sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Evropa uzavřela smlouvu se společností Thales Alenia Space na vývoj digitálního dvojčete zemědělských systémů, které kombinují satelitní data a modelování plodin na podporu udržitelných a klimaticky odolných zemědělských postupů na celém kontinentu.
Technologická a konzultační firma Booz Allen Hamilton představila koncept mega-konstelace družic navržených tak, aby naplnily vizi vládní administrativy na komplexní protiraketový obranný štít na ochranu Spojených států, tzv. Golden Dome.
V prohlášení z 26. března NASA uvedla, že modul Pressurized Cargo Module pro Cygnus, který měl letět s misí NG-22 k ISS, je poškozený a nebude použit pro tuto misi, která měla odstartovat v červnu.
Velitelství Space Systems oznámilo 27. března, že Rocket Lab a Stoke Space se připojí k Blue Origin, SpaceX a United Launch Alliance (ULA) v programu National Security Space Launch (NSSL) Phase 3 Lane 1.
Bílý dům předložil Senátu 24. března nominaci Grega Autryho na pozici finančního ředitele agentury NASA. Autry byl nominován na pozici CFO NASA v červenci 2020, několik měsíců po odchodu Jeffa DeWita. Senát jeho nominaci tehdy neschválil.
Společnost Gravitics oznámila 26. března, že obdržela navýšení strategického financování, neboli STRATFI, ocenění od SpaceWERX, komerční složky Space Force, v hodnotě až 60 milionů dolarů.
Velitelství vesmírných systémů Space Forces oznámilo 26. března, že dokončilo dlouho očekávanou certifikaci rakety Vulcan po analýze dat ze dvou certifikačních startů rakety v lednu a říjnu 2024.
Raketa Dlouhý pochod 3B vynesla ve středu novou družici Tianlian-2 pro sledování dat a přenosovou komunikaci. Tianlian-2 (04) je součástí čínského družicového systému druhé generace na geostacionární oběžné dráze (GEO).
V prohlášení pro SpaceNews koncem 24. března tisková tajemnice NASA Bethany Stevensová potvrdila příspěvek ministerstva vládní efektivity (DOGE), že NASA vypověděla nepotřebné kontrakty za zhruba 420 milionů dolarů.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V rámci programu Voschod byly sice realizovány dva pilotované lety, přičemž oba přinesly další světová prvenství pro SSSR, pro pozorné čtenáře je však nad slunce jasnější, že jádro programu bylo šito horkou jehlou a Voschod nikdy nebyl myšlen coby program s dlouhodobou perspektivou. Lodě 3KV a 3KD byly stále pouhými pasivními kabinami bez možnosti měnit parametry své trajektorie a provádět skutečně plnohodnotná spojení s jinými stroji na oběžné dráze. Velmi omezený vnitřní prostor a absence záchranných prostředků z Voschodu činily velmi riskantní a značně nepohodlný prostředek k pobytu na orbitě. Ovšem vnější okolnosti, zejména neustálá zpoždění uvedení nového stroje 7K „Sojuz“, jež měl být „lodí se vším všudy“, vyvolávaly u vedení OKB-1 i dalších institucí snahy udržovat Voschod při životě za každou cenu. Nápady na to, jakým směrem by se měl program ubírat, byly vskutku zajímavé a, nutno říci, velmi vynalézavé. Pakliže by se ony plány uskutečnily, Sovětský svaz by možná ještě několik měsíců působil dojmem, že je v dobývání vesmíru napřed…
V polovině šedesátých let se pilotovaný kosmický program SSSR ocitl v paradoxní situaci, která připomínala začarovaný kruh. Pro udržení prestiže a relevance bylo nutné plánovat a provádět lety se stále složitějším a náročnějším programem. Tyto lety měly být realizovány v rámci programu Voschod. Jenže současně byl Voschod jen jakýmsi nouzovým řešením, jež bylo doslova ukováno na koleně a zásadní úpravy techniky tak, aby se alespoň zčásti vyrovnala americkému protějšku Gemini, byly prakticky nemožné, protože narážely na časové, ekonomické i technologické limity. Mnohem lépe by se k takovýmto cílům hodila nová loď 7K „Sojuz“, jenže ta trpěla zpožděním při vývoji. Ono zpoždění bylo zčásti zapříčiněno existencí programu Voschod, který Sojuzu odčerpával finance a lidské zdroje. Ovšem zrušit Voschod zase nebylo možné kvůli hrozící nucené přestávce v pilotovaných misích, než bude dokončen Sojuz. Na mysl se vkrádá paralela s románem Josepha Hellera „Hlava 22“. Na jaře 1966 se zdálo, že status quo je jednoznačně dán bez ohledu na to, jestli je rozumné v programu Voschod pokračovat. Prozatím se nenašel nikdo natolik rozhodný, vlivný a současně dost rozumný na to, aby Voschod definitivně zrušil a přesměroval všechny
