sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Portal Space Systems získala 17,5 milionu dolarů v počátečním kole investic, které umožní podniku vyvinout a předvést vysoce ovladatelnou družici Supernova využívající sluneční světlo k pohonu tepelného pohonného systému.
Společnost Vast oznámila 3. dubna, že podepsala dohodu s NASA o provedení environmentálního testování modulu vesmírné stanice Haven-1 v testovacím zařízení Neila Armstronga v Ohiu.
Společnost Voyager Technologies oznámila 3. dubna plány na akvizici LEOcloud, startupu zaměřeného na hybridní cloudové výpočetní zdroje a služby.
Společnost SpinLaunch 3. dubna oznámila, že podepsala smlouvu v hodnotě 122,5 milionu eur s výrobcem malých družic Kongsberg NanoAvionics na výrobu 280 družic pro konstelaci zvanou Meridian Space.
Obchodní výbor Senátu USA uspořádá příští týden potvrzovací slyšení, které má potvrdit Jareda Isaacmana jako nového administrátora NASA. Slyšení, plánované na 9. dubna bude také zvažovat nominaci Olivie Trustyové na členku Federal Communications Commission.
Společnost Exail, zabývající se vesmírnou komunikací, oznamuje spuštění Spacelink-PCE emulátoru nejnovější generace. Spacelink-PCE je navržený tak, aby přesně replikoval kanál šíření vln mezi družicí a pozemní stanicí. Umožňuje tak testovat, optimalizovat a ověřovat výkon a spolehlivost družicových komunikačních systémů.
Slingshot Aerospace, společnost zabývající se analýzou vesmírných dat, získala kontrakt z programu AFWERX amerického letectva na zdokonalení techniky identifikace družic na oběžné dráze pomocí fotometrických dat a umělé inteligence.
Švédská národní kosmická agentura (SNSA) udělila společnosti Frontgrade Gaisler, poskytovateli radiačně odolných mikroprocesorů pro vesmírné mise, kontrakt na komercializaci prvního neuromorfního zařízení System on Chip (SoC) pro vesmírné aplikace.
United Launch Alliance se chystá vynést prvních 27 družic z více než 3 200 plánovaných kusů pro širokopásmovou konstelaci Amazon Project Kuiper. Start je naplánován na 9. dubna. Družice vynese raketa Atlas V.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V původních záměrech vedení amerického letectva měla stanice, jež později vstoupila ve známost pod názvem MOL, sloužit zejména k ověření práceschopnosti člověka v neznámém prostředí mikrogravitace a stísněných prostor. Z původního, navenek bohulibého, záměru, se ovšem v průběhu času vyklubal projekt, jehož těžiště leželo v „černé“ sféře. MOL měl být zajisté stanicí, na jejíž palubě měly být prováděny experimenty ku prospěchu vědy a poznání, ovšem hlavní náplní práce posádky měla být obsluha optického špionážního komplexu. DORIAN, jak byla kódovým jménem tato optická soustava označována, byla na svou dobu velmi výkonným nástrojem s výborným rozlišením. Navíc, právě díky přítomnosti lidské posádky, mělo jít o velmi pružný systém, který dovoloval výběr cílů a předběžnou analýzu získaných dat téměř v reálném čase. Pro podrobné zkoumání pak měly být filmové pásy dovezeny na palubě návratové kabiny Gemini na Zem spolu s piloty. Na první pohled tento systém vypadal velmi důmyslně, nicméně ke své funkci vyžadoval neméně důmyslný hardware. Pokud by existoval nějaký druh alternativní reality, ve které by stanice dospěla do fáze realizace, naskytl by se
Komplex MOL sestával ze dvou, nebo přesněji ze tří částí. Nejdůležitější a současně i nejsložitější byla samotná stanice. Druhou část celého systému tvořila transportní loď Gemini-B, která se při startu nacházela na špici sestavy a následně pak byla využita i pro návrat pilotů. Posledním dílkem do skládačky byla nosná raketa Titan-III. Zejména u Gemini a Titanu se snažilo vedení projektu využít co nejvíce komponentů a konstrukčních celků tak, aby bylo možné ušetřit maximum finančních prostředků a tím pádem i obrazně řečeno vykrmovat Otesánka, kterým byla stanice samotná. V žádném případě však nelze říci, že nosič a transportní loď byly kopiemi běžně používaných strojů, pro zamýšlený start na polární dráhu bylo nutné raketu podstatně upravit a významných změn doznaly i některé části lodě Gemini. Ale pojďme na to pěkně popořádku. Začneme nosnou raketou. Původní plány počítaly s Titanem-IIIC. Ovšem tento název byl jednou z mnoha věcí, které bylo třeba stran nosiče změnit. Podle dobových dokumentů se totiž už na začátku léta 1965 s tímto strojem u misí startujících z Vandenbergu nepočítalo. Než však vážený čtenář začne autora kamenovat za
