sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost LeoLabs získala od amerických Vesmírných sil kontrakt v hodnotě 20,68 milionu dolarů na dodání upravené verze svého přenosného radaru Scout a předvedení této technologie pro obrannou misi, která jde nad rámec jejího dosavadního využití pro sledování družic a kosmického odpadu na oběžné dráze.
Výrobce malých družic a poskytovatel služeb pro kosmické mise Blue Canyon Technologies, který je součástí divize Raytheon společnosti RTX (NYSE: RTX), představil svůj nejnovější subsystém pro kosmická zařízení s názvem FleXbus. Jedná se o připravenou a letově ověřenou sadu komponentů, včetně špičkového subsystému FleXcore.
Japonský startup Sarmony zaměřený na radarové snímkování podepsal dohodu o vynesení své první demonstrační družice na raketě Kairos společnosti Space One.
Společnost Spire Global získala od NOAA kontrakt v hodnotě 28 milionů dolarů na vývoj a letovou kvalifikaci družice a hyperspektrálního mikrovlnného sondovacího přístroje pro operativní předpověď počasí.
Pentagon rozšiřuje využívání družicové sítě Starshield společnosti SpaceX na palubě vojenských letounů. Firmě přidělil novou smlouvu na poskytování služeb pro celou flotilu, která ukazuje, jak je tento systém postupně integrován napříč americkými leteckými flotilami.
Společnosti Phi Earth Technologies a australská firma zaměřená na zpravodajství o Zemi, LatConnect 60 (LC60), oznámily strategické partnerství, jehož cílem je překlenout mezeru v propojení družicového pozorování Země s ověřenými informacemi přímo z terénu pro projekty zaměřené na přírodě blízká řešení.
Tým NASA a průmyslových partnerů připravuje pokračování mise cubesatu k Měsíci. Vyvíjí dvojici malých družic, které budou na Měsíci testovat přiblížení a operace v těsné blízkosti jiného kosmického tělesa.
Společnost Redwire bude na základě licenční smlouvy s lucemburskou společností Edge Aerospace vyrábět jednotky pro zpracování dat a síťové přepínače. Firmy to oznámily 25. srpna na konferenci Small Satellite Conference.
Impulse Space zvýší frekvenci svých společných (rideshare) misí na geostacionární oběžnou dráhu, přičemž jako důvod uvádí silnou komerční poptávku.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Prvními živočichy, kteří nahlédli za mezinárodně uznávanou hranici atmosféry, byly drobounké mušky Drosophila melanogaster– octomilky. Jejich suborbitální let ze základny White Sands na trofejní raketě V-2 v únoru 1947 byl prvním, rozhodně ne však posledním svého druhu. Jak Američané, tak Sověti postupně začali posílat do vesmíru na krátké návštěvy opice, psy, králíky, myši a další pokusná zvířata. Pokaždé se však jednalo o lety v řádu minut. Až 3. listopad 1957 přinesl změnu: první živá bytost zamířila na orbitální dráhu. Ubohá fenka Kudrjavka (oficiálně známější pod jménem Lajka) si však neměla své slávy užívat příliš dlouho. Dnes již víme, že uhynula několik hodin po startu v důsledku přehřátí organismu. Ani v případě, že by vše fungovalo tak, jak bylo naplánováno, Lajku by nečekalo nic dobrého. Tehdejší technologie neumožňovala návrat umělé družice zpět do atmosféry. Od okamžiku, kdy se nosná raketa odpoutala od rampy, byl Lajčin osud zpečetěn. Bylo však jasné, že dříve nebo později bude problém návratu nutno vyřešit, protože na řadu měl nevyhnutelně přijít také let s člověkem
Asi málokdo si dokáže představit, pod jak velkým tlakem pracovali muži a ženy, kteří připravovali první lety pilotovaných kosmických lodí, a je lhostejné, na čí straně tito často bezejmenní hrdinové byli. Jak SSSR, tak USA chtěli mít svého člověka ve vesmíru co nejdříve. Zatímco Spojené státy tak činily naprosto otevřeně a tím pádem pod ostřížím zrakem médií a potažmo veřejnosti, Sověti svůj program provozovali skrytě. To ovšem neznamená, že by jejich práce byla lehčí. Tlak na ně byl vyvíjen, nikoli ovšem ze stran veřejnosti, nýbrž ze strany vedení státu. K tomu paradoxně připočtěme otevřené informování Američanů o jejich vlastním programu, které nenechávalo nikoho na pochybách, že NASA neotálí ani minutu, a v neposlední řadě tady byl neustále ubíhající čas. Ne, Sergej Koroljov a jeho lidé si rozhodně neužívali klidného spánku. Věděli, že každý den se počítá a každé škobrtnutí může znamenat fatální ztrátu vůči rivalovi. Proto občas bylo třeba učinit více či méně riskantní rozhodnutí. Někdy tato rozhodnutí přinesla prohru, jindy zase triumf…
