sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Portal Space Systems získala 17,5 milionu dolarů v počátečním kole investic, které umožní podniku vyvinout a předvést vysoce ovladatelnou družici Supernova využívající sluneční světlo k pohonu tepelného pohonného systému.
Společnost Vast oznámila 3. dubna, že podepsala dohodu s NASA o provedení environmentálního testování modulu vesmírné stanice Haven-1 v testovacím zařízení Neila Armstronga v Ohiu.
Společnost Voyager Technologies oznámila 3. dubna plány na akvizici LEOcloud, startupu zaměřeného na hybridní cloudové výpočetní zdroje a služby.
Společnost SpinLaunch 3. dubna oznámila, že podepsala smlouvu v hodnotě 122,5 milionu eur s výrobcem malých družic Kongsberg NanoAvionics na výrobu 280 družic pro konstelaci zvanou Meridian Space.
Obchodní výbor Senátu USA uspořádá příští týden potvrzovací slyšení, které má potvrdit Jareda Isaacmana jako nového administrátora NASA. Slyšení, plánované na 9. dubna bude také zvažovat nominaci Olivie Trustyové na členku Federal Communications Commission.
Společnost Exail, zabývající se vesmírnou komunikací, oznamuje spuštění Spacelink-PCE emulátoru nejnovější generace. Spacelink-PCE je navržený tak, aby přesně replikoval kanál šíření vln mezi družicí a pozemní stanicí. Umožňuje tak testovat, optimalizovat a ověřovat výkon a spolehlivost družicových komunikačních systémů.
Slingshot Aerospace, společnost zabývající se analýzou vesmírných dat, získala kontrakt z programu AFWERX amerického letectva na zdokonalení techniky identifikace družic na oběžné dráze pomocí fotometrických dat a umělé inteligence.
Švédská národní kosmická agentura (SNSA) udělila společnosti Frontgrade Gaisler, poskytovateli radiačně odolných mikroprocesorů pro vesmírné mise, kontrakt na komercializaci prvního neuromorfního zařízení System on Chip (SoC) pro vesmírné aplikace.
United Launch Alliance se chystá vynést prvních 27 družic z více než 3 200 plánovaných kusů pro širokopásmovou konstelaci Amazon Project Kuiper. Start je naplánován na 9. dubna. Družice vynese raketa Atlas V.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V průběhu sedmdesátých let postupně převládl názor, že pro optické rozvědné orbitální systémy jsou lidé na jejich palubách nejen zbyteční, nýbrž je jejich přítomnost přímo kontraproduktivní. Krom hmotnosti potřeb pro zajištění přežití posádky byly například problematické i vibrace vznikající při pohybu kosmonautů interiérem a podobně. Postupně se zraky obou kosmických supervelmocí obracely k bezpilotním strojům. Pro Vladimira Čeloměje a jeho konstrukční kancelář CKBM byl konec sedmdesátých let obdobím velmi těžkých úderů, kdy byl CKBM odnímán jeden program za druhým. V červnu 1978 přišel úder z nejtěžších – příkazem z vyšších míst byl ukončen program pilotovaných stanic Almaz. Zrušení korunního klenotu ve šperkovnici CKBM se zdálo pro Čeloměje být smrtící ranou. Ovšem ještě před tímto rozhodnutím se začaly na kreslicích prknech v Reutovu rodit stroje, jež sice nesly se stanicemi OPS stejný název a mnoho dalších společných prvků, nicméně se zdály být východiskem ze svízelné situace, v níž se CKBM ocitlo.
Asi každý z nás má ve svém okolí známého či kolegu, na něhož dokonale platí úsloví o tom, že než takový spojenec, to raději deset nepřátel. Přesně v takovém rozpoložení se musel ocitnout Vladimir Čeloměj ve druhé polovině sedmdesátých let, kdykoli jeho myšlenky zabloudily ke Chruničevovu výrobnímu závodu. Vedení Chruničeva, byť nominálně spadalo do struktury CKBM, šlo až příliš ochotně na ruku konkurenční konstrukční kanceláří NPO Eněrgija. Svým způsobem šéfovi Chruničeva Viktoru Bugajskému nezbývalo nic jiného, než uposlechnout nařízení „shora“ a obětovat část svých kapacit ve prospěch programu Saljut, nicméně podle mnohých nekladl nijak výrazný odpor a opakovaně jednal za Čelomějovými zády. Od roku 1969 běžela v Chruničevu souběžně s Almazy také výroba civilních stanic typu DOS (Saljut) a jejich stavba Bugajského a jeho pracovníky velmi výrazně vytěžovala. Znamenalo to nejen skluzy ve výrobě stanic OPS, ale v neposlední řadě i velké časové manko v případě stavby a testování lodí TKS. Podle Ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů z 19. ledna 1976 měla být loď TKS v roce 1977 otestována na oběžné dráze v bezpilotním režimu, na konci roku 1978 při letu s posádkou a na konci roku 1980 měl
V únoru 2016 přišla z USA senzační novina, která brzy zaplnila vědecké weby a další sdělovací prostředky. Observatoř LIGO v září 2015 pozorovala gravitační vlny. Přesně po sto letech od předpovědi Alberta Einsteina tak byly gravitační vlny přímo pozorovány, přestože nešlo o první důkaz jejich existence. Americkým pozorováním se uzavřela jedna dlouhá kapitola fyzikálního výzkumu, a co víc, otevřelo se nám nové okno do vesmíru, které umožní prozkoumání mnoha zajímavých jevů. O tom všem si povíme. Nejprve si ale řekněme něco o základních fyzikálních silách a historii výzkumu gravitace.
