Stroj, na jehož palubě se toho tolik odehrálo, byl od počátku února 1974 v pasivním stavu a jako tichá, neživá masa oblétával na své zdánlivě nekonečné pouti planetu. Skylab byl uveden do spánkového režimu, kdy byly aktivní pouze radiové přijímače. Přestože byl původně koncipován zhruba na roční misi, neoficiálně se počítalo s tím, že se k němu astronauti ještě v budoucnu vrátí. Vzhledem k faktu, že sesterská stanice Skylab B byla sice z větší části hotova, avšak peníze na její dovybavení a vypuštění nehodlali politici uvolnit, byl návrat na Skylab zajímavou alternativou. Projekt Apollo, jenž poskytoval programu Skylab transportní kapacity, však skončil společnou americko-sovětskou misí v létě 1975 a v americkém programu pilotovaných letů nastalo na nějaký čas vakuum. Času ovšem bylo zdánlivě dost. Skylab byl před opuštěním poslední posádkou „pošťouchnut“ na mírně vyšší oběžnou dráhu a podle balistických propočtů, vycházejících z aktuálních údajů o celkové hmotnosti stanice a o stavu atmosféry, byl jeho zánik predikován zhruba na březen roku 1983. Do té doby však bude určitě uveden do provozu systém Space Shuttle, pomocí nějž by

Sobota 9. února byla zvláštním okamžikem v kontextu amerického pilotovaného programu. Právě toho dne byla deaktivována stanice Skylab. Do tohoto dne existovaly pro její využití přesné plány, harmonogramy a prostředky. Od roku 1969 se stanicí nepřetržitě zabývaly stovky a tisíce lidí, kteří pomáhali nejprve stanici navrhnout, zkonstruovat, vypustit, pomoci vstát z mrtvých, zabydlet ji. Do tohoto dne byl Skylab také jedinečnou laboratoří, ve které pracovaly tři posádky a další se k tomu alespoň chystaly. V obdobích, kdy byla stanice dočasně neobydlena, operátoři ze Země ovládali některé aparatury, aby se co nejvíce maximalizovala příležitost k vědeckým pozorováním. A teď byla najednou stanice jen tichým, potemnělým a neživým kusem hmoty, pomalu kroužícím kolem naší planety. Ačkoliv – tak úplně neživým kusem hmoty vlastně nebyla. Zástupy lidí měly ke Skylabu osobní vztah, neboť do tohoto stroje investovaly kus vlastního života. Přestože před stanicí stála poměrně nejistá perspektiva, svým způsobem se její život dostal do nové fáze. Vědci a výzkumníci se mohli vrhnout na záplavy dat, snímků, filmů a artefaktů, které astronauti ze Skylabu přivezli. Ne, v únoru

Bylo to jako jeden obří paradox… Tato posádka měla ze všech ostatních nejvíce času k tomu, aby se připravila na svoji misi, jež měla být dosud nejdelším pilotovaným kosmickým letem v historii – a přesto se musela spokojit s drobky simulátorového času, které jim přenechaly dvě předchozí posádky. Když se zdálo, že členové této posádky mají svoji misi zvládnutou tak, že ji dokáží provést téměř se zavřenýma očima, začaly ze všech stran přicházet výzkumné týmy s novými experimenty, u nichž nebyl čas ani pořádně přečíst manuály, natož nacvičit příslušné postupy. Pak se postavila na zadní nosná raketa. Potom vestibulární aparát chlapíka, u kterého se problémy čekaly nejméně. A když byli astronauti konečně na stanici zabydleni, řídicí středisko tvrdošíjně odmítalo pochopit, že den má jen čtyřiadvacet hodin. Jedno z nejvíce očekávaných pozorování skončilo malou globální blamáží (byť ne vinou posádky) a aby toho nebylo dost, astronauti dostali neprávem nálepku vzbouřenců a obyčejná malá chyba v komunikaci byla stále dokola rozebírána v celostátním tisku. Ne, posádka Jerryho Carra rozhodně neměla na růžích ustláno. Čas ovšem

Ve specifickém oboru, jakým je kosmonautika, není výjimkou, když je start přeložen na pozdější termín. Může se tak stát měsíce před plánovaným startem, ovšem i pár minut nebo dokonce sekund před očekávaným okamžikem vzletu. Důvodů mohou být tisíce, od počasí přes poruchy pozemního vybavení až po problémy s nosičem či jeho nákadem samotným. Ovšem naprostou výjimkou jsou naproti tomu případy, kdy je start přeložen na dřívější datum. Jednou z oněch výjimek byla mise SL-3 – tedy druhý pilotovaný let ke Skylabu. Ještě v době, kdy na stanici pracovala Conradova posádka, probíhala v zákulisí programu jednání právě v tomto duchu. Vedení programu dělal vrásky na čele Parasol, u něhož si nebyl nikdo jist úrovní poškození solárními paprsky. Parasol byl konstruován pouze coby dočasné krátkodobé řešení a nebylo moudré spoléhat na něj příliš dlouho. Podle všech zúčastněných by měl být co nejdříve nahrazen plachtou Marshall sail, na jejíž vylepšené verzi se ve středisku Marshall pracovalo. Druhým důvodem k hlubokému zamyšlení byly pomocné nebo také měřící gyroskopy (tzv. rate gyros). Ty měly