iSpace
Čínský výrobce znovupoužitelných nosných raket iSpace získal první část financování v rámci kola série E, několik měsíců po obrovském investičním kole D++, přičemž získávání dalších finančních prostředků stále pokračuje.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Čínský výrobce znovupoužitelných nosných raket iSpace získal první část financování v rámci kola série E, několik měsíců po obrovském investičním kole D++, přičemž získávání dalších finančních prostředků stále pokračuje.
Americké vesmírné síly přidaly k existující smlouvě se společností Impulse Space 28 milionů dolarů na dodávku dalších dvou manévrovatelných kosmických zařízení pro takticky rychle reagující vesmírné mise. Tím se rozšiřuje role tohoto startupu v rámci snahy poskytnout vojenským operátorům rychlejší možnosti reakce na dění na oběžné dráze.
Virgin Galactic uvádí, že komerční lety své nové suborbitální kosmické lodi zahájí až začátkem roku 2027, což představuje zpoždění o několik měsíců.
Společnost BlackSky 11. srpna oznámila víceletý kontrakt, v jehož rámci poskytne mezinárodnímu zákazníkovi nepřetržité monitorování z vesmíru a garantované i na vyžádání prováděné zadávání úkolů satelitům.
Představitelé NASA uvádějí, že jsou přesvědčeni o realizaci plánů vypustit do konce roku 2028 demonstrační misi s jaderným elektrickým pohonem. Uvedli to poté, co navštívili národní laboratoř, která pro tuto misi staví jaderný reaktor.
Firefly Aerospace uvádí, že zaznamenává silný zájem o své nosné rakety a navyšuje jejich výrobu, tyto snahy se však zatím nepromítly do zvýšení frekvence startů.
Litevská společnost Astrolight, která se zabývá laserovou komunikací ve vesmíru, podepsala memorandum o porozumění se společností ATMOS Space Cargo. Cílem je demonstrovat optické komunikační spojení za letu mezi návratovým kosmickým zařízením a družicí na oběžné dráze.
Většinový vlastník společnosti Rocket Factory Augsburg je i přes neúspěch při testování stále přesvědčen, že společnost letos uskuteční svůj první pokus o orbitální start.
Společnost Kepler Communications plánuje v roce 2028 vypustit své družice nové generace pro optický přenos dat na připravované raketě Neutron od společnosti Rocket Lab. Půjde o jednu z několika misí, které má kanadský provozovatel naplánované na rok 2028.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Let Jurije Gagarina, který se uskutečnil v dubnu 1961, byl pro světovou veřejnost obrovským překvapením, které však možná nebylo až tak šokující, jako předešlá sovětská kosmická prvenství. O tom, že se na obou stranách schyluje k pilotovanému kosmickému letu, bylo mnoho nenápadných náznaků i otevřených signálů, které nám při zpětném pohledu dávají jasný obrázek ve smyslu „vždyť to přeci bylo tak jasné“. Jenže v ony jarní dny jedenašedesátého byla situace mnohem méně čitelná, než jak tomu bývá s odstupem času. O tom, že se do vesmíru chystá sovětský kosmonaut, však vědělo krom přímých participantů i mnoho lidí mimo kosmický průmysl a ozbrojené složky. Jako příklad může sloužit fakt, že osazenstvo redakce deníku Komsomolská pravda dostalo z neoficiálního zdroje avízo den před Gagarinovým letem. A tak mohli reportéři Komsomolské pravdy být připraveni a svým čtenářům přinést reportáže přímo z epicentra dění – členové redakce byli jedněmi z prvních zástupců masmédií, kteří s Gagarinem hovořili necelých čtyřiadvacet hodin po jeho epochálním letu. Navenek vše vypadalo skvěle a bylo jasné, že budou následovat další lety. Co ovšem ani Komsomolská
Ve druhé polovině padesátých let minulého století se na mezinárodní technologické scéně zdánlivě jako blesk z čistého nebe objevil nový dominantní hráč, Svaz sovětských socialistických republik. Pro mnohé bylo jen stěží uvěřitelným faktem, že se země, která byla pouhou dekádu předtím zčásti naprosto zdevastována šílenstvím 2. světové války, dokáže natolik materiálně a technologicky pozvednout, aby se stala důstojným sokem tehdejšímu technologickému hegemonovi, kterým byly Spojené Státy. Překvapení, které rezonovalo nejen americkou společností poté, co Sovětský svaz 4. října 1957 vypustil historicky první umělou družici Země, nemělo mít krátké trvání. Následovala další prvenství, která v očích veřejnosti pasovala Sověty na neomylné a nechybující supermany. Na přelomu padesátých a šedesátých let se pozice SSSR v kosmonautice zdála být neotřesitelná. Jen velmi málo zasvěcených však tušilo, že všechno není tak, jak to na první pohled může vypadat…
