… stačí jen odeslat poslední pokyn a postupně jeden satelit za druhým bude naveden do atmosféry, kde pak shoří necelá stovka satelitů. Bude to trvat více než rok, ale necelá stovka satelitů se přeci „neposílá na smrt“ tak úplně snadno. Satelity měly zemřít několikrát, ale několikrát nebyl povel vykonán. Byla zde skupina lidí, která projektu zasvětila až příliš mnoho let, a i přes komerční neúspěch původního mezinárodního konsorcia Iridium se odmítala s myšlenkou zničení technického zázraku, jak mu říkali, smířit. Dan Colussy, Dannie Stamp a další. To jsou jen některá jména, která pomohla zachránit Iridium. Ale těch jmen bylo mnohem více.

Úsilí tisíců lidí, více než deseti let práce a náklady ve výši mezi pěti až šesti miliardami amerických dolarů, to vše se mělo proměnit v ohnivé koule.

Proč? Protože Chris Galvin, tehdejší výkonný ředitel společnosti Motorola, která systém pro tehdejší konsorcium Iridium investorů vybudovala, nechtěl riskovat, že „neudržované satelity“ po vyhlášení bankrotu začnou jednou „nekontrolovaně padat z nebe“ a mohly by někoho případně zranit, anebo způsobit jiné škody. Motorola se chtěla Iridia navždy zbavit. Nekontrolovaná stovka satelitů na nízké oběžné dráze byla z jeho pohledu nebezpečná věc a pojistka proti škodám, kterou Motorola jako soukromá společnost na satelity měla, byla časově omezená. Je ironií osudu, že Chris Galvin byl synem Roberta „Boba“ Galvina. Robert Galvin, předchozí ředitel Motoroly byl totiž ten, který stál u zrodu Iridia a prohlásil před mnoha lety na schůzi vedení firmy památnou větu: „jestli na projekt Iridium vedení neschválí peníze, tak sám vypíšu šek ze svých soukromých peněz“. Tehdy šlo sice jen o několik milionů dolarů, ale dost názorně to ilustruje situaci a nadšení tehdejšího ředitele, pod jehož vedením firma Motorola prosperovala a nebála se i odvážných výzev, což se bohužel nedá říci o firmě pod vedením jeho syna.

Chris neviděl v satelitním systému Iridium žádnou budoucnost a považoval technologii za překonanou všudypřítomnými základnovými stanicemi klasických telefonních sítí. Síť uměla v té době jen volání, SMS zprávy a datové přenosy rychlostí 2,4 kbps, byť samotné datové propoje mezi satelity byly realizovány v mnohem vyšších rychlostech. Ano, rychlost 2,4 kbps pro jednoho uživatele je správně, přesně takový datový tok byl vyhrazen na hlasový hovor a ten samý datový tok tak mohl být využíván na data. Tomu, že o pár let později se povedlo „spojováním toků“ dosáhnout při použití speciálních technologií rychlosti „až“ 128kbps (třeba u jednotek Iridium OpenPort pro lodě) se věnovat nebudeme. Design satelitů a sítě ze začátku 90. let totiž opravdu nepočítal s něčím, jako velké datové přenosy. Plánovalo se jen volání, paging a občasné faxové přenosy.

Po bankrotu firmy se ozvalo několik zájemců, kteří zvažovali oživení sítě pro různé účely, ať už to byl jeden evropský podivín, který chtěl pomocí satelitní sítě doručovat autentizační SMS zprávy pro bezpečné zadávání a ověřování bankovních převodů, anebo provozovatelé náboženského rádia, které pomocí satelitů Iridia mělo šířit osvětu po celém světě. Zájem projevil také jakýsi pán, který byl napojen na vládu jednoho z nejchudších a nejzkorumpovanějších států na planetě. Ale byli i další, serióznější zájemci. Jenže ti se ptali, když se to po obchodní stránce nepovedlo firmě Motorola, komu se to má povést a jak dostat systém k ziskovosti? A k čemu je to vlastně dobré, ptali se.

Měli svým způsobem pravdu. Hlavní produkt, satelitní telefon Iridium a s voláním odkudkoliv a kamkoliv, nemohl konkurovat velikostí, snadností obsluhy, ani ničím jiným, kromě pokrytí, již tehdy fungujícím klasickým mobilním telefonům a sítím. Iridium s voláním přišlo pozdě. Znatelný rozmach pokrytí klasických mobilních sítí a další standardizace, k tomu uzavírání roamingových smluv, to bylo v první polovině 90. let Sci-Fi, ale pak došlo ke změně a dříve nemyslitelné se stalo realitou. Realitou, u které opět stála Motorola a paradoxně tak vyvíjela jak Iridium, tak klasické mobilní telefony. Myšlenka na celosvětový komunikační systém, podpořená tehdy pádem Berlínské zdi a dalšími faktory na začátku 90. let byla přelomová a slibná, ale v roce 1998 byl svět už jinde.

