Devátá základní expedice tvořená Anatolijem Arcebarským a Sergejem Krikaljovem měla být velmi rušnou. Pod tímto pojmem se neskrýval žádný proud návštěvnických posádek, ale řetěz výstupů do volného prostoru. Výstupů mělo být podle plánů dokonce až osm (nakonec jich však tolik zapotřebí nebylo) a většina z nich se měla soustředit na vztyčení jisté zajímavé konstrukce, jež se stala opticky velmi výraznou součástí stanice. Stranou nezůstaly samozřejmě ani „běžnější“ úkoly, tavby v píckách modulu Kristall, pozorování zemského povchu a oblohy, biomedicínské experimenty a údržbářské práce. Avšak ještě předtím, než bylo možné začít plnit letový plán, musela dvojice kosmonautů přeparkovat svůj Sojuz od předního stykovacího uzlu k zadnímu. Vyžadovala si to poškozená anténa systému Kurs u zadního portu stanice, jejíž vinou zde bylo možné připojovat lodě pouze v manuálním režimu. 28. května 1991 oba kosmonauti bez jakýchkoli problémů tento úkon provedli a přední stykovací port tím byl volný pro přílet nákladního Progressu M-8. Ten odstartoval 30. května a 1. června dorazil ke stanici. Na Miru nastaly po rušné předávce služby opět časy rutinní práce. Vybalování nákladu z Progressu prokládali Arcebarskij a Krikaljov obsluhou experimentů a pomalu se začínali připravovat na svůj první výstup, během nějž měli opravit nešťastnou anténu Kursu, jejíž parabolu před pár měsíci nechtěně ukopnul Musa Manarov…
Sofora
Ještě před zahájením maratonu výstupů dostali kosmonauti ne zcela obvyklý úkol. Malá přechodová komůrka v jedné ze stěn základního bloku sloužila převážně k vysunování experimentů, jako byl třeba stěžeň experimentů „Diagramma“, pomocí něhož byla zkoumána mikroatmosféra, kterou kolem sebe stanice utvářela. Čas od času byla tato komůrka využívána jako prostředek, skrze nějž byly do prostoru vyhazovány vaky s odpadem (na což se moc nadšeně netvářili někteří zástupci vedení letu v obavách, že vak komůrku zablokuje nebo se zachytí na některém z výčnělků rozrůstající se stanice). Posledním možným využitím, jež zatím bylo realizováno jen extrémně zřídka, bylo vypouštění malých družic. Tento způsob má dnes následovníky v podobě vypouštění cubesatů z modulu Kibó na ISS.
A právě vypuštění družice skrze přechodovou komůrku měli kosmonauti na programu 27. června. Družice MAK-1 byla výrobkem Fakulty aplikované mechaniky a elektrodynamiky Moskevského leteckého institutu (MAI). Družice o hmotnosti zhruba 16 kg měla po svém vypuštění tři dny studovat zemskou ionosféru a horní vrstvy atmosféry, přičemž po skončení mise měla do jednoho měsíce zaniknout v atmosféře. Když ale Arcebarskij a Krikaljov družici v určený čas vypustili, nerozevřela se její anténa a tak se nefunkční MAK-1 stal na krátkou dobu mrtvým kosmickým smetím. Podle některých zdrojů byla na vině vybitá palubní baterie, družici měli totiž údajně vypustit už Afanasjev s Manarovem, jenže ve svém hektickém programu to prostě nestihli. Nicméně výzkumníci v MAI se nevzdávali a bylo rozhodnuto, že na stanici poputuje co nejdříve nový exemplář MAK.
Hektický program však neoblažoval pouze Afanasjeva s Manarovem, také Arcebarskij a Krikaljov se měli co otáčet. Na palubě Progressu M-8 dorazila souprava pro opravu antény Kursu a přelom druhé a třetí červnové dekády byl věnován přípravám na výstup do volného prostoru, v jehož rámci měl být systém Kurs na modulu Kvant-1 uveden opět do provozuschopného stavu.
