SpaceX
Společnost SpaceX podala dokumenty pro první veřejnou nabídku akcií 20. května, které odhalily finance společnosti a její obrovské ambice.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost SpaceX podala dokumenty pro první veřejnou nabídku akcií 20. května, které odhalily finance společnosti a její obrovské ambice.
U.S. Space Force se připravuje na vypuštění více družic na geostacionární oběžnou dráhu v roce 2027, a to pro dvě samostatné demonstrace služeb ve vesmíru: jednu pro testování doplňování paliva družic a druhou pro testování servisní mise k družicím.
Společnost LatConnect 60 oznamuje zrychlené kolo investic, které má pomoci vybudování konstelace družic v krátkovlnném infračerveném spektru SWIR s nejvyšším rozlišením v souladu s AUKUS.
Společnost Vast, která se zabývá vývojem komerčních vesmírných stanic, se pouští do výroby družic s řadou vysoce výkonných družicových tahačů.
Společnost Quindar, startup se sídlem v Denveru specializující se na satelitní pozemní systémy, oznámila, že podepsala dohodu se společností Portal Space Systems o poskytování služeb řízení misí pro nadcházející mise zahrnující manévrovatelná kosmickélá zařízení.
Úřadující ředitel Agentury pro rozvoj vesmíru Gurpartap Sandhoo byl jmenován do dvojí role, v níž dohlíží jak na agenturu, tak na nový úřad pro nákupy družic pro varování před raketami pro americké vesmírné síly.
Poskytovatel meteorologických informací Tomorrow.io získal 35 milionů dolarů v posledním kole financování, čímž se celková částka zvýšila na 210 milionů dolarů. Finance budou použity na urychlení vývoje konstelace nové generace pro sběr atmosférických dat.
Společnost Astrolab 18. května oznámila, že dosáhla čtyř dohod se středisky NASA o přepravě užitečného zatížení na svém roveru FLEX Lunar Innovation Platform (FLIP), který by měl být vypuštěn na přistávacím modulu Griffin-1 společnosti Astrobotic koncem tohoto roku.
Čínská společnost Zenk Space získala 180 milionů juanů před plánovaným červnovým debutem své rakety Zhihang-1, která používá jako palivo kerolox.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Po neuskutečněném testování manévrovací jednotky AMU v rámci programu Gemini se raketová křesla zdánlivě vytratila z amerického pilotovaného programu. Ovšem slovo „zdánlivě“ je zcela na místě. Na pozadí triumfálních lunárních expedic se totiž rozehrával zápas o další směřování agentury. Původně měl program Apollo po své lunární etapě vyústit v ambiciózní Apollo Applications Program (AAP), který měl využívat stávajícího i nově zkonstruovaného hardwaru pro širokou paletu úkolů. Mezi jinými byl v programu zahrnut i teleskop, jehož základna konstrukčně vycházela ze vzletového stupně lunárního modulu, nebo pilotovaný oblet Venuše. Nakonec však AAP padl za oběť razantním rozpočtovým škrtům a zbyla z něj pouze orbitální stanice, jež dostala název Skylab. Současně NASA začala pracovat na raketoplánu – novém prostředku, jenž by vynášel opakovaně na orbit nejrůznější náklady při nízkých provozních cenách. Pro uvažované využití raketoplánu bylo nutno zajistit prostředek, pomocí něhož by se astronauti mohli pohybovat v prostoru. A jak se ukázalo, Skylab byl ideální platformou pro testy prototypů těchto prostředků…
Z dosavadních dílů seriálu by se mohlo zdát, že Sověti v oblasti pomůcek pro přesun během EVA nevyvíjeli žádnou zaznamenáníhodnou aktivitu, nicméně opak je pravdou. V Sovětském svazu se této problematice začali věnovat záhy po vypuštění prvního člověka na orbit. Bylo zřejmé, že první výstup do volného prostoru bude pouze otázkou času a po něm budou následovat další, stále složitější. První nástiny zařízení, jež připomínalo raketové křeslo, se objevily v průběhu roku 1961. V té době továrna č. 918 (pozdější Zvezda) pracovala na vývoji skafandru SKV, tedy polotuhého obleku, jenž měl zajistit práceschopnost kosmonautů ve vakuu při výstupu mimo zamýšlenou těžkou orbitální stanici, označovanou jako „OTCCt (Oрбитальный Tяжелый Cпутник- Cтанция – orbitální těžký satelit/stanice)“. Projekt stanice nakonec nebyl realizován a zůstalo pouze u ideového návrhu. Ovšem právě pro využití na této nakonec nerealizované stanici vyvstal také požadavek na vývoj a zhotovení raketového křesla.
