Posádka Apolla 11 byla po právu středobodem mediální „péče“, které se první lunární přistávací misi dostávalo. Je nicméně faktem, že jeden muž z této trojice na sebe přitahoval větší díl pozornosti než zbylí dva. Neil Armstrong byl velitelem mise a právě on měl v případě, že to bude třeba, ručně dovést modul Eagle na lunární povrch. Přestože byl navigační počítač PNGS v lunárním modulu schopen v rámci programu P65 provést celé přistání až po dotyk s povrchem zcela automaticky, nikdo neočekával, že by všechno šlo natolik hladce, že by se do ovládací smyčky Armstrong vůbec nezařadil. Historie nakonec ukázala opodstatněnost této predikce: žádná ze šesti úspěšných lunárních výprav nakonec čistě automatický mód P65 nevyužila. A co více – právě Apollo 11 se ukázalo být, alespoň co se přistání týče, suverénně nejdramatičtější misí. Pro Armstronga se jednalo o jedno z nejtěžších přistání jeho kariéry a bez debat také o to nejdůležitější. Ovšem onomu několikaminutovému dramatu v červenci 1969 předcházelo v Armstrongově kariéře několik neméně dramatických přistání, která jej dost možná pomyslně formovala a připravovala na chvíli, kdy bude celý svět obrazně sedět na kraji židle a sledovat každý jeho počin…

5. místo – okolí města Pohang, 3. září 1951

Hned první z popisovaných přistání bylo trochu netradiční, neodehrálo se totiž ani na palubě letadlové lodi, ani na přistávací dráze žádného z amerických letišť v Koreji. Onoho dne Armstrong odstartoval se svým letounem Grumman F9F Panther z letadlové lodi USS Essex, aby spolu se stážistou od USAF Johnem Carpenterem prováděli ozbrojený průzkum západně od města Wonsan. Neil letěl ve formaci coby „číslo“, tedy jako vedený.

V určené oblasti se jim podařilo nalézt několik solidních cílů v podobě seřazovacích nádraží a mostů. Carpenter a Armstrong na cíle shodili své pumy a pomalu byl čas vydat se k domovu, když v tom se stalo něco zcela neočekávaného. Armstrong zrovna manévroval nad malým údolím, když uslyšel ránu, celý letoun se otřásl a řídicí páka mu vyletěla z ruky. Když ji Armstrong opět zachytil, letoun byl ve výkrutu a jen se štěstím se Neilovi podařilo zvednou čumák letounu zpátky nahoru v okamžiku, kdy byla země podle jeho odhadů přibližně pouhých sedm metrů pod ním!

K jeho údivu byla k udržení křídel v rovině zapotřebí plná výchylka řídicí páky doleva. Rychlá obhlídka ukázala, že jeho letounu chybí kus pravého křídla. Armstrong se nechal chytit do pasti, kterou na americké letce nachystali Korejci: mezi dvěma vrcholy kopců natáhli kabel, který fungoval jako gilotina, byla to vlastně horizontální obdoba balonové baráže zhusta používané během druhé světové války.

Letoun ovšem zatím držel pohromadě a Neil se po krátké poradě s Carpenterem rozhodl nepokoušet se o přistání, protože v případě poškození mechanismu přistávacích klapek by se klapky nemusely vysunout stejnoměrně a to by byla jistá jízdenka na onen svět. Rozumnější bude katapultovat se nad spojeneckým územím. Chromý letoun se mu podařilo dotáhnout do blízkosti města Pohang, které ovládaly jednotky Spojených národů. Armstrong se konečně mohl z letadla katapultovat. Doufal, že se snese do vody, protože jako správný námořní pilot dopad na mořskou hladinu preferoval před žuchnutím na tvrdý povrch. Ovšem jeho preference nevyslyšel vítr, který jej přeci jen zanesl nad pevninu, kde sebou Neil plácnul do rýžového políčka. A to bylo velkým štěstím, zátoka totiž byla, aniž to tušil, prošpikována minami. Armstrongův klid a rychlý úsudek tak zabránily tomu, aby se stal další z obětí Korejské války a zachránily mu život pro další dramatická přistání…

