sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost LeoLabs získala od amerických Vesmírných sil kontrakt v hodnotě 20,68 milionu dolarů na dodání upravené verze svého přenosného radaru Scout a předvedení této technologie pro obrannou misi, která jde nad rámec jejího dosavadního využití pro sledování družic a kosmického odpadu na oběžné dráze.
Výrobce malých družic a poskytovatel služeb pro kosmické mise Blue Canyon Technologies, který je součástí divize Raytheon společnosti RTX (NYSE: RTX), představil svůj nejnovější subsystém pro kosmická zařízení s názvem FleXbus. Jedná se o připravenou a letově ověřenou sadu komponentů, včetně špičkového subsystému FleXcore.
Japonský startup Sarmony zaměřený na radarové snímkování podepsal dohodu o vynesení své první demonstrační družice na raketě Kairos společnosti Space One.
Společnost Spire Global získala od NOAA kontrakt v hodnotě 28 milionů dolarů na vývoj a letovou kvalifikaci družice a hyperspektrálního mikrovlnného sondovacího přístroje pro operativní předpověď počasí.
Pentagon rozšiřuje využívání družicové sítě Starshield společnosti SpaceX na palubě vojenských letounů. Firmě přidělil novou smlouvu na poskytování služeb pro celou flotilu, která ukazuje, jak je tento systém postupně integrován napříč americkými leteckými flotilami.
Společnosti Phi Earth Technologies a australská firma zaměřená na zpravodajství o Zemi, LatConnect 60 (LC60), oznámily strategické partnerství, jehož cílem je překlenout mezeru v propojení družicového pozorování Země s ověřenými informacemi přímo z terénu pro projekty zaměřené na přírodě blízká řešení.
Tým NASA a průmyslových partnerů připravuje pokračování mise cubesatu k Měsíci. Vyvíjí dvojici malých družic, které budou na Měsíci testovat přiblížení a operace v těsné blízkosti jiného kosmického tělesa.
Společnost Redwire bude na základě licenční smlouvy s lucemburskou společností Edge Aerospace vyrábět jednotky pro zpracování dat a síťové přepínače. Firmy to oznámily 25. srpna na konferenci Small Satellite Conference.
Impulse Space zvýší frekvenci svých společných (rideshare) misí na geostacionární oběžnou dráhu, přičemž jako důvod uvádí silnou komerční poptávku.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Výstup do volného prostoru je pro všechny muže a ženy, kteří létají do vesmíru, vrcholem jejich pobytu za hranicemi atmosféry. A je lhostejné, zda dotyčný už někdy předtím kosmickou vycházku prováděl – i pro zkušené harcovníky je to skvělý pocit, který se nedá s ničím srovnat. Je tedy pochopitelné, že se každý na svůj výstup připravuje a těší. Stejně tak se 4. března 1998 těšili i Talgat Musabajev a Nikolaj Budarin, když ve skafandrech vstoupili do přechodové komory Kvantu-2, kde už v té době panovalo vakuum. K tomu, aby se dostali ven, bylo nutné odšroubovat deset pomocných svorek a následně pomocí velkého kola uvolnit deset hlavních zámků poutajících vnější příklop k rámu průlezu. Šlo to jako po másle: první svorka, druhá, třetí… Jenže když se dostali k poslední desáté svorce, nastaly komplikace. Svorka se ani za živý svět nechtěla nechat uvolnit. Když ji naposledy před dvěma měsíci utahovali Solovjov a Wolf, snažili se snížit míru úniku atmosféry skrze netěsnosti příklopu. A svorku utáhli tak, že si s ní nyní Musabajev a Budarin nevěděli rady. Snažili se svorku
