sociální sítě
Přímé přenosy
Načítám data o přenosech…
krátké zprávy
Společnost Verde Technologies se obrací na vesmírné platformy s cílem komercializovat solární panely na bázi perovskitu. Zpočátku se zaměřuje na střechy domů v naději, že tento tenkovrstvý materiál může pomoci napájet orbitální datová centra a další velké konstelace.
Čtvrteční start servisní robotické družice LINK společnosti Katalyst na raketě Pegasus XL firmy Northrop Grumman byl odložen. Po vzletu letounu L-1011 došlo k problému s nosnou raketou, jenž dočasně zabránil pozemním týmům v jejím vypuštění. Termín dalšího pokusu o start této mise bude stanoven poté, co týmy vyhodnotí data z dnešního neúspěšného pokusu.
Federální komunikační komise (FKK) bude 22. července hlasovat o nařízení, které má přepracovat proces podávání žádostí o povolení provozu družic a vytvořit tak licenční linku, jež bude udržovat krok se stále rozsáhlejšími a složitějšími plány na konstelace družic.
Pět měsíců starý startup Orbital požádal Federální komunikační komisi o povolení k nasazení až 100 000 družic pro datová centra s cílem přinést z vesmíru 10 gigawattů výpočetního výkonu k uspokojení rostoucí poptávky po umělé inteligenci.
Společnosti SSC Space a Firefly stanovily cíl pro první orbitální start z vesmírného střediska Esrange do roku 2028, přičemž klíčové infrastrukturní a regulační prvky začínají být zavedeny.
Společnost Vast, která se zabývá vývojem komerčních vesmírných stanic, jmenovala bývalého prezidenta a generálního ředitele společnosti The Aerospace Corp. svým poradcem, a to v době, kdy společnost čeká na další fázi klíčového programu NASA.
Americké vesmírné síly zavedly do operačního provozu nový mobilní systém rušení družic, který je schopen dočasně narušit komunikaci protivníka.
NASA vybrala tři společnosti, které dodají čtyři robotické přistávací moduly v hodnotě téměř 600 milionů dolarů pro mise na Měsíci. Pro mise plánované na konec roku 2028 vybrali společnosti Astrobotic Technology, Firefly Aerospace a Intuitive Machines.
Čína zakládá průmyslovou alianci VLEO, satelity demonstrují trvalý provoz na nízké oběžné dráze
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Elitní šestice prvního sovětského oddílu kosmonautů se na začátku léta dostala do kolotoče intenzivního výcviku, který byl prokládán lékařskými testy a prověrkami. Gagarin, Něljubov, Bykovskij, Titov, Popovič a Nikolajev byli zasvěcováni do tajemství konstrukce lodi 3KA a pod vedením instruktora Marka Gallaje se seznamovali se situacemi, které je mohly během letu potkat. Kosmonauti byli skutečně v jednom kole a jejich manželky si jich příliš neužily. Součástí výcviku byly i simulace na trenažéru kabiny Vostok, který byl instalován ve druhém patře LII (Leteckého výzkumného institutu M. M. Gromova). Jak již bylo řečeno v jednom z předchozích dílů seriálu, trenažér byl instalován poté, co bylo pro jeho umístění v laboratoři číslo 47 LII nutné vybourat otvor ve vnější zdi. Trenažér to byl z dnešního pohledu poměrně rudimentární, nicméně již tehdy nechyběla projekce hvězdného nebe a zjednodušeného obrazu Země v iluminátorech. Vybavení kabiny se téměř nelišilo od skutečných lodí 3KA a kosmonauti tak mohli prožívat na tu dobu poměrně věrnou iluzi skutečného letu. Nácviky probíhaly v jistém smyslu skupinově, šestice vždy byla v laboratoři společně, přičemž jeden z kosmonautů
