NASA
NASA slučuje řadu svých programů v oblasti vynášení do vesmíru pod jeden společný úřad, který zvažuje také hromadné nákupy startů.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
NASA slučuje řadu svých programů v oblasti vynášení do vesmíru pod jeden společný úřad, který zvažuje také hromadné nákupy startů.
Společnost All.Space uzavřela dohodu s Pentagon’s Defense Innovation Unit (DIU), jejímž cílem je prokázat, že její družicové komunikační terminály pro více oběžných drah lze vyrábět ve velkém a vysokým tempem.
Národní vědecká nadace (NSF) poskytla společnosti Samara Aerospace finanční podporu ve výši 1,22 milionu dolarů na zvýšení spolehlivosti a odolnosti její technologie pro přesné zaměřování družic.
Startup Quindar se sídlem v Denveru, který vyvíjí software pro pozemní segment družicových systémů, 1. září oznámil uzavření dohody se společností Quantum Space. Quindar bude poskytovat služby řízení misí pro kosmické zařízení Quantum Space Scout a Ranger.
Společnost Yank Technologies získala od amerických Vesmírných sil zakázku pro malé firmy na posouzení, zda by bylo možné dobíjet družice na oběžné dráze pomocí bezdrátového přenosu energie. Tento koncept by mohl snížit potřebu fyzického spojování družic při servisních misích.
Polská technologická společnost v oblasti kosmonautiky Creotech Instruments podepsala s Evropskou kosmickou agenturou (ESA) smlouvu v hodnotě 13,9 milionu eur na kompletní realizaci nanodružicové mise SAWA 2nd Space Weather, zaměřené na vesmírné počasí.
Startup Diffraqtion získal od investorů, mezi něž patří Lockheed Martin a Sumitomo, investici ve výši 10 milionů dolarů na rozvoj technologie vesmírných kamer, která slibuje zobrazit detaily, jež běžné kamerové systémy nedokážou rozlišit.
Společnost OHB získala kontrakt v hodnotě více než jedné miliardy dolarů na výrobu družic pro vrstvu evropské konstelace na střední oběžné dráze Země (MEO).
Druhá hyperspektrální družice Tanager společnosti Planet a 18 družic SuperDove dorazily na základnu Vandenberg Space Force Base. Jejich start je plánován nejdříve na říjen, a to v rámci společné mise SpaceX Transporter-18.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Poslední dvě století se nesla ve znamení obrovského rozmachu průmyslu a technologie. Občas se však zapomíná na to, že aby se přerod většinově polnohospodářské civilizace do civilizace průmyslovo-technologické mohl zdárně uskutečnit, je třeba dosáhnout markantního pokroku i v jiných oblastech. Tou nejdůležitější je oblast managementu a řízení projektů. Jakýkoli projekt, jenž nemá jasně dané zadání a v průběhu vývoje se mění základní parametry, má našlápnuto na velký průšvih. A pokud se k tomu přidá ne zcela uspokojivé financování, které nestačí na enormní ekonomickou náročnost revolučního produktu, je osud daného projektu víceméně zpečetěn. A byť byla do onoho projektu nalita obří suma (i když rozhodně nedostatečná na to, aby vývoj pokračoval slibovaným tempem), v jistém okamžiku nastává bod rozhodnutí — je rozumné investovat nadále miliardy do stroje, který de facto ve své základní podobě nemá uplatnění, nebo raději oželet dosavadní ztráty a všechno potichu odpískat? Pro Roberta McNamaru tato otázka nabírala v průběhu let 1962 a 1963 na palčivosti…
Když byla 11. září 1962 na tiskové konferenci v Las Vegas odtajněna podoba hypersonického kosmického kluzáku X-20, zdálo se, že po nekonečných zákulisních tahanicích a sporech mezi letectvem a ministerstvem obrany se pro program Dyna Soar situace konečně začíná obracet k lepšímu. Maketa impozantního černého deltaplánu budila zaslouženou pozornost a americká veřejnost by teoreticky mohla být hrdá na to, že jejich země stojí na špici technologického pokroku. Ovšem v situaci, kdy Sovětský svaz sbíral jedno kosmické prvenství za druhým, nebylo jednoduché udržet veřejnou morálku ohledně vesmírných závodů na příslušné výši. A byť Kennedyho výzva z května 1961 velmi významně zarezonovala veřejným míněním, průzkumy renomované agentury Gallup naznačovaly, že daňoví poplatníci nejsou ani zdaleka nakloněni obrovským výdajům, jež s sebou kosmická kampaň nutně nesla. Další technologický výstřelek bez jasného určení, jakým se Dyna Soar mnohým jevil, mohl veřejnost obrátit ještě více proti výdajům na kosmonautiku a zejména na vojenské kosmické projekty. Jen velmi málo zasvěcených vědělo, že na druhé straně zeměkoule se na rýsovacích prknech rodily ideje, jež byly velmi podobné právě Dyna Soar, a že ti, v jejichž hlavách se tyto ideje objevily,