Příprava zvířecích pasažérů pro kosmickou pouť nebyla nikdy snadná. Velmi důležitou otázkou byl samotný výběr vhodného živočišného druhu, na němž by bylo možné sledovat vliv podmínek, jimž je organismus při letu vystaven. Co se týče zástupců vyšších živočišných druhů, historicky se americký a ruský přístup v tomto ohledu lišil. Zatímco Američané spoléhali hlavně na jedince z řad primátů, Rusové dali zprvu téměř výhradně přednost psům. Podle názoru ruských vědců byli psi lépe vycvičitelní a předvídatelní a obtížná práce s opicemi nevyvážila přínosy, jež se pojily s větší podobností s lidským rodem. Pejsci byli rekrutováni z řad „pouliční směsky“, na ulicích Moskvy byli odchytáváni kandidáti, z nichž mnohé čekaly velmi nepříjemné a často nebezpečné experimenty, na druhé straně však bylo veteránům umožněno dožít v relativním luxusu vivárií IMBP (Institutu medicínsko-biologických problémů), eventuálně v domácnostech některých pracovníků, kteří si pejsky osvojili. Výzkumníci měli zájem výhradně o fenky, kvůli fyziognomii vylučování, povaze a také pro jejich drobnější konstituci, než tomu bývá u samců. Ve druhé polovině roku 1965 se v laboratořích IMBP začalo připravovat několik desítek fenek, které měly prošlapat cestu lidem na cestě ke skutečně dlouhodobým letům…
Je zcela nesporné, že postavou, jež měla klíčový vliv na úvodní fázi závodu o vesmír, byl Sergej Pavlovič Koroljov. Mnozí pracovníci OKB-1 a organizací, které dodávaly komponenty pro stavbu kosmických lodí, družic a raket, jej znali pod přezdívkou „Korol“, tedy „král“. Ta odrážela Koroljovovo příjmení, ale hlavně jeho autoritu a moc v rámci raketo-kosmického průmyslu. A byť zpětně lze říci, že ne všechna jeho rozhodnutí a ideje se ukázaly být šťastnými (viz například superraketa N-1 se zastaralou koncepcí sférických nádrží, jež současně netvořily samotný plášť stroje), bez jeho vize by úvodní fáze soupeření SSSR a USA o dominanci ve vesmírném prostoru probíhala zcela jinak a nejspíše nikoli ve prospěch Sovětů. Po vypuštění první umělé družice byl Nikita Chruščov požádán, aby sdělil jméno hlavního osnovatele tohoto počinu, aby mohla být připravena kandidatura dotyčného na Nobelovu cenu za fyziku. Chruščov tehdy odpověděl, že Sputnik je kolektivním dílem všeho sovětského lidu. Na první pohled v souladu s tehdejší komunistickou doktrínou, toto prohlášení mělo ještě jeden významný důvod – Koroljov byl také strůjcem prvotních úspěchů v oblasti mezikontinentálních balistických raket a velká část jeho působnosti se týkala vojenských
Po přistání Voschodu-2 se mohlo při pohledu zvenčí zdát, že sovětský pilotovaný program se probouzí letargie a opět nabírá na obrátkách. Dvě další prvenství roznítila apetit globální veřejnosti, která si představovala, co asi Sověti předvedou příště, a kdy vlastně ono příště nastane. Základy k pokračování programu Voschod byly položeny hned v prvním výnosu, který projekt posvětil. Konkrétnější plány se začaly objevovat na začátku roku 1965. Program letů, který vzešel z OKB-1, byl poměrně optimistický minimálně co se týká termínů, ovšem ani letová náplň nebyla prosta ambicí. Sergej Koroljov a jeho lidé se rozhodli z Voschodu doslova vyždímat vše, čeho byl tento stroj schopen. Některé aspekty měly být dokonce novátorské. Ovšem při zpětném pohledu lze dojít k názoru, že plán samotný již v sobě skrýval příčinu svého vlastního selhání. Na jaře 1965 však budoucnost pro Voschod nevyhlížela nijak špatně…
Inženýři z jihokalifornské Jet Propulsion Laboratory a firmy AeroVironment dokončili podrobný rozbor posledního letu vrtulníku Ingenuity, ke kterému došlo 18. ledna 2024. Tento rozbor bude publikován za několik týdnů v podobě technické zprávy NASA. Ingenuity, poslaná na Mars jakožto technologický demonstrátor, který má zvládnout maximálně 5 startů během 30 dní, se stal prvním vrtulovým strojem, který létal na jiném kosmickém tělese. Vrtulník fungoval skoro tři roky, provedl 72 letů a uletěl více než 30× delší vzdálenost, než se plánovala. Letem strávil dohromady více než dvě hodiny.