Středisko přípravy kosmonautů J. A. Gagarina je dnes respektovanou organizací, jednou z mála svého druhu na světě. Od počátku šedesátých let minulého století se specializuje, jak název napovídá, na všestrannou přípravu kosmonautů na jejich neobvyklou práci. Středisko bylo založeno, ještě coby anonymní vojenský útvar 26266, vládním nařízením ze dne 11. ledna 1960. Velitelem nově zřízené organizace se stal vojenský lékař Jevgenij Karpov, který měl zprvu k ruce 250-členný ansámbl. V té době ještě vlastně nikdo nevěděl, jakým způsobem by měl výcvik probíhat a vše se tvořilo za provozu. Ke cti zúčastněných nutno podotknout, že koncepce, kterou Karpov a spol. zavedli, se osvědčila a kosmonauti byli na své první pionýrské mise připraveni velmi dobře. Dvacítka mladých mužů byla podrobena všestranné přípravě, která zahrnovala teoretické i praktické předměty a také speciální testy na nejrůznějších „mučících nástrojích“…
Start druhé lodi 3KA měl být poslední generální zkouškou před letem člověka. Také tento Vostok měl kopírovat naplánovaný program letu s lidskou posádkou, tedy provést jeden oblet Země a přistát v zadané oblasti severovýchodně od Volgogradu. Na palubě měl opět zaujmout místo „Ivan Ivanovič“, antropometrická figurína simulující rozložení hmoty lidského těla. A opět s ním měl na oběžnou dráhu zamířit pejsek umístěný ve speciálním kontejneru, který při přistání zůstával v návratové kabině. Pokud by tento let dopadl ke všeobecné spokojenosti, do dalšího stroje už by se měl posadit člověk. Není divu, že start lodi 3KA No2 byl velmi ostře sledován, tím spíše, že tentokrát již měly všechny systémy bez výjimky odpovídat verzím, které měly zajišťovat pilotovaný let. A pokud mluvíme o velmi ostře sledovaném startu, nejedná se pouze o planou frázi. Na kosmodrom totiž právě kvůli sledování vzletu lodi 3KA No2 dorazili ti, jichž se celé dění dotýkalo zcela bezprostředně. Na vědeckovýzkumný polygon číslo pět měli poprvé zavítat mladí muži, z jejichž středu měl být vybrán ten, jehož start měl
Po posledním letovém testu lodi 1K v prosinci 1960, který neplánovaně prokázal funkčnost záchranného systému, bylo možné začít pracovat na kompletaci lodí verze 3KA, tedy té verze, která na orbitální dráhu poveze lidskou bytost. V jedné z hal OKB-1 se začaly ve druhé polovině prosince zhmotňovat lodě, které se podobaly těm, které do vesmíru vozily pejsky a další drobnou havěť, přesto však byly v některých ohledech odlišné. V dnešní terminologii bychom mohli říci – byly v plné výbavě. Byl na nich instalován systém zabezpečení životních podmínek, kompletní systém radiospojení, zkrátka všechno tak, jak to mělo být pro lety s lidmi. Loď byla dokonce osazena i katapultovacím křeslem a připraven byl i pasažér. Nejednalo se však o jednoho z dvaceti vybraných mladých stíhacích pilotů, ani o některého z mužů, které později milovníci konspiračních teorií pasovali do role nešťastných kosmonautů, kteří za svou pionýrskou cestu do vesmíru zaplatili životem. Jméno dotyčného pasažéra znělo „Ivan Ivanovič“ a přestože se to v něm hemžilo životem, on sám byl navýsost neživý…
Lodě projektu Vostok byly od počátku koncipovány jako dvoudílné. Jednu část měla tvořit návratová kabina, jež měla obsahovat vše důležité pro pobyt pokusných zvířat, kosmonauta nebo špionážní fotoaparatury. Druhým dílkem skládačky pak byl přístrojový úsek. V něm měly být soustředěny komponenty a agregáty nutné pro fungování lodě na oběžné dráze. Zřejmě tím nejdůležitějším, co přístrojový úsek obsahoval, byl brzdicí motor. Bez něj by se loď teoreticky nemohla dostat z oběžné dráhy do atmosféry (byť, jak ještě uvidíme, řešení pro případ selhání motoru se našlo). V prvních náčrtech lodě se přístrojový úsek nacházel vzhledem k návratové kabině vepředu, nakonec se ale dostala do popředí koncepce, která počítala s umístěním přístrojového úseku za kabinou. Velmi přísné požadavky na objem a hmotnost jednotlivých systémů hnaly konstruktéry na hranu tehdejších možností. Jak vzpomínal pozdější kosmonaut Oleg Makarov, který jako mladičký inženýr OKB-1 pracoval právě na projekci přístrojového úseku a rozmístění aparatur v jeho útrobách, nebyla to zdaleka jednoduchá práce a podoba tělesa, které pomáhalo tvořit ikonický vzhled první pilotované lodi světa, se několikrát měnila…
