Články, jako je tento, se mi rozhodně nepíší snadno. Každý člověk má do určitého věku za to, že svět je neměnný, že vše zůstane tak, jako tomu bylo dosud. Místa, děje a tváře se zdají být stálými a nic nenasvědčuje tomu, že by se snad mohly někdy změnit nebo zmizet. Ale, jak praví staré přísloví, „pantha rei“, vše je v pohybu a čas plyne svou cestou bez ohledu na naše přání a dojmy. A spolu s časem plynou do minulosti i ony tváře, které provázely mé dětství a ke kterým jsem vzhlížel coby dítko školou povinné. Nyní se ztratila další z těchto tváří – tentokrát dobrosrdečný a věčně usměvavý Alexej Gubarev. Muž, který na svou chvíli čekal dlouhých dvanáct let, muž, který byl u toho, když se tvořila historie…
Alexej se narodil 29. března 1931 ve vesničce Gvardějcy u Kujbyševa jako čtvrté dítě Alexandra a Jefimije Gubarevových. Velmi záhy ale rodina přišla o svého živitele, Alexandr Gubarev, otec malého Alexeje, zemřel v roce 1936. Jedinou možností, jak mohla Jefimija se čtyřmi dětmi zvládnout ekonomické strasti, bylo velké stěhování. Příští stanicí byl SovChoz “Čašnikovo“ nedaleko Moskvy. Ani tam se však nijak klidný život nekonal. Na obzoru byla totiž válka a právě v Čašnikovu pak zastihla i rodinu Gubarevových. Výsledkem bojů byl mimo jiné i vypálený dům, ve kterém bydleli. Nezbylo, než se stěhovat znovu, tentokrát do moskevských Chimek. Poté, co se válka odporoučela do dějin, se Alexej s maminkou a třemi sestrami přestěhovali do Krjukova.
V Krjukovu Gubarev roku 1950 úspěšně zakončil tamní střední školu a nastalo rozhodování, kam dál. Původně sice pokukoval po nebi, ale těsně před maturitou přišel do školy na besedu vysloužilý námořník a jeho vyprávění Alexeje zaujalo. Nechal se tedy zapsat na Vojenské námořní leteckotechnické učiliště. Avšak záhy poznal, že udělal velkou chybu: učiliště vychovávalo jen obslužný personál a Alexej sám sebe přistihoval až příliš často při myšlenkách na létání.