Do roku 1998 vstupoval Mir v relativně ucházející kondici a přesto, že se stále ještě nepodařilo zprovoznit poškozený modul Spektr, po několikaměsíční pauze v létě předchozího roku, kdy se veškerá činnost zaměřila na záchranu stanice a obnovení její provozuschopnosti, běžel vědecký program na plné obrátky. Ovšem jestliže samotná stanice větší problémy nezažívala, o stavu financování jejího provozu se to samé říci nedalo. RKK Energija do roku 1998 vstoupila mimo jiné s deficitem 670 milionů rublů, které dlužila státní kosmická agentura RKA. Ani perspektiva neměla být o mnoho růžovější – v tomto roce měl být ukončen program Shuttle-Mir, který do kasy ruské strany nalil během zhruba pěti let 400 milionů dolarů. Energija coby provozovatel Miru se nyní musela spoléhat na vrtkavou přízeň zákonodárců a exekutivy a také na mezinárodní partnery. Už v roce 1997 se ruské straně dostalo tolik potřebné finanční injekce ze strany francouzské kosmické agentury CNES, která v rámci dlouhodobé spolupráce od Rusů již poněkolikáté zakoupila křeslo na Sojuzu pro svého „spationauta“. Kolize Progressu se stanicí francouzskou misi odsunula z července 1997
Hned zkraje roku 1998 čekala na členy expedice EO-24 pořádná porce práce. Dva výstupy do volného prostoru, které byly původně plánovány na konec minulého roku, byly přesunuty na leden. V rámci první vycházky měli Solovjov s Vinogradovem pečlivě pohlédnout a popřípadě „domluvit“ vnějšímu příklopu přechodové komory, který netěsnil a kosmonauti tak museli jako náhradní přechodovou komoru využívat přístrojově-vědecký úsek Kvantu-2. Je pravdou, že tato část modulu byla pro tyto účely přímo koncipována, nicméně nemožnost využívat normální přechodovou komoru byla velmi nepříjemná a během vycházky znamenala ztrátu času a práci navíc. Po prvním výstupu roku 1998 čistě v ruské režii měl přijít výstup rusko-americký. Spolu s Anatolijem Solovjovem se měl mimo stěny stanice podívat i Dave Wolf. Pak už měly začít bezprostřední přípravy na přílet amerického raketoplánu, na jehož palubě se měl nacházet astronaut, který završí maraton amerických dlouhodobých pobytů na Miru. Pro Solovjova s Vinogradovem to však neměl být úplný konec – tito dva kosmonauti měli být vystřídáni až v únoru a v rámci předávky bylo v plánu realizovat misi francouzského kosmonauta, která byla
Problémy s příklopem, které se objevily na konci výstupu 3. listopadu 1997, nakonec nebyly překážkou při plánování dalších vycházek do volného prostoru. Díky předvídavosti konstruktérů Kvantu-2 byl přístrojově-vědecký úsek navržen tak, aby mohl v případě nutnosti fungovat jako záložní přechodová komora. Pro kosmonauty to sice znamenalo trochu práce a nepříjemností navíc, ale možnost provádět výstupy do volného prostoru byla i přes neposlušný příklop záchována. Expedice EO-24 si vycházek měla užít vskutku do sytosti a Anatolij Solovjov se měl stát historicky nejzkušenějším člověkem v tomto směru. Původně měl být proveden také jeden nebo více výstupů zaměřených na utěsnění poškozeného trupu modulu Spektr, jenže tady byl háček – přes provedený pokus s odpouštěním vzduchu během odletu Atlantisu na začátku října se oproti očekáváním nepodařilo odhalit přesné místo, odkud atmosféra z modulu unikala. Potvrdilo se pouze, že místo úniku se s největší pravděpodobností nachází kolem uchycení solárního panelu OSB-IV, který během střetu Progressu M-34 se stanicí inkasoval jeden z největších úderů. Při něm byl ohnut nosník panelu a zřejmě někde kolem něj trup prasknul. Dokud
