sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Spolupředsedové obou politických stran kongresového výboru kritizovali navrhované škrty ve vědeckých programech NASA, což znamená první republikánskou opozici v Kongresu. Spolupředsedové uvedli, že jsou znepokojeni zprávami, že návrh rozpočtu na fiskální rok 2026 sníží vědecký rozpočet NASA téměř na polovinu.
Ve zkušebním raketovém zařízení společnosti Northrop Grumman v Box Elder County došlo ve středu brzy ráno k explozi. Podle úřadu šerifa okresu Box Elder nebyl během incidentu nikdo zraněn. Příčina exploze se vyšetřuje.
Americké vesmírné síly mění způsob vyhodnocování rizik pro starty misí pomocí klasifikačních standardů pro zajišťování misí, které by mohly rozšířit příležitosti pro nové komerční poskytovatele.
Raketa na tuhé pohonné látky Minotaur IV vynesla misi NROL-174 se zpravodajskou družicí pro National Reconnaissance Office. Start rakety znamená návrat na základnu Vandenberg Space Force Base po více než deseti letech.
Start up Katalyst Space se spojil s evropským startupem LMO Space. Cílem spojení společností je demonstrace techniky pro připojování kosmických lodí, jinak známou jako asistované operace setkání a přiblížení (RPO).
Společnost Astranis podepsala smlouvu ve výši 115 milionů dolarů na dodávku první tchajwanské specializované komunikační družice pracující v pásmu Ka pro tchajwanskou telekomunikační společnost Chunghwa Telecom.
Německá společnost Rocket Factory Augsburg (RFA) oznámila změnu na pozici generálního ředitele. Stefan Tweraser, který byl generálním ředitelem od října 2021, byl nahrazen Indulisem Kalninsem. Podle dostupných informací hledala společnost někoho se zkušenostmi přímo z oboru.
NOAA obdržela návrh návrhu rozpočtu na fiskální rok 2026 od Úřadu pro řízení a rozpočet (OMB) Bílého domu. Návrh by znamenal velké změny v některých programech agentury zahrnující i GeoXO.
NASA 3. dubna oznámila, že astronaut Chris Williams byl přidělen ke kosmické lodi Sojuz MS-28, která měla odstartovat k ISS v listopadu, a připojil se tak ke kosmonautům Roskosmosu Sergeji Kud-Sverčkovovi a Sergeji Mikajevovi.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Na jaře 1993 ve vesmíru pracovali v rámci expedice EO-13 Gennadij Manakov a Alexandr Poleščuk. Jejich směna byla stíhána neustálými poruchami orientačního systému, zejména gyrodynů. Kosmonauti si také užili fatální poruchy palubního počítače Saljut-5B, program jejich expedice byl narušen dezercí jedné z ovládacích klik manipulátoru Strela, zkrátka – problémů bylo požehnaně. Oba muži se však těšili na květen, kdy přílet nákladního Progressu bude znamenat, že mohou znovu vystoupit do volného prostoru (Progress měl totiž přivézt náhradní kliku pro Strelu) a také že může být uskutečněna změna v softwaru palubního počítače – Saljut-5B měl dostat novou sadu matematických modelů s označením MO-5. S výměnou bylo třeba počkat na dobu, kdy nebude třeba provádět žádné dynamické operace. Jak vidno, na nákladní lodi závisela důležitá část zbývajícího programu expedice EO-13. Progress M-18 měl startovat 19. května. Jenže den předtím, těsně před vývozem na startovní rampu, vyšlo najevo, že nejsou zaaretovány gyroskopy nosné rakety. Hrozilo jejich poškození během vývozu, proto musel být start odložen na 21. května. Ani v tento den se nikam nestartovalo, a to z velmi neobvyklých, nicméně symptomatických příčin – z ekonomických důvodů nebyl