Myšlenka na sestrojení hypersonického kluzáku tak, jak se objevila na rýsovacím prkně Eugena Sängera, byla již na první pohled nesmírně ambiciózní v mnoha ohledech. I když pomineme v té době ještě téměř zcela neprozkoumané oblasti aerodynamiky vysokých rychlostí, termodynamiky, materiálového inženýrství a raketového pohonu, jeden aspekt doslova bije do očí. Ve své finální podobě měl být Silbervogel pilotovaným strojem. A to s sebou neslo poměrně vysoké nároky, na něž tehdejší věda a technika jednoduše neměla odpověď. Systém zajištění životních podmínek by spolu s hermetickým kokpitem býval musel být velmi těžký, což by se odrazilo na celkové hmotnosti stroje. Hlavně však Sänger velmi hrubě podcenil pracovní zátěž pilota. V extrémně dynamickém prostředí, jakým klouzavý let hypersonickou rychlostí na hranici kosmického prostoru je, záleží na precizní navigaci, orientaci a dokonale načasované sekvenci úkonů. Jisté zkušenosti s letouny s raketovým pohonem již v té době existovaly (například raketová samokřídla Alexandra Lippische, z nichž vyšel známý Messerschmitt Me-163 Komet), nicméně tehdejší stroje oplývaly výkony řádově nižšími, než by bylo zapotřebí pro realizaci Silbervogelu. A přestože se během dekády a půl po Sängerových snech o Stříbrném ptákovi technologie posunula mílovými kroky kupředu
V posledních desetiletích učinila věda a technika obecně obrovský skok kupředu. S nástupem výpočetní techniky (a v poslední době také umělé inteligence) dokáží inženýři a konstruktéři simulovat a evaluovat nové principy a technologie v neporovnatelně kratším čase, než tomu bylo třeba před třiceti lety, natožpak před šedesáti. O to více je záhodno smeknout pomyslný klobouk před neuvěřitelným umem všech zainteresovaných, kteří v začátcích éry praktické kosmonautiky dokázali dostávat do vesmíru stroje pouze s využitím logaritmického pravítka a s primitivními počítači pracujícími s děrnými štítky nebo s obrovskými magnetickými pásy. Zkratky jako CFD (Computational Fluid Dynamic) byly v té době hudbou daleké budoucnosti, přesto tehdejší konstruktéři učinili první nesmělé krůčky lidstva do kosmického prostoru. První nosiče a technologie přímo vycházely z vojenských zkušeností a designů. Ovšem když bylo třeba provést malou revoluci jak v oblasti konstrukcí, tak v oblasti materiálové, logaritmická pravítka mnohdy zoufale nestačila. Na pořad dne muselo přijít testování, často iterativní typu pokus-omyl. Výjimkou nebyl ani Dyna Soar. Právě díky němu spatřil světlo světa program ASSET…
Program Dyna Soar neměl na růžích ustláno a rozhodně nelze říci, že by jeho geneze byla lehká, natož přímočará. Přes všechny útrapy a problémy se nicméně ve druhé polovině roku 1961 podařilo ustálit design natolik, že mohla být vyrobena maketa a byly vyřešeny hlavní konstrukční prvky. 11. září pak představil Boeing podobu kluzáku, který měl USAF zajistit vstup do exkluzivního klubu entit, jež dokázaly posílat do vesmíru člověka. A na rozdíl od Sovětů a NASA byl Dyna Soar koncipován jako znovupoužitelný stroj, který měl být schopen k přistání využívat vzletové a přistávací dráhy, jakých je po světě nesčíselné množství. Oproti sovětským Vostokům přistávajícím balistickým způsobem, tedy s rozptylem v řádu minimálně desítek kilometrů, a americkým Mercury, jež využívaly podobný profil návratu a navíc dosedaly do oceánu, představoval Dyna Soar lákavou alternativu jako vystřiženou z dobových sci-fi románů. Možnost přistát na předem určeném letišti, kluzák relativně snadno dopravit na místo, kde měl být znovu připraven ke startu, a to až desetkrát — to je vidina, nad níž se museli rozplývat nejen technicky založení členové personálu a vedení USAF, ale také muži a ženy, jejichž hlavní zbraní byla
Jen málo projektů, které kosmonautika za svou historii zažila, se během svého trvání neměnilo po stránce designové, termínové nebo v otázce požadavků na daný systém kladených. Výjimkou nebyl ani program Dyna Soar. Již jen fakt, že se požadavky ze strany letectva měnily tak často, že se z nich stal de facto trhací kalendář, o lecčem vypovídá. Nedosti na tom, že technologie, jež bylo potřeba použít, poměrně výrazně převyšovaly tehdejší znalosti a schopnosti aerokosmického průmyslu. Problém tkvěl také v ne zcela ukotveném záměru, na jehož základě USAF projekt posvětilo. Jistě, na konci vývoje měl vzniknout stroj-zbraňový systém. Jenže se mělo jednat o jakousi děvečku pro všechno. V gesci Dyna Soar měla být inspekce nepřátelských družic, výzvědná činnost, předsunuté (či spíše vysunuté) velitelské stanoviště, dopravní prostředek pro osoby a náklady, bombardovací platforma a další role. Jako by se činitelé USAF nedokázali rozhodnout, kam Dyna Soar zařadit. Bez jasné základní koncepce využití se jakýkoli program provozuje jen velmi těžko. Přes to všechno se v průběhu roku 1960 a 1961 podoba kluzáku určeného pro Step I pomalu začala vynořovat z mlh nejistoty…