Jedna stará čínská legenda z období vlády dynastie Ming zmiňuje osud jistého muže z bohaté rodiny jménem Wan Hu, který byl fascinován raketami. Jeho snem bylo poslat člověka pomocí raket „do modrého nebe“, aby mohl zažít pohled z ptačí perspektivy. Jednoho dne prý na své křeslo připevnil dva velké papírové draky a 47 prachových raket. Jeho služebníci část raket zapálili a Wan Hu se za ohromného hluku a kouře vydal k nebesům. Podle některých vypravěčů jej už nikdy nikdo nespatřil, podle jiných jej zase exploze ve vzduchu vyhodila z křesla a nebohý Wan Hu zahynul při dopadu na zem. Ať už nebožák Hu dopadl tak či onak, pověst o něm je prvním případem, kdy je zmiňováno raketové křeslo. Nad tímto vynálezem se poté na několik století zavřela voda, aby jej vzkřísili novodobí dobyvatelé vesmíru v polovině šedesátých let. Použití raketového křesla na oběžné dráze totiž přinášelo zcela nové možnosti, jež podle některých rozhodně stály za prozkoumání…
Hned na úvod bych rád vážené čtenáře ubezpečil, že i přes ne zcela obvyklý název seriálu se nemusejí obávat radikální změny zaměření tohoto serveru. Nehodláme se zabývat přestřelkami v zakouřených saloonech ani příběhy gangsterských bossů, vydávajících pokyny k likvidaci svých soků z pohodlí luxusních křesel Chesterfield a se sklenkou pašované whisky v ruce. Zůstaneme i nadále věrni kosmonautice.
Když Konstatntin Eduardovič Ciolkovskij ve svých pracích předvídal budoucnost lidských výbojů do vesmírného prostoru, jistě netušil, že jím označené techniky se již po několika desetiletích stanou realitou. Kupodivu se to netýká pouze rámcových teorií, ale i drobných detailů. Jako příklad může posloužit idea opuštění kabiny a práce ve volném prostoru. V pozdějších letech tuto myšlenku přijalo za svou mnoho autorů vědeckofantastické literatury a také mnoho autorů populárních komiksů. Když pak skutečně přišel čas pro plánování prvních výstupů do vesmíru, stál před techniky a konstruktéry zajímavý úkol. Výstupy neměly být samoúčelné, kosmonauti a astronauti měli během nich provádět rozličné práce včetně oprav vlastních satelitů a „inspekcí“ satelitů protivníka. Aby se však ke svému pracovnímu místu dostali,
Druhý a současně poslední speciální díl seriálu Kosmický šatník bych rád věnoval dvěma zajímavým oblekům, které spolu sice přímo nesouvisejí, přesto se na nich dá z určitého hlediska najít několik podobných znaků. Prvním z nich je fakt, že byly navrženy, vyrobeny a testovány stejnou firmou. Druhým shodným znakem pak je nasazení obou skafandrů – nebo snad lépe řečeno jejich nenasazení. Dva obleky, jimž se dnes budeme věnovat, totiž vznikly v rámci programů, jež přímo soutěžily s podobnými programy druhé kosmické velmoci a oba programy také zanikly dříve, než došly do pilotované fáze. Řeč bude o skafandrech pro nerealizovaný sovětský lunární program N1-L3 a o záchranných skafandrech podobně neslavně ukončeného programu sovětského raketoplánu. Dnes se vyjímají už jen coby exponáty v muzeu mateřského závodu, ale ve své době se jednalo o velmi zajímavé ukázky technologie…
Vážení čtenáři, náš seriál se chýlí ke konci. V jeho průběhu jsme se podívali „na zoubek“ všem skafandrům, které byly použity pro lety do vesmíru. Přesto ale zbylo pár zajímavých kusů, které by stály za prozkoumání. Poslední dva díly proto budou takovým malým „speciálem“, ve kterém se objeví několik polozapomenutých obleků, z nichž pouze jediný se dostal za hranici vesmíru a ostatní buďto setrvaly v náručí atmosféry, nebo vůbec nebyly použity.