Zatímco se budoucí kosmonauti seznamovali s do té doby arkánními vědami a brousili své znalosti o nebeské mechanice, hvězdné navigaci a technice, do které byl zatím zasvěcen pouze omezený okruh lidí, rychlost nabíral také program Vostok samotný. Poté, co v prosinci 1960 proběhly dva poslední starty staré specifikace 1K, na obzoru již byly letové testy stroje ve variantě, v níž měl nést na orbitální dráhu člověka. Loď 3KA, zjednodušená verze původně zamýšlené verze 3K, měla být podle pokynů hlavního konstruktéra vyzkoušena minimálně dvakrát s využitím stejného programu letu, jaký měl být proveden u první pilotované mise. Podle Koroljova teprve až poté, co minimálně dva lety lodí 3KA dopadnou bez výhrady úspěšně, bude rozumné posadit do kabiny lidskou bytost. Po ne zcela úspěšném průběhu letových zkoušek první verze Vostoků nyní Koroljov po svých lidech a po subdodavatelích žádal techniku, která bude spolehlivá a bezpečná a zajistí snížení míry rizika na tehdy přijatelnou úroveň. Jak ale vlastně vypadal stroj, který měl zajistit první let člověka a navždy vejít do historie lidstva?
Dnes, když jsou lety do vesmíru čímsi stejně samozřejmým jako spousta jiných lidských činností, mnoho lidí vlastně ani pořádně nenapadne zamyslet se, z jakých skupin lidí se etablují kosmonauti. Vždyť je to přeci jasné: do vesmíru míří zejména zástupci pilotů a ve stále větší míře vědci ponejvíce z přírodovědných oborů. Ale na konci padesátých let minulého století, když před Sovětským svazem i Spojenými státy stál úkol vybrat jedince, kteří učiní krok do naprostého neznáma, nebyla pro výběrové komise věc ani zdaleka takto jednoduchá. Na sovětské straně se zprvu uvažovalo o výběru z různých profesí. V úvahu připadali letci, potápěči, příslušníci raketových vojsk, navrhováni byli také zástupci automobilových závodníků nebo cirkusových akrobatů. Nároky byly různorodé. Krom dokonalého zdraví měli mít tito muži (o ženách se vůbec neuvažovalo) zkušenosti s prací v dynamickém a náročném prostředí, měli být uvyklí zrychlením v různých směrech, měli by mít zkušenost se stavem hypoxie, změn tlaku a co hlavního – měli by oplývat bleskovými reflexy a samostatným bystrým úsudkem. Byť se tato poslední charakteristika ohledně samostatného úsudku ukázala v rámci sovětské
Typické tajnůstkářství, se kterým sovětská strana přistupovala ke svému kosmickému programu, bylo v ostrém kontrastu k americké otevřenosti. Přestože historie ukázala, že druhý zmíněný přístup je v dlouhodobém pohledu správný, zpočátku přinášelo urputné zatajování všeho a všech Sovětům jistou výhodu. Zvenčí se zdálo, že jejich technika je téměř bezchybná a zatímco americké stroje vybuchovaly a selhávaly v přímém přenosu, sovětské sdělovací prostředky přinášely výlučně povzbudivé zprávy o dalším úspěchu domácí techniky. Část tohoto tajnůstkářství lze přičíst faktu, že pro kosmický program byly využívány stroje vojenské povahy, nadto relativně nové, například nosič R-7. Totéž bylo možné říci i o lodích Vostok. Jak si možná vážený čtenář pamatuje, jejich vznik byl umožněn duálním využitím základní platformy – mimo letů s lidskou posádkou byly jiné varianty zamýšleny pro fotorozvědku. Z tohoto důvodu měli Sověti tendenci tajit dokonce i hrubou podobu lodi, o detailech konstrukce ani nemluvě. Pokud lety dopadaly tak, jak dopadnout měly, eventuálně pokud selhání vyústilo v dopad na území SSSR, vše bylo z tohoto hlediska v pořádku. Jenže co se stane, když návratová kabina přistane „na cizím dvorku“?
