sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Portal Space Systems získala 17,5 milionu dolarů v počátečním kole investic, které umožní podniku vyvinout a předvést vysoce ovladatelnou družici Supernova využívající sluneční světlo k pohonu tepelného pohonného systému.
Společnost Vast oznámila 3. dubna, že podepsala dohodu s NASA o provedení environmentálního testování modulu vesmírné stanice Haven-1 v testovacím zařízení Neila Armstronga v Ohiu.
Společnost Voyager Technologies oznámila 3. dubna plány na akvizici LEOcloud, startupu zaměřeného na hybridní cloudové výpočetní zdroje a služby.
Společnost SpinLaunch 3. dubna oznámila, že podepsala smlouvu v hodnotě 122,5 milionu eur s výrobcem malých družic Kongsberg NanoAvionics na výrobu 280 družic pro konstelaci zvanou Meridian Space.
Obchodní výbor Senátu USA uspořádá příští týden potvrzovací slyšení, které má potvrdit Jareda Isaacmana jako nového administrátora NASA. Slyšení, plánované na 9. dubna bude také zvažovat nominaci Olivie Trustyové na členku Federal Communications Commission.
Společnost Exail, zabývající se vesmírnou komunikací, oznamuje spuštění Spacelink-PCE emulátoru nejnovější generace. Spacelink-PCE je navržený tak, aby přesně replikoval kanál šíření vln mezi družicí a pozemní stanicí. Umožňuje tak testovat, optimalizovat a ověřovat výkon a spolehlivost družicových komunikačních systémů.
Slingshot Aerospace, společnost zabývající se analýzou vesmírných dat, získala kontrakt z programu AFWERX amerického letectva na zdokonalení techniky identifikace družic na oběžné dráze pomocí fotometrických dat a umělé inteligence.
Švédská národní kosmická agentura (SNSA) udělila společnosti Frontgrade Gaisler, poskytovateli radiačně odolných mikroprocesorů pro vesmírné mise, kontrakt na komercializaci prvního neuromorfního zařízení System on Chip (SoC) pro vesmírné aplikace.
United Launch Alliance se chystá vynést prvních 27 družic z více než 3 200 plánovaných kusů pro širokopásmovou konstelaci Amazon Project Kuiper. Start je naplánován na 9. dubna. Družice vynese raketa Atlas V.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Sovětský svaz po neúspěchu v závodech o dosažení Měsíce vsadil na dlouhodobé pobyty ve vesmíru v rámci programu orbitálních stanic. Bylo ovšem poměrně překvapivé, že posádky prvních Saljutů a Almazů neopouštěly stěny svých kosmických příbytků. Zatímco Američané sbírali zkušenosti při výstupech u programů Gemini, Apollo (zde se dokonce uskutečnily první výstupy v hlubokém vesmíru), ba dokonce se „promenovali“ po povrchu své vlastní stanice Skylab, Sověti v tomto ohledu nepodnikali žádné kroky. Až v prosinci 1977 se posádka Saljutu 6 krátce podívala ven a přidala tak teprve třetí záznam do seznamu sovětských výstupů do volného prostoru. Nicméně v dalších letech se frekvence výstupů znásobila a Sověti se stali nesmírně zkušenými harcovníky i v tomto oboru kosmonautiky. A spolu se vzrůstající náročností EVA a také se vzrůstající komplexností plánovaných kosmických strojů začala vyvstávat také potřeba zajistit prostředek pro přesun kosmonautů ve vakuu otevřeného kosmického prostoru. V první polovině osmdesátých let se tak v této záležitosti začala projevovat zpočátku nesmělá, posléze však významná aktivita…
Ráno 12. dubna 1961 na kosmodromu Bajkonur stála připravena k letu raketa 8K72K, na jejímž vrcholku byla připevněna kosmická loď 3KA s výrobním číslem 3, známá také jako Vostok. V jejím interiéru se na svoji velkou chvíli připravoval sedmadvacetiletý muž, jehož jméno mělo za několik desítek minut vejít ve známost po celém světě. Jmenoval se Jurij Alexejevič Gagarin a na tuto chvíli se připravoval více než rok. Konečně byly přípravy u konce a ozval se povel k zažehnutí motorů nosné rakety. Přesně v 06:06:59.7 UTC se nosič majestátně zvedl startovní rampy a začal nabírat rychlost směrem k jasnému nebi nad kazašskou stepí. O 9 minut a 18 sekund později se kosmická loď oddělila od třetího stupně rakety a vydala se se svým drahocenným nákladem na samostatnou cestu okolo Země. Téměř celá atmosféra naší mateřské planety byla pod ní, kolem se rozprostíralo téměř absolutní vakuum. Člověk právě zaťukal na brány vesmíru. Odvěký sen lidstva se právě stal skutečností…
