Michael Lloyd Coats se narodil 16.1.1946. Navštěvoval Ramona High School v Kalifornii a pokračoval ve studiích na Námořní akademii Spojených Států, kde získal i svůj první doktorát. V září 1969 byl přidělen k Námořnímu letectvu a po výcviku byl dislokován k letadlové lodi USS Kitty Hawk, kde sloužil od srpna 1970 do září 1972. Provedl odtud celkem 315 bojových misí během Války ve Vietnamu. Po skončení tohoto válečného konfliktu prošel dalším pilotním výcvikem a stal se z něj testovací pilot pro letouny A-7 a A-4. V letech 1976-1977 pracoval jako testovací pilot u námořnictva a odtud vedla jeho cesta do výběrového programu NASA. Astronautem se stal v srpnu 1979. Nejdříve byl v záložní posádce STS-4, poté fungoval jako CapCom pro let STS-4 a STS-5. Poprvé se podíval do vesmíru v roce 1984 s osádkou STS-41-D. Byl to ale nervy drásající debut, protože se letělo poprvé s raketoplánem Discovery a start byl během dvou měsíců třikrát odložen – jednou dokonce kvůli požáru. Posádku tehdy tvořili Henry Hartsfield, Michael Coats, Judith Resnick, Steven Hawley, Richard Mullane a Charles Walker. Během letu vypustili družice SBS 4, Leasat 2 a Telstar. V únoru 1985 byl nominován jako velitel STS-61-H, tato mise však byla zrušena po tragické nehodě Challengeru.
Zdroj: http://www.spacefacts.de
Na další start si Michael musel počkat pět let a kromě něho osádku STS 29 tvořili John Blaha, James Buchli, Robert Clyde Springer a James Bagian. Mise trvala čtyři dny a kromě řady experimentů vypustili i družici TDRS. Do třetice všeho dobrého se do vesmíru dostal v roce 1991 jako velitel STS-39. Do posádky ještě patřili Donald Ray McMonagle, Gregory Jordan Harbaugh, Guion Bluford, Lloyd Blaine Hammond, Charles Veach a Richard James Hieb. Let trval osm dní a během něj vypustili několik převážně tajných družic. Po návratu na zem si mohl do deníku zapsat 463 hodin strávených ve vesmíru během všech tří misí.
V roce 1991 odešel pracovat do civilního sektoru, aby se v roce 2005 vrátil jako ředitel Johnson Space Center. V této funkci pracoval až do konce roku 2012. Požádali jsme jej o rozhovor, protože nás zajímaly pocity pilota raketoplánu při vypjatých situacích a při cestě hlubokým vesmírem. Pan Coats byl ochotný a na naše otázky odpověděl během několika měsíců.
Zdroj: http://www.space.com
Snil jste od dětství, že budete jednou astronautem a první průkopníci vesmíru byli vaši hrdinové. Sledoval jste program Gemini a Apollo?
Jako kluk jsem snil, že jednou budu námořním pilotem a budu přistávat na letadlových lodích. To mi připadalo jako maximálně dobrodružné a frajerské. Astronauti z programu Gemini a Apollo byli zcela určitě mými hrdiny, bylo to něco fantaskního, neuvěřitelného, jako by se naplňovala vize Julesa Verna. Můj zrak byl naštěstí dobrý, takže jsem si svůj klukovský sen splnil a fakt, že jsem se stal astronautem a podíval se do vesmíru, překonalo moje nejdivočejší sny.
V roce 1968 jste se stal pilotem a nedlouho po tom odešel do války. Byl jste mladý a hladový po dobrodružství?
Když jsem si vysloužil svoje pilotní křídla a začal přistávat s letadly na letadlových lodích, určitě jsem nebyl lačný jít do války. Ale nutno přiznat, že tehdy byla Válka ve Vietnamu prostě realitou života a já jsem měl to štěstí, že jsem všechny bojové mise přežil. Mnoho mých kamarádů takovou kliku nemělo.
Studoval jste na třech technických školách. Nemohl jste se rozhodnout, kterým směrem se vydat, nebo jste chtěl mít pro svůj budoucí život co nejvíce zkušeností a doktorátů, což se Vám později v NASA hodilo?