Ve druhé polovině září 1997 posádka Miru začala postupně posouvat svůj denní rytmus tak, aby byla čilá a svěží v okamžiku, kdy se ke komplexu bude blížit raketoplán Atlantis. Když se 27. září večer americký stroj skutečně objevil na dohled, Solovjov, Vinogradov a Foale byli skutečně navýsost bdělí. Na jehlách byl zejména Mike Foale, který se podle svých slov „modlil k palubnímu počítači Miru“. V minulých dnech totiž počítač Saljut-5B opakovaně vypovídal službu a v případě, že se tak stane během přibližování Atlantisu, bude to znamenat, že žádné připojení nebude. Pro Foala byl raketoplán jízdenkou domů a proto se nelze divit, že ze všech osob na palubách komplexu a raketoplánu byl nejvíce nervózní právě on. Jeho modlitby nakonec byly vyslyšeny a ve 22:58 moskevského času se stykovací uzel raketoplánu dotknul protikusu na Dokovacím modulu Miru. Když se o hodinu a třičtvrtě později otevřely příklopy, velitel Atlantisu Jim Wetherbee za veselého hlaholu podával jednu ruku Anatoliji Solovjovovi, zatímco ve druhé za sebou táhl náhradní počítač. „Máme i jiné dárky,“ prohlásil za všeobecného veselí. Jako obvykle
31. srpna 1997 se na palubě komplexu Mir konala skromná oslava. Palubní inženýr expedice EO-24 Pavel Vinogradov slavil své 44. narozeniny. V oněch dnech však nebyl hlavní postavou dění na stanici. Této role se ujali Anatolij Solovjov a Michael Foale, kteří se chystali na výstup do volného prostoru. Mělo se jednat teprve o druhou vycházku amerického občana v ruském skafandru Orlan a před rusko-americkou dvojicí stál plán naplněný odpovědnými úkoly. Hlavním bodem programu byla prohlídka trupu modulu Spektr, zejména radiátoru, který nesl zjevné známky poškození po nárazu nákladního Progressu M-34, a také uchycení solárního panelu OSB-IV. Panel schytal během kolize jeden ze dvou největších úderů a vzhledem k pákovému efektu panovaly předpoklady, že právě uchycení je místem, kde by se mohla skrývat štěrbina, skrze níž atmosféra z modulu unikla do okolního vakua. Dalším, poněkud zvláštním, úkolem pak bylo ruční natočení alespoň jednoho z funkčních solárních panelů Spektru do polohy pro co možná nejvýhodnější osvit Sluncem. Systém automatického natáčení panelů navzdory propojení příslušného kabelu s počítačem nefungoval a alespoň takto bylo možné ze Spektru „vyždímat“
V letech 1968 až 1972 se 24 odvážných mužů vydávalo k našemu nejbližšímu souputníkovi, aby splnili odvěký sen snílků, fantastů, básníků a vědců, kteří toužili po tom, abychom zblízka pohlédli do tváře Luny. Jejich řady za posledních pět desetiletí nikdo nerozšířil. K velké škodě a ostudě celého lidstva byl lunární pilotovaný program jen solitérem, který zůstal osamocen a nikdo se ve stopách oněch odvážných astronautů do dnešních dnů nevydal. A jak postupně řídnou řady exkluzivní skupiny lidí, kteří na vlastní oči viděli něco, co nikdo před nimi ani po nich neměl šanci spatřit, lidstvo přichází o jedinečný zdroj postřehů, faktů a inspirujících příběhů. Nebude to dlouho trvat a o tom, jaké to je – sledovat odvrácenou stranu Měsíce nebo šlapat po tisíciletém prachu lunární krajiny, budeme jen číst v knihách, protože nezbude nikdo, kdo by nám mohl tuto zkušenost vyprávět z první ruky. Dosud jsme se mohli odvolávat na dvanáct astronautů, kteří cestu k Měsíci podnikli a jsou ještě mezi námi. Od této středy už tento počet neplatí. 18. března se ve věku 88 let na