Pro mnohé fanoušky kosmonautiky jsou s počátky pilotovaného dobývání vesmíru spojeny především projekty 3KA (Vostok) a Mercury. Skafandry, použité při těchto misích, byly popsány v prvních dílech tohoto seriálu a po právu jim patří výjimečné postavení v historii kosmonautiky. Tak trochu ve stínu však stojí další program, zvaný „X-15“, který začal dříve než dva výše zmiňované. Program, který dosud fascinuje odborníky i fanoušky a jehož data jsou dodnes zdrojem cenných informací o oblasti hypersonických rychlostí. Během trvání programu X-15 se jeden jeho účastník stal astronautem podle uznávaných mezinárodních měřítek a osm mužů překročilo hranici vesmíru, uznávanou letectvem USA. Třem účastníkům byla
5. říjen 2003 znamenal v relativně uzavřeném oboru, jakým jsou pilotované kosmické lety, malé zemětřesení. Již nějakou dobu se vyskytovaly náznaky, že elitní klub zemí, jež dosud byly schopny poslat člověka za hranice atmosféry, doplní teprve třetí člen. Ona středa uprostřed října tyto zvěsti potvrdila. Ke Spojeným státům americkým a Ruské federaci se prostřednictvím lodi Šen-Čou-5 přidala i Čínská lidová republika. Na palubě kosmické lodi byl podplukovník čínského letectva Jang Liwei. Během mise, trvající 21 hodin, 22 minut a 45 sekund jeho loď vykonala čtrnáct obletů Země a bezpečně přistála v oblasti Vnitřního Mongolska. Let byl náležitě využit tamními masmédii a k širší veřejnosti se tak dostaly fotografie a videozáznamy z průběhu letu i z okamžiků po přistání. I nezasvěcení si mohli – či spíše museli – povšimnout poměrně zajímavé okolnosti. Mnoho součástí vybavení se nápadně podobalo tomu ruskému. Návratová kabina Šen-Čou byla na první pohled kopií ruského Sojuzu a skafandr, ve kterém Liwei svůj let podnikl, nezapřel podobu s oblekem Sokol KV-2, používaným v ruském kosmickém programu…
Skafandr EMU znamenal pro Američany kvalitativní skok v porovnání s předchozími obleky. Umožňoval nezávislý pohyb v prostoru, jeho výdrž umožňovala provádět i komplikované výstupy, došlo dokonce i na manévrovací jednotku v podobě raketového křesla MMU. Ovšem současně se započetím plánů na kosmickou stanici, jež po mnoha peripetiích a porodních bolestech dodnes krouží nad našimi hlavami pod názvem ISS, bylo evidentní, že frekvenci výstupů, jež měla během montáže stanice skokově vzrůst, nebude možné s „Baseline“ EMU zajistit. Bylo třeba vylepšit systém zajištění životních podmínek a usnadnit jeho servis přímo na orbitu, bylo nutné také vylepšit pracovní podmínky nositelů skafandrů. Podle zkušeností s dosavadními výstupy bylo také evidentní, že dlouhodobá práce s nástroji a pomůckami klade velké nároky na fyzickou kondici astronautů a někdy je příliš namáhavá. Na pořadu dne tedy byl i vývoj pomůcek, jež by usnadňovaly vysilující práci s různými nástroji. Už na počátku osmdesátých let se tedy rozběhly u různých subjektů studie na nový skafandr, jenž by zajistil montáž stanice, tehdy ještě nazývané „Freedom“. V průběhu několika let se vynořilo pár zajímavých návrhů, nakonec však vše
Po skončení programu Apollo se Spojené státy v oblasti pilotovaných misí nadlouho odmlčely. Nebylo to snad proto, že by jim došel dech. V zákulisí se chystal revoluční dopravní prostředek na orbit – raketoplán. Velký orbitální kluzák, jenž se vyznačoval znovupoužitelností a jehož verzatilita měla překonat vše, co zde dosud bylo. Raketoplán měl startovat několikrát měsíčně a na orbitu podporovat stavbu americké orbitální stanice, provádět vojenská i civilní pozorování Země, biologické a materiálové experimenty, ale hlavně – vynášet a zachycovat družice (a nejen ty americké!). Byly plánovány dokonce inspekce a opravy družic přímo na orbitu. K tomu však bylo zapotřebí vyvinout nové technologické prostředky, pomocí nichž by bylo možné tyto úkoly provádět. Tak se zrodila například robotická paže, nebo nová generace skafandrů. Raketoplán se po mnohých porodních bolestech nakonec podařilo uvést v život na počátku 80. let. Ovšem realita ukázala limity jak co do původních záměrů ohledně využití, tak i po ekonomické stránce. Zamýšlený monopol na vynášení velkých družic vzal zasvé, stejně jako plány na čistě americkou stanici Alpha. Nakonec, po 30 let trvající
Minulý týden si fanoušci kosmonautiky připomínali 45 let od přistání lunárního modulu Apolla 14 na povrchu Měsíce. Apollo 14 bylo návratem k lunárním misím po havárii Apolla 13 a do dějin vstoupilo mimo jiné i díky angažmá prvního amerického astronauta Alana Sheparda. Oslavy jubilea však netrvaly dlouho. Tiskovými agenturami totiž proběhla zpráva, která působila jako podivný žert osudu. Ve čtvrtek 4. února ve večerních hodinách zemřel v jednom z hospiců v Lake Worth na Floridě Edgar Mitchell – pilot lunárního modulu Apolla 14 a jedna z relativně kontroverzních postav oné éry v rámci NASA. Skupina mužů, kteří své stopy otiskli během několika fantastických roků na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století do lunárního prachu, je opět o jednoho člena menší. Nyní už jich zbývá pouze sedm. Edgar Mitchell zemřel pouhý den před výše zmíněným výročím…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.