24. června večer se dvojice vydala ven. Arcebarskij měl oblečen Orlan DMA s výrobním číslem 6, Krikaljov oblékl kus s číslem 14. Cesta na záď stanice probíhala bez problémů a dvojice se mohla pustit do práce. Situaci komplikoval nedostatek kotvicích bodů u pracovního místa, nikdo nepočítal s tím, že se kosmonauti budou v těchto končinách pohybovat (koneckonců právě následkem těchto okolností se podařilo Manarovovi anténu nakopnout). První na řadě byla demontáž stávající antény. Chvílemi to byla doslova hodinářská práce a Arcebarskij s Krikaljovem museli občas používat zubařské zrcátko, aby viděli na potřebné místo.
Skafandry byly sice vybaveny svítilnami, nicméně práci ve tmě nikdo nechtěl u tak klíčového zařízení, jakým anténa Kursu byla, riskovat. Proto kosmonauti během orbitální noci odpočívali. Po demontáži antény dvojice opatrně a pracně ustavila novou anténu a propojila veškerou kabeláž. Vzhledem k tomu, že u zadního portu momentálně parkoval Sojuz TM-12, byla zkouška opraveného Kursu odložena na dobu, až bude uzel volný a bude k němu přilétat některá z lodí.
Se splněným hlavním úkolem se kosmonauti vydali zpět k přechodové komoře na Kvantu-2. Tam upevnili vzorek konstrukce, podobný tomu, jež zde umístili během svého posledního výstupu Afanasjev s Manarovem. Tato konstrukce byla zajímavá mimo jiné tím, že její segmenty nebyly spojeny šrouby, ale využívaly materiály s tvarovou pamětí. Manžety z nikl-titanové slitiny po zahřátí speciálním aparátem segmenty pevně sevřely. Vzorky u přechodové komory Kvantu-2 měly za cíl získat data o vlivu kosmického prostředí (zejména termálních cyklů) na pevnost spojů. Poslední položkou výstupu bylo zapojení japonské kamery „Atlas“ na povrch Kvantu-2. První cesta Arcebarského a Krikaljova mimo stěny stanice úspěšně skončila po 4 hodinách a 58 minutách.
Pro kosmonauty ovšem úspěšné vykonání výstupu neznamenalo oddech. Už 28. června opět opustili bezpečí stěn stanice a vydali se ven. Hlavní cíl jejich druhého výstupu byl malinko kuriózní: Arcebarskij s Krikaljovem měli na povrchu Kvantu-2 instalovat „Trek“ – detektor supertěžkých jader kosmického záření, jenž byl vyroben na… University of California! Jednalo se teprve o druhý americký experiment, jenž se objevil na palubě Miru, málokdo si tehdy dokázal představit, že za relativně krátkou dobu budou na palubě orbitálního komplexu desítky kusů americké techniky…
Instalace Treku, jenž měl podobu dvojitého panelu se 150 skleněnými bloky, každý ze 16 vrstev fosfátového skla, proběhla bez potíží a dvojice se mohla vrhnout na další, sekundární úkoly. Pomocí Strely se přemístili na základní blok, kde na dorsální panel slunečních baterií ustavili televizní kameru, jež měla při dalších výstupech zachycovat práce na montáži velké konstrukce na Kvantu-1. A právě na Kvant-1 vedla další cesta Arcebarského a Krikaljova. Na jeho povrchu instalovali detektory nabitých částic kosmického záření. Tyto detektory byly výsledkem sovětsko-československé spolupráce a zařadily se tak po bok dalších aparatur na palubě Miru, jež vzešly z dílen československých vědců. Posledním úkolem tohoto výstupu bylo sejmutí vzorku konstrukce, umístěného na Kvantu-2 během předchozího výstupu. Druhý výstup Arcebarského a Krikaljova skončil po 3 hodinách a 24 minutách, o 2 hodiny dříve oproti plánu.