Dehermetizace Spektru byla pro stanici i pro program Shuttle-Mir velkým úderem jak doslova, tak i v přeneseném významu. Nejpalčivější ztrátou byly kilowatty elektrické energie, kterou dodávaly do staniční sítě čtyři solární panely na povrchu modulu. Krom toho ale odříznutí Spektru znamenalo i ztrátu podstatné části amerického vědeckého vybavení, bez něhož se plánování dalších amerických incrementů pořádně zkomplikovalo. Ruská strana od počátku počítala s tím, že do ledna 1998 se Spektr podaří opravit natolik, aby se v něm bylo možné pohybovat bez skafandrů a aby bylo možné opravit nebo vyměnit vybavení poškozené během několikaměsíčního pobytu ve vakuu. V rámci oprav mělo několik Progressů dovézt potřebné propriety. Část nutných pomůcek a nástrojů měla na Mir dorazit také na palubě amerického raketoplánu. Kosmonauti měli ještě předtím v rámci „vnitřního výstupu“ otevřít Spektr a pokusit se najít místo, kde byl proražen jeho trup. Na místo provizorního krytu průlezu měli také nainstalovat konus s „germoplatou“, díky níž bude možné opět připojit nepoškozené solární panely do energetické sítě komplexu. Následovat mělo několik výstupů do volného prostoru, během kterých
Srážka Progressu se stanicí uvrhla do chaosu nejen systémy stanice samotné, ale také kolektivy plánovačů. Pro expedici EO-23 byly původně v plánu dva výstupy na povrch modulu Spektr, kde měli Ciblijev s Lazutkinem instalovat plošinu ASP-G-M a také aparaturu pro sledování atmosféry „Pathfinder“ firmy Boeing. Zakončení EO-23 mělo být provedeno ve francouzském duchu, protože během předávání směny měl na Miru tři týdny pracovat právě francouzský kosmonaut. Události z 25. června a vše, co po nich následovalo, však přinutilo všechny zúčastněné vyhodit plány z okna a začít vše promýšlet nanovo. Jasné bylo to, že kosmonauti expedice EO-24 budou minimálně zpočátku figurovat coby „záchranáři“, kteří uvedou stanici do co možná nejlepšího stavu. Budou muset provést inspekci Spektru jak zevnitř tak zvenčí a čeká je také nemálo práce v hermetických prostorách Miru. Počítalo se také s tím, že americký člen posádky bude při výstupech participovat, což mírně zamíchalo plány kontingentu NASA. A vůbec nebylo jisté, zda bude vůbec za stávajících okolností NASA ochotná posílat další astronauty na palubu komplexu. Na vážkách také visel let Francouze,
V přechodovém úseku základního bloku to vypadá jako v pralese – ve vzduchu se vznášejí liány odpojených kabelů. Tam, kde byl ještě před pár okamžiky průlez do modulu Spektr, nyní jako podivný strup sedí přepravní kryt, který na místě drží uzamykací mechanismus, ale také snižující se tlak uvnitř modulu. Lazutkin a Foale mají na chvíli čas si oddechnout a oba letí k okénkům, aby se podívali na rozsah škod, které napáchal Progress a také proto, aby se ujistili, že nákladní loď není pro stanici stále ještě hrozbou. Mezitím u hlavního ovládacího pultu základního bloku vede Ciblijev vzrušený rozhovor se Zemí. Informuje řídicí středisko, že tlak po uzavření Spektru začal mírně stoupat, načež se ustálil na hodnotě 916 hPa a také o tom, že z jednoho z iluminátorů pozoruje Progress, jehož systém TORU byl mezitím vypnut ze Země dálkovým povelem. Nákladní loď se potácí v podivných kotrmelcích asi 200 metrů od stanice. Teprve nyní si personál ve středisku řízení letů uvědomuje, že neřízená loď může do stanice znovu narazit. Lazutkin letí do Kvantu-2,
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