Spojování těles na orbitální dráze není rozhodně triviální záležitostí. Nebeská mechanika pracuje se zcela odlišnou logikou, než na jakou jsme zvyklí zde na Zemi. V Sovětském svazu se na navádění kosmických lodí pomocí radiotechnických prostředků specializoval institut NII-648, přejmenovaný v roce 1966 na Výzkumný institut přesných přístrojů. V jeho gesci vznikl systém Igla využívaný na Sojuzech prvních generací. V osmdesátých letech byl do provozu uveden nový systém Kurs, který je v různých variantách využíván dodnes. Kurs prostřednictvím radiolotelemetrie zajišťuje přesné navádění transportních lodí ke stanici tak, že lidský prvek nemusí do celého procesu vůbec zasahovat a plní pouze funkci hlídače a kontrolora. Jenže problémy nastanou v okamžiku, kdy Kurs z nějakého důvodu vypoví službu. V kosmonautice je dobrým zvykem všechny klíčové systémy zálohovat. Kurs, stejně jako jeho předchůdce Igla, ale nebyly redundantní. Pokud tento systém selhal na pilotované lodi, mohli se kosmonauti za jistých podmínek pokusit připojit svůj Sojuz ke stanici ručně. U nákladních nepilotovaných lodí to bylo horší. Pokud by u nich Kurs selhal, znamenalo by to konec – Progress by se ke stanici nepřipojil a veškerý jeho náklad by byl ztracen.
Vyšetřovatelé z NASA (konkrétně z programu LSP – Launch Services Program) určili technickou příčinu selhání dvou startů raket Taurus XL. Ty v letech 2009 a 2011 vynášely vědecké mise pro NASA – konkrétně šlo o družice OCO (Orbiting Carbon Observatory) a Glory. Za viníka byl v obou případech označen vadný materiál, který poskytla firma Sapa Profiles, Inc. (SPI) zabývající se dodávkami hliníku. Že nešlo jen tak o nějakou drobnost potvrzuje i zapojení Úřadu generálního inspektora NASA a Ministerstva spravedlnosti USA. Během vyšetřování se ukázalo, že firma začala před 19 lety falšovat certifikáty pro své hliníkové profily. Podvedla tak stovky zákazníků, za což bude muset zaplatit 46 milionů dolarů americké vládě a dalším komerčním zákazníkům.
Program sovětského a posléze ruského raketoplánu Buran byl současně triumfem i tragédií tamního kosmického průmyslu. Buran, tento bezesporu fantastický kus techniky, se poprvé a – byť to tehdy nikdo netušil – i naposledy vydal do vesmíru při bezpilotní misi v listopadu 1988. Zatímco první let čítal pouhé dva oblety Země, další mise měly být nepoměrně komplexnější. Druhý let s označením 2K1 měl odstartovat opět v bezpilotním režimu a během něj se měl Buran připojit ke stanici Mir. Posádka stanice měla přejít do interiéru raketoplánu a přímo na orbitě měla během několika dní prověřit všechny jeho klíčové systémy. Následně se měl raketoplán opět v bezpilotním režimu od Miru opět odpojit. Neměl však zamířit k Zemi, ale stále na oběžné dráze čekat na pilotovaný Sojuz TM s dvoučlennou posádkou, který by se k Buranu připojil a posádka by mohla opět několik dní pobývat na jeho palubě. Po splnění předepsaného programu se měli kosmonauti opět ve svém Sojuzu vrátit na Zem a raketoplán měl přistát v bezpilotním režimu na Bajkonuru. Takové byly plány, ovšem s rozpadem SSSR a stále většími ekonomickými problémy se start mise 2K1 neustále odsouval. Jenže pro účely