Ti čtenáři, kteří četli pozorně, se nyní musejí začít rozčilovat. Autor neustále naznačuje cosi o jakési velké konstrukci, vzorcích konstrukce, kameře pro snímání stavu konstrukce, ale nemá se k vysvětlení, co se za mlhavým pojmem „konstrukce“ vlastně skrývá. Milerád zvědavost váženého čtenáře ukojím. Nicméně je třeba začít malinko zeširoka.
Mir, tak jak byl koncipován, byl poměrně rozsáhlým komplexem. Po přidání doplňkových modulů se velká část jeho masy nacházela poměrně daleko od podélné osy. To by na první pohled nebyl problém, nicméně při bližším zkoumání zákonitě dojde na jeden velký zádrhel: motorky, jimiž se ovládalo natáčení stanice kolem podélné osy, tedy její náklon, se nacházely na základním bloku. A tedy proklatě blízko oné podélné osy. Působily tedy na relativně krátké páce a pokud chtěly pootočit stanicí, dalo jim velkou práci, než onou masou přídavných modulů pohnuly. To se odráželo na enormní spotřebě paliva. Ano, byly tady ještě motorky na doplňkových modulech, ovšem jejich původním určením bylo asistovat během samostatného letu daného modulu před připojením ke stanici a proto nebyly vybaveny systémem pro doplňování paliva. Jakmile byly jejich pohonné látky spotřebovány, nezbylo, než se spolehnout na motorky orientačního systému základního bloku. Zatím byly k Miru připojeny pouze dva laterální moduly – Kvant-2 a Kristall, ovšem po plánovaném dokončení stavby Miru by měly ony motorky velký problém se zvládáním natáčení stanice do potřebné polohy.
S tím se ovšem předem počítalo a v dílnách Energije skupina konstruktérů připravovala unikátní konstrukci, jež dostala jméno „Sofora“, podle latinského názvu jerlínu japonského. Sofora byla nosníkem s příhradovou konstrukcí o délce 14,5 metrů a půdorysu 50 x 50 cm. Byla tvořena dvaceti segmenty, jež měly být mezi sebou propojeny „rukávy“ z oné nikl-titanové slitiny, kterou testovali kosmonauti z osmé a deváté expedice. Na vrcholu poslední sekce byl adaptér pro upevnění boxu s motorky, zajišťujícími natáčení stanice kolem podélné osy. Právě to byl důvod existence Sofory – ony motorky díky svému umístění působily na mnohem delším rameni a byly tak mnohem účinnější a současně úspornější. Jedinou malou kaňkou byl možná fakt, že onen box s motorky byl jednorázový, po vyčerpání paliva měl být odhozen a na jeho místo namontován další. Pro tuto operaci byla Sofora sklopná. Sklápěla se díky pantům v osmém segmentu směrem přes zadní stykovací uzel Kvantu-1. Její pracovní poloha pak svírala 11° úhel vzhledem k vertikále, směřovala tak mírně nad základní blok.
Čtrnáctimetrovou konstrukci ovšem nebylo možné na stanici dovézt v jednom kuse, proto Sofora putovala na Mir v rozloženém stavu a na Arcebarském a Krikaljovovi bylo, aby ji sestavili „in situ“. Téměř neuvěřitelným triumfem plánovačů a pracovníků, kteří se starali o nakládku Progressů byl fakt, že kompletní rozložená Sofora spolu se čtyřmi agregáty pro nahřívání upevňovacích nikl-titanových manžet k Miru dorazila na palubě Progressu M-8. Při vykládce bylo v útrobách stanice mírně těsno, nicméně posádka se s kontejnery s tyčemi příhradové konstrukce poprala statečně a 15. července 1991 začala montážní kampaň, na jejímž konci měl Mir obdržet nový výrazný prvek konstrukce.