Obecnou mantrou poslední doby se (nejen) v kosmonautice stala znovupoužitelnost. Přestože první kosmickou lodí, jež byla od počátku koncipována k tomu, aby vozila opakovaně posádky na orbitální dráhu, byl americký raketoplán, teprve dnes se tomuto přístupu díky novým komunikačním kanálům a internetu dostává zasloužené pozornosti těm, kteří do kosmonautiky opět tento přístup zavádějí. V čele snah o mnohonásobnou použitelnost stojí dnes zcela poprávu společnost SpaceX. Jen skuteční fanoušci kosmonautiky však vědí, že tvrzení o raketoplánu coby první recyklovatelné kosmické lodi není tak zcela pravdivé. Již v šedesátých letech se objevil projekt kabiny, kterou by bylo možné opakovaně využít k letům s posádkou. Tento projekt se podařilo dotáhnout pouze do fáze testovacích bezpilotních letů, nicméně koncept byl potvrzen a prověřen. Vzhledem k zaměření tohoto seriálu se již vážení čtenáři jistě dovtípili, že řeč je o stroji z dílny Vladimira Čeloměje a jeho konstrukční kanceláře CKBM. Stroj s indexem 11Ф74 a poměrně nenápaditým názvem VA (Возвращаемый Аппарат – návratový aparát) byl rozhodně nevšedním kouskem techniky a v mnohých ohledech předběhl svou dobu…
Psal se 25. únor 1977 a úspěšná druhá expedice na třetí Almaz byla zpátky doma, o den později ji následovala i kapsle s exponovaným fotomateriálem. Ovšem tím neměla stanice svou službu ukončit. Na další návštěvu OPS-3/Saljutu 5 se připravovala další posádka kterou tvořili Anatolij Berezovoj a Michail Lisun. S jejich startem se počítalo někdy ve druhém až třetím čtvrtletí toho roku. Byl tady však jeden malý – nebo spíše velký – háček. Kosmonauti neměli na čem letět. Pro Saljut 5 se počítalo se třemi expedicemi a proto byly vyrobeny tři dedikované lodě Sojuz 7K-T. Ovšem neúspěch Sojuzu-23 znamenal, že všechny tři kusy již byly použity. Sojuzy zapojené do programu Almaz nesly jen velmi málo odlišných detailů oproti „běžným“ Sojuzům, přičemž nejvýraznějším bylo odklápění stožáru antény systému Igla dozadu těsně před připojením, což zabraňovalo střetu antény s prvky konstrukce stanice. Byl sice objednán další Sojuz, nicméně jeho příprava k převozu na Bajkonur zabrala poměrně dlouhou dobu. A tak, i když byly 5. března a 15. dubna provedeny motorické korekce, jež zvedly dráhu Almazu tak, aby mohla na palubu přijmout novou expedici, nejpozději na začátku léta už
Přestože dramatická epopej letu Sojuzu-23 nakonec o vlásek dopadla dobře, stále zůstávaly otázky ohledně stanice OPS-3/Saljut 5, do níž dvojici Zudov-Rožděstvenskij nebylo dáno nahlédnout. Jejich expedice měla obsahovat krom tradiční pracovní náplně vlastní předchozím expedicím ještě dva důležité body navíc. Prvním z nich byla hrubá analýza staniční atmosféry ohledně přítomnosti toxických látek. Jak si jistě vážený čtenář pamatuje, dvojice Volynov-Žolobov sice pravděpodobně podlehla klamným senzorickým vjemům, nicméně s naprostou jistotou nebylo možné přítomnost nežádoucích substancí ve vzduchu uvnitř Saljutu 5 vyloučit. Stejně jako u Sojuzu-23 k tomu měla sloužit speciální sada detekčních trubiček, jež měly indikovat byť i zanedbatelné koncentrace těchto látek. A stejně jako Zudov a Rožděstvenskij měla posádka dalšího Sojuzu na palubě vézt plynové masky. Druhým bodem expedice byl velmi zajímavý experiment výměny atmosféry v interiéru stanice za přítomnosti posádky. Do té doby se v rámci kosmonautiky ještě nic podobného neodehrálo (a de facto se tak nestalo dodnes, možná s výjimkou nechtěné částečné výměny atmosféry poté, co po nárazu nákladní lodě nastala dehermetizace modulu Spektr na stanici Mir v roce 1997). Před dvojicí mužů, jež měla osedlat loď Sojuz-24, zkrátka v únoru