Challenger vypadal jako nějaký pohádkový pták. Otevřený nákladový prostor zatím ležel ve stínu, ale pravá část orbiteru byla nádherně osvětlena sluncem a zářila oslnivou bělobou. Rameno manipulátoru čnělo do prostoru lehce ohnuté v kloubu, který by u člověka nejspíše odpovídal lokti. Skrze okénka ve stropě letové paluby mohl tušit obličeje svých kolegů a přátel, kteří napjatě pozorovali jeho počínání. Žádné nebezpečí samozřejmě nehrozilo, v případě potřeby by pro něj Vance s raketoplánem prostě dolétnul. Zatím ovšem všechno probíhalo podle plánu a našla se i chvilka na kochání se výhledem. Pod jeho nohama ubíhala Země, její panorama se neustále měnilo. Takový pohled se lidem naskytl už dvaatřicetkrát, z toho čtyřiadvacetkrát mužům s americkou vlaječkou na rukávu. Dnes to ale bylo něco úplně jiného. Dnes mohl jako první člověk zažít skutečný pocit svobody neomezeného pohybu v prostoru. Ve výhledu mu nebránilo žádné poutací lano a k tomu, aby se otočil nebo se vydal libovolným směrem, mu stačilo lehce pohnout prsty. Byl to okamžik obrovského osobního triumfu, okamžik, na který čekal tak dlouho. Šestnáct let, které
Po neuskutečněném testování manévrovací jednotky AMU v rámci programu Gemini se raketová křesla zdánlivě vytratila z amerického pilotovaného programu. Ovšem slovo „zdánlivě“ je zcela na místě. Na pozadí triumfálních lunárních expedic se totiž rozehrával zápas o další směřování agentury. Původně měl program Apollo po své lunární etapě vyústit v ambiciózní Apollo Applications Program (AAP), který měl využívat stávajícího i nově zkonstruovaného hardwaru pro širokou paletu úkolů. Mezi jinými byl v programu zahrnut i teleskop, jehož základna konstrukčně vycházela ze vzletového stupně lunárního modulu, nebo pilotovaný oblet Venuše. Nakonec však AAP padl za oběť razantním rozpočtovým škrtům a zbyla z něj pouze orbitální stanice, jež dostala název Skylab. Současně NASA začala pracovat na raketoplánu – novém prostředku, jenž by vynášel opakovaně na orbit nejrůznější náklady při nízkých provozních cenách. Pro uvažované využití raketoplánu bylo nutno zajistit prostředek, pomocí něhož by se astronauti mohli pohybovat v prostoru. A jak se ukázalo, Skylab byl ideální platformou pro testy prototypů těchto prostředků…
Z dosavadních dílů seriálu by se mohlo zdát, že Sověti v oblasti pomůcek pro přesun během EVA nevyvíjeli žádnou zaznamenáníhodnou aktivitu, nicméně opak je pravdou. V Sovětském svazu se této problematice začali věnovat záhy po vypuštění prvního člověka na orbit. Bylo zřejmé, že první výstup do volného prostoru bude pouze otázkou času a po něm budou následovat další, stále složitější. První nástiny zařízení, jež připomínalo raketové křeslo, se objevily v průběhu roku 1961. V té době továrna č. 918 (pozdější Zvezda) pracovala na vývoji skafandru SKV, tedy polotuhého obleku, jenž měl zajistit práceschopnost kosmonautů ve vakuu při výstupu mimo zamýšlenou těžkou orbitální stanici, označovanou jako „OTCCt (Oрбитальный Tяжелый Cпутник- Cтанция – orbitální těžký satelit/stanice)“. Projekt stanice nakonec nebyl realizován a zůstalo pouze u ideového návrhu. Ovšem právě pro využití na této nakonec nerealizované stanici vyvstal také požadavek na vývoj a zhotovení raketového křesla.
Jedna stará čínská legenda z období vlády dynastie Ming zmiňuje osud jistého muže z bohaté rodiny jménem Wan Hu, který byl fascinován raketami. Jeho snem bylo poslat člověka pomocí raket „do modrého nebe“, aby mohl zažít pohled z ptačí perspektivy. Jednoho dne prý na své křeslo připevnil dva velké papírové draky a 47 prachových raket. Jeho služebníci část raket zapálili a Wan Hu se za ohromného hluku a kouře vydal k nebesům. Podle některých vypravěčů jej už nikdy nikdo nespatřil, podle jiných jej zase exploze ve vzduchu vyhodila z křesla a nebohý Wan Hu zahynul při dopadu na zem. Ať už nebožák Hu dopadl tak či onak, pověst o něm je prvním případem, kdy je zmiňováno raketové křeslo. Nad tímto vynálezem se poté na několik století zavřela voda, aby jej vzkřísili novodobí dobyvatelé vesmíru v polovině šedesátých let. Použití raketového křesla na oběžné dráze totiž přinášelo zcela nové možnosti, jež podle některých rozhodně stály za prozkoumání…
Hned na úvod bych rád vážené čtenáře ubezpečil, že i přes ne zcela obvyklý název seriálu se nemusejí obávat radikální změny zaměření tohoto serveru. Nehodláme se zabývat přestřelkami v zakouřených saloonech ani příběhy gangsterských bossů, vydávajících pokyny k likvidaci svých soků z pohodlí luxusních křesel Chesterfield a se sklenkou pašované whisky v ruce. Zůstaneme i nadále věrni kosmonautice.
