Když se reklamní kampaň objevila v britském mediálním prostoru, vypadalo to trochu jako nejapný vtip. Rádia, televizní stanice i tisk publikovaly inzeráty, jež byly mnohdy téměř směšné. „Hledá se astronaut. Zkušenosti nejsou potřeba,“ to byla jedna z výzev, které v červenci 1989 zaplavily Británii. Nicméně inzeráty a reklamy byly míněny zcela vážně. Lákaly zájemce na participaci v „Juno“, tedy projektu, jenž si vytyčil za cíl dostat Brita do vesmíru. Jednalo se čistě o záležitost privátního sektoru, konsorcium firem doufalo, že bude schopno celou věc zafinancovat, ať už vlastními prostředky nebo třeba loterií. Dohoda o týdenním letu britského občana na stanici Mir byla podepsána mezi firmou Antequera, Ltd., která byla založena, aby oficiálně zaštítila projekt, a sovětskou stranou 29. června 1989. Sídlo Antequera, Ltd. záhy po vypuknutí kampaně zaplavily přihlášky ze všech koutů Velké Británie. Nakonec jich dorazilo přes 13 000, přičemž věkový rozptyl pretendentů sahal od šestiletého školáka po čtyřiasedmdesátiletou penzistku. Bylo samozřejmě třeba stanovit nějaké limity a požadavky. Do dalšího kola výběru tedy postoupilo 5 000 kandidátů, jejichž věk se pohyboval mezi 21-40 roky. Do třetího kola, jež zahrnovalo i medicínské testy v Londýně, pak postoupilo pouhých 150 osob. Počet se následně začal dále snižovat, ze 150 zbylo 32, z nich pak jen 16 a po návštěvě sovětských specialistů nakonec zůstali poslední čtyři finalisté, tři muži a jedna žena. Vzhledem k tomu, že z oněch tří mužů byli dva vojáci a jeden letecký inženýr, bylo by možné očekávat, že souboj o místo v Sojuzu bude čistě mužskou záležitostí…

Sladká Miss ve vesmíru

V listopadu 1989 čtveřice Britů dorazila do CPK (Střediska pro přípravu kosmonautů Jurije Gagarina), kde se podrobila závěrečným testům. A 25. listopadu byl oznámen konečný výsledek, který mnohé překvapil. Pro misi Juno byli vybráni major Timothy Mace a civilistka Helen Sharman. Na výběru Tima Mace nebylo nic, co by zavdávalo příčinu k pochybnostem: zkušený pilot vrtulníků v Royal Army Air Corps a šampion Velké Británie v parašutismu s třemi tisícovkami nalétaných hodin a stejným počtem seskoků padákem byl vcelku jasnou volbou.

Ovšem volba druhého kandidáta, či spíše kandidátky, byla malinko překvapivá. Helen Sharman se o projektu Juno dozvěděla z rádia, když zrovna trčela v dopravní zácpě cestou z práce. Jejím zaměstnavatelem v té době byla pobočka známého cukrovinkářského koncernu Mars Confectionery ve městě Slough. Jako vystudovaný chemik zde Helen pracovala jako vývojový technolog se zaměřením na nové produkty v oblasti zmrzlin! Po zaslechnutí reklamy v rádiu po krátkém rozhodování podala přihlášku a se vzrůstajícím údivem sledovala, jak postupuje do dalších a dalších kol výběru. Pro její nominaci krom věku (26 let), skvělého zdraví a sportovního založení mluvila také schopnost učit se cizím jazykům. Stejně jako Tim Mace ovládala francouzštinu a němčinu, takže bylo možné očekávat, že se slušně popasuje i s nutnou ruštinou.

1. prosince 1989 byli Mace a Sharman oficiálně představeni osazenstvu CPK a začal jejich výcvik. Krom všeobecné kosmonautické přípravy měli Mace a Sharman nacvičovat také provádění experimentů ve prospěch britských firem. Jenže ony experimenty se ne a ne objevit. Zájem britského průmyslu byl, mírně řečeno, vlažný a k tomu se přidaly finanční problémy. Firmě Antequera, Ltd. se nedařilo sehnat potřebné finance (některé zdroje hovoří o částce 12 milionů dolarů) a firmy, jež zprvu jevily zájem o spoluúčast, se jedna po druhé poroučely. Během jara 1990 sice do konsorcia naopak vstoupily firmy Memorex, British Aerospace, Interflora a ITV, ovšem celkově se na účtu projektu Juno nacházelo něco přes 10 % potřebné sumy. A to bylo hodně málo.