Toho dne se dvojice kosmonautů vydala ven ze stanice a pomocí Strely přemístila na plášť Kvantu-1 montážní platformu, jež měla tvořit kotvicí bod pro Soforu. Po připevnění platformy kosmonauti připravili také čtyři agregáty pro náhřev manžet, včetně jejich připojení k ovládacímu panelu a elektrické síti Kvantu-1 (jen na okraj: během konstrukce Sofory se porouchaly dva ze čtyř agregátů a bylo třeba je přenést do interiéru stanice, kde je Arcebarskij s Krikaljovem vlastními silami opravili). Třetí výstup deváté expedice trval 5 hodin a 56 minut. Během něj si Arcebarskij povšimnul nezvykle vysokých ztrát kyslíku skrze rukavice. Pro jeho Orlan DMA číslo 6 to byl už jedenáctý výstup a opotřebení se na něm začínalo projevovat. Zatím však úniky nepřekročily limity (k malým únikům dochází v každém skafandru, žádný není zcela vzduchotěsný).
Po krátkém odpočinku se 19. července Arcebarskij s Krikaljovem vydali ven počtvrté. Tentokrát je už čekala skutečná práce na konstrukci Sofory, přičemž jeden segment si kosmonauti předem sestavili ještě v přechodové komoře, aby počáteční práce šly rychleji. Jako první se z útrob Kvantu-2 vynořil Krikaljov, který si to hned začerstva zamířil směrem k základnímu bloku, kde se ujal ovládacího mechanismu Strely. Na její konec mezitím Arcebarskij připevnil dva boxy se segmenty Sofory a také sebe. Jeho parťák jej pak převezl na Kvant-1. Následoval ještě onen sestavený první segment a Krikaljov se mohl přesunout na Kvant-1 za Arcebarským. Oba muži si připravili pracovní místo a na montážní platformu upevnili „jakory“ pro fixaci nohou.
Pak byl čas dát se do práce. Sofora byla sestavována „naležato“, měla čnít v úhlu asi 5 ° od horizontály nad Sojuzem TM-12, přesto svým způsobem její montáž připomínala růst stromu. Na montážní platformu putoval první sestavený segment, který kosmonauti povysunuli ve vodicích lištách platformy a pod ním sestavili další segment. Pak spustili agregáty pro náhřev manžet, které materiál zahřály na určenou teplotu a pak se vypnuly. Krátká zkouška pevnosti – manžety drží jako skála. Pak povysunout hotový segment a pod ním sestavit nový. Během tohoto výstupu stihla dvojice kosmonautů ustavit tři segmenty Sofory. Práce nebyla snadná, problémy činilo neustále se měnící osvětlení a také vzdálenosti mezi „jakory“ a místy, kam měli muži dosáhnout, nebyla stejná jako na Zemi. Posádka pořizovala videozáznam, který byl posléze vyhodnocen specialisty Energije. Čtvrtý výstup Arcebarského s Krikajovem trval 5 hodin a 28 minut.
Jak krátký byl odpočinek… Už 23. července muži zamířili ven popáté. Arcebarského opět malinko pozlobil jeho skafandr, během prověrky se uvolnil konektor od chladicího spodního prádla. Náprava byla rychlá a jednoduchá a pak už nic nebránilo vypuštění atmosféry a otevření příklopu přechodové komory. Na pořadu dne bylo pokračování v konstrukčních pracích na Sofoře. Kosmonauti si opět předem sestavili některé části segmentů, aby ušetřili čas strávený vně stanice. Oba se rychle dostali do správného rytmu a na konci výstupu mohli konstatovat, že se jim podařilo přidat dalších jedenáct segmentů, včetně osmého segmentu s panty. Tento výstup trval 5 hodin a 42 minut.