Pokud člověk na cestě za svým snem udělá odbočku špatným směrem, nemusí to ještě nutně znamenat, že je vše ztraceno. Alexej se při nejbližší příležitosti vehementně dožadoval přestupu na pilotní školu, a nadřízení kupodivu nebyli proti. Ve stejném roce tedy Gubarev usedl do lavic Vojensko-námořního mino-torpédového učiliště v Nikolajevu. Konečně byl ve svém živlu a pochopil, že létání je mu souzeno. Původně tříletý kurz zvládnul za dva roky a v prosinci 1952 nastoupil na první pracoviště své letecké kariéry: 1540. mino-torpédonosný pluk. Gubarev sedlal v té době moderní dvoumotorový bombardér Iljušin Il-28. Jeho pluk byl mimo jiné i součástí expedičních jednotek v Číně, kde Sověti školili piloty pro konflikt na Korejském poloostrově.
Je skoro s podivem, že se Alexeji podařilo najít čas na námluvy. V polovině padesátých let se oženil s Naděždou Alexejevnou Michalkinou a v rozmezí pěti let se jim narodili syn Vladimir a dcera Olga. V práci se ovšem Alexej propracovával vzhůru po žebříčku hodností a v roce 1957 se už mohl pyšnit hodností kapitána. Rozhodl se svou kariéru dovést ještě výše – zažádal o přijetí na Vojenskou leteckou akademii. Byl přijat a studium úspěšně zakončil v roce 1961. Zanedlouho poté byl vybrán k přeškolení na nový typ letounu a vrátil se tak do známých škamen v Nikolajevu, aby si osvojil veškeré detaily bombardéru Tupolev Tu-16. Starého dobrého Tu-28 se však nezbavil – právě do jeho kokpitu opět usedal od září 1961 v rámci Černomořské flotily.
Právě tam jej zastihla otázka jeho velitele – prý jestli neuvažoval o kariéře kosmonauta. Alexej se zamyslel jen na chvíli, byla to doba euforie a obrovského rozmachu zájmu o lety do vesmíru, proto neváhal a v únoru 1962 zaslal žádost o přijetí do oddílu kosmonautů. Lékařské prověrky na sebe nenechaly dlouho čekat a záhy následovaly i pohovory s výběrovou komisí. Gubarev zapůsobil na lékaře i komisaře velmi dobrým dojmem a 8. ledna 1963 bylo jeho jméno spolu se čtrnácti dalšími doporučeno k přijetí do oddílu kosmonautů. Dva dny nato, 10. ledna 1963, byl podepsán oficiální rozkaz, kterým byli A. A. Gubarev, G. T. Dobrovolskij, V. A. Šatalov, A.P. Kuklin, l. V. Vorobjov, A. F. Filipčenko, A. F. Voronov, A.N. Matinčenko, V.M. Žolobov, V.I. Guljajev, P.I.Kolodin, J. P. Arťuchin, E.I. Bujnovksij, L.S. Ďomin a E.P Kugno zařazeni do kádru kosmonautů na pozicích kosmonautů-posluchačů coby 2. vojenská skupina (1. vojenskou skupinou byla původní “dvacítka“ z roku 1960).
Následovaly dva roky základní kosmonautické přípravy, během které mimo jiné posluchači dostali možnost sledovat start první vícemístné lodi Voschod-1. V lednu 1965 pak podstoupili závěrečné zkoušky před komisí, v jejichž řadách byli i jejich budoucí kolegové Gagarin, Nikolajev a Komarov. 14. ledna byly zkoušky úspěšně završeny, žádný z posluchačů nepropadl (ačkoli u Dobrovolského si generál Kamanin všimnul několika chybných odpovědí) a Šatalov, Ďomin a Gubarev na sebe upoutali pozornost iniciativou a svými znalostmi. Nic nebránilo tomu, aby byla patnáctka novopečených plnohodnotných kosmonautů zařazena do jednotlivých skupin v rámci oddílu. Ne všichni z oné patnáctky se do vesmíru dostanou, jednomu z nich však právě vesmír vezme život…
Alexej byl vřazen do 2. oddělení, tedy do skupiny kosmonautů, kteří se cvičili pro vojenské lety. Od září 1966 se spolu s dalšími kolegy zabýval výcvikem pro mise vojenské verze Sojuzu, známé jako Sojuz-VI (7К-ВИ). Tento typ Sojuzu měl sloužit jako miniaturní vojenská základna na orbitu a provádět vojenskou špionáž, eventuálně ničit satelity protivníka. Jenže, jak to často chodilo a chodí u kosmických projektů, příprava Sojuzu-VI se opožďovala a ze skupiny potenciálních posádek odcházel jeden člověk za druhým. Nakonec ve skupině zůstal jen Alexej a Dmitrij Zajkin. Gubarev se tak stal vedoucím skupiny, ovšem byla to očividně labutí píseň celého projektu. V únoru roku 1967 byly práce zastaveny a Gubarev převeden do programu 7K-L1, tedy obletu Měsíce. Zapojil se do oddílu, který se zformoval kolem dílčího programu “Kontakt“.
“Kontakt“ byl název aparatury pro sblížení a stykovku dvou těles na orbitální dráze okolo Měsíce. Na rozdíl od v té době používané plně automatické “Igly“ se jednalo o systém, který spíše dodával kosmonautům informace ohledně vzájemné polohy a rychlosti obou těles a samotné sblížení a stykovka byly plně v režii kosmonautů. Přeci jen – na orbitu kolem Měsíce nebylo možné spoléhat na automatiku, krmenou daty z pozemních sledovacích stanic. Tehdy se Alexej poprvé dočkal jmenování do posádky – jeho kolegou pro zatím blíže neurčený let byl jmenován Vladimir Fartušnyj. Jenomže červenec 1969 udělal všem sovětským snahám o dosažení Měsíce ráznou přítrž. Snažit se dál postrádalo z hlediska SSSR smysl…
V souvislosti s “přehozením výhybky“ sovětského pilotovaného programu směrem k orbitálním stanicím se Alexej ocitnul v té části oddílu, která se začala připravovat pro lety na stanice typu DOS. Od února 1971 byl jmenován velitelem jedné z podpůrných posádek pro let ke stanici DOS-1, která později vešla ve známost jako Saljut 1. Jeho partnery byli Vitalij Sevasťjanov a Anatolij Voronov. Zdálo se, že vše spěje správným směrem, když se 6. června Alexej, Vitalij a Anatolij dozvěděli, že byli vybráni coby záložní posádka pro druhý let k Saljutu 1. Ve stejný den totiž startoval ke stanici Sojuz-11 a tím pádem se uvolnilo místo v rámci programu. Ačkoli se moc nedalo počítat s tím, že hlavní posádka kolem ambiciózního Alexeje Leonova, která si musela nechat zajít chuť na premiérový let pouhých několik desítek hodin před startem, dá Gubarevovi a jeho partě šanci, zázraky se přesto dějí, jak poznali kosmonauti, kteří se v té době vysoko na obloze začali rozkoukávat po svém novém domově.
Jenže o tři týdny později bylo všechno jinak. Posádka Sojuzu-11 byla po smrti a pilotovaný program ve stavu těžkého šoku. Posádky byly rozpuštěny a začaly masivní úpravy Sojuzu. Napříště už měla loď vozit pouze dvoučlenné posádky a skafandry se staly povinným pracovním oděvem kosmonautů. Tehdy poprvé osud Alexeje svedl dohromady s Georgijem Michajlovičem Grečkem, se kterým mu bude dáno pracovat na orbitu při dvou různých příležitostech.
Od 10. října 1971 Alexej s Georgijem pracovali coby podpůrná posádka pro let k nové stanici Saljut 2. Ovšem žádný Saljut 2 se nakonec nekonal, nosič Proton-K nedokázal stanici donést na oběžnou dráhu. Následovalo jmenování do podpůrné posádky pro let k Saljutu 3. Tentokrát se sice stanice na oběžnou dráhu dostala, nicméně po několika hodinách došlo k poruše manévrovacího a ovládacího systému a po 11 dnech se Saljut (oficiálně pojmenovaný jako Kosmos-557) poroučel k Zemi.