Když Konstatntin Eduardovič Ciolkovskij ve svých pracích předvídal budoucnost lidských výbojů do vesmírného prostoru, jistě netušil, že jím označené techniky se již po několika desetiletích stanou realitou. Kupodivu se to netýká pouze rámcových teorií, ale i drobných detailů. Jako příklad může posloužit idea opuštění kabiny a práce ve volném prostoru. V pozdějších letech tuto myšlenku přijalo za svou mnoho autorů vědeckofantastické literatury a také mnoho autorů populárních komiksů. Když pak skutečně přišel čas pro plánování prvních výstupů do vesmíru, stál před techniky a konstruktéry zajímavý úkol. Výstupy neměly být samoúčelné, kosmonauti a astronauti měli během nich provádět rozličné práce včetně oprav vlastních satelitů a „inspekcí“ satelitů protivníka. Aby se však ke svému pracovnímu místu dostali,
Druhý a současně poslední speciální díl seriálu Kosmický šatník bych rád věnoval dvěma zajímavým oblekům, které spolu sice přímo nesouvisejí, přesto se na nich dá z určitého hlediska najít několik podobných znaků. Prvním z nich je fakt, že byly navrženy, vyrobeny a testovány stejnou firmou. Druhým shodným znakem pak je nasazení obou skafandrů – nebo snad lépe řečeno jejich nenasazení. Dva obleky, jimž se dnes budeme věnovat, totiž vznikly v rámci programů, jež přímo soutěžily s podobnými programy druhé kosmické velmoci a oba programy také zanikly dříve, než došly do pilotované fáze. Řeč bude o skafandrech pro nerealizovaný sovětský lunární program N1-L3 a o záchranných skafandrech podobně neslavně ukončeného programu sovětského raketoplánu. Dnes se vyjímají už jen coby exponáty v muzeu mateřského závodu, ale ve své době se jednalo o velmi zajímavé ukázky technologie…
Vážení čtenáři, náš seriál se chýlí ke konci. V jeho průběhu jsme se podívali „na zoubek“ všem skafandrům, které byly použity pro lety do vesmíru. Přesto ale zbylo pár zajímavých kusů, které by stály za prozkoumání. Poslední dva díly proto budou takovým malým „speciálem“, ve kterém se objeví několik polozapomenutých obleků, z nichž pouze jediný se dostal za hranici vesmíru a ostatní buďto setrvaly v náručí atmosféry, nebo vůbec nebyly použity.
Pro mnohé fanoušky kosmonautiky jsou s počátky pilotovaného dobývání vesmíru spojeny především projekty 3KA (Vostok) a Mercury. Skafandry, použité při těchto misích, byly popsány v prvních dílech tohoto seriálu a po právu jim patří výjimečné postavení v historii kosmonautiky. Tak trochu ve stínu však stojí další program, zvaný „X-15“, který začal dříve než dva výše zmiňované. Program, který dosud fascinuje odborníky i fanoušky a jehož data jsou dodnes zdrojem cenných informací o oblasti hypersonických rychlostí. Během trvání programu X-15 se jeden jeho účastník stal astronautem podle uznávaných mezinárodních měřítek a osm mužů překročilo hranici vesmíru, uznávanou letectvem USA. Třem účastníkům byla
5. říjen 2003 znamenal v relativně uzavřeném oboru, jakým jsou pilotované kosmické lety, malé zemětřesení. Již nějakou dobu se vyskytovaly náznaky, že elitní klub zemí, jež dosud byly schopny poslat člověka za hranice atmosféry, doplní teprve třetí člen. Ona středa uprostřed října tyto zvěsti potvrdila. Ke Spojeným státům americkým a Ruské federaci se prostřednictvím lodi Šen-Čou-5 přidala i Čínská lidová republika. Na palubě kosmické lodi byl podplukovník čínského letectva Jang Liwei. Během mise, trvající 21 hodin, 22 minut a 45 sekund jeho loď vykonala čtrnáct obletů Země a bezpečně přistála v oblasti Vnitřního Mongolska. Let byl náležitě využit tamními masmédii a k širší veřejnosti se tak dostaly fotografie a videozáznamy z průběhu letu i z okamžiků po přistání. I nezasvěcení si mohli – či spíše museli – povšimnout poměrně zajímavé okolnosti. Mnoho součástí vybavení se nápadně podobalo tomu ruskému. Návratová kabina Šen-Čou byla na první pohled kopií ruského Sojuzu a skafandr, ve kterém Liwei svůj let podnikl, nezapřel podobu s oblekem Sokol KV-2, používaným v ruském kosmickém programu…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