Původní záměr tvůrců programu MOL byl velmi ambiciozní. Stanice měla hostit naráz čtyři osoby s tím, že by se posádky střídaly zhruba ve třicetidenních turnusech. To byl na svou dobu extrémně odvážný koncept. Vyžadoval by totiž ovládnutí složitého umění setkávání těles na oběžné dráze a jejich spojování. A nemělo se jednat pouze o pilotované stroje, ale také o bezpilotní zásobovací lodě, což bylo ještě o stupínek složitější (připomeňme, že první spojení dvou bezpilotních těles se podařilo Sovětům v říjnu 1967 a dodnes je tento úspěch hoden smeknutí pokrývky hlavy). Jenže, jak už to bývá, člověk míní, okolnosti mění. Program nezískal hned na startu financování pro tuto velkolepou vizi. Namísto toho měl být minimálně zpočátku realizován velmi osekaný program, v němž figurovaly jednorázové stroje, které měly hostit jednu dvoučlennou posádku na měsíc a po odletu svých obyvatel měly být opuštěné stanice doslova „zahozeny“ do atmosféry. I tak se mělo jednat o pokrokovou technologii, od které si Američané slibovali náskok v případě vypuknutí delší geopolitické krize. Podoba stanice i lodě, která měla sloužit pro transport pilotů,
Když se v první polovině šedesátých let objevila první inkarnace pozdějšího programu MOL, počítalo se s tím, že bude startovat z Cape Kennedy na dráhu ve výšce zhruba 300-350 km a se sklonem přibližně 30° vůči rovníku. Pro obecné experimenty, sběr základních dat o reakci lidského organismu na dlouhodobý pobyt v mikrogravitaci a omezené příležitosti k fotografování zemského povrchu tato dráha dostačovala. Ovšem s tím, jak se postupně posouvalo těžiště zamýšlených aktivit MOL stále více do „černé (rozuměj výzvědné a proto tajné)“ oblasti, nastal v tomto ohledu poměrně závažný problém. Pakliže by mise probíhaly na původně plánovaných drahách, byl by celý projekt vlastně k ničemu. Území, které politické špičky USA a vedení NRO zajímalo, leželo mnohem více na sever. Hranice Sovětského svazu měly svůj nejjižnější bod kousek nad 42° severní šířky. K tomu, aby bylo možné získat skutečně užitečná data stran dění na území největšího protivníka, by byla nejvhodnější polární dráha – tedy taková, která má sklon co nejblíže k 90° vzhledem k rovníku. Tato dráha by umožňovala sledovat de facto území celé planety. Byl tady
MOL byl poměrně zvláštním druhem programu. Navenek se mělo jednat o laboratoř, která bude zkoumat možnosti práce člověka v podmínkách beztížného stavu. To byla tvář, kterou program ukazoval veřejnosti. Ve skutečnosti se postupně stala téměř výhradním důvodem jeho existence optická špionáž prostřednictvím velkého teleskopu. Piloti měli fungovat jako operátoři, kteří budou schopni v reálném čase vyhodnocovat prioritu snímaných cílů a alespoň nahrubo interpretovat získaná data tak, aby byla okamžitě k dispozici vojenskému velení. Původně měl program evolvovat do stanice, která by byla schopna hostit čtyřčlenné posádky v několika směnách, nicméně z důvodů, o nichž bude řeč posléze, se nakonec rozvoj programu zastavil u základního typu stanice. Po několika bezpilotních startech (přičemž jejich počet se v průběhu času měnil) mělo následovat pět pilotovaných misí. Vzhledem k tomu, že posádky byly dvoučlenné, není třeba vysokou matematiku k tomu, aby se vážený čtenář dovtípil, že osm pilotů vybraných na podzim 1965 nebude stačit, pokud nemají být mezi lety významné prostoje. Tohoto faktu si samozřejmě bylo vědomo i vedení USAF a programové kanceláře MOL, proto ještě předtím, než
Druhá polovina roku 1965 znamenala pro program MOL konečně zahájení aktivit, které měly směřovat k ujasnění definitivní podoby stanice tak, jak měla vyhlížet během úvodní „salvy“ letů. V prvotní fázi se počítalo s třicetidenními misemi dvoučlenných posádek s tím, že stanice měla být pouze na jedno použití. Až posléze měly přijít na řadu pokročilejší varianty umožňující opakovaná připojení lodí s čtyřčlennými posádkami. To však zatím leželo ve vzdálenější budoucnosti a pozornost všech zainteresovaných byla plně zacílena na onen základní dvojmužný jednorázový koncept. V říjnu proběhlo kolečko jednání s firmou Douglas, která se zavázala do konce února příštího roku vypracovat definici a základní data pro svou část hardwaru. Pro tento účel měla posloužit částka zhruba 10,5 milionů dolarů z rozpočtu letectva. Firma General Electric se ohledně své části kontraktu zavázala k témuž, přičemž na její účet měly putovat dvě částky: necelých 5 milionů dolarů z „černých“, tedy neveřejných, peněz NRO a necelý milion dolarů z veřejných zdrojů. Ve stejné době začala také výběrová řízení na dodavatele jednotlivých systémů stanice, přičemž Douglas své kroky koordinoval s letectvem,