27. červenec 1991 byl významným dnem pro Arcebarského, Krikaljova i pro desítky konstruktérů, techniků a specialistů, kteří se podíleli na vzniku Sofory. Šestý výstup deváté expedice měl zakončit práci na nosníku a kosmonauti měli Soforu vztyčit do pracovní polohy. Nejprve ovšem přišel netradiční úkol – skafandr Orlan DMA číslo 10 naposledy použitý Viktorem Afanasjevem v dubnu toho roku dosáhl limitu své životnosti a byl kosmonauty odhozen, aby časem zaniknul v atmosféře. Následně přišla už dobře známá cesta na Kvant-1, kde Arcebarskij a Krikaljov, nyní už jako zkušení rutinéři, sestavili posledních šest segmentů nosníku. A pak nastal okamžik, který mnozí s napětím očekávali. Byly odaretovány panty na přípravku, který sloužil pro sestavování a začalo překlápění Sofory do vertikály. Zanedlouho základní segment zapadnul do úchytného zařízení na základové platformě a kosmonauti se mohli pokochat pohledem na nový markant své stanice.
A pak udělal Arcebarskij něco, co nikdo nečekal. Začal šplhat po nosníku vzhůru. Kosmonauti to popisovali jako zkoušku pevnosti a vibrací, něco podobného už zkusili Kizim a Solovjov během svého pobytu na Saljutu 7 v roce 1986. Jenže nosník na Saljutu 7 byl mnohem menší a navíc jeho konstrukce byla založena na jiném principu spojování segmentů. Když Arcebarskij dolezl, samozřejmě s příslušným jištěním, až nahoru, upevnil na vrchol Sofory sovětskou vlajku.
Gesto, o němž dopředu téměř nikdo nevěděl, vyvolalo v řídicím středisku vlnu dojetí a nostalgie. Bývalo zvykem sovětskou vlajku vztyčovat na vrcholcích důležitých staveb. Jako příklad poslouží třeba dokončený sarkofág nad reaktorem číslo 4 jaderné elektrárny Černobyl. Vlajku podstrčil Krikaljovovi během cesty na start Alexej Leonov a Krikaljov si ji během tradiční „čurací zastávky“ vecpal pod skafandr. Nyní zářila nad zbrusu novou unikátní konstrukcí a dávala svým tvůrcům alespoň trochu pocit, že přestože se svět kolem nich závratným tempem mění, na svou práci mohou být hrdi…
Ovšem kdo jednou vylezl nahoru, musí zase zpět dolů. Arcebarskij později s úsměvem prohlásil: „Nikdy během letu jsem neměl pocit závratě nebo strachu z výšky, byť jsem se vznášel několik stovek kilometrů nad planetou. Ale když jsem se tehdy podíval ze Sofory dolů na stanici, připadala mi hrozně malá a já jsem dostal strach. Hloupých patnáct metrů, ale zdálo se to jako obrovská hloubka. Bojím se ještě doteď…“ Anatolij pomalu začal ručkovat dolů a ke své úlevě se mu bez potíží podařilo slézt ke Krikaljovovi. Ale výstup nebyl u konce, dokud oba nebudou v přechodové komoře. Možná i kvůli námaze během šplhání na vrchol Sofory přestal Arcebarskému fungovat chladicí systém jeho skafandru – došla mu voda v sublimátoru. Hledí jeho přilby se začalo mlžit a Anatolij byl náhle téměř slepý. Krikaljov jej musel téměř doslova dovést za ruku až do přechodové komory. Poslední výstup deváté expedice trval 6 hodin a 49 minut.
Zatímco Anatolij se Sergejem odpočívali po náročném programu vycházek do prostoru, několik stovek kilometrů pod nimi se začínala stahovat mračna. Už nějakou dobu bylo zřejmé, že se Sovětský svaz nezadržitelně rozpadá a zakrátko ukončí svou existenci. Nade všemi ale visela otázka: obejde se rozpad kolosu bez krveprolití? A jaký vliv to bude mít na kosmický program a Mir samotný?