V létě 1960 byl optimismus vedoucích pracovníků sovětského kosmického programu téměř bezbřehý. V srpnu se podařilo poprvé úspěšně vrátit z orbitální dráhy živé bytosti – pejsky Bělku a Strelku plus další drobné osazenstvo lodě 1KNo2. Hlavní konstruktér OKB-1 Koroljov, „hlavní teoretik kosmonautiky“ Mstislav Keldyš, stejně jako předseda vojensko-průmyslové komise při Ústředním výboru KSSS a další se snažili kout železo, dokud bylo žhavé. Ještě v září 1960 předložili Ústřednímu výboru nástin dalších kroků směřujících k letu člověka do vesmíru. V něm jsou předvídány jeden až dva bezpilotní starty lodí 1K (Vostok-1, jak jsou v dokumentu i jinde označovány) v říjnu a listopadu, následovat měly ještě během listopadu dva taktéž bezpilotní starty varianty lodi určené pro lidskou posádku, a konečně v listopadu nebo prosinci měl přijít na řadu let s člověkem na palubě. Dokument podepsaný šestnácti nejdůležitějšími figurami tehdejší sovětské kosmonautiky byl členy Ústředního výboru vzat na vědomí a 11. října vyšlo ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů číslo 1110-462, které ony kroky oficiálně posvěcuje a zavazuje výše zmíněné, aby je v daných termínech uskutečnili. Jak ale vážený čtenář zajisté ví
Prvními živočichy, kteří nahlédli za mezinárodně uznávanou hranici atmosféry, byly drobounké mušky Drosophila melanogaster– octomilky. Jejich suborbitální let ze základny White Sands na trofejní raketě V-2 v únoru 1947 byl prvním, rozhodně ne však posledním svého druhu. Jak Američané, tak Sověti postupně začali posílat do vesmíru na krátké návštěvy opice, psy, králíky, myši a další pokusná zvířata. Pokaždé se však jednalo o lety v řádu minut. Až 3. listopad 1957 přinesl změnu: první živá bytost zamířila na orbitální dráhu. Ubohá fenka Kudrjavka (oficiálně známější pod jménem Lajka) si však neměla své slávy užívat příliš dlouho. Dnes již víme, že uhynula několik hodin po startu v důsledku přehřátí organismu. Ani v případě, že by vše fungovalo tak, jak bylo naplánováno, Lajku by nečekalo nic dobrého. Tehdejší technologie neumožňovala návrat umělé družice zpět do atmosféry. Od okamžiku, kdy se nosná raketa odpoutala od rampy, byl Lajčin osud zpečetěn. Bylo však jasné, že dříve nebo později bude problém návratu nutno vyřešit, protože na řadu měl nevyhnutelně přijít také let s člověkem
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