Vypuštění první umělé družice, jež 4. října 1957 doslova vystřelilo vesmír na vrchol obecné pozornosti, se nemohlo nepromítnout do mnoha aspektů technologického vývoje oné doby. Impakt tohoto epochálního počinu znamenal v mnoha případech přehodnocení dosavadního kurzu u nespočetných iniciativ, programů a projektů. Mnozí historikové mají za to, že administrativa prezidenta Eisenhowera schválně vyčkávala s vypuštěním americké družice proto, aby Sovětský svaz svým krokem nastolil precedent v oblasti mezinárodního práva a Spojené státy tak mohly nerušeně rozvíjet vlastní kosmické aktivity. Ať už je to pravda, či nikoli, relativně pozdní a skeptická reakce prezidenta Eisenhowera na Sputnik dávala tušit, že ani tehdejší americká vládní garnitura nebyla tak zcela připravena na ostrý start závodu o vesmír. Avšak zatímco politici museli ostražitě našlapovat mezi křehkými vejci přízně veřejnosti, zájmů svých podporovatelů a volebního cyklu, jiné skupiny přijaly úvodní výstřel kosmického maratonu s někdy až překvapivou činorodostí. Mezi těmito skupinami krom vědců nemohli chybět ani vojáci. A americké letectvo se nenechalo dlouho prosit, aby na Sputnik příslušně zareagovalo také v souvislosti s projekty hypersonických kluzáků.
Byť první umělá družice zamířila na oběžnou dráhu v říjnu 1957, neznamená to, že plány na využívání kosmického prostoru neexistovaly mnohem dříve. Jedním z hybatelů pokroku v USA (a samozřejmě nejen tam) vždy byla v tomto ohledu armáda a vojenskoprůmyslový komplex. Zejména některé důležité postavy US Air Force měly za to, že aktuální podoba letectva se bude zakrátko velmi rapidně měnit. Druhá světová válka s sebou, jak už to u válek bývá, přinesla obrovský technologický skok a bylo jen otázkou času, kdy si některé z „hraček“, které neměly na průběh války vliv, nicméně představovaly zajímavé ideje, najdou cestu k realizaci a k zařazení do výzbroje. Týkalo se to nejen jednotlivých systémů jako například motory nebo nové aerodynamické koncepty, ale také i myšlenek na zcela nové oblasti vzdušné techniky. Tedy, abychom byli přesní, nejenom té vzdušné. Že se brzy bude hrát o globální nadvládu a možnost zasáhnout protivníka kdekoli a kdykoli, třeba na opačné straně zeměkoule, to bylo jasné každému, kdo sledoval tehdejší dění alespoň trochu podrobně. Nebylo tedy překvapením, že se polozapomenuté projekty z dílen Třetí říše začaly znovu vynořovat jako houby po dešti. Nejinak tomu bylo i ohledně
Myšlenka na využití kosmického prostoru pro vojenské účely se objevila pravděpodobně ve stejný okamžik jako první plány na reálné proniknutí do okolí naší rodné planety. Je nabíledni, že pro vojáky byly úvahy o vesmíru velmi lákavou pobídkou k tomu, aby začali osnovat scénáře zaměřené na expanzi svých aktivit mimo atmosféru Země. A protože armády mají pro své aktivity většinou neporovnatelně větší finanční i personální prostředky, než tomu bývá u civilních organizací, z historie známe nepřeberné množství vojenských kosmických projektů více či méně realistických. Některé se nakonec z hlav svých osnovatelů přenesou přes rýsovací prkna a testovací stolice až do fáze realizace, jiné zůstanou pouhými letmými idejemi bez výraznější stopy v análech dobývání kosmu. Existuje také řada projektů, jež se dostaly do fáze velmi podrobného rozpracování a často se již začalo pracovat na „létajícím“ hardwaru, z různých důvodů však nedošly do cíle své pomyslné cesty. Oněmi důvody mohl být nedostatek politické vůle, ne zcela jasné zadání, nerealistické technologické nároky, anebo třeba nedostatečné financování. Všechny tyto překážky musel v průběhu své existence překonávat i projekt, jež nesl název připomínající prehistorické zvíře. A jak se nakonec ukázalo,
Myslím, že po spoustě vážných témat je na čase trochu odlehčit a představit spíše odpočinkový text bez nějaké složité fyziky a dalších věcí náročných na pochopení. Proto jsem se rozhodl, že si dnes probereme některé výroky a historky připisované slavným astronautům či fyzikům. Samozřejmě nemůžeme minout ani ty nejslavnější, takže se dostaneme i k prvnímu muži na Měsíci Neilu Armstrongovi a k nejslavnějšímu fyzikovi všech dob Albertu Einsteinovi.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.