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
http://www.spacefacts.de/graph/iss-photo/large_training/english/soyuz-tm-12_2.htm (kredit Spacefacts.de)
https://space.skyrocket.de/img_sat/mak-1__1.jpg (kredit: Ordžonikidzeho letecký institut)
archiv autora
http://www.spacecollection.info/sov_manned/mir_card1.jpg
Opäť díky. Je neuveriteľné, čo všetko tí ľudia robili na stanici. Tá konštrukcia je zvláštny nápad. Zaujímavé ako tá výška ramena zmiatla zmysli a zrazu bol divný pocit z výšky. A pritom počas nočných oddychoch sa museli kochať vesmírom a hviezdami a dole Zemou. To musela byť nádhera. 🙂
Teším sa na ďalší utorok.
Při pohledu na bazén z 15m výšky se zdá, že se do něj nedá trefit. A při pohledu na maličký Mir uprostřed ničeho to musel být ještě výrazně horší pocit.
To je klasika. Například parašutisté nemají problém skákat z kilometrových výšek, protože země je tak nějak abstraktně daleko. Ale když mají skočit ze cvičné věže (cca 10 metrů), některým se dost klepou kolena… 🙂
Mám zkušenost s oběma typy seskoků a můžu zodpovědně prohlásit, že problém se seskokem z trenažéru (podlaha ve výšce 8 m, strop v 10 m) je trochu v něčem jiném:
1) seskoky z trenažéru probíhaly většinou v rámci základního výcviku, který býval přes zimu a tudíž byla dost kosa, vítr a mráz. Čekat na „gorodku“ v mraze, až na vás přijde řada vylézt po žebříku do 8 metrů, upnout se do postroje a skočit, to nebyla žádná slast. Člověk se pak klepal spíš zimou než strachem.
2) tyto trenažéry si vysloužili familiární pojmenování „kulotrh“, protože simulace dynamického rázu při otevření padáku rozhodně nebyla věrná, byla o dost tvrdší než v reálu a pro pány byla poměrně nepříjemná. Kdo si zmrzlé nožní popruhy utáhl tak nějak ledabyle, ten později litoval. Holky to měly o dost snazší. 😉
Následné spuštění a přistání parakotoulem do zmrzlého písku už bylo pro každého v podstatě vysvobozením a tou nejlehčí částí z celého „představení“. 🙂
Taky jsem vyzkoušel obojí a kulotrh můžu potvrdit. Ale když mám subjektivně srovnat skok z trenažéru a skok z kilometru, bylo pro mě mnohem snadnější udělat ten krok z letadla než z věže. Podle mých instruktorů je to vcelku běžné, z toho jsem při svém komentu vycházel.
Každopádně díky za netradiční doplnění! 😀
Jj, vím jak jsi to myslel, jen jsem si vzpomněl na ty dávné doby. 🙂
Míval jsem nepříjemné pocity spíš v letadle, třeba v L-60 Brygadýr, když tam člověk seděl hned u otevřených/vysazených dveří, než to vystoupalo aspoň do 150 m. To by většinou při té malé rychlosti na bezpečné otevření padáku nestačilo, takže když to vystoupalo výš, člověk byl víc v klidu a začal si to užívat.
Řekl bych, že pár seskoků během výcviku by se mohlo hodit každému kosmonautovi. 🙂
No, za mého mládí byla skokanský trenažét atrakcí pro děti v pražské Stromovce. Skočil jsem tam z těch 10 metrů asi v mých 12 letech. Pochopitelně, seskok byl řádně zpomalený a dopad nebyl nijak tvrdý. Dimenzováno to ovšem bylo tuším do 60 kilo. Od té doby se mi o tom dosud zdají hrůzné sny. Holt člověk se má rozhodovat bez vlivu přihlížejících slečen z mojí třídy…
Základní výcvik přece nemusel probíhat jen v zimě. Můžu také potvrdit, že i přes příjemné povětrnostní podmínky jsem se na trenažéru klepal víc než v letadle 🙂
Tuto zkušenost můžu potvrdit i z návštěv výškových objektů. Venkovská rozhledna o výšce cca 30 metrů – závrať, ochoz mrakodrapu stovky metrů nad zemí – pohoda, můj mozek si už nepřipadá vysoko ale spíš daleko.