Vedení Antequery, Ltd. doufalo, že projekt podpoří britská vláda, ta od něj však dala ruce pryč. Situace začínala vypadat beznadějně a hrozilo, že se z Juno stane totální propadák a mezinárodní ostuda. Naštěstí se na konci listopadu 1990 objevilo nečekané řešení: Antequera, Ltd. přepustila své práva a závazky Moskevské národní bance v Londýně, která obratem 2. prosince podepsala smlouvu se společnostmi Licenzintorg a Glavkosmos, jež stály u původní dohody z června 1989. Ve skutečnosti to znamenalo, že let zaplatí sovětská strana. Proslýchalo se, že za záchranou projektu Juno stála osobní intervence tehdejšího generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany SSSR a de facto nejvyššího činitele Sovětského svazu Michaila Gorbačova. Podle některých pramenů se Britové revanšovali alespoň tím, že jejich astronaut bude participovat v sovětském programu studia adaptace na stav mikrogravitace.

Zbývalo určit, kdo z dvojice Mace / Sharman poletí. 19. února bylo učiněno šokující rozhodnutí – jako první britský občan se do vesmíru podívá Helen Sharman. Oficiálně bylo rozhodnutí oznámeno až 23. dubna. Tato volba dodnes malinko motá veřejnosti hlavu. Výběr provedla britská strana, klíčovou osobou byl bývalý vice-maršál RAF Peter Howard. Volba padla na Sharman po osobním pohovoru, nicméně proslýchalo se, že za jejím výběrem stál fakt, že je žena.

Buď jak buď, nyní dostala „Sweet Miss – Sladká Miss“, jak byla díky svému povolání v Anglii nazývána, do ruky lístek na životní jízdu. Nutno uznat, že Tim Mace přes nepochybné zklamání situaci nesl velmi statečně a snažil se Helen podporovat, jak jen to šlo. Poslední etapa výcviku už byla prováděna v rámci pevně daných posádek.

Na sovětské straně od prosince 1990 trénovaly pro další expedici tři posádky. První ve složení Anatolij Arcaberskij a Sergej Krikaljov, ve druhé se setkali Alexandrové Volkov a Kaleri a třetí tým utvořili Alexandr Viktorenko a Sergej Avdějev. Podle zvyklostí se v tomto pořadí také s posádkami počítalo pro lety na jednotlivé expedice. Arcebarskij a Krikaljov tak byli předběžně určeni jako posádka expedice EO-9. Právě k nim byla přiřazena Helen Sharman.

18. května 1991 odstartoval Sojuz TM-12 s posádkou Arcebarskij / Krikaljov / Sharman z Gagarinské rampy a po navedení na orbitální dráhu začalo stíhání Miru. Během dvou dnů letu ke stanici se nevyskytly žádné větší problémy, krom mírně zvýšeného obsahu kyslíku v atmosféře lodi. Byl to zřejmě pozůstatek testu hermetičnosti skafandrů před startem, specialisté však celou záležitost odmávli jako nedůležitou a nijak nebezpečnou. Organismy kosmonautů se o ono malé nadbytečné množství kyslíku rychle postarají. Tak se také stalo. A všechny tři organismy se také překvapivě dobře vypořádaly s nástupem stavu beztíže. Nekonalo se žádné nechutenství, nevolnosti nebo dezorientace. U Krikaljova byl rychlý průběh adaptace předpokládán na základě jeho předchozí zkušenosti, u nováčků Arcebarského a Sharman to bylo velmi příjemné překvapení. Jak se záhy ukázalo, absence syndromu SAS se velmi hodila dva dny po startu…