4. místo – Edwards AFB, 20. duben 1962

30. listopadu 1960 se Neil Armstrong zařadil do velmi exkluzivního klubu, který byl součástí NASA a měl něco společného s vesmírem. Ne, nejednalo se o oddíl astronautů, ani o kosmický let jako takový, ale o Armstrongův první let na bájném raketoplánu X-15. Tento černý přelud z dílen firmy North American Aviation byl v modifikaci s motorem XLR-99 schopen dosáhnout nejen rychlostí mnohonásobně převyšujících rychlost zvuku (nejvyšší rychlost dosažená v X-15 Williamem „Pete“ Knightem činila 7 274 km/h), ale také Karmánovy linie, tedy hranice kosmického prostoru ve výšce 100 km.

Během prvního letu si Armstrong spíše osahával řízení, než aby se pokoušel o rekordy jakéhokoli druhu. Dosáhl během něj rychlosti 1,75 Macha a výšky 14 886 metrů.

V dubnu 1962 již měl Armstrong za pasem devět letů v X-15 a chystal se na další misi, během které měl dosáhnout výšky 63 kilometrů a hlavně vyzkoušet adaptivní systém řízení MH-96. Součástí MH-96 byl také G-limiter, tedy systém, který omezuje dosahované násobky přetížení, jednoduše nedovolí pilotovi přesáhnout jeho danou hodnotu.

Vývoz pod křídlem mateřského letounu B-52 probíhal normálně, stejně jako shoz X-15, zážeh motoru XLR-99 a nastoupání do výšky 63 kilometrů. Motor v X-15 měl zásobu pohonných látek pouze na zhruba 90 sekund a po jeho dohoření se z letounu stal hypersonický kluzák. Piloty po náročné motorické fázi letu čekala neméně náročná fáze letu po balistické trajektorii, během níž probíhalo plnění zadaných úkolů.

Armstrong přes chatrné spojení se základnou na Edwards splnil všechny položky svého letového plánu a zbýval poslední bod: otestovat G-limiter. Armstrong přitáhl páku a snažil se dosáhnout přetížení 5 G. Jenže se mu to nedařilo a během pilotovy snahy se nos letounu zvednul a X-15 místo letu po křivce vyplaval vzhůru jako bublina na hladinu. Když Armstrong pochopil, že se mu G-limiter otestovat nepodaří, položil X-15 na levé křídlo, aby provedl plánovaný obrat, jenž jej měl nasměrovat k přistávací dráze na Edwards.

Jenže vlivem nepovedeného testu limiteru byl Armstrong v tomto moment výše než normálně a atmosféra byla natolik řídká, že neposkytovala letounu dostatečný aerodynamický odpor k tomu, aby se začalo obracet směrem na sever. Když se tak konečně stalo, stroj se blížil k severnímu okraji Los Angeles. Do takové vzdálenosti od základny se ještě žádný pilot s X-15 nedostal.

Dosažení dráhy na Edwards nebylo v tu chvíli ani zdaleka jisté a Armstrong si pohrával s myšlenkou, že by stroj posadil na letiště v Palmdale. Nakonec se však rozhodnul, že se pokusí letoun dotáhnout domů. X-15 byl sice po vypnutí motoru kluzákem, ovšem kluzákem velmi špatným. Křídla, jež byla dimenzována na hypersonické rychlosti, neposkytovala téměř žádný vztlak v oblastech podzvukových rychlostí a X-15 tak místo klouzání spíše padal skoro jako kámen.

