BentoBox
Společnosti Atmos Space Cargo a Space Cargo Unlimited oznámily 3. prosince, že budou spolupracovat na sérii sedmi misí zařízení BentoBox, které ponese mikrogravitační náklad na oběžné dráze a poté jej vrátí na Zemi.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnosti Atmos Space Cargo a Space Cargo Unlimited oznámily 3. prosince, že budou spolupracovat na sérii sedmi misí zařízení BentoBox, které ponese mikrogravitační náklad na oběžné dráze a poté jej vrátí na Zemi.
Z kosmodromu Si-čchang odstartovala raketa CZ-3B ve verzi s vylepšeným prvním stupněm a pomocnými urychlovacími motory. Na oběžnou dráhu dopravila vojenskou družici TJS 13. Družice bude sloužit k telekomunikaci a také ke sběru zpravodajských informací.
Společnost Varda Space Industries získala od Výzkumné laboratoře amerického letectva kontrakt na 48 milionů dolarů na testování vojenského nákladu na palubě návratové kapsle Varda W-Series.
BepiColombo, evropsko-japonská sonda, proletěla při svém pátém průletu 37 630 km od povrchu Merkuru. Poprvé bylo využito infračerveného spektrometru a radiometru MERTIS.
Čína vypustila z kosmodromu Wen-čchang raketu CZ-12. Jednalo se o její premiérový start. Na nízkou oběžnou dráhu byly dopraveny testovací komunikační družice.
Indie představila podrobnější plán stavby své kosmické stanice BAS (Bháratíja Antarikša Stéšan). S vynesením prvního modulu se počítá v roce 2028 a stanice by měla být dokončena v roce 2034.
Společnost Lockheed Martin oznámila, že dokončila kritické testy prototypu lunárního vertikálního solárního pole, které demonstruje potenciál technologie pro provoz v prostředí jižního pólu Měsíce. Panely vznikají v rámci programu Lunar Vertical Solar Array Technology.
Andrius Kubilius, nový komisař Evropské unie odpovědný za vesmír, uvedl, že se zaměří na zlepšení evropské konkurenceschopnosti a bezpečnosti ve vesmíru, včetně schválení dlouho odkládaného vesmírného zákona.
Agentura ESA a společnost OpenCosmos formálně podepsali smlouvu na vývoj mise NanoMagSat během ESA Earth Observation Commercialization Forum. Smlouva v hodnotě 34,6 milionů eur pokrývá vývoj, vypuštění a uvedení družic do provozu.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V létě 1960 byl optimismus vedoucích pracovníků sovětského kosmického programu téměř bezbřehý. V srpnu se podařilo poprvé úspěšně vrátit z orbitální dráhy živé bytosti – pejsky Bělku a Strelku plus další drobné osazenstvo lodě 1KNo2. Hlavní konstruktér OKB-1 Koroljov, „hlavní teoretik kosmonautiky“ Mstislav Keldyš, stejně jako předseda vojensko-průmyslové komise při Ústředním výboru KSSS a další se snažili kout železo, dokud bylo žhavé. Ještě v září 1960 předložili Ústřednímu výboru nástin dalších kroků směřujících k letu člověka do vesmíru. V něm jsou předvídány jeden až dva bezpilotní starty lodí 1K (Vostok-1, jak jsou v dokumentu i jinde označovány) v říjnu a listopadu, následovat měly ještě během listopadu dva taktéž bezpilotní starty varianty lodi určené pro lidskou posádku, a konečně v listopadu nebo prosinci měl přijít na řadu let s člověkem na palubě. Dokument podepsaný šestnácti nejdůležitějšími figurami tehdejší sovětské kosmonautiky byl členy Ústředního výboru vzat na vědomí a 11. října vyšlo ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů číslo 1110-462, které ony kroky oficiálně posvěcuje a zavazuje výše zmíněné, aby je v daných termínech uskutečnili. Jak ale vážený čtenář zajisté ví