Systém měl shořet, prakticky nikdo systém nechtěl a k tomu Motorola stále žádala každý měsíc po firmě Iridium (Iridium byla nezávislá samostatná firma mnoha investorů a Motorola i tam měla díky rozštěpenosti nejsilnější pozici) 50 milionů dolarů za to, že satelity budou létat ve správných drahách a systém bude po technické stránce fungovat. Iridium samozřejmě ještě platilo Motorole i za dodávku telefonů a dalších technologií. Postupem času, obzvláště po vyhlášení bankrotu a snaze o restrukturalizaci, se tak začalo Motorole říkat „Matka, která požírá vlastní dítě.“

Nakonec se našel jeden člověk, který po neuvěřitelném výkonu, lobbování všude možně i nemožně, hlavně v Pentagonu a za pomoci dalších malých investorů, po bezpočtu infarktových situací, sehnal dostatečný kapitál na koupi systému. Uspěl u bankrotového soudu a aktiva firmy Iridium koupil. Byl to Dan Colussy. Na straně druhé se Motorole, zejména Chrisovi Galvinovi, nepodařilo prosadit zničení systému, ačkoliv se z toho stala závěrem posedlost, aby Iridium přestalo existovat. Americká vláda se zaručila, že systém je tak důležitý pro státní zájmy, že ačkoliv je provozovatel soukromý komerční subjekt, za případné škody způsobené satelity bude zodpovědný stát, nikoliv firma Iridium. Podobnou odpovědnost stát na sebe vzal už během války ve Vietnamu, kdy ručil za případné sestřelení civilních letadel a z toho možné důsledky ohledně odškodnění, byl to tehdy státní zájem. Stát tehdy „zaručil“ civilní aerolinie, ale komerční satelitní systém, to tu ještě nebylo. Indemnita, zbavení zodpovědnosti, totiž sehrálo důležitou roli v celém nákupu novými investory.

A chcete vědět, za kolik se tehdy systém v nákladové ceně 5-6 miliard dolarů podařilo investorům u soudu v prosinci 2000 koupit? Držte si klobouky, za 25 milionů dolarů a z toho jen necelých 7 milionů dolarů bylo zaplaceno v hotovosti! Tento obchod tak navždy vešel do dějin. K tomu ještě investoři objevili plné sklady propagačních předmětů Iridium a k jejich překvapení v jiných skladech našli několik zcela nových satelitů Iridium, které již nestihly být vyneseny, ačkoliv vypuštění již bylo předem zaplaceno! Investoři ale museli dát dohromady částku mezi 100 až 200 miliony dolarů, protože první faktura na 50 milionů dolarů za měsíční provoz na sebe od Motoroly nedala dlouho čekat, a tak první věc, kterou investoři po nákupu aktiv Iridium udělali bylo, že od provozování systému rychle odstřihli Motorolu, a najali si firmu Boeing. Ta si účtovala za správu kolem 6 milionů dolarů měsíčně, což byl dramatický rozdíl.

Nějaký čas trvalo, než přišli opět zákazníci a systém opět začal veřejně nabízet své služby, ale povedlo se. Bylo to v roce 2001.

Sluší se také zmínit, že Iridium by neožilo díky kontraktu pro americkou armádu. Představitelé americké armády totiž po téměř roce přesvědčování ze strany investorů uznali, že systém je díky své spolehlivosti a globální dostupnosti unikátní a byť byl nový vlastník sítě opět soukromým subjektem (nově se jmenovala firma Iridium Satellite LLC), došlo k dohodě o poskytování služeb bez výběrového řízení. Za fixní částku dostala americká armáda předem sjednaný objem služeb, konkrétně neomezené volání pro několik desítek tisíc účastníků na dva roky.