Díky jemné pilotáži a pevným nervům se nakonec podařilo Armstrongovi X-15 dovést na jižní část solného jezera na Edwards. V okamžiku, kdy se ližiny letounu dotkly jeho povrchu, uplynulo od momentu shozu z B-52 přesně 12 minut a 28,7 sekundy. Armstrong tím ustavil rekord v trvání letu X-15. Rekord, který nikdo nepřekonal a o který Armstrong rozhodně nestál…

3. místo – Filipínské moře, 17. březen 1966

Mise GTA-8 měla být šestým pilotovaným letem v rámci programu Gemini a současně také dosud nejambicioznějším podnikem tohoto programu. Poprvé v historii se měla pilotovaná kosmická loď připojit k jinému stroji přímo na oběžné dráze a v rámci mise měla také proběhnout vycházka do volného prostoru – pro Američany teprve druhá v pořadí, přesto s velkorysým dvouhodinovým trváním.

Do posádky lodi Gemini VIII byl v září 1965 jmenován velitel Neil Armstrong a pilot David Scott. Po hektickém výcviku se oba muži na špici nosiče Titan vydali k obloze 16. března 1966. Jejich pobyt ve vesmíru měl trvat zhruba 71 hodin, to však nebylo Armstrongovi a Scottovi souzeno. Začátek nicméně vypadal velmi slibně.

Šest a půl hodiny po startu Neil Armstrong jistou rukou připojil Gemini k cílové družici Agena. První spojení dvou těles na orbitální dráze skončilo úspěchem! Nebyl však čas na dlouhé oslavy, astronauti měli nabitý letový plán. Hodinu po připojení si Dave Scott při pohledu na umělý horizont před sebou náhodou povšimnul, že soulodí je v mírném levém náklonu. Armstrongův umělý horizont ukazoval totéž, nejednalo se tedy o chybu přístroje. Gemini s Agenou zrovna prolétaly orbitální nocí, nebylo tedy možné prověřit situaci pohledem na skutečný horizont. Armstrong tedy náklon vyrovnal, jenže po chvilce se soulodí opět začalo naklánět doleva. Zprvu pomalu, ale náklon se postupně zrychloval.

Soulodí začalo rotovat se stále se zvětšující úhlovou rychlostí. Podezření padalo na Agenu, která neslula příliš spolehlivým stabilizačním systémem. Astronauti tedy Gemini odpojili, aby k jejich velkému překvapení loď začala rotovat ještě rychleji a rotace nyní probíhala ve všech třech osách. Rychlost klonění nyní dosahovala více než 300 °/s a ať se Armstrong a Scott snažili sebevíce, nedokázali rotaci zastavit. Začali mít problémy se zrakem – nedokázali pořádně zaostřit a zorné pole se jim pomalu halilo do šedé barvy.

Armstrong v ten moment projevil velkou dávku instinktu. Pochopil, že se systémem OAMS určeným pro manévrování na oběžné dráze situaci nedokáže změnit. Jediným řešením bezvýchodné situace byl pokus o zastavení rotace s použitím systému RCS, který měl za úkol stabilizovat Gemini během návratu na Zem. Bylo to velmi závažné rozhodnutí, které znamenalo jednoznačný konec mise, nicméně v situaci, kdy oběma mužům hrozila ztráta vědomí, Armstrong na sebe tuto odpovědnost vzal.

Jeho úsudek se ukázal být správným. Posléze vyšlo najevo, že situaci způsobila vadná elektrická instalace v jednom z motorků systému OAMS a kdyby se Armstrong pokoušel i nadále rotaci krotit tímto systémem, bylo by nevyhnutelné úplné vyčerpání paliva.