Udělal jsem si dva doktoráty, protože mě daný předmět zajímal a myslel jsem si, že by to mohlo pomoci mé kariéře u námořního letectva. Tehdy jsem ještě vůbec neuvažoval o podání přihlášky k NASA, a když se na to podívám zpětně, myslím, že ty mé doktoráty ani nijakou významnou roli v přijetí do vesmírného programu nehrály.
Zdroj: http://www.collectspace.com
Řekněte nám, co lidi žene k tomu, že se chtějí stát astronauty? Už to dávno není tak dobrodružné a bohatýrské, jako za dob Jurije Gagarina nebo Johna Glenna. Dneska velká část veřejnosti ani netuší, že nějaká mise se koná a jména kosmonautů ani jejich tváře jim nic neříkají.
Pohnutky mohou být různé. U mě to bylo tak, že jsem pracoval jako instruktor v Námořní pilotní testovací škole. Psal se rok 1977, když k nám přišli dva astronauti z programu Apollo – John Young a Vance Brand. Jejich úkolem bylo povzbudit naše hochy, aby se zapojili do vesmírného programu jako piloti prvních raketoplánů. Moje manželka byla dost proti tomu, abych si podal žádost a mě osobně se také život u námořního letectva zamlouval. Ani nevím, co to do mě vjelo, na poslední chvíli jsem se rozhodl, že to zkusím, abych viděl, jak daleko se dostanu. Taková osobní prestiž mužského ega. Když jsem přišel na pohovory a fyzické testy do Johnson Space Center, okamžitě jsem si zamilovat ty lidi v NASA, kteří tvrdě makali na velké věci. V tu chvíli jsem už MOC chtěl, aby mě vybrali a také se mi to povedlo.
V letech 1970-1972 jste absolvoval celkem 315 bojových misí z letadlové lodi USS Kitty Hawk. Dostal jste se také do přímých soubojů s vietnamskými stíhačkami, házel jste napalm nebo střílel na kolony lidí?
Ano, odlétal jsem, tolik misí, to je pravda, ale napalm jsem neshazoval, protože z bezpečnostních důvodů námořnictvo nedovolovalo transport napalmu z letadlových lodí. Bombardoval jsem mosty a nákladní auta, abych zamezil převozu zásob, zbraní a materiálu ze Severu na Jih. Také jsem shazoval miny do přístavu Haiphong, abych zabránil připlutí lodí se zásobami pro Severní Vietnam. Ale nestřílel jsem po kolonách lidí a musím říct, že hodně amerických pilotů přišlo o život, když se snažili zabránit ztrátám na životech z řad civilního obyvatelstva.
Zdroj: http://www.spacefacts.de
Astronautem jste se stal v roce 1979, ale poprvé letěl do vesmíru až v roce 1984. Znamená to tedy, že jste se každý den, celých pět let připravoval na váš let, nebo jste pracoval na jiných úkolech a na misi trénovat řekněme sedm měsíců?
Poté, co jsem byl vybrán, trval vlastní tréning a příprava astronauta tři roky. Pak jsme byli přidělení k jednotlivým letům a začali trénovat přímo již jen na naši misi.
Vaše první mise byla nervy drásající – Poprvé v raketoplánu Discovery, třikrát odloženo, požár na startovací rampě. Bylo obtížné zůstat klidný a neztrácet nervy? Jaký je to pocit, když sedíte v kokpitu, čas se odpočítává a najednou přijde rozkaz, že se mise zastavuje? Řekl jste si „Do …, to snad ne?“
Posádky tvrdě trénují na své mise a jsou nedočkavé konečně vzlétnout, což je pochopitelné. Takže samozřejmě, že jsme byli naštvaní, když se start přerušil a to ke všemu ještě třikrát. Ale je dobré to vnímat tak, že nikdo nechce letět v raketě, která není 100% bezpečná. Požáru jsme si samozřejmě všimli, ale byli jsme si jistí, že pozemní personál na Kennedyho středisku ví, co má dělat a to se také potvrdilo.
Zdroj: https://www.usna.edu
Vaše další mise byla zrušena po tragédii raketoplánu Challenger. Oči celého světa směřovaly do Houstonu. Jaké to bylo chodit každý den do práce a vědět, že během blízké budoucnosti žádné lety do vesmíru nebudou?
Po té nehodě všichni byli odhodláni zjistit, proč k ní došlo a postarat se o to, aby se to již nikdy neopakovalo. Po období smutku, kdy jsme oplakávali naše mrtvé kolegy a starali se o jejich rodiny, jsme se sebrali a pracovali na tom, aby byl raketoplán tak bezpečný, jak to jen půjde.