Vypadalo to, že vesmír je pro Alexeje (a mnoho dalších kosmonautů v programu DOS) snad zakletý, přesto výcvik neustával. Od července 1973 byli Alexej a Georgij záložní posádkou prvního letu Sojuzu po tragédii z léta 1971. Mise Vasilije Lazareva a Olega Makarova proběhla úspěšně a Sojuz prokázal svou životaschopnost. Životaschopnost ovšem prokázali i dubléři této mise a Alexej Gubarev s Georgijem Grečkem zůstali v hledáčku plánovačů. A nemuseli čekat nijak dlouho: 10. prosince 1973 se začali připravovat coby hlavní posádka k letu na stanici Saljut 4. Tentokrát už se snad Alexej dočká, po deseti letech nekonečného výcviku už by na svůj let mohl mít tak trochu nárok…
A dočkal se: 11. ledna 1975 v 00:43:37 moskevského času (tedy ještě 10. ledna ve 21:43:37 UT) se z Gagarinské rampy zvednul nosič Sojuz s kosmickou lodí Sojuz-17 na špici a zamířil do tmavé oblohy. Za pár minut byli Gubarev s Grečkem na orbitu a vychutnávali si stav beztíže. Alexej se stal 75. člověkem, který překročil práh kosmu a 33. kosmonautem SSSR. O den později, během 19. orbitu Sojuzu, Alexej bez problémů spojil nad Tichým oceánem svou loď se stykovacím uzlem Saljutu 4. Po otevření příklopu přivítal kosmonauty nápis „Otřete si nohy!“, který jim v žertovném duchu zanechali technici, kteří Saljut připravovali na start…
Stanice se pohybovala oproti svým předchůdcům na vyšší dráze (cca 300 km oproti 200 km u Saljutu 1) a hlavní náplní práce “Zenitů“ (jak zněl volací znak, který si Alexej zvolil) měla být astronomická a astrofyzikální pozorování. Klíčovým pracovním nástrojem Saljutu 4 byl teleskop OST-1, pomocí nějž měli Gubarev a Grečko pozorovat mimo jiné i Slunce. Jenže ať se kosmonauti snažili, jak chtěli, nedařilo se jim teleskop správně zaměřit. Po dlouhém úsilí přišel Grečko na to, že jakýsi přístroj hází falešná “prasátka“ na zrcadlo teleskopu a mate zaměřovací systém. Jak se ale onoho prasátka zbavit? Řešení bylo krkolomné a nimravé: Gubarev a Grečko museli namířit teleskop přesně na Slunce. Nebyla to ale jednoduchá procedura – museli pomocí stetoskopu poslouchat motor, který nakláněl optiku teleskopu a změřit, jak dlouho trvá náklon pomocného zrcadla z jedné polohy do druhé. Potom bylo třeba spočítat čas, který potřebovalo zrcadlo k tomu, aby bylo namířeno přímo na cíl.
Jenomže teď zase pro změnu kosmonauti zjistili, že hlavní zrcadlo je zanesené a bude třeba obnovit jeho povrch speciálním nástřikem. Alexej s Georgijem ale všechno zvládli a 3. února se konečně v okuláru objevilo Slunce v plné kráse!
O průběhu pobytu kosmonautů na Saljutu téměř denně informovala sovětská média, byla to jedna z prvních misí, které se dostalo v normálně tajnůstkářské atmosféře v rámci SSSR mediálního pokrytí, které bylo na druhé straně zeměkoule zcela běžné. Režim byl nastolen relativně rozumně – šest dní práce střídal jeden den odpočinku. Kosmonauti udržovali svou fyzickou kondici pomocí palubního ergometru (prvního v rámci programu Saljut), používali oblek “Pingvin“, který pomocí elastických popruhů udržoval potřebný tonus svalů. Vylepšením oproti předchozím expedicím byl i telex “Stroka“, který umožňoval pozemním plánovačům předávat pokyny kosmonautům, aniž by je vyrušoval od momentálně vykonávané práce.
Po necelém měsíci ale už nebylo co “nahoru“ posílat – plán letu byl splněn. Od pátku 7. února kosmonauti balili výsledky experimentů a konzervovali stanici. V neděli 9 února se v 9:08 moskevského času Sojuz-17 oddělili od stanice. O pět hodin později už byla návratová kabina s oběma kosmonauty na zemi. Sojuz přistál asi 110 km severovýchodně od Celinogradu (dnešní Astana) uprostřed sněhové bouře, s mraky 250 metrů nad zemí, dohledností pouhých 500 metrů a nárazy větru o rychlosti až 72 km/h. Gubarevovi to však nijak náladu nepokazilo. Těch 29 dní, 13 hodin, 19 minut a 45 sekund rozhodně stálo za všechno to čekání během uplynulých dvanácti let…