Zdálo by se, že po provedení poměrně riskantní položky v letovém plánu, navíc ve světové premiéře, by si posádka zasloužila trochu oddechu. Pro osazenstvo Voschodu-2, Pavla Běljajeva a Alexeje Leonova, měl znamenat zbytek letu víceméně klidnou jízdu protkanou několika experimenty a pozorováními, následovanou bezproblémovým přistáním v určené oblasti. Na sedmnáctém obletu měla jejich pouť skončit přibližně ve stejných místech jako u předchozích letů a pátrací jednotky byly připraveny posádku velmi záhy po přistání evakuovat do nejbližšího většího města tak, jako tomu dosud vždy bylo. Kosmonauti se po vydatném jídle zabývali astronomickými observacemi, prováděli několik biomedicínských experimentů a snažili se pozorovat a fotografovat zemský povrch. Vše bylo poněkud ztíženo rotací lodi, která se z původní rychlosti zhruba jedna otáčka za 20 sekund postupně stabilizovala na jedné otáčce za 40-45 sekund, nicméně ani tak nebylo jednoduché hledat detaily na Zemi. Leonovovi se přesto podařilo postřehnout vojenské letiště na území USA. Ráno 19. března se pak Běljajevovi podařilo několik sekund sledovat neznámou družici. Ovšem i tato malá dílčí pozitiva překrylo cosi, co se odehrávalo v útrobách kabiny a co hrozilo změnit doposud úspěšně probíhající misi v pohřební
Březen 1965 byl na Bajkonuru velmi rušný. Sedmého startoval „Kosmos-59“, ve skutečnosti rozvědná družice řady Zenit-4. Ta byla využita jako nouzový demonstrátor vlastností kabiny s přírubou přechodové komory při průletu atmosférou poté, co dedikovaný stroj „Kosmos-57“ vinou pozemní obsluhy skončil explozí přímo na oběžné dráze. Ukázalo se, že jediným důsledkem přítomnosti kulaté příruby je rotace v rozmezí 40° až 100°/s, což bylo naprosto pohodlně v limitech, které by měl lidský organismus zvládnout. Pouhých pět dní poté, 12. března, pak proběhl start sondy k Měsíci. Automatická stanice Je-6 No9 měla provést měkké přistání na povrchu našeho přirozeného souputníka. Bohužel se však nedostala ani z prozatímní oběžné dráhy kolem Země. Čtvrtý stupeň, který měl stroj vyvázat ze zemské orbity a nasměrovat jej k Měsíci, se díky závadě v elektrickém systému nezažehnul. Sestava dostala nicneříkající název „Kosmos-60“ a zanikla v atmosféře pět dní po svém vzletu. Start lunární sondy z pozorovacího stanoviště na kosmodromu sledovali i kosmonauti. Podívaná byla mírně zkalena počasím, kdy oblaka nacucaná deštěm klesla skoro až k raketě stojící na rampě, i tak to však musel být zajímavý pocit. Pavel Běljajev a Alexej Leonov totiž věděli,
U letu prvního trojmístného Voschodu 3KV probíhaly velké zákulisní tahanice a rošády ohledně zařazení civilních kandidátů na soupisku posádek. Animozita mezi vojáky a civily zde vyplula na povrch velmi zřetelně a velmi nepěkně. Naproti tomu u letu dvoumístné lodi 3KD, jehož součástí měl být také výstup jednoho z kosmonautů do volného prostoru, žádné spory podobného druhu nepanovaly. Každému muselo být navýsost jasné, že pouze fyzicky extrémně dobře připravení profesionálové si dokáží s tímto úkolem poradit a podstoupit všechna rizika, která se s tímto krokem pojila. Pro program Voschod bylo v březnu 1964 vybráno devět členů oddílu kosmonautů Vzdušných sil, aby mohla začít příprava k letům vícemístných lodí. Během několika týdnů se nicméně složení skupiny těch, kteří nebyli vytipováni pro vřazení do tříčlenných posádek pro první let, znatelně změnilo a ztenčilo. Někteří byli přeřazeni do jiných programů, jiní zase měli „tu smůlu“, že se do vesmíru již podívali a proto bylo rozhodnuto neriskovat jejich životy. Nakonec ve skupině nezařazených zbyli pouze čtyři kandidáti, a ti mohli začít výcvik v rámci programu „Vychod“. Jenže sotva jejich specifický výcvik pro tuto misi mohl začít, hned zase skončil.
Sověti si od počátku věku praktické kosmonautiky velmi dobře hlídali svého úhlavního soka, Spojené státy. V tomto ohledu měli úkol velmi usnadněn faktem, že USA svůj pilotovaný program vystavily očím veřejnosti. Proto když v červenci 1964 proběhla tisková konference ohledně složení posádky mise Gemini GT-4, na rozdíl od amerických žurnalistů zcela jistě zbystřil nejeden ruský kosmický analytik. Z úst představitelů NASA totiž zazněla zmínka o tom, že součástí mise bude také výstup do volného prostoru, tedy lépe řečeno – zatím měl být pouze otevřen příklop a astronaut se měl vysunout po pás ven z lodi. I to však stačilo, aby dostal projekt „Vychod“ další impulz, jenž mu přidal na naléhavosti. A jestliže předtím osazenstvo kanceláře OKB-1 dokázalo v rekordním čase upravit jednomístnou loď Vostok na vícemístný stroj, nyní byl čas na stejně hektické přípravy na výstup sovětského občana do volného prostoru. Samozřejmě pokud možno nikoli jen povysunutí mimo přechodovou komoru a, samozřejmě, ideálně předtím, než palmu vítězství uzmou Američané…