20. května se Sojuz TM-12 přiblížil na dohled Miru, kde finální fázi sbližování nedočkavě sledovali Afanasjev s Manarovem. Panovalo mírné napětí vyvolané výpadkem počítače v orientačním systému Miru, jenž zapříčinil zastavení gyrodinů. Poloha stanice v prostoru tak byla udržována pouze orientačními motorky. Zprvu všechno probíhalo nominálně. Když byl Sojuz přibližně 150 metrů od předního stykovacího uzlu, povšimli si operátoři v řídicím středisku podivných dat o úhlové rychlosti lodi v jednom z kanálů systému Kurs. V obavách, aby počítač Sojuzu nebyl zmaten nesprávnou informací, převzal Arcebarskij na pokyn z řídicího střediska řízení a hladce dovedl loď ke stanici. O tom, že to bylo správné rozhodnutí, svědčí fakt, že poté, co proběhlo pevné spojení, systém Kurs byl stále přesvědčen o tom, že lodi zbývá ke stanici několik desítek metrů.

Sharman se stala první ženou, jež vstoupila (či spíše vplula) do útrob stanice Mir. Při té příležitosti obdržela od Afanasjeva a Manarova místo kytice maličkou bonsai. Ostatní kosmonauti byli příjemně překvapeni tím, jak se Sharman vyrovnala s beztížným stavem. Jak uvedl Musa Manarov: „Helen se cítila v beztíži skvěle, na rozdíl od mnohých mužů. Nepozorovali jsme u ní žádnou kinetózu typickou pro adaptaci na beztížný stav. Celou dobu pracovala sebejistě, pedanticky a splnila celý svůj letový plán.“ Abychom byli féroví – onen letový plán nebyl nijak náročný. Program její mise byl velmi rozvolněný a tak Helen trávila spoustu času sledováním zemského povrchu a hvězdného nebe. Jediným čistě britským experimentem byly „Hlasy ve vesmíru“. Jednalo se o rádiové seance s žáky z devíti různých britských základních škol, nicméně radioamatérská aparatura pro tyto relace se už na Miru nacházela a byla ruské výroby. Krom toho se Sharman zapojila do několika experimentů připravených sovětskými specialisty, participovala například v dlouhodobě probíhajících programech „Prognoz“ nebo „Reflotron“.

Na palubě Miru se našel čas i na žertíky. Na společnou večeři po příletu na stanici připlula Helen jako správná britská lady ve speciálně šitých růžových šatech, které jí před letem dal Alexej Leonov. Sověti nesměli zůstat stranou, proto při stejné příležitosti Sergej Krikaljov dorazil k večeři sice v normální letové kombinéze, nicméně jeho hruď zdobila tmavě červená kravata.

Všechno ale nebylo stejně růžové jako ony Heleniny šaty. Jakoby stanice občas dávala najevo, že všichni její obyvatelé jsou jen pasažéry, řítícími se závratnou rychlostí kolem Země, a jen pár milimetrů kovového pláště je dělí od vakua a jisté smrti. Výpočetní komplex Miru byl velmi náladovým a přecitlivělým systémem, který své růžky začal vystrkovat už krátce před příletem expedice EO-2, tedy pouhý rok po startu základního bloku. V lednu 1987 byl po jistou dobu funkční pouze jediný počítač. Ani po výměně starého Argonu-16 za Saljut-5B problémy nezmizely a Saljut už začínal jevit známky stárnutí.

Stále častěji jej postihoval některý z druhů křemíkové mrtvice nebo paralýzy a stanice tak přišla o povědomí o své poloze v prostoru. Gyrodiny se zastavily, stanice začala driftovat, solární panely ztratily optimální nastavení vůči Slunci, což bylo záhy následováno vybitím baterií a po krátkém varování prostřednictvím sirény nastávala v takových případech tma a ticho. Nezbývalo, než stanici orientovat v manuálním režimu (samozřejmě za ne zcela malé spotřeby paliva) a čekat, než se baterie opět nabijí. Přesně takový případ se například stal, když Helen Sharman zrovna hovořila pomocí amatérské radiostanice se školačkami v jedné z britských základních škol. V rozhovoru se zmínila o problémech s orientací stanice a krátce poté, co relace skončila, ozval se skutečně alarm, všechno ztichlo a potemnělo. A aby stresů nebylo dost, nějaká chytrá hlava vymyslela, že časovač na palubních hodinách, který kosmonauti používali jako budík, bude spřažen se sirénou alarmu. Obyvatelé stanice si tak nikdy nemohli být zcela jisti, zda siréna, která je vypružila ze spacích pytlů, je jen budíček, nebo předzvěst dlouhých hodin pracného uvádění stanice do provozu.