V září 2001 tak byla armáda ještě raději, že má satelitní telefony Iridium. Během invaze do Iráku pak spojenecké armády používaly systém Iridium, protože nic jiného k dispozici nebylo. A důvěrné informace říkají, že po zabití Bin Ládina byla tato informace předána, jak jinak, přes satelitní systém Iridium.
Ale je Iridium síť armády? Odpověď zní: Ne. Pořád je to komerční síť, a vždycky byla. A byť armáda je stále velký zákazník, větší část příjmů pochází od civilních zákazníků. Armáda má sice vlastní přepojovací stanici na Hawaii (už od dob Motoroly), zatímco ostatní zákazníci používají civilní přepojovací stanice, ale o řízení, údržbu a výstavbu sítě se stará současný vlastník, který se přejmenoval naposledy na Iridium Communications, když vstoupil před pár lety na burzu. Firma je tak obchodovatelná na burze a služeb po celou dobu existence může využívat kdokoliv a vlastník sítě si může „dělat vše po svém“. Ostatně důkazem je fakt, že nová generace satelitů se primárně vyrábí ve Francii (proexportní půjčka ve výši cca 2 miliardy dolarů) a ne v USA, tam se jen kompletuje. A nové satelity Iridia vyrábí ta samá firma, která tehdy původnímu Iridiu vůbec nepřála a proti němu dokonce „bojovala“. Vyráběla totiž tehdy satelity pro konkurenční evropský satelitní systém – Globalstar. Svět je plný paradoxů, ale business je business.

Iridium dnes nabízí mnohem více než jen volání. Datové služby pro lodě a i cestovatele, sledování letadel, lodí, kontejnerů, vědecké projekty, M2M komunikace. Na M2M komunikaci se hodně spoléhá, již teď jsou klasické hovory na ústupu a data jsou tím, co je nejvíc žádané.

Avšak po plánovém omlazení sítě satelity Iridium NEXT (aktuálně konec roku 2018) vstoupí firma do nové éry. Nejen mnohem vyšší rychlosti datových přenosů, ale i služby jako sledování a optimalizace letových plánů letadel v reálném čase a další možnosti, o kterých se teprve rozhoduje, to vše za pár let přijde. Iridium NEXT by tak mělo být univerzální platformou pro nekonečně mnoho projektů. Jedna smutná zpráva – pozorovatelé oblohy však už budou muset oželet „prasátka“ od satelitů – ty nové je totiž dělat nebudou.

Závěrem mi dovolte zmínit jedno nečekané setkání. Když jsem se před pár týdny na oslavě úspěšného vynesení prvních 10 družic Iridium NEXT neplánovaně potkal s projektovým manažerem původního projektu Iridium (Durrell Hillis) z 90. let, bylo to pro mě velké překvapení. Přišel jsem k něm a místo představení jsem mu řekl, že jsem si koupil jeho knihu „Creating Iridium“, dokonce 2 kusy a vzhledem k omezenému nákladu a dostupnosti si myslím, že jsem asi jediný v ČR, kdo ji má. Lepší začátek jsem si nemohl přát a během pár minut jsme stihli probrat pár témat, jak to tehdy bylo. Durrell Hillis na závěr rozhovoru dodal, že důvod, proč napsal svoji knihu vzpomínek bylo to, aby se nezapomnělo na všechny ty lidi, kteří tehdy u revolučního projektu Iridium stáli. Satelitní síť Iridium měla spojovat lidi po celém světě a prakticky nikdo nevěřil, že existuje na světě komerční firma, která je schopná podobný systém vymyslet a zprovoznit, zejména s přihlédnutím k tomu, že tehdy satelity stavěly většinou pouze vládní organizace s prakticky neomezenými rozpočty. Nikdo dosud nepřekonal rychlost vypouštění satelitů, jako se to povedlo původnímu Iridiu od Motoroly, ani rychlost výstavby samotných satelitů.

Motorola to dokázala, ale zároveň to byla ta samá Motorola, která pak chtěla systém pohřbít a dělala vše proti tomu, aby systém dál existoval. Připomínalo to „když ne my (Motorola), tak nikdo.“ Jenže tehdejší Iridium byla samostatná firma, byť velmi propojená na Motorolu, a bankrotový soud tehdy v prosinci 2000 rozhodl, že noví investoři právoplatně koupili aktiva firmy Iridium. Motorola prohrála. Za pár let byl nový vlastník sítě již v zisku, byť neplatil prvotní obří náklady, ale dokázal, že síť Iridium má své využití, dokáže generovat kladný příjem a v budoucnu si sama snad zaplatí i své nové Iridium NEXT satelity.

Durrell Hillis se pak se mnou na památku vyfotil, respektive jsme se vyfotili navzájem, jednou pro něj, jednou pro mě. Závěrem našeho setkání ještě stihl žertovně prohodit k současnému výkonnému řediteli firmy Iridium Communications: „Hele Matte, na tohohle si dávej pozor, ten je chytrej, tak ať v Čechách nepostaví jejich vlastní Iridium.“

Jestli má někdo zájem o výstavbu „národního Iridia v Čechách“, prosím info do komentářů. O historii Iridia se můžete dozvědět také v knize Creating Iridium dostupná zde.

Zdroje obrázků:
Foto: Autor
https://www.ibiblio.org/Dave/Dr-Fun/df200005/df20000512.jpg