Po tiskové konferenci 10. prosince 1963, na níž ministr obrany Robert McNamara oznámil zrušení projektu X-20 Dyna Soar ve prospěch vojenské orbitální stanice MOL, se do pohybu dalo mnoho elementů, které měly zajistit pokud možno hladký vývoj a implementaci projektu. Jednou z důležitých prvotních podmínek byla dohoda vojáků s NASA. Spolupráce byla nutná z několika důvodů. Prvním z nich byla dohoda mezi USAF a agenturou ohledně vzájemné informovanosti v oblasti kosmických pilotovaných programů. Zejména NASA si chtěla být jista, že jí vojáci „nelezou do zelí“ a nepracují na programu, který by mohl podrýt snahu dostat se na Měsíc do konce dekády, k čemuž národ vyzval prezident Kennedy. Ten podlehl atentátníkovým střelám v listopadu toho roku, jen pár dní před oficiálním zrodem MOL. Jeho smrtí se z lunární výzvy stal závazek a naprostá priorita. Druhým důvodem pro úzkou spolupráci USAF a NASA byl fakt, že program MOL měl využívat uzpůsobeného hardwaru původně určeného právě pro civilní agenturu – zejména loď Gemini. A třetím důvodem byl transfer zkušeností. Přeci jen, na konci roku 1963 měla NASA na
Raketoplán X-20 Dyna Soar měl být vrcholným počinem technologie a klenotem ve výkladní skříni amerického letectva. Ovšem jeho vývoj zchladil počáteční nadšení. Postupně se ukazovalo, že projekt naráží na technologické limity první poloviny šedesátých let. Aby toho nebylo málo, Dyna Soar trpěl neustálými změnami. Nedařilo se pevně ukotvit jeho určení – původní záměry hovořily o čistě vojenském stroji, postupně se však vykrystalizovala i vědeckovýzkumná role stroje. Několikrát se měnily nosné rakety, které měly být v programu použity, neboť s postupem času Amerika v této oblasti získávala nové zkušenosti a výkonnější stroje. Uvedení raketoplánu v život neprospíval ani poměrně zdlouhavý program letových zkoušek, během nichž měly stroje nejprve zamířit na suborbitální dráhu v nepilotované i pilotované formě a teprve potom na orbitu. Až někdy v první polovině sedmdesátých let mělo dojít k zařazení stroje do operačního provozu. Každá změna a každá fáze zkoušek si vyžadovala poměrně velké finanční částky. To nemohlo nechat klidným tehdejšího ministra obrany Roberta McNamaru, který v memorandu z dubna 1962 rozhodl o urychlení programu. Raketoplán Dyna Soar měl být definitivně vynášen nosičem Titan-III a suborbitální
Kosmonautika za svou dosavadní historii zažila mnoho úžasných okamžiků a epochálních úspěchů. Stejně tak se ale v průběhu času vyskytlo mnoho nezdarů, falešných nadějí a slepých uliček. Některé neuskutečněné projekty a návrhy byly udušeny hned v zárodku. Někdy se tak stalo proto, že technologie nedospěla do stádia, kdy by bylo možné daný nápad realizovat, projekt byl příliš finančně náročný (například kompletně znovupoužitelná startovní sestava raketoplánu s pilotovaným nosičem) nebo kontroverzní (projekt lodi Orion s jaderným pohonem), nebo prostě jen proto, že se jednalo o ideu veskrze šílenou (třeba projekt „One-Way Manned Space Mission“). Jiné projekty byly zase realizovány, ovšem po první misi, eventuálně několika misích, se nad nimi zavřela voda (Buran). A našly se i takové projekty, které se dostaly do stádia poměrně pokročilé rozpracovanosti a zdálo se, že jejich čas je už už za dveřmi. Onen čas se však poznenáhlu začal posouvat směrem doprava a nakonec po nich zbyla jen halda šrotu a mnoho zklamaných lidí. A právě do této poslední kategorie zčásti patří projekt orbitální stanice, která dostala název MOL. Zčásti proto,
Mnohý čtenář našeho blogu se jistě pozastaví nad poněkud neobvyklým jevem v nadpisu tohoto článku. Velké písmeno uprostřed věty se zdá být jasným překlepem, nicméně v tomto konkrétním případě tomu tak není. Rádi bychom totiž tímto způsobem upozornili na novou knihu, jejímž autorem je jeden z redaktorů tohoto portálu. Ono dílko dostalo název „Do kosmu krok za krokem“ a na pultech knihkupectví (a jak doufáme, také v knihovničkách kosmofandů) se s ní bude možné setkat od čtvrtka 17. září. Michael Voplatka touto prvotinou vstupuje do klubu knižních psavců, který se kolem Kosmonautixu v průběhu posledních let vytvořil. Pro koho je jeho dílo určeno a co v něm lze najít?
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