Když jste seděl v kabině a připravoval se na start své druhé mise, což bylo po havárii Challengeru, bylo těžké, nemyslel na to, že by se to mohlo přihodit i Vám? Modlil jste se během startu?
NASA je prvotřídní ve výcviku posádek a jejich přípravě na kritické situace, které mohou nastat. Let do vesmíru je ve své podstatě hodně riskantní záležitost a tak se soustředíme na věci, které můžeme kontrolovat. První průzkumníci vesmíru si patrně říkali, že jediný způsob, jak zůstat v bezpečí, je sedět doma, což si myslím, že je pravda i dnes. Pracovali jsme dlouho a usilovně na tom, abychom riziko snížili na minimum, ale pořád víme, že existuje. No a pár modliteb při startu určitě nikomu neublíží.
Zdroj: https://www.nasa.gov
Opustil jste NASA, protože jste si říkal, že už jste tomu dal všechno a nic lepšího nepřijde, nebo jste toho měl plné zuby a chtěl lépe placené a méně riskantní zaměstnání?
Po třech letech do vesmíru přišla moje manželka a rázně prohlásila: „To už by stačilo.“ Prožila si roky strachu, když se naše mise odkládaly a naši přátelé zahynuli v Challengeru, takže by to bylo ode mě dost sobecké v letech pokračovat. Naštěstí jsem měl několik zajímavých nabídek a lákalo mě zkusit podnikat v soukromém sektoru.
V současné době nejsou žádné raketoplány. Domníváte se, že NASA hraje druhé housle a pokulhává za Ruskem, které nadále posílá mezinárodní posádky ke stanici ISS?
Je to hodně frustrující platit Rusům více jak 80 milionů za to, aby vzali naše astronauty ke stanici a přivezli je zpátky. Jde o zhruba půl miliardy dolarů za rok, protože to zaměstnává spoustu ruských inženýrů a vědců. Plně doufám, že dvě firmy na komerční lety do vesmíru, Boeing a SpaceX, zprovozní své raketoplány Starliner a Crew Dragon velmi brzo a budeme využívat naše fondy na placení našich inženýrů a našich vědců.
Zdroj: http://www.rnasa.org
Když jste se ocitl ve vesmíru, pocítil jste něco neobyčejného, pro co byste si řekl, že ty všechny roky dřiny nebyly marné? Měl jste při těch misích někdy namále, kdy jste si říkal, že jestli to přežijete, už nikdy nepoletíte?
Jakmile jsme se dostali na oběžnou dráhu a podíval jsem se z okna a uviděl ten úžasný pohled na naši krásnou Zemi, bylo mi jasné, že všechny ty roky příprav za to stály a že jsem měl velké štěstí, že jsem se do vesmíru mohl podívat.
Když jste byl tam nahoře, prožíval jste nějaký výjimečně krásný pocit svobody, volnosti, které změnily Váš pohled na život a svět, když jste se pak vrátil domů?
Ten úžasný pohled na krásné zelené, bílé, hnědé a modré barvy naši Matičky Země tomu dávaly jistotu životadárné planety. Když jsme se pak dívali do černých a nehostinných temnot vesmíru, chtěli jsme všichni naši planetu obejmout a chránit ji. Všichni astronauti a kosmonauti velice silně cítí potřebu více chránit a lépe se starat o naši planetu, která má být domovem lidské rasy pro tisíce generací.
Za co všechno jste byl zodpovědný ve své funkci ředitele Johnson Space Center?
Johnson Space Center je domovem pro všechny astronauty a jejich tréninkové vybavení. Je tu také kontrolní řídící středisko, kde všichni letoví inženýři a kontroloři kontrolují a řídí všechny vesmírné lety. Zaměstnává zhruba 3000 civilních zaměstnanců a 10 000 nasmlouvaných pracovníků a dodavatelů, kteří se všichni podílí na přípravě letů do vesmíru. Mým úkolem krátce a jednoduše bylo jim pomáhat ve všech směrech a usnadňovat jim jejich náročnou práci.
Děkujeme za rozhovor.
Eva Csölleová a Vítek Formánek
Pozn. Autoři kontaktovali náš web, zda by nebylo možné vydat rozhovor s astronautem Coatsem na našem blogu. S radostí jsme souhlasili a Evě Csölleové a Vítkovi Formánkovi tímto děkujeme.