Současní fanoušci kosmonautiky žijí ve velmi zajímavé a současně rozporuplné době. Na jedné straně se momentálně v kosmonautice odehrává mnoho zajímavého a dokonce převratného, přičemž možnost být díky internetu téměř v epicentru dění je bezprecedentní. Na straně druhé téměř nemine měsíc, kdy se navždy ztratí některá z výrazných tváří kosmonautické historie a s ní definitivně odejdou nikdy nevyřčené detaily pionýrských misí a také odpovědi na otázky, které zatím nikdo nepoložil, které však visely ve vzduchu a čekaly pouze na to, až se jejich tazatel setká s tím, kdo má v osobní paměti právě onen střípek, který chybí do skládačky. A ani všemocný internet je již nikdy nedokáže najít a poskládat tak, aby byl příběh počátků dobývání vesmíru zcela kompletní. Přesně takové střípky jedněch z nejdůležitějších pilotovaných misí všech dob odešly 6. listopadu, když se na poslední let vydal legendární astronaut Frank Borman…
Asi málokdo si dokáže představit, čím prochází člověk, jenž došel až těsně pod vrchol možného, aby byl vzápětí otočen a zdálky musel sledovat, jak na onen vrchol vystupuje někdo jiný. Nemluvě o tom, že kdykoli se o něm posléze hovoří, vždy je zmiňováno ono slovo, které dopadá jako kladivo – „náhradník“. Přesto lze i po takovémto zážitku žít nikoli s kypící hořkostí v mysli, nýbrž s nadhledem a pokorou k realitě. A prožít život tak, aby se za ním bylo možné ohlédnout a říci si, že byl dobrý a plodný. Vyžaduje to však sílu charakteru a moudrost. Ne každý by se s takovýmto osudem vyrovnával s grácií, přesto takoví lidé existují. Jeden z nich odešel minulý týden a kosmonautická komunita tak přišla o svéráznou postavu, která nebrala sebe ani ostatní zbytečně vážně a nikdy neměla daleko k úsměvu a žertu. 7. října 2023 se vydal na poslední let Oldřich Pelčák, člověk, v jehož biografii figuruje ono slovo „náhradník“, přesto by bylo velkou chybou a křivdou na jeho život nazírat jen s touto nálepkou…
Konstrukce, na níž byla založena loď 3KA „Vostok“, byla neobyčejně vydařenou a životaschopnou platformou. Projektantům soustředěným kolem Konstantina Feoktistova v případě pilotované lodi a Jevgenije Rjazanova v případě rozvědné varianty stroje, se podařil doslova „majstrštyk“. Koncepce, kdy byl stroj vyvíjen paralelně pro různá použití, předznamenal dlouhou kariéru tohoto nevšedního aparátu. To, že ukončením programu pilotovaného programu Vostok a nepilotovaného programu první generace rozvědných družic Zenit nezmizely důvěrně známé rysy kulovité návratové kabiny a přístrojového úseku se dvěma komolými kužely coby poznávacím znamením ze scény, je dokladem inženýrské invence, jasnozřivosti a šťastné ruky při výběru tvaru, koncepce, charakteristik a výrobních nároků. A tak ještě dnes, dlouhá desetiletí poté, co název Vostok zmizel z každoročních soupisek startů, občas nad našimi hlavami létá družice, která je přímým potomkem onoho slavného prapředka, který otevřel lidstvu bránu k pohledům na rodnou planetu z vesmíru. A poté, co se pootevřely archivy, objevily se na denním světle také nikdy nerealizované plány, které měly Vostok povýšit na novou úroveň. Byť tyto plány zůstaly v drtivé většině pouze na papíře, nepostrádají ani dnes
Dva dny před Gagarinovým startem při neformálním setkání v altánu nad Syr-Darjou Sergej Koroljov vyjádřil přesvědčení, že již v roce 1962 bude k dispozici nová trojmístná kosmická loď „Sever“. Její první stopy bychom našli na jaře 1959, postupně nabrala podobu nám známé lodi Sojuz, nicméně plánované rozměry i hmotnost byly o polovinu větší. Jak se ale (nejen) v kosmonautice až příliš často stává, koncept nikdy nebyl v dané podobě realizován. Jeho místo na konci roku 1962 zaujala loď 7K, která posléze, podle celkového projektu „vláčku“ pro oblet Měsíce, jehož byla součástí, obdržela jméno Sojuz. Jenže než měla být hotova, uběhlo by poměrně mnoho času, který bylo třeba nějak vyplnit. Mnozí měli za to, že potenciál lodí Vostok ještě zdaleka není vyčerpán a byla by škoda od projektu ustoupit a čekat, než bude hotov Sojuz. A ještě v létě 1963 to skutečně vypadalo, že Vostok-6 nebude poslední pilotovanou lodí 3KA. Pakliže si vážený čtenář již trochu zvykl na neustále se měnící směr a mantinely programu, asi tuší, jaký byl nakonec výsledek…
Čtenáři tohoto portálu, kteří sledují sociální sítě, si možná povšimli příspěvku na těchto komunikačních kanálech, který byl zveřejněn minulý týden. Oznamoval spuštění nového podcastu věnovaného kosmonautice. Podcast Time4Space není sice přímo spojen s Kosmonautixem, přesto má mnoho styčných bodů. V první řadě si klade za cíl být platformou pro popularizaci kosmonautiky pro všechny věkové kategorie a také pro širokou paletu fanoušků – jak naprostých laiků, tak i těch, kteří se kosmonautice dlouhodobě věnují. První epizoda podcastu je již zveřejněna a další budou pravidelně následovat.