Zaujalo mě to vypouštění satelitů z malé přechodové komůrky. Nehrozilo jim v takovém případě, že se při dalším oběhu se satelitem srazí? Ptám se jako laik.
Evidentně nehrozilo, jinak by je nevypouštěli. Řekl bych, že k tomu byla zapotřebí specifická orientace stanice v prostoru.
Tato metoda se používá třeba i na ISS. Využívá se toho, že se vypouštěný objekt vzdaluje určitou stanicí od stanice. To znamená, že má odlišnou oběžnou rychlost než stanice. Oběžná rychlost ovlivňuje dobu oběhu, takže ve výsledku objekt přiletí na „stejné místo“ (samozřejmě ve velkých uvozovkách kvůli vzájemnému pohybu) v jiném čase než stanice – a tento rozdíl se s každým oběhem zvětšuje.
Děkuji za vysvětlení
Rádo se stalo. 😉
Opět výjimečný článek.
— zapněte detektor pokleslého humoru ————
Cože ????
… něco co se opakuje, není výjimečné, ale tyhle články jsou výjimečné, přesto se opakují …
Je to vůbec v češtině napsat? … Думаю ДА
Výjimečná série výjimečných článků.
— vypněte detektor pokleslého humoru ———–
Děkuji a těším se na pokračování.
Heh, musel jsem si to přečíst dvakrát, než jsem pochopil o co jde a tímto děkuji za pochvalu! :-)))
Tak už se u mě stalo tradicí,každé úterý tradiční káva Jihlavanka s tradičním seriálem od Ondřeje Šamárka!Musím říci,že oboje chutná tradičně výborně!Otázka:Je možný vznik závislosti?!Tož co pak?Každopádně velký dík za další kostičku do mozaiky!
Díky, Tondo, jsem rád, že chutná kafe i seriál! 😉
Supr, musela to být dost šílená expedice, pořád dovnitř a ven. :-). Ale to šplhání po Sofoře mi přišlo jako dost praktický test vzhledem k tomu, že se plánovala ta výměna motorků.
Mimochodem, když se dívám na pozdější snímky, tak tu vlaječku asi oddělávali. Protože je to focena z prostoru vně stanice, muselo to být buď při přeparkovávání, příletu/odletu návštěvní posádky či dlouhodobé expedice.
Díky Ondro, pořád parádní čtení.
Ano, když bylo potřeba nainstalovat box s motorky, vlajka musela pryč. Více o tom bude ve 28. díle. 😉
Takže ještě minimálně dalších šest dílů, to je dobře 🙂
Kdyby jen šest… 😀
Děkuji za perfektní článek!
Krátký dokument včetně unikátních záběrů z instalace Sofory je zde: https://www.youtube.com/watch?v=xEclIE9B9_g
Díky za odkaz! 😉
Aby bylo vidět náročnost Sofory 🙂 Na začátku je vidět i montáž vlajky, na druhou stranu je vidět, že vlajku v rámci přípravy montáže vevnitř stanice, čili zas tak nečekané to být nemohlo 🙂
https://www.youtube.com/watch?v=xEclIE9B9_g
Díky za odkaz! Ohledně té vlajky – je otázka, zda se onen záběr s vlajkou uvnitř stanice dostal na Zem před, nebo po jejím vztyčení. 😉
rádo se stalo, tak to mě, v dnešní online době, už nenapadlo, že to mohlo být jen na kameře 🙂
Tady jsem našel zajímavý článek, jak to vlastně bylo s tou vlajkou. Ale verze s Alexejem Leonovem mi přijde romantičtější 🙂
https://fishki.net/anti/2858955-poslednij-flag-sssr.html
Díky za odkaz, tuto verzi jsem dosud neznal.