Necelou půlhodinu poté, co si Scott všimnul onoho náklonu, byla situace opět v normálu. Začátek krize se odehrával mimo dosah řídicího střediska, ovšem ani tak by nebyli muži v sále řízení letu schopni dvojici astronautů nijak pomoci. Nyní ovšem na řídicím středisku a konkrétně na letovém řediteli Johnu Hodgeovi ležela tíha rozhodnutí, co podniknout dále. Gemini s Armstrongem a Scottem bude třeba urychleně dostat domů, to bylo jasné, ale jak to udělat? Jednou z možností bylo vyčkat, až bude dráha Gemini protínat oblast, do které měla na závěr nominální mise přistát a ve kterých je soustředěna většina záchranných jednotek. Jenže vzhledem k tomu, že nikdo netušil, jaká další nepěkná překvapení elektrický systém Gemini skrývá, Hodge rozhodnul, že loď přistane okamžitě do oblasti s označením 7-3, která ležela v západním Pacifiku. Potíž však byla v tom, že zde nebyl téměř nikdo, kdo by astronauty vyzvednul z vody. Letový ředitel Gene Kranz, který vystřídal vyčerpaného Hodge, vyslal do oblasti alespoň několik záchranných jednotek, mezi nimiž hlavní místo zaujímal torpédoborec USS Leonard F. Mason.

Armstrong a Scott se mezitím chystali k předčasnému přistání. Možností, jak je jejich loď mohla znovu nepříjemně zaskočit, bylo mnoho, nicméně nakonec šlo všechno hladce. Když už se kabina houpala na padáku, astronauty na chvíli napadlo, že možná přistanou v Číně, což by nebylo zrovna příjemné. Naštěstí Scott po chvilce zpozoroval vodní hladinu. Gemini VIII dosedla téměř do středu zadané oblasti ve Filipínském moři. Od startu uběhlo pouze něco málo přes 10 hodin. Téměř okamžitě k lodi seskočili záchranáři z pátracího letounu a za tři hodiny už byli oba muži bezpečně na palubě torpédoborce.

Toto přistání zcela určitě nepatřilo k Armstrongovým oblíbeným. Mise skončila předčasně a přes částečný úspěch v podobě spojení s Agenu se nepodařilo splnit celý letový plán. Nicméně způsob, jakým Armstrong a Scott vyřešili velmi ošemetnou situaci, vyvolal pochvalné reakce jak kolegů, tak nadřízených. A za zmínku stojí také fakt, že až bude příště Armstrong přistávat v rámci dalšího letu do vesmíru, vstoupí do učebnic dějepisu…

2. místo – základna Ellington, 6. květen 1968

Pro astronauty, kteří byli vybráni k lunárním misím, bylo zhotoveno několik simulátorů, jež je měly připravit na to, co je během cestám k Měsíci čeká. Jednalo se o různorodou sbírku technických kuriozit, od poměrně konvenčních statických simulátorů kabin až po neuvěřitelné konstrukce na portálovém jeřábu. Ovšem žádný z těchto strojů si nevysloužil tak kontroverzní pověst jako podivnost s označením LLRV (Lunar Landing Research Vehicle) a jeho evoluce LLTV (Lunar Landing Training Vehicle).

Stroj s velmi neobvyklým vzhledem, pro který si vysloužil přezdívku „létající rám postele“, byl používán k nácviku finální fáze přistávání na Měsíci. Proudový motor v těžišti zajistil vzlet do výšky maximálně 1 800 metrů (což byla teoretická hranice, v praxi se nelétalo výše než 200 metrů) a následně byl přiškrcen tak, aby „vymazal“ pět šestin váhy LLRV. Dvě velké trysky s peroxidem vodíku pak simulovaly tah motoru sestupového stupně lunárního modulu a k ovládání polohy LLRV v prostoru bylo k dispozici 16 malých trysek.