Na jaře 1960 se dala do pohybu mašinérie letových zkoušek lodí, jejichž jedna varianta měla posléze dopravit na oběžnou dráhu člověka. Překotné tempo vývoje znamenalo, že se mnoho věcí a procesů dělo současně, byrokracie protentokrát v mnoha případech šla stranou a mnohdy se papírově potvrzovalo to, co již dávno existovalo ve fyzické formě. Na konci dubna 1960 kosmodrom, jehož jméno v té době ještě neznělo „Bajkonur“, přivítal první stroj programu Vostok. Zjednodušený exemplář 1KP No1 měl za úkol vyzkoušet funkci základních prvků lodě. Jeho tvůrci chtěli potvrdit své premisy ohledně orientačního systému, telemetrie, radiového spojení, ovládacího systému a v neposlední řadě také brzdicího motoru TDU. Lodě 1KP nebyly vybaveny tepelnými štíty, proto byla letenka pro tento stroj jednosměrná, při vstupu do atmosféry se návratová kabina měla rozpadnout a shořet stejně jako přístrojový úsek, u něhož se s tímto průběhem počítalo pro všechny varianty lodí Vostok. Napětí na kosmodromu bylo hmatatelné – čas běžel a všichni si velmi dobře uvědomovali, že závod se Spojenými státy o vyslání prvního člověka do vesmíru mohl
Let člověka do vesmíru se z dnešního hlediska jeví jako zcela logický a přirozený směr, kterým se praktická kosmonautika krátce po svém zrodu vydala. Pobyt člověka v kosmickém prostoru byl jedním z hlavních, ne-li přímo hlavním cílem obou soupeřících stran, jimiž byl Sovětský svaz a Spojené státy. Tento pohled ovšem s sebou nese jistou míru zjednodušení a trpí ideálním nadhledem, kdy se s odstupem času a při znalosti událostí tak, jak tehdy probíhaly, zdá být realizovaný směr vývoje jediným možným. Tak to ovšem nebylo ani na jedné straně. Jak Američané, tak Sověti museli o existenci pilotovaného programu hned od počátku bojovat a rozvoj pilotované kosmonautiky nebyl ani zdaleka tak samozřejmou věcí, jakou se nám dnes zdá být. V případě Koroljovovy kanceláře OKB-1, která se pilotovanými lety neformálně zabývala již dlouho předtím, než se na obzoru objevil program známý později jako Vostok, muselo vedení čelit nejen opozici zvenčí, ale také opozici z vlastních řad. Síly OKB-1 totiž byly v té době pod návalem nejrůznějších projektů napnuté téměř až na limit.
V průběhu roku 1957-1958 se začal v rámci devátého oddílu OKB-1 formovat kolektiv, který je „podepsán“ pod zhmotněním první pilotované kosmické lodi. Na samém vrcholku pyramidy stál Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér a šéf kanceláře OKB-1. Práce na objektech vynášených raketami byly realizovány v oddílu číslo 9, který byl v kompetenci svého vedoucího, Michaila Klavdijeviče Tichonravova. A konečně, v oddílu 9 byl ustaven sektor číslo 2, který se zabýval hypotetickými projekty aparátů, v jejichž útrobách se měl do vesmíru podívat člověk, zatím pouze v podobě ideových návrhů, které se mohou, ale také nemusí dočkat realizace. Sektor měl na starosti N. P. Bělousov. V prosinci 1957 přešla právě do tohoto sektoru nová posila v osobě Konstantina Petroviče Feoktistova. Ten přišel z „dělostřeleckého“ institutu NII-4, kde se zabýval otázkami výpočtu trajektorie rakety R-7 v roli jaderného nosiče. Už předtím do devátého oddílu z NII-4 dorazil další „perspektivní kádr“, Gleb Maximov. Na konci roku si Tichonravov oba muže pozval k sobě a dal jim na výběr: jeden z nich se měl nadále zabývat projekty bezpilotních družic, druhý pak projekty pilotovaných
Od dob, co je člověk člověkem, v každé generaci se najde mnoho takových, kteří neustále otáčejí hlavu vzhůru k hvězdnému nebi a představují si, jaké je to asi tam, za hranicí zemské atmosféry. Cesty vesmírem byly po stovky let jen bláznivým snem excentriků, milovníků fantastiky a vizionářů, jejichž čas se zdál být v nedohlednu. Dvacáté století však s sebou přineslo překotný rozvoj technologií všeho druhu a náhle se myšlenka na kosmický let člověka nezdála být tak bláznivou. Stále více bylo jasné, že otázka nezní, zda se tak stane, ale kdy se tak stane. Po skončení 2. světové války se dvě nezpochybnitelné velmoci – USA a SSSR – zaměřily i tímto směrem. Vypuštění první umělé družice Země v říjnu 1957 se stalo bodem zlomu. Nyní již mezi oběma státy otevřeně probíhal urputný závod o to, kdo vyšle svého občana do vesmíru. Vedoucí představitelé obou stran měli samozřejmě na zřeteli technologický a vědecký přínos takovéhoto podniku, v prvé řadě však měl být let prvního člověka jakousi validací daného socioekonomického zřízení. Pakliže by byl první ve vesmíru