Každý návrat z oběžné dráhy je vysoce dynamickou záležitostí, při níž působí na návratový aparát i na jeho případné pasažéry síly, jež mohou v případě jakékoli chyby způsobit extrémní namáhání, eventuálně destrukci stroje a okamžitou smrt posádky. V relativně krátkém časovém úseku musí kabina zbrzdit z 28 000 km/h na podzvukovou rychlost, aby bylo možné provést závěrečnou přistávací sekvenci. Po vstupu do hustých vrstev atmosféry se před kabinou vytvoří rázová vlna, jež může, díky extrémnímu stlačení vzduchu, mít podle tvaru stroje teplotu i přes 5 000°C. Nebýt tepelné ochrany kabiny, během několika okamžiků by přišla totální dezintegrace. Po této fázi však nenastává oddech, naopak. S odezníváním tepelného namáhání přichází špička decelerace, kdy na stroj i posádku působí přetížení. Podle typu sestupu se jeho úroveň může lišit, od zhruba 1,7 g v případě raketoplánu, po zhruba 4 g u řízeného sestupu v běžné návratové kabině. Nicméně pro první pilotované kosmické lodi, Vostok nevyjímaje, platilo, že jejich sestup je výlučně balistický, tedy neřízený. Trochu se to podobá projektilu z pistole, která vystřelí pod vodou. Zpomalení probíhá na
Jedna z největších obav před startem Valerije Bykovského byly dávky radiace, jimž bude kosmonaut vystaven. Vzhledem k tomu, že sluneční aktivita byla v předchozích dnech znatelně zvýšená, bylo rozumné těmto obavám popřát sluchu. Vostok-5 proto s sebou na palubě vezl hned několik dozimetrů, z toho i jeden ruční, u něhož mohl hodnoty odečítat sám Bykovskij v reálném čase. Podle jeho slov se však ručička ani nehnula. Jeden z největších strašáků tak byl zažehnán a přípravy ke startu lodě 3KA No8 mohly pokračovat plným tempem. Oproti patáliím během startovních příprav Bykovského se nyní zdálo, jako by kdosi držel nad Vostokem i raketou pro ženskou kosmonautku ochrannou ruku. Zcela hladký chod předstartovních operací nenarušila žádná vážnější závada a 15. června se opět otevřela vrata MIKu, aby z nich lokomotiva vytlačila raketu s lodí na špici. Toho samého dne v podvečer se konalo setkání kosmonautek s bojovým odřadem a zástupci vedení kosmického programu na startovní rampě. Ještě před ním však bylo třeba vyřešit jednu velmi „důležitou“ otázku, která nedávala spát vedení letectva…
Po relativně bezproblémových startech předchozích Vostoků by se mohlo zdát, že vzlet páté pilotované lodi bude rutinní záležitostí. Velmi trnitá cesta ke konečné fázi odpočtu však všechny na kosmodromu překvapila. Tolik smůly se zatím nikdy u letu s lidskou posádkou nenasbíralo a ubohý Valerij Bykovskij musel po několikadenním odkladu vinou nových a nových technických problémů trčet v kabině celkem pět hodin, než se stroj odlepil od rampy. Diváci a odpovědní činitelé v bunkru řízení startu a na pozorovacím bodě nedaleko rampy si oddechli, když se mohutná semjorka změnila v zářící bod pomalu se sunoucí k horizontu, nicméně vydechnutí to bylo jen velmi mírné. Zatímco první a druhý stupeň by při selhání (pakliže by se nejednalo o selhání explozivního charakteru) znamenaly pro kosmonauta nepříjemnosti v podobě přistání do ne zcela obydlených oblastí, třetí stupeň byl docela jiná písnička. Pokud by selhal ten, mohlo to pro kosmonauta znamenat možnou smrt i přes úspěšnou aktivaci havarijní záchranné sekvence. V jižním Altantiku většinou nepanuje úplně ideální počasí, navíc v této oblasti nemělo loďstvo sovětského námořnictva zrovna nejsilnější zastoupení. Pokud by
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.