LLRV byl schopen dodat svému pilotovi velmi věrnou iluzi poslední fáze letu lunárního modulu, přičemž řídicí systém byl schopen například v rámci milisekund potlačit případné nárazy větru tak, aby iluze pohybu ve vakuu byla dokonalá.
Ovšem přes veškerou sofistikovanost byl LLRV potvorou, která dokázala pilota obrazně velmi nepěkně kousnout do pozadí. Management NASA se obával případné katastrofy a smrti astronautů a 6. května 1968 se jejich nejčernější obavy málem potvrdily. Neil Armstrong v ten den prováděl cvičné sestupy a během posledního se začalo dít něco podivného. Stroj se ve výšce pouhých 30 metrů začal naklánět a bylo evidentní, že Armstrong jej nemá plně pod kontrolou. Nezbývalo mu nic jiného, než zatáhnout za smyčku mezi nohama, kterou se spouštěla katapultovací sekvence. Sedadlo i s Armstrongem bylo vymrštěno vzhůru zhruba sekundu předtím, než stroj narazil do země. Armstrong se na padáku snesl opodál jen o pár okamžiků později, přičemž jediné zranění, které utrpěl, byl prokousnutý ret. Pokud by však s katapultáží otálel o půl sekundy déle, „koupil by farmu“, jak byl žargonem zkušebních pilotů označován stav pilota po nechtěném prudkém setkání se zemí v jiné konfiguraci, než je ta přistávací.

Vyšetřování odhalilo, že za ztrátou kontroly nad LLTV bylo vyčerpání paliva pod specifickou úroveň, které umožnilo únik tlakovacího média, kterým bylo hélium. Varovný systém v daných podmínkách nefungoval zcela korektně a neupozornil Armstronga na to, že tlak v nádržích peroxidu nebezpečně klesá.

Toto přistání, respektive to, co se stalo poté, přispělo k Armstrongovu renomé velkým dílem. Každý člověk, který díky svým bleskovým reflexům jen o kousek uteče zubaté, ventiluje nahromaděný adrenalin jinak. Ovšem Armstrong tento ventil dotáhnul na nevídanou úroveň. Nešel ani domů, aby manželce vyprávěl, co se stalo. Nešel ani do baru, aby se opil do němoty. Nešel ani mezi kolegy, aby se mohl oprávněně naparovat. Neil Armstrong si nechal ošetřit ret a zamířil… do své kanceláře! Papírování nepočká…

1. místo – Mare Tranquilitatis, 20. červenec 1969

Autorovi je naprosto jasné, že pokud by na prvním místě neuvedl přistání lunárního modulu Eagle v Moři klidu, čtenáři by v horším případě žádali zpět svých pět minut života, které ztratili čtením tohoto článku, v lepším případě by si ťukali na čelo a doporučovali skotské střiky. A autor naprosto a bezvýhradně souhlasí. Přistání člověka na povrchu jiného kosmického tělesa, notabene první takové přistání vůbec, musí být nutně naprostým vrcholem kariéry pro kohokoli. Ono přistání je o to cennější, že jej Armstrong prováděl ručně. Přesněji řečeno téměř ručně.

Rozšířené přesvědčení, podle nějž měl Armstrong závěrečné dvě minuty sestupu plně ve svých rukou, není zcela pravdivé. Když Armstrong zjistil, že autopilot vede Eagla do pole balvanů, přešel z programu P65 (zcela automatický sestup) na program P66. Tento program byl semiautomatický – zatímco Armstrong se zabýval manévrováním, počítač za něj hlídal rychlost sestupu. Armstrong měl možnost počítači pomocí malého přepínače přikázat, aby rychlost sestupu změnil. Kliknutí nahoru nebo dolů mělo za výsledek změnu vertikální rychlosti o 1 ft / s (0,305 m /s) v odpovídajícím směru. Pokud by chtěl Armstrong převzít kompletní ovládání modulu včetně manuálního škrcení tahu motoru, musel by použít program P67. Tento program však nebyl použit ani u jednoho ze šesti přistání na Měsíci.