Počátek dlouhodobé směny na orbitální stanici není nikdy jednoduchou záležitostí. Situace se dá přirovnat k tomu, když se člověk nastěhuje do zařízeného domu. Přesto, že předchůdci novou posádku několik dní zasvěcují do aktuálního stavu stanice, vysvětlují zvláštnosti a osobitosti jednotlivých systémů a provádějí spolu s nováčky inventuru, zpočátku vše trvá déle, než by si kosmonauti přáli. Detaily v interiéru stanice se odlišují od toho, co byli kosmonauti zvyklí vídat na simulátorech, nejrůznější vybavení a položky jsou uloženy jinde, než očekávali, také přemisťování z jednoho místa na druhé není zpočátku bez problémů a občas se objeví i nějaká modřina. Pokud již kosmonaut předtím cestu do vesmíru absolvoval, jako tomu bylo v případě velitele expedice EO-12 Anatolije Solovjova, je pro něj adaptace mnohem jednodušší. Pokud se však u dotyčného jedná o první let, stejně jako u palubního inženýra EO-12 Sergeje Avdějeva, do adaptačního procesu se vkrádá i nezkušenost, která musí postupně vymizet. Posádka EO-12 měla, stejně jako předchozí směny, úvodní dny po odletu naplánovány jen velmi zlehka. V den odletu předchůdců a den následující byly v plánu zaznačeny jako dny volna, aby se dvojice mohla po zběsilém zápřahu během
V roce 1987 byly Spojené státy v kosmonautice v nezáviděníhodné pozici a samozřejmě hledaly cestu ven. V předcházejícím roce totiž utrpěla nejen národní bezpečnostní komunita USA, ale i veřejnost hned dvěma bolestnými ránami v řadě. Tou první byla smutná havárie raketoplánu Challenger v lednu 1986 a o tři měsíce později přišla druhá, již sice méně tragická, ale neméně udivující. Vojenská nosná raketa Titan 34D-9 již podruhé v řadě selhala, ale tentokrát připravila přihlížejícím divákům nevídanou a velmi nebezpečnou podívanou. Nosič explodoval krátce po startu nad rampou SLC-4E na Vandenbergově letecké základně a napáchal škody doslova po celém kosmodromu, který nakonec i vyřadil na rok a půl z provozu. Množství menších požárů na místě hořelo po celé dva dny a vážně poškozeny byly i okolní budovy. Kosmodrom byl zamořen jedovatým spadem a několik lidí muselo být následně ošetřeno. Incident se jen jako zázrakem obešel bez ztrát na životech. Tyto tragické nehody však patří dodnes mezi nejhorší katastrofy, které se v historii kosmických letů odehrály, a v obou případech za jejích vznik s největší pravděpodobností vděčíme selhání pomocných motorů na tuhé pohonné látky.
Systém jmenování posádek se na přelomu osmdesátých a devadesátých let ustálil v zaběhnutém rytmu. K dlouhodobé expedici se vždy připravovaly tři posádky – hlavní, záložní a druhá záložní/podpůrná. Hlavní měla vykonat daný let, pro další misi se pak dvě zbývající posádky posunuly o příčku vzhůru, tedy do rolí hlavní a záložní posádky. Občas se stávalo, že bylo třeba provést změny, vesměs v souvislosti se změnou letového řádu nebo ze zdravotních důvodů. Ovšem někdy byly důvody ke změnám, mírně řečeno, velmi neobvyklé. Záložní osádkou EO-11 byla dvojice Anatolij Solovjov a Sergej Avdějev. Podpůrnou posádkou pak byli Valerij Korzun a Alexandr Lavejkin. Solovjov a Avdějev se začali od dubna 1992 připravovat coby hlavní posádka na expedici EO-12 a jejich dubléry s vyhlídkou na další expedici měli být Korzun s Lavejkinem. Ovšem v březnu se udála neslýchaná věc: u Valerije Korzuna lékaři při testech zjistili, že jeho výška vsedě překračuje povolené limity. A to byl velký průšvih. Při pobytu ve vesmíru se prodlužuje páteř, což je zjevné zejména u dlouhodobých expedic. Hrozilo, že by se Korzun nemusel vejít do křesla v návratové kabině Sojuzu. Jak je možné, že se na překročení
