohraném zápase jakoby najednou toto téma v Sovětském svazu zcela zmizelo. Kosmický program SSSR se zaměřil na orbitální stanice a veškeré zmínky o programech L-1 a L-3 nadlouho zmizely v archivech. Američané se nakrátko na program stanic zaměřili také – pozůstatek programu „Apollo Applications“, prostorný Skylab, hostil v letech 1973-74 postupně tři posádky. Ty mimo jiné provedly 9 výstupů do volného prostoru. Sověti však zůstávali v bezpečí stěn svých stanic typu Almaz a DOS, které pro veřejnost nesly unifikovaný název Saljut. Teprve devět let po poslední vycházce Alexeje Jelisejeva a Jevgenije Chrunova, kteří v lednu 1969 přešli vnějškem ze Sojuzu-5 do Sojuzu-4, se další sovětská posádka vystavila vakuu vesmíru. Když Georgij Grečko a Jurij Romaněnko 20. prosince 1977 vypouštěli vzduch z přechodové komory Saljutu 6, měli na sobě zcela nové skafandry, jejichž koncepce se zásadně lišila od všech předchozích obleků jak sovětských, tak i amerických. Asi nikdo z nezasvěcených netušil, že ony skafandry jsou pohrobky sovětského lunárního programu. Kdyby ovšem někdo v té době disponoval funkční křišťálovou koulí,
Spolu s nástupem vícemístných kosmických lodí vyvstala v Sovětském svazu otázka, jak do poměrně stísněného prostoru natěsnat tři kosmonauty. První let programu Voschod naznačil, jakým směrem se v tomto smyslu budou Sověti ubírat. Tři odvážlivci na palubě Voschodu-1 letěli ve vlněných kompletech, sestávajících z kalhot a bundy. Nepočítalo se s žádným prostředkem pro ochranu jejich životů v případě dekomprese. Důvěra ve správnou funkci a odolnost konstrukce sovětských lodí byla velká. Způsob myšlení se pak „přelil“ i do programu Sojuz. Ani tam se nepočítalo se skafandry – Sojuz měl být trojmístný a ve skafandrech by se do návratového modulu trojice kosmonautů vešla jen stěží. I Sergej Koroljov se nechal unést důvěrou ve vlastní technologii a prohlásil, že „(…) pracovat uvnitř lodi ve skafandru je něco podobného, jako pracovat uvnitř ponorky v potápěčském obleku.“ První posádky Sojuzů tak opět navlékly pouze vlněné sportovní komplety a věřily v příznivý osud. Ten jim však neměl být nakloněn donekonečna…
Přestože se slunce ještě zdaleka nevyhouplo nad mořskou hladinu, vše nasvědčovalo tomu, že nadcházející den bude přesně tak dusný, jak stálo v předpovědích meteorologů. Trojice mužů v županech s ospalými výrazy zírala do zrcadel při ranní hygieně. Po sprše následovalo tradiční holení – na dlouhých deset dní poslední v podmínkách zemské tíže. Převléknutí do civilizovanějších oděvů předcházelo důkladné prohlídce. Za okny byla ještě tma, když trojice společně usedla ke snídani. Ke stolu přibyli ještě Deke a Bill Anders, aby upřesnili pár detailů a odlehčili atmosféru. A pak konečně mohou zamířit do převlékárny. Ve studeném světle zářivek a zářivé bělosti místnosti bez oken na trojici čeká kohorta techniků. U stěn stojí několik přístrojů o velikosti šatní skříně a trojice pohodlných naklápěcích křesel. A mezi tím vším na trojici stolů čekají na tři muže jejich skafandry. Postupně, vrstvu po vrstvě, na sebe muži navlékají jednotlivé součásti, až jsou zcela izolováni od našeho světa. Uzavřeni ve své bublině vdechují čistý kyslík a čekají, než se jim z tkání vyplaví poslední molekuly dusíku. Mezitím mají možnost přemýšlet. Jestli všechno vyjde, za čtyři dny tato posádka učiní to, o čem
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