Na Alexeje ovšem po nezbytné rehabilitaci čekala zakrátko další práce: zařazení do programu Interkosmos. Od května 1977 dostal nového partnera, občana ČSSR Vladimíra Remka. Jejich protějšky se stali Jurij Isaulov a Oldřich Pelčák. Isaulov byl posléze vyměněn za zkušeného Nikolaje Rukavišnikova – důsledek nevydařené mise Sojuzu-25, po které se stalo imperativem, že v posádce musí být alespoň jeden veterán. Otázku, zda byl konečný výběr dvojice, která skutečně poletí, pouhým politickým divadlem, nechám na vážených čtenářích. Faktem však je, že 2. března 1978 zamířil Alexej Gubarev do vesmíru podruhé. Stal se velitelem první internacionální posádky v dějinách a mimo jiné se na palubě stanice Saljut 6 setkal se svým dávným přítelem a spolupracovníkem Georgijem Grečkem, tou dobou palubním inženýrem dlouhodobé posádky stanice. Čtveřice Romaněnko, Grečko, Gubarev a Remek strávila společně na palubě Saljutu týden. Řada přišla mimo jiné i na experimenty, připravené českými vědci…

10. března ve 13:23 moskevského času se Sojuz-28 odpojil od stanice a s oběma kosmonauty zamířil domů. Když se návratový modul dotknul v 16:44:40 moskevského času zasněžené stepi, měli za sebou Gubarev a Remek 7 dní, 22 hodin a 16 minut letu. Oba nyní čekalo nejvyšší československé i sovětské státní vyznamenání a nekonečné besedy a propagační vystoupení.

Pro Alexeje Gubareva byl druhý let současně i letem posledním. V roce 1981 odešel z oddílu, ale nadále pracoval v Centru přípravy kosmonautů. V červnu 1982 obhájil disertační práci a obdržel titul kandidáta technických věd a posléze doktora technických věd. 3. listopadu 1983 byl povýšen do hodnosti generálmajor letectva. V osmdesátých letech také působil coby zástupce velitele Čkalovského leteckého výzkumného insitutu. 21. června 1988 odešel ze zdravotních důvodů do zálohy a nějakou dobu se věnoval řízení spediční firmy Ščelkov-avtotrans. I po definitivním odchodu do důchodu v roce 1998 žil ve Hvězdném městečku.

Jeho čas se naplnil letos 21. února, ve věku 83 let. Přejme mu vysoké nebe a klidný let…

Zdroje informací:
M. Codr: „Sto hvězdných kapitánů“
M. Codr: „O kosmických dnech a nocích“
R.D. Hall, D.J. Shayler: „Soyuz: A Universal Spacecraft“
R.D. Hall, D.J. Shayler:“ The Rocket Men: Vostok and Voskhod, The First Soviet Manned Spaceflights“
B. Evans: „Foothold in the Heavens: The Seventies“
B. Evans: „At Home in Space: The Late Seventies into the Eighties“
Н.П. Каманин: „Скрытый космос (Книга 2, 1964-1966)
Н.П. Каманин: „Скрытый космос (Книга 4, 1969-1978)
wikipedia.org
astronaut.ru

Zdroje obrázků:

http://space.hobby.ru/astronauts/gubarev.jpg
http://forum.valka.cz/files/il-28-_.1_121.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-17_5.htm
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/salyut-6_1_visit.htm
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-28_recovery.htm
http://zato-zvezdny.ru/admin/editor/uploads/images/Dengoroda2014/18.JPG