Stanice Mir byla standardně používána mimo jiné k velmi detailním pozorováním vesmíru a také zemského povrchu. K tomu, aby pořízené fotografie a data byly použitelné, bylo zapotřebí velmi přesné orientace stanice v prostoru. Pokud je kosmické těleso orientováno pomocí motorků, vyvstávají problémy: vibrace během práce oněch motorků a také poměrně vysoká spotřeba paliva. Proto se na orbitálních stanicích objevily setrvačníky, jež udržovaly polohu v prostoru s neobyčejnou přesností a výrazně šetřily palivo. První setrvačníky byly použity na americké stanici Skylab v roce 1973, o rok později pak Sověti podobný systém použili na své stanici Saljut 3. Na Miru byly setrvačníky nedílnou součástí orientačního systému, přičemž komplex se mohl pyšnit hned dvěma sadami těchto mechanismů. První sada byl umístěna v interiéru Kvantu-1 a obsahovala šest „gyrodynů“, jak byly Sověty setrvačníky nazývány. Druhá sada šesti gyrodynů na Mir dorazila spolu s Kvantem-2. Tento modul měl setrvačníky umístěny zvenčí, na svém plášti. Konstruktéři tím chtěli ušetřit prostor a snížit hlukovou zátěž v interiéru. Idea to byla hezká, nicméně zainteresovaní zřejmě zapomněli nastudovat problémy, které nastaly u amerického Skylabu. Tam byly setrvačníky také instalovány mimo přetlakový prostor stanice a jejich selhání si
Do roku 1990 proběhly v Německé spolkové republice dva nábory do oddílu kosmonautů. Oba byly prováděny s cílem vybrat osoby pro lety na amerických raketoplánech v rámci programu Spacelab. 18. dubna 1990, tedy v období všeobecného oteplování vztahů uzavřela německá strana dohodu se Sověty o letu německého státního příslušníka na stanici Mir. V červenci stejného roku se pak německý kancléř Helmut Kohl a sovětský prezident Michail Gorbačov sešli k bilaterálním jednáním v Moskvě a Stavropolu. Během nich se domlouvali na znovusjednocení Německa a hlavně na tom, zda obnovený stát může zůstat členem NATO. V průběhu jednání došlo i na onu plánovanou německou misi a záležitost se tím okamžikem začala těšit podpoře z nejvyšších míst. Pro misi byl zvolen název Mir-92, zatím však scházeli kandidáti na cestu na stanici. Všichni členové oddílu DLR (Deutsche Zentrum für Luft- und Raumfahrt ) již byli zainteresováni v programu Spacelab. Proto padlo poměrně zajímavé rozhodnutí. Výběrová komise se znovu „prohrabala“ složkami finalistů předchozího výběru a 8. října 1990 byla oznámena jména dvou německých kandidátů: vojenský pilot Klaus-Dietrich Flade a fyzik Reinhold Ewald. Ještě v ten samý den oba kandidáti začali všeobecný kosmonautický výcvik ve Hvězdném. Shodou
Ve středu 27. března se do světa vydala zpráva, která zarmoutila každého fanouška kosmonautiky. Na svůj poslední let se vydal Valerij Bykovskij, legendární kosmonaut, jeden z pionýrů pilotovaných letů do vesmíru. Je jasné, že čas nelze zastavit a mužové a ženy, kteří pomáhali utvářet kosmonautiku tak, jak ji dnes známe, tady nemohou být věčně, přesto v pocitech autora převládá jistá nevěřícnost. Nechce se věřit tomu, že odešel další z hrdinů dětských let, a že těch skutečných pionýrů už zbývá tak málo. Zatímco bájná americká sedmička astronautů Mercury Seven uzavřela svou existenci odchodem Johna Glenna v prosinci 2016, sovětská první dvacítka kosmonautů se mohla až do letošního března pyšnit hned třemi svými žijícími členy – Alexejem Leonovem, Borisem Volynovem a Valerijem Bykovským. Od 27. března už tomu tak není, z první dvacítky zbyli naživu pouze dva veteráni…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