Profese kosmonauta zahrnuje velmi mnoho aspektů, jež vyžadují prvotřídní znalosti a schopnosti. Schopnost odolávat přetížení při startu a při přistání, rozhodovat se v extrémních podmínkách a časové tísni, obsluhovat aparatury, jež nejenže mají astronomickou pomyslnou cenovku, ale také mohou být jedinými svého druhu na světě, chápat zásady pro běžné smrtelníky arkánních věd, jako je například nebeská mechanika – to vše činí povolání kosmonauta velmi náročným, současně však nesmírně zajímavým. Ovšem kosmonaut musí ovládat i některé „pozemské“ dovednosti, jež by u něj běžná populace nečekala. Proč by se například kosmonautům mohly hodit návyky pro přežití v poušti? Proč by měli umět postavit improvizovaný přístřešek a umět se zahřát na sněhu? A proč by měli zvládat základy lezeckých technik? Vskutku, pro člověka nepolíbeného kosmonautikou se to může zdát jako zbytečnost. Vždyť od startovní rampy až po opuštění kabiny po přistání jsou kosmonauti v chráněném prostředí, kde se tyto dovednosti uplatní jen stěží. Problém je však v tom, že jejich kabina nemusí přistát tam, kde ji zrovna očekávají záchranné jednotky. Pokud například na orbitální stanici vypukne požár a posádka se bude muset urychleně evakuovat, dráha
Pro druhou expedici na OPS-3/Saljut 5 se připravovaly posádky, jež v záložních a podpůrných pozicích figurovaly i u expedice první. Nyní se jen lehce posunuly role – hlavní posádku nyní tvořili Vjačeslav Zudov a Valerij Rožděstvenskij a jejich náhradníky byla opět osvědčená dvojice Viktor Gorbatko a Jurij Glazkov. Funkce podpůrných posádek se znovu zhostily týmy ve složení Michail Kozelskij-Vladimir Preobraženskij a Anatolij Berezovoj-Michail Lisun. Mise Zudova a Rožděstvenského měla trvat zhruba dva týdny a v první fázi zabydlování Saljutu 5 měla splnit dva důležité body letového programu. Prvním měla být analýza staniční atmosféry, okolo níž stále panovaly jisté pochybnosti poté, co se musela předčasně na Zem vrátit posádka Sojuzu-21, přičemž jako jeden z důvodů svých fyzických a psychických obtíží uváděla dráždivý zápach v interiéru. Druhým, a nutno dodat velmi zajímavým a unikátním bodem měla být kompletní výměna staniční atmosféry. K tomu mělo dojít velmi zjednodušeně řečeno tak, že na jedné straně stanice měli kosmonauti otevřít ventil do okolního prostoru a na druhé straně zase nádrže se stlačeným vzduchem. Krom těchto dvou důležitých položek na Zudova a Rožděstvenského čekala klasická plejáda experimentů a pozorování zejména ve prospěch ozbrojených složek. Ovšem nikdo
Jedním z nejdůležitějších systémů a dost možná tím vůbec nejdůležitějším na palubě pilotovaných kosmických lodí a stanic je elektrický systém. Elektřina v palubní rozvodné síti je jako životodárná krev v lidském organismu – bez ní je sebedůležitější a sebeúžasnější orgán našeho těla odsouzen ke kolapsu. Stejně tak u orbitální stanice jsou bez elektřiny k ničemu systémy zabezpečení životních podmínek, orientační a ovládací systémy, komunikace se Zemí, o dalších systémech a subsystémech nemluvě. Jestliže z nějakého důvodu zkolabuje dodávka elektrické energie, nastává skutečná krize, kterou musí kosmonauti vyřešit co možná nejdříve, jinak bude v ohrožení nejen jejich mise, ale dost možná také jejich životy. Výpadek elektrického systému patří spolu s požárem na palubě k jedné z nejobávanějších situací, jaké mohou během letu nastat. A pokud k němu dojde navíc v „dobře načasovaný“ okamžik, může mít i přes přechodnou povahu dalekosáhlé následky, jak se mohla přesvědčit posádka komplexu Saljut 5/Sojuz-21 v úterý 17. srpna 1976…
Kosmické záření, fenomén dráždící fyziky už svým nepřesným názvem, nepřestává překvapovat ani po více než sto letech od svého objevu. Může totiž dosahovat energií milionkrát vyšších než nejlepší urychlovače částic, které má lidstvo k dispozici. Zdroje těchto obřích energií jsou navíc dosud neznámé. K rozřešení záhady bylo vybudováno několik špičkových fyzikálních zařízení, například observatoř Pierra Augera v Argentině, na výzkumu se však významně podílí i řada kosmických observatoří a v poslední době se uvažuje o vypuštění dalších speciálních detektorů kosmického záření například na palubu Mezinárodní kosmické stanice.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