Zdroje obrázků:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c4/MichaelCoats.jpg
http://www.spacefacts.de/bios/portraits_hi/astronauts/coats_michael.jpg
http://www.space.com/images/i/000/008/285/i02/S84-38499.jpg?1298583061
http://www.collectspace.com/sightings/images/recent/072007a-coats.jpg
http://www.spacefacts.de/more/astronauts/photo/coats_michael_1.jpg
https://www.usna.edu/Notables/_files/images/coatsnasa.jpg
https://www.nasa.gov/images/content/635768main_84HC448_cropped_946-710.jpg
http://www.rnasa.org/2012files/jsc2012e046680Coats.jpg
Teda panove, tak ted jste se prekonali… diky moc za super clanek!!! Cetl jsem jednim dechem…
Díky patří autorům rozhovoru, tedy Evě Csölleové a Vítkovi Formánkovi, kteří rozhovor našemu webu nabídli.
Skvělý chlápek a skvělý rozhovor. Jen ta část dotazu „… házel jste napalm nebo střílel na kolony lidí?“ mi nepřišla úplně fér. Cítím, že Michael Coats měl pochopitelnou potřebu se obhajovat: „Ale nestřílel jsem po kolonách lidí a musím říct, že hodně amerických pilotů přišlo o život, když se snažili zabránit ztrátám na životech z řad civilního obyvatelstva.“ Ve válce se střílí na lidi. Nic hezkého samozřejmě. Lidé jsou zabíjeni výbušninami, napalmem, kulkami, střepinami i tlakovou vlnou a zářením jaderného výbuchu. Líbila se mi nevyhýbavá odpověď: „… napalm jsem neshazoval, protože z bezpečnostních důvodů námořnictvo nedovolovalo transport napalmu z letadlových lodí“.
A o těch prachách za křeslo v Sojuzu už psát nebudu, to už jsme tu probrali ze všech možných úhlů.
PS: Ale stejně to Amíci neměli dopustit. 🙂
Jo, ten přiblblý dotaz na házení napalmu a střelbu do kolon lidí byl od Evy Csölleové a Vítka Formánka opravdu velmi zvídavý. Ne že by nebylo možno takový dotaz vznést, ale čekal bych ho spíš u politické debaty, kde tazatel chce druhou stranu rozhodit a získat převahu.
Spíš tipuju, že chtěli nějakou historku o případném souboji se stíhačkami, ale protože je ten rozhovor korespondenční, tak se nemůžete vytasit s následnou podotázkou a musíte ty možnosti, co v tom letectvu dělal, hodit hned do té hlavní. A ten napalm byl samozřejmě standardní podporou pozemních jednotek ze vzduchu, protože v té džungli nebylo nic vidět. Pilot to hodil na přesně určené místo, kde nepřátelské vojáky lokalizovali Američané na zemi. V tom Forestovi nebo v Četě je to vidět dobře.
Napalm byl bohužel standardní součástí té příšerné války v džungli. Ale střelba do civilistů je samozřejmě válečný zločin a ptát se na něco takového astronauta v kosmorozhovoru…. i kdyby podle rozkazu takto konal, nemohl by to přiznat a z toho důvodu mi takto formulovaná otázka připadá jako obyčejná provokace.
Tak oni se ptali na lidi. Vojáci jsou lidi. Na civilisty se neptali. Ale samozřejmě, taková otázka je divná. Voják se neptá, voják koná.
„Sřelba na kolony lidí“ nemůže znamenat nic jiného než civilisty. Jak já to cítím.
Proč nefér? Tu symboliku, že válka ve Vietnamu je napalm a utíkající popálená nahá holčička na cestě si vytvořili sami američani.
Necitlivý ten dotaz ale je. Měli se radši zeptat, kolikrát se ve stavu beztíže pozvracel. To je taky necitlivé, ale aspoň je to k tématu a legračnější. 🙂
Ono to zatím je vždy i o „napalmu“ a utíkajících dětech. Nechci to rozvíjet a už vůbec o tom nechci vtipkovat (neříkám, že to děláte). Možná se brzy dočkáme dalších hrůz. Má někdo nápad na řešení? Ať ho ale nepíše sem, ten by opravdu chtělo ventilovat jinde, tady by mohl zapadnout.
