Jubilejní 600. start rakety Falcon 9, jubilejní 20. start pilotované lodi Dragon, první let evropské astronautky z výběru 2022 (kde je členem rezervního oddílu i „náš“ Aleš Svoboda), první přistání stupně Falconu 9 na nově vybudované ploše LZ-40… A pak se řekne „takový tuctový start“, že? Různých startů kosmických raket jsem v poslední době viděl celkem dost (abecedně): Atlas V, Falcon 9 i Heavy, SLS, Starship, Vulcan… Ale pilotovanou misi naposledy v únoru 2011 (raketoplán Discovery STS-133), tedy před patnácti lety. Byl nejvyšší čas to napravit… No, po pravdě řečeno: spadla nám tak nějak řízením osudu do klína, protože původně měla mise Crew 12 startovat na konci března. Pak ji přesunuli na polovinu února, pak s ní začali po evakuaci předchozí výpravy letos v lednu hýbat, aby byla doba s redukovanou posádkou na ISS co nejmenší. Pak se do hry vložilo počasí… Plánovat cesty na start není pro mentálně slabé jedince.

Když už se nějaký start přiblíží tak, že se stane prakticky hmatatelným, řeší se základní otázka „odkud pozorovat?“ Možností je řada, ovšem každý start je jiný. Jiná denní či noční doba, uzavřené oblasti apod. Vždy je to balancování na hraně. Dají se koupit i různé komerční vstupenky (na lodě apod.), jenže když se koupí moc brzy, hrozí odložení startu a propadnutí investice. A když pozdě, tak ty nejlepší bývají vyprodané (a ty ostatní za to nestojí).

Pro Crew 12 jsem chtěl start sledovat z LC-39 Gantry. Jedná se o vyhlídkovou věž s tribunou v místě, kde se cesta crawlerway štěpí na odbočky k rampám 39A a 39B (viz včerejší díl seriálu pojmenovaný Okružní vyhlídková jízda po kosmodromu). Jenže… Už několik minut po oznámení prodeje se po vstupenkách jen zaprášilo. Co naděláme. Pak jsem několik dní čekal, jestli nebude nějaká změna a den před startem jsem koupil „nízkonákladovější“ variantu (no, i tak jeden lístek vyšel na 75 amerických peněz plus daň) k Apollo/Saturn Center. Chtěl jsem být co nejblíže, protože první stupeň Falconu 9 měl premiérově dosednout na rampě SLC-40. A pokud to bylo možné, rád bych to viděl.

Protože jsem krátce po nákupu lístku zavítal do návštěvnického komplexu Kennedyho kosmického střediska, zašel jsem se na Guest Services zeptat, v kolik se ráno otevírá (start byl v 5:15 h místního času), kdy můžeme dorazit, odkud autobusy odjíždí atd. „Nechcete, pane, lístky na Gantry? Máme tu několik volných…“ „Jestli chcete ještě někdy vidět svoje děti, a to nevím, jestli nějaké máte, tak bez dvou neodejdu,“ pomyslel jsem si. A za mírný doplatek 25 dolarů (plus daň) na osobu jsme za chvíli odcházeli s dvěma lístky na vysněnou (a beznadějně vyprodanou) LC-39 Gantry.

Ráno 13. února ve 2:30 h vstávat, ve 3:00 h vyjet z hotelu, ve 3:45 h parkovat auto, ve 4:00 h nastoupit do autobusu, ve 4:30 h vystoupit u LC-39 Gantry. Měl jsem strach, že to organizátoři přepálí a v honbě za ziskem prodají mraky vstupenek, ale ač tu bylo odhadem 300 lidí, tribuna byla velmi volná. Pěkné!

Výhled na raketu, která se před námi nacházela před námi ani ne 5,5 km, byl naprosto čistý. Navíc přes vodní hladinu umocňující kouzlo okamžiku. Vpravo od tribuny stála obří obrazovka, kde běžel přímý přenos ze startu (asi o 15 sekund opožděný, takže jsme měli takové malé repete toho, co jsme právě viděli živě). Doteď nevím, jestli byla obrazovka užitečná (kdykoliv jsme se mohli podívat na odpočítávání a občas i další informace), nebo obtěžující (chvíli byl obraz do černa, pak se jasně rozzářil – očím to docela vadilo). Ale byla tam. Stejně jako „odborný komentátor“, který všechna čísla četl z mobilu. Z jeho mžourání vyplynulo, že by potřeboval silnější brýle.

A pak jsme si odpočítali obligátních deset, devět, osm… A START! Nejprve slabá záře u paty rakety, pak oblak kouře a prachu – a začala cesta vzhůru. Nádhera, neskutečná nádhera: na tuto vzdálenost máte raketu „jako na dlani“. Po chvíli k nám dorazil i řev motorů: nebyl ohlušující, ale monumentální ano.

Krásný let noční oblohou, oddělení stupňů a pak něco, co jsem ještě neviděl. Na obloze se otevřela jakási „hvězdná brána“: když se první stupeň otočil, aby se začal vracet na kosmodrom, a druhý se hnal i s kosmickou lodí na oběžnou dráhu, pracovaly jejich trysky vlastně skoro „proti sobě“. A vznikl ÚŽASNÝ světelný jev, který je označovaný jako „Falcon Nebula“ (Mlhovina Falcon).

Po zpětném zážehu následoval druhý (vstupní), který snižoval rychlost stupně před vstupem do hustých vrstev atmosféry. Vzhledem k tomu, jak jsme byli blízko rampy, jsme měli pocit, že je stupeň skoro nad námi. A nakonec zážeh přistávací. A to byla PARÁDA! Z našeho pohledu stupeň jen těsně míjel Měsíc. Pak rána jako z kanónu: sonický třesk. A pak vyklopení podvozkových nohou (netušil jsem, že to lze takto prostýma očima pozorovat) a dosednutí. A pak tma, protože raketový motor coby hlavní osvětlovač představení skončil práci. Jen vzdálené burácení ještě chvíli připomínalo, že jsme právě byli svědky NESKUTEČNÉHO divadla.

Zdroje obrázků:
Foto: Tomáš Přibyl
Foto: Michal Přibyl