Prvními živočichy, kteří nahlédli za mezinárodně uznávanou hranici atmosféry, byly drobounké mušky Drosophila melanogaster– octomilky. Jejich suborbitální let ze základny White Sands na trofejní raketě V-2 v únoru 1947 byl prvním, rozhodně ne však posledním svého druhu. Jak Američané, tak Sověti postupně začali posílat do vesmíru na krátké návštěvy opice, psy, králíky, myši a další pokusná zvířata. Pokaždé se však jednalo o lety v řádu minut. Až 3. listopad 1957 přinesl změnu: první živá bytost zamířila na orbitální dráhu. Ubohá fenka Kudrjavka (oficiálně známější pod jménem Lajka) si však neměla své slávy užívat příliš dlouho. Dnes již víme, že uhynula několik hodin po startu v důsledku přehřátí organismu. Ani v případě, že by vše fungovalo tak, jak bylo naplánováno, Lajku by nečekalo nic dobrého. Tehdejší technologie neumožňovala návrat umělé družice zpět do atmosféry. Od okamžiku, kdy se nosná raketa odpoutala od rampy, byl Lajčin osud zpečetěn. Bylo však jasné, že dříve nebo později bude problém návratu nutno vyřešit, protože na řadu měl nevyhnutelně přijít také let s člověkem
Asi málokdo si dokáže představit, pod jak velkým tlakem pracovali muži a ženy, kteří připravovali první lety pilotovaných kosmických lodí, a je lhostejné, na čí straně tito často bezejmenní hrdinové byli. Jak SSSR, tak USA chtěli mít svého člověka ve vesmíru co nejdříve. Zatímco Spojené státy tak činily naprosto otevřeně a tím pádem pod ostřížím zrakem médií a potažmo veřejnosti, Sověti svůj program provozovali skrytě. To ovšem neznamená, že by jejich práce byla lehčí. Tlak na ně byl vyvíjen, nikoli ovšem ze stran veřejnosti, nýbrž ze strany vedení státu. K tomu paradoxně připočtěme otevřené informování Američanů o jejich vlastním programu, které nenechávalo nikoho na pochybách, že NASA neotálí ani minutu, a v neposlední řadě tady byl neustále ubíhající čas. Ne, Sergej Koroljov a jeho lidé si rozhodně neužívali klidného spánku. Věděli, že každý den se počítá a každé škobrtnutí může znamenat fatální ztrátu vůči rivalovi. Proto občas bylo třeba učinit více či méně riskantní rozhodnutí. Někdy tato rozhodnutí přinesla prohru, jindy zase triumf…
Na jaře 1960 se dala do pohybu mašinérie letových zkoušek lodí, jejichž jedna varianta měla posléze dopravit na oběžnou dráhu člověka. Překotné tempo vývoje znamenalo, že se mnoho věcí a procesů dělo současně, byrokracie protentokrát v mnoha případech šla stranou a mnohdy se papírově potvrzovalo to, co již dávno existovalo ve fyzické formě. Na konci dubna 1960 kosmodrom, jehož jméno v té době ještě neznělo „Bajkonur“, přivítal první stroj programu Vostok. Zjednodušený exemplář 1KP No1 měl za úkol vyzkoušet funkci základních prvků lodě. Jeho tvůrci chtěli potvrdit své premisy ohledně orientačního systému, telemetrie, radiového spojení, ovládacího systému a v neposlední řadě také brzdicího motoru TDU. Lodě 1KP nebyly vybaveny tepelnými štíty, proto byla letenka pro tento stroj jednosměrná, při vstupu do atmosféry se návratová kabina měla rozpadnout a shořet stejně jako přístrojový úsek, u něhož se s tímto průběhem počítalo pro všechny varianty lodí Vostok. Napětí na kosmodromu bylo hmatatelné – čas běžel a všichni si velmi dobře uvědomovali, že závod se Spojenými státy o vyslání prvního člověka do vesmíru mohl
Let člověka do vesmíru se z dnešního hlediska jeví jako zcela logický a přirozený směr, kterým se praktická kosmonautika krátce po svém zrodu vydala. Pobyt člověka v kosmickém prostoru byl jedním z hlavních, ne-li přímo hlavním cílem obou soupeřících stran, jimiž byl Sovětský svaz a Spojené státy. Tento pohled ovšem s sebou nese jistou míru zjednodušení a trpí ideálním nadhledem, kdy se s odstupem času a při znalosti událostí tak, jak tehdy probíhaly, zdá být realizovaný směr vývoje jediným možným. Tak to ovšem nebylo ani na jedné straně. Jak Američané, tak Sověti museli o existenci pilotovaného programu hned od počátku bojovat a rozvoj pilotované kosmonautiky nebyl ani zdaleka tak samozřejmou věcí, jakou se nám dnes zdá být. V případě Koroljovovy kanceláře OKB-1, která se pilotovanými lety neformálně zabývala již dlouho předtím, než se na obzoru objevil program známý později jako Vostok, muselo vedení čelit nejen opozici zvenčí, ale také opozici z vlastních řad. Síly OKB-1 totiž byly v té době pod návalem nejrůznějších projektů napnuté téměř až na limit.