No, ten napalm asi nejvíc „zpropagoval“ film Forest Gump. Ty ohnivé koule vybuchující za zády běžícího Foresta byly hodně působivé. Ale větším symbolem té války byly určitě defolianty – specialně Agent Orange. A hlavně mutace, které způsoboval nově narozeným dětem.
maro: Napalm jsem dal do uvozovek. Lze tam dosadit jakýkoliv jiný sajrajt.
Hezký rozhovor. Nebudu rozebírat drobné nepřesnosti, ale zaujal mě ten jeho názor na téma nové lodě pro NASA a kolik se musí platit Rusku. V obou názorech je slyšet takové rozmrzení, nebo lítost nad tím, že američané, velmoc kosmická, jsou nuceni se obracet na někoho jiného. Samozřejmě že se mu nedivím. Pauzu už tu měli, ale nebyla tak dlouhá. A taky rozumím tomu, že muset se spoléhat na někoho jiného je nepříjemné, prostě je to svým způsobem bezmoc.
Taky je zajímavé vidět, že v řadách astronautů, už od prvopočátku a vlastně pořád, je hodně věřících lidí. Na druhou stranu, pokud jim víra usnadňovala usednutí do raketoplánu, pak v pořádku.
Tak oni nejsou zas nějak „zaslepeně věřící“. Zrovna Michael se s vámi asi nebude dohadovat, že Země vznikla za sedm dní a že evoluce je nesmysl, jako to říkají kreacionisté. Pro něj bude ta modlitba spíš jako způsob meditace, uklidnění mysli, spojení s „tím mocnějším než jsme my“, ať už je to cokoliv.
Já spíš narážel na to, že Ondra Šamárek zmiňoval v životopise S. Musgravea, že po zkáze Challangeru se jim nenastupovalo do shuttlu zrovinka snadno a s klidem na duši jako předtím. Čili přesně tak jak to píšeš, sem to I myslel, prostě uvolnit se, uklidnit a k tomuto jim ta víra opravdu může pomoct. Vidím to na své přitelkyni, bojí se výtahů a rozumově ji nepřesvědčíš, že je to bezpečné.
Američané vynaložili na stavbu ISS odhadem nejméně 90 mld dolarů, Rusové kdoví zda 10, tak ať se snaží V tomto měřítku je 80 mil zanedbatelná částka, které umožňuje aby se Amerika dostalo opět k a jak doufám i “ NA“ Měsíc. To, že zastavili “ drožkaření“ na LEO raketoplány jim umožní kvalitativní krok v před v pilované kosmonautice.
Rusové, jimž ISS zachránila pilotovaný program i prestiž by s ohledem na to co kdo na ISS vyložil měli vozit Amíky zadarmo a aby se dostali na stejné náklady co vynaložili Amíci museli by je zadara vozit 100 let.
Tak zrovna ty částky nemůžete porovnávat nominálně. On ten ruský inženýr nebo technik bere tak třikrát míň než ten americký. Takže náklady na stejnou věc jsou prostě jinde. To se nakonec ukázalo i na té drahotě raketoplánů.
Ale máte samozřejmě pravdu v tom, že pro ruskou kosmonautiku byly zakázky pro ISS placené Američany, zatraceně dobrou pobídkou.
K těm raketoplánům. Jsem stále přesvědčen, že kdyby neexistovala jiná pilotovaná alternativa, tak by stále sloužily a byly by zdokonalovány a kdo ví, v co by se dnes vyvinuly. Argument o „neufinancovatelnosti“ neberu. Spojené státy byly, jsou a určitě i budou finančně v pohodě. Pokud má NASA ořezaný rozpočet, tak jde jen o neochotu politiků dát víc. Nejde o to, že by ty peníze nebyly. Jsou. A byly by i na raketoplány.
Alois nepsal nic o neufinancovatelnosti provozu raketoplánů. Jen to, že se díky ukončení provozu dostanou k Měsíci (doplnil, že doufá, že i na Měsíc, ovšem ani ve včerejší prezentaci Billa Hilla ohledně DSG nebyly žádné náznaky lunárních povrchových misí).
Rusko a USA šly do projektu společné kosmické stanice s tím, že se bude počítat saldo vzájemně poskytnutých služeb. Nikoliv náklady vynaložené jednotlivými zeměmi. Rusko nic z nákladů na stavbu ISS nedluží.
Ad Astra Per Aspera