Fakt, že poslední fáze sestupu probíhala v semiautomatickém módu, však neubírá nic na tom, že Armstrong měl během přistávání klíčovou úlohu a plné ruce práce. V okamžiku, kdy zjistil, že se autopilot snaží přistát na naprosto nevhodném místě, převzal na sebe výběr vhodné lokality, přičemž si byl vědom toho, že se tenčí zásoba paliva a pokud udělá chybu, může se ocitnout v bezvýchodné situaci. Ne všechny scénáře přerušení letu totiž končily šťastně…

Úroveň pracovního a emocionálního zatížení velmi dobře dokumentuje záznam jeho tepu. Zatímco během prvních počítačových alarmů následuje po prvotním nárůstu tepové frekvence její pokles, v okamžiku, kdy se modul překlopil z horizontální polohy do vertikální a Armstrong mohl poprvé spatřit povrch Měsíce zblízka, začíná jeho tep téměř kontinuálně stoupat. Během několika posledních sekund sestupu činil Armstrongův puls zhruba 155 tepů za minutu.

Ve spolupráci s Aldrinem však velitel mise Apollo 11 zvládnul vybrat vhodné místo a hladce přistát. Dokonce až příliš hladce – počítalo se totiž s tím, že v momentě, kdy se před oběma astronauty rozsvítí modré kontrolky oznamující, že se jedna z tyčových sond na patkách přistávacích noh modulu dotkla lunárního povrchu, Armstrong okamžitě vypne motor a nechá modul dopadnout z výšky zhruba půldruhého metru volným pádem. Bylo to opatření, které mělo zabránit poškození motoru nebo dokonce zpětného zášlehu, pokud by se tryska stále pracujícího motoru dotkla povrchu. Současně se tím měly stlačit tlumiče s hliníkovou voštinou umístěné v nohách modulu. Tím pádem by se spodní příčka žebříku, který byl upevněn na přední noze, měla dostat o pár decimetrů blíže povrchu. Armstrong však motor vypnul až těsně před dosednutím Eagla na povrch. Aldrin následně poznamenal: „Very smooth touchdown! (Velmi jemné dosednutí!)“. Motor naštěstí poškozen nebyl, nicméně Armstrong, aniž to zamýšlel, sobě a svému kolegovi malinko zkomplikoval návrat do modulu po vycházce. Naštěstí v šestinové gravitaci člověk i s těžkým lunárním skafandrem dokáže překvapivě dobře skákat…

Toto přistání, provedené v naprosto odlišném prostředí od toho pozemského, se stalo definujícím momentem Armstrongova života. Od tohoto okamžiku již nebyl jen řadovým zkušebním pilotem a astronautem, ale člověkem se zcela unikátní zkušeností. Jeho příklad následovalo pět dalších velitelů lunárních výprav, od prosince 1972 však stále čekáme na dalšího muže či ženu, kteří dovedou svůj stroj na přistání v krajině bez přistávacích drah, kde stín a světlo jsou v naprostém kontrastu a kde neplatí zákonitosti, které si od prvních okamžiků osvojuje každý pozemský pilot. Jsem si jist, že i samotný Neil Armstrong by byl toho názoru, že už je nejvyšší čas opět přibít celý svět k židlím nějakým zajímavým pilotovaným přistáním…

Zdroje obrázků:

https://sk.wikipedia.org/wiki/S%C3%BAbor:Armstrong_in_NASA_Ames%27_Bell_X-14.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:F9F-2_VF-111_NAN9-52.jpg
https://www.historynet.com/wp-content/uploads/2014/07/neil1200_480.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:X-15.jpg
https:/www.flickr.com/photos/nasacommons/7882869790
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Gemini_8_launch.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:S66-18602_(25743413211).jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/369185main_ec66-1411_llrv.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/screen_shot_2015-05-07_at_1.20.49_pm.png
https://history.nasa.gov/afj/ap11fj/photos/36-n/a11-buzz-in-lm-by-jon-hancock-as11-36-5389-93+96-99.jpg (koláž: John Hancock)
https://www.nasa.gov/sites/default/files/styles/full_width/public/thumbnails/image/vlcsnap-2019-07-12-13h46m03s182.png?itok=NYnMjcQP