Jeden z úkolů pro čtveřici kosmonautů-profesionálů tak byla výměna hlavního bloku stávajícího počítače Saljut-5B za nový kus, který na Mir putoval v Sojuzu TM-12. Krom toho samozřejmě probíhalo předávání služby mezi kolegy z osmé a deváté expedice. Předávka byla využita mimo jiné i k procvičení postupů při evakuaci stanice, což je procedura, při které se hodí rady starousedlíků.

Čas ubíhal zejména pro Helen velmi rychle a záhy byl čas začít se připravovat na cestu domů. 24. května začali Afanasjev a Manarov s ukládáním položek, jež měly být vezeny zpět na Zemi, do návratové kabiny Sojuzu TM-11. Helen do „jedenáctky“ také přenesla anatomickou vložku svého křesla. 26. května brzy ráno moskevského času zaklapl příklop propojující Sojuz TM-11 a přechodovou komoru modulu Kvant-1. O několik hodin později byla mezinárodní trojice na cestě domů. Vstup do atmosféry proběhl bez problémů a zanedlouho návratová kabina Sojuzu TM-11 přistála v kazašské stepi a převrátila se na bok. Poté, co členové záchranných a pátracích jednotek převrátili kabinu do normální polohy, tedy dnem dolů, vylovili z ní postupně Afanasjeva, pak Manarova a nakonec Helen Sharman.

Prvně jmenovaní za sebou měli 175 dní, 1 hodinu, 50 minut a 41 sekund letu, zatímco Sharman si na své konto připsala 7 dní, 21 hodin, 13 minut a 45 sekund. Helen Sharman po návratu do rodné země čekala velká popularita, v jejímž důsledku se záhy stáhla do ústraní a vrátila se ke své profesi chemika, tentokrát v akademické sféře. Oficiální místa však paradoxně nechtěla Helen uznat britské prvenství v kosmu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o soukromou komerční aktivitu, vláda s ní nechtěla mít nic společného. Velká Británie tak oficiálně čekala až do prosince 2015, kdy se na palubě Sojuzu TMA-19M vydal ke stanici ISS příslušník britské armády a člen oddíl astronautů ESA Tim Peake.

Vzhledem k mezinárodní ostudě s financováním projektu Juno se nikdy nenaplnily ambice a naděje finalistů na další lety do vesmíru. Jak Sharman, tak její náhradník Tim Mace se hlásili do náboru kandidátů na astronauty ESA v roce 1992 a v roce 1998, avšak neúspěšně. Nicméně Tim Mace si na jednotvárný život stěžovat nemohl, jeho manželkou se na nějaký čas stala dcera kosmonauta Vitalije Žolobova Jelena, se kterou se seznámil během výcviku ve Hvězdném městečku. Své zkušenosti s pilotováním vrtulníků Tim využil i mimo britskou armádu, když v devadesátých letech přesídlil do JAR a vykonával funkci osobního pilota prezidenta Nelsona Mandely. Zemřel po těžké nemoci v roce 2014…

Zatímco Afanasjev s Manarovem opatrně ohmatávali krůček za krůčkem radosti i slasti pozemské gravitace a Helen dávala první stovky podpisů fandům a lovcům celebrit, Mir kroužil nevzrušeně dál kolem našeho kulatého domova. Na jeho palubě se Arcebarskij s Krikaljovem dostávali do pracovního tempa. Dva dny po odletu kolegů, 28. května, odpojili svůj Sojuz od čelního stykovacího uzlu stanice a přelétli k zadnímu uzlu. Bylo to nutné hlavně proto, že zanedlouho se měl ke stanici vydat nákladní Progress M-8 a vzhledem k poškození antény Kursu na Kvantu-1 musel být naveden k přednímu portu. Na jeho palubě krom jiného měla dorazit náhradní parabola oné nešťastné antény a také některé položky potřebné pro smontování jedné neobyčejně zajímavé konstrukce na vnějším plášti Kvantu-1…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Soyuz_TM-12_patch.png
https://www.anorak.co.uk/wp-content/uploads/2014/03/PA-14356568.jpg
http://www.collectspace.com/review/ffrench/helensharman_dress02.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-11_recovery_2.htm (kredit: Spacefacts.de)