V průběhu roku 1957-1958 se začal v rámci devátého oddílu OKB-1 formovat kolektiv, který je „podepsán“ pod zhmotněním první pilotované kosmické lodi. Na samém vrcholku pyramidy stál Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér a šéf kanceláře OKB-1. Práce na objektech vynášených raketami byly realizovány v oddílu číslo 9, který byl v kompetenci svého vedoucího, Michaila Klavdijeviče Tichonravova. A konečně, v oddílu 9 byl ustaven sektor číslo 2, který se zabýval hypotetickými projekty aparátů, v jejichž útrobách se měl do vesmíru podívat člověk, zatím pouze v podobě ideových návrhů, které se mohou, ale také nemusí dočkat realizace. Sektor měl na starosti N. P. Bělousov. V prosinci 1957 přešla právě do tohoto sektoru nová posila v osobě Konstantina Petroviče Feoktistova. Ten přišel z „dělostřeleckého“ institutu NII-4, kde se zabýval otázkami výpočtu trajektorie rakety R-7 v roli jaderného nosiče. Už předtím do devátého oddílu z NII-4 dorazil další „perspektivní kádr“, Gleb Maximov. Na konci roku si Tichonravov oba muže pozval k sobě a dal jim na výběr: jeden z nich se měl nadále zabývat projekty bezpilotních družic, druhý pak projekty
Od dob, co je člověk člověkem, v každé generaci se najde mnoho takových, kteří neustále otáčejí hlavu vzhůru k hvězdnému nebi a představují si, jaké je to asi tam, za hranicí zemské atmosféry. Cesty vesmírem byly po stovky let jen bláznivým snem excentriků, milovníků fantastiky a vizionářů, jejichž čas se zdál být v nedohlednu. Dvacáté století však s sebou přineslo překotný rozvoj technologií všeho druhu a náhle se myšlenka na kosmický let člověka nezdála být tak bláznivou. Stále více bylo jasné, že otázka nezní, zda se tak stane, ale kdy se tak stane. Po skončení 2. světové války se dvě nezpochybnitelné velmoci – USA a SSSR – zaměřily i tímto směrem. Vypuštění první umělé družice Země v říjnu 1957 se stalo bodem zlomu. Nyní již mezi oběma státy otevřeně probíhal urputný závod o to, kdo vyšle svého občana do vesmíru. Vedoucí představitelé obou stran měli samozřejmě na zřeteli technologický a vědecký přínos takovéhoto podniku, v prvé řadě však měl být let prvního člověka jakousi validací daného socioekonomického zřízení. Pakliže by byl první ve vesmíru
Ať už se s tím smiřujeme lehce, nebo nikoli, faktem je, že náš svět postupně opouštějí tváře, které jsou nerozlučně spjaty s počátky cest člověka do vesmíru. Je to přirozené a nelze to změnit, přesto například v případě amerických astronautů již nezbývá mnoho těch, kdo by pamatovali pionýrské doby pronikání člověka do kosmického prostoru. Z programu Mercury již nezůstal žádný astronaut, těch, kteří létali v Gemini zbývalo do minulého týdne jen šest a astronautů z dob Apolla bychom ještě minulý týden napočítali pouhých třináct. Od té doby se ale tato statistika opět o něco změnila, na poslední let nastoupil veterán Gemini a Apolla, muž, který se prosadil nejen jako testovací pilot a astronaut, ale také jako manažer lunárního programu Apollo v letech 1969-72. Řady těch, kteří tenkrát „byli u toho“, opustil legendární Jim McDivitt…
Mezi běžnými smrtelníky existuje velmi exkluzivní skupina jedinců, kteří opustili naši rodnou planetu a alespoň na chvíli pobývala nad oficiální hranicí vesmírného prostoru, již tvoří Kármánova linie ve výšce 100 kilometrů. Od roku 1961 do dnešních dnů cestu mimo atmosféru podniklo jen necelých šest stovek mužů a žen. Ovšem i v rámci tohoto exkluzivního klubu se najde ještě užší skupinka těch, kteří v rámci kosmických letů vykonali něco výjimečného. A jedním z takových počinů je extrémně dlouhá délka letu. Jedná se možná o nejdůležitější rekord vůbec, vzhledem k tomu, že lidstvo se (sice pomalu, ale jistě) chystá prostřednictvím několika odvážlivců opustit naši odvěkou kolébku a zamířit k naší sousední planetě – Marsu. Cesta tam a zpět bude trvat velmi dlouho, a proto jsou poznatky ohledně chování lidského organismu v prostředí, ke kterému nebyl původně stvořen, neocenitelné a naprosto klíčové. Zatím jsme v tomto ohledu učinili jen pár opatrných krůčků, přesto má lidstvo díky několika odvážlivcům již alespoň rámcově přehled o tom, co s člověkem udělá roční pobyt na kosmickém plavidle. Nepřetržitý pobyt o trvání jeden rok (tedy celých 365 dní)
Není snadné být fanouškem kosmonautiky, který se o tento obor začal zajímat v osmdesátých letech. Autor nemá na mysli fakt, že propásl slavné lunární expedice a vůbec celou éru pionýrských výprav za hranice naší atmosféry. Jde spíše o to, že osobnosti, ke kterým coby dítko vzhlížel, pomalu a nevyhnutelně, jedna po druhé, nastupují na cestu bez návratu. A až při pohledu na data narození dotyčných si člověk uvědomí, že to už dávno nebyli ti muži a ženy v plné síle, jak si zvykl je vídat na fotografiích, filmových záznamech a poštovních známkách. Minulý týden tento svět opustila právě jedna taková osobnost. Muž, který byl sice kontroverzní a podle všeho kolem sebe vyzařoval auru velmi přísné, despotické autority, na druhou stranu muž schopný, vysoce profesionální. Valerij Rjumin byl bezpochyby člověkem, který v kosmonautice zanechal nesmazatelnou stopu nejen coby participant čtyř kosmických letů, ale i jako důležitá figura zákulisního dění v ruském kosmickém průmyslu…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