Ať už se s tím smiřujeme lehce, nebo nikoli, faktem je, že náš svět postupně opouštějí tváře, které jsou nerozlučně spjaty s počátky cest člověka do vesmíru. Je to přirozené a nelze to změnit, přesto například v případě amerických astronautů již nezbývá mnoho těch, kdo by pamatovali pionýrské doby pronikání člověka do kosmického prostoru. Z programu Mercury již nezůstal žádný astronaut, těch, kteří létali v Gemini zbývalo do minulého týdne jen šest a astronautů z dob Apolla bychom ještě minulý týden napočítali pouhých třináct. Od té doby se ale tato statistika opět o něco změnila, na poslední let nastoupil veterán Gemini a Apolla, muž, který se prosadil nejen jako testovací pilot a astronaut, ale také jako manažer lunárního programu Apollo v letech 1969-72. Řady těch, kteří tenkrát „byli u toho“, opustil legendární Jim McDivitt…
Mezi běžnými smrtelníky existuje velmi exkluzivní skupina jedinců, kteří opustili naši rodnou planetu a alespoň na chvíli pobývala nad oficiální hranicí vesmírného prostoru, již tvoří Kármánova linie ve výšce 100 kilometrů. Od roku 1961 do dnešních dnů cestu mimo atmosféru podniklo jen necelých šest stovek mužů a žen. Ovšem i v rámci tohoto exkluzivního klubu se najde ještě užší skupinka těch, kteří v rámci kosmických letů vykonali něco výjimečného. A jedním z takových počinů je extrémně dlouhá délka letu. Jedná se možná o nejdůležitější rekord vůbec, vzhledem k tomu, že lidstvo se (sice pomalu, ale jistě) chystá prostřednictvím několika odvážlivců opustit naši odvěkou kolébku a zamířit k naší sousední planetě – Marsu. Cesta tam a zpět bude trvat velmi dlouho, a proto jsou poznatky ohledně chování lidského organismu v prostředí, ke kterému nebyl původně stvořen, neocenitelné a naprosto klíčové. Zatím jsme v tomto ohledu učinili jen pár opatrných krůčků, přesto má lidstvo díky několika odvážlivcům již alespoň rámcově přehled o tom, co s člověkem udělá roční pobyt na kosmickém plavidle. Nepřetržitý pobyt o trvání jeden rok (tedy celých 365 dní)
Není snadné být fanouškem kosmonautiky, který se o tento obor začal zajímat v osmdesátých letech. Autor nemá na mysli fakt, že propásl slavné lunární expedice a vůbec celou éru pionýrských výprav za hranice naší atmosféry. Jde spíše o to, že osobnosti, ke kterým coby dítko vzhlížel, pomalu a nevyhnutelně, jedna po druhé, nastupují na cestu bez návratu. A až při pohledu na data narození dotyčných si člověk uvědomí, že to už dávno nebyli ti muži a ženy v plné síle, jak si zvykl je vídat na fotografiích, filmových záznamech a poštovních známkách. Minulý týden tento svět opustila právě jedna taková osobnost. Muž, který byl sice kontroverzní a podle všeho kolem sebe vyzařoval auru velmi přísné, despotické autority, na druhou stranu muž schopný, vysoce profesionální. Valerij Rjumin byl bezpochyby člověkem, který v kosmonautice zanechal nesmazatelnou stopu nejen coby participant čtyř kosmických letů, ale i jako důležitá figura zákulisního dění v ruském kosmickém průmyslu…
Program Almaz v průběhu své existence dokázal na světlo světa (a na rýsovací prkna) přivést několik velmi zajímavých strojů. Ovšem paradoxně největší úspěch slavily ty, jejichž hvězdná hodina nastala až po ukončení programu a potom, co ostatky jeho osnovatele spočinuly na moskevském Novoděvičím hřbitově. Ač si Vladimir Čeloměj původně kreslil pro své stanice a transportní lodě zářivou a optimistickou budoucnost, již za svého života musel přihlížet tomu, jak byly všechny jeho plány postupně vykořeňovány, drancovány a přeměněny v prach. O to více by byl asi překvapen, že stroj původem právě z jeho konstrukční kanceláře se přeci jen nakonec, přes všechna protivenství osudu a nepřátel, ocitl v epicentru největšího a nejdražšího kosmického projektu v dosavadní historii. A fakt, že tento stroj nadále spolehlivě slouží, byť se na něm již podepisuje čas, je až neuvěřitelný. Ani tento stroj však neměl být posledním pohrobkem Almazu, který zavítal na oběžnou dráhu. Nemluvě o dalších plánech, které sice nebyly naplněny, nicméně dokazovaly jasnozřivost a erudici konstruktérů CKBM a Chruničeva…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