Když se člověk dívá na staré věci,pamatuje si,čeho v historii kosmonautiky Rusové dosáhli,co uměli,tak je mě strašně smutno při pohledu na jejich současnou situaci.Asi musí rozpustit vyšetřovací komise,propustit vedoucí dinosaury a začít něco dělat,hlavně ne schůze!!
Hlavně je potřeba politické vůle (momentálně v Rusku není) a velmi, velmi by se hodila silná osobnost typu Koroljova nebo Gluška s nepopiratelnou autoritou a jasným cílem (bohužel, tu v Rusku také nevidím)…
K tomu jim chybí silný základ,životní zkušenost.
Oba konstruktéři přežili čistky, zažili mučení, koncetrák a život s cejchem zrádce.
Gluško byl rehabilitován až roku 1956 a Koroljov si zničil zdraví otrockou prací v dole na Kolymě a i díky tomu při operaci zemřel.
Je obdivuhodné, že pak pro svou vlast dokázali ještě pracovat…
Presne. Fakt klobúk dole čo Rusi / Sovieti dokázali, koľko a ako často išli hore a čo všetko robili v tých rokoch dávnych. A to ešte kopu vecí nevieme, čo sa vojenských vecí utajených týka. Mňa fascinujú aj tie sondy na Venušu. Aj keď sa im kopa vecí nepodarila, mali výnimočné konštrukcie. Ozaj škoda ako to tam dnes vyzerá. Sojuz je sice podľa mňa stále mašina a geniálna konštrukcia. Uvidíme čo bude teraz a v blízkej budúcnosti. Držím im palce. 🙂
Zhruba v ktorom diely prídu na stanicu americký astronauti?
Tak daleko ještě nejsem, zatím mám rozepsanou EO-14 v roce 1993… -;)
Nevíte jak je řešena rotace na ISS? Taky jsou motorky někde daleko od osy otáčení?
Primárně se používají setrvačníky především kvůli úspoře paliva a jen když vypadnou, tak jako záloha jsou motorky. Pokud jde o umístění, tak by měly být na ruské straně na konci.
„Působily tedy na relativně krátké páce a pokud chtěly pootočit stanicí, dalo jim velkou práci, než onou masou přídavných modulů pohnuly.“ Pravděpodobně nešťastná formulace – je úplně jedno, kde práci na páce vykonáte, udělíte vždy stejný moment rotace. Předpokládám, že na krátké práce v kombinaci s vůči težišti asymetrickým setem motorků byla horší ovladatelnost, tedy potřeba více korekcí a tím větší spotřeba paliva. Ale z pohledu učiva základní školy je uplně jedno kam motorek s lineární závislotí mezi spotřebou a výkonem (což nevím jestli pro tyhle motorky platí a zajímalo by mne to) na páku posadíte.
Kedže M (moment) = F x a (sila x rameno), tak nie je jedno kde na ramene pôsobíte silou.
Myslím, že to tak není. Ptpc už nade mnou dodal vzorec. 😉
Děkuji za standartně výborný článek a lidské ukončení dílu
Díky, snažil jsem se být hodný… 🙂
Čo dodať? O tejto konštrukcii, resp. jej zhotovení som vôbec netušil ale o to viac ma to fascinovalo. Budem sa opakovať, ale to vôbec nevadí – tí kozmonauti boli iný králi! A úplne sa viem vcítiť do toho čo všetci zúčastnení zažili po inštalovaní tej vlajky… Aby som neodbiehal od tématu, tak to viac nebudem rozoberať…
Ondro, klobúk dolu aj pred tebou! 🙂
Děkuju Ti, měl jsem při psaní podobné pocity. O to hůře při srovnání s dnešním stavem ruské kosmonautiky…