Po přistání Voschodu-2 se mohlo při pohledu zvenčí zdát, že sovětský pilotovaný program se probouzí letargie a opět nabírá na obrátkách. Dvě další prvenství roznítila apetit globální veřejnosti, která si představovala, co asi Sověti předvedou příště, a kdy vlastně ono příště nastane. Základy k pokračování programu Voschod byly položeny hned v prvním výnosu, který projekt posvětil. Konkrétnější plány se začaly objevovat na začátku roku 1965. Program letů, který vzešel z OKB-1, byl poměrně optimistický minimálně co se týká termínů, ovšem ani letová náplň nebyla prosta ambicí. Sergej Koroljov a jeho lidé se rozhodli z Voschodu doslova vyždímat vše, čeho byl tento stroj schopen. Některé aspekty měly být dokonce novátorské. Ovšem při zpětném pohledu lze dojít k názoru, že plán samotný již v sobě skrýval příčinu svého vlastního selhání. Na jaře 1965 však budoucnost pro Voschod nevyhlížela nijak špatně…

Velké plány v pohybu

8. února 1965 rozeslal Sergej Koroljov klíčovým institucím v rámci pilotovaného kosmického programu SSSR svůj plán ohledně výroby lodí Voschod s výhledem na jejich využití v daném roce a v roce 1966. Téměř přesně před rokem byly čtyři lodě 3KA Vostok, které byly tehdy již ve výrobě, alokovány pro přestavbu na trojmístný Voschod 3KV a dvě z nich byly využity pro jeden nepilotovaný (Kosmos-47) a jeden pilotovaný let (Voschod). Lodě 3KD, které měly být využity pro výstup člověka do volného prostoru, byly vyráběny jako zcela nové. V době, kdy Koroljov rozeslal svůj plán, byly vyrobeny dvě, z nichž jedna měla opět zamířit na orbitální dráhu jako bezpilotní (Kosmos-57) a druhá s lidmi na palubě (Voschod-2).

Výrobní a vývojové kapacity OKB-1 byly v zimě 1964-65 napjaté doslova k prasknutí. Souběžně s programem Voschod probíhal vývoj nové vícemístné lodi Sojuz, což rozhodně nebyla optimální situace a zejména na termínech dodávek systémů od subdodavatelů se tento stav podepisoval u obou programů.

Koroljov nicméně považoval za reálné dodat do konce roku 1965 pět nových Voschodů, z toho tři v modifikaci 3KV a dva v modifikaci 3KD. Prostřednictvím dokumentu s názvem „Základní údaje o kosmických lodích ‚Voschod‘ (3KV a 3KD) série 1965“ Koroljov předložil plán letů v podobě, která nepostrádala jistou úroveň ambicí v kombinaci s lehce nadsazeným optimismem.

Podle něj měla být loď 3KV N^o5  zhotovena v červnu a někdy během července nebo srpna bude vypuštěna na 15-30-denní let se dvěma psy. Cílem bylo otestování vylepšeného systému zabezpečení životních podmínek před dlouhodobými lety lidských posádek a dosažení vysokého apogea. Loď 3KV N^o6 měla být hotova v srpnu a někdy v termínu září-říjen bude s její pomocí realizován let dvoučlenné posádky ve složení vojenský pilot a vědec o trvání do 15 dní. Těžištěm této mise měl být krom samotné její délky a rekordního apogea také experiment s vyvoláním umělé gravitace. Stroj 3KV N^o7 měla být hotova v prosinci a patnácti- až osmnáctidenní let dvoučlenné posádky ve složení vojenský pilot a lékař měl odstartovat v březnu-dubnu roku 1966, přičemž podstatná část mise měla proběhnout v podmínkách umělé gravitace. Minimálně u jedné lodi 3KV série 65 se předpokládala také instalace vakuové komory, jež by měla místo na některém ze dvou příklopů, k nimž byl přístup z kabiny. Komora měla mít sférický tvar a částečně by zasahovala do interiéru kabiny, přičemž experimenty v ní umístěné by kosmonauti ovládali pomocí „manipulátorů“ v podobě rukávů od skafandrů, jež měly být vmontovány do stěny. Speciální hermetické uzávěry měly zajistit ochranu před dehermetizací lodi v případě netěsnosti rukávu a také zajistit ochranu proti žhavému plazmatu při návratu. De facto se mělo jednat o jakýsi „glovebox naruby“.

Krom lodí 3KV bylo v plánu do září 1965 zhotovit ještě dvě lodi 3KD určené pro výstup do volného prostoru. V Koroljovově dokumentu nebyly stanoveny termíny startů, nicméně počítalo se s lety o délce 3-5 dní s tím, že by byly provedeny dva až tři výstupy, jež by střídavě provedli jak velitel, tak pilot a během nichž by se kosmonauti vzdálili na 50 až 100 metrů od lodi. Přistání mělo probíhat v manuálním režimu.

Lodě série 1965 sice nesly označení 3KV a 3KD, nicméně oproti předchozím exemplářům se mělo jednat o podstatně vylepšené stroje. V první řadě bylo v plánu výrazně modifikovat systémy zajištění životních podmínek a regenerace vzduchu. Dvoutýdenní lety měly být značným pokrokem oproti jednodenním misím původní generace Voschodu. Jak se ukázalo posléze, právě tyto systémy se staly hlavní brzdou při pokračování programu a nakonec de facto způsobily jeho definitivní zrušení pro časové skluzy, jež jejich vývoj provázely.

Vylepšením měly projít také přístrojové a ovládací panely. Do té doby museli kosmonauti využívat pěti panelů, nacházejících se na různých místech kabiny. Nyní měly být do značné míry sjednoceny tak, aby bylo ovládání klíčových systémů ergonomičtější a aby bylo do značné míry usnadněno ruční ovládání lodi. Podle slibu Sergeje Koroljova už se neměl opakovat případ z Voschodu-2, kdy kosmonaut ve skafandru nebyl kvůli prostorovým omezením a chabé ergonomice ovládacích prvků schopen ze svého sedadla ovládat loď a musel se položit napříč křesly.

V další fázi měla přijít na řadu také výměna záložního brzdicího motoru na tuhá paliva. Jeho místo měl zaujmout modul, jež by zajistil manévrování a v případě potřeby také sestup z orbitální dráhy. Na papíře se objevily první náčrty tohoto modulu, který se podle svého zamýšleného tvaru od Koroljova dočkal označení „kosmické taxi“. Díky tvaru pak dostal modul označení „lapotok“, tedy dřevák.

Všechny tyto návrhy a plány byly na první pohled poměrně jasně zaměřeny na vědecký program budoucích misí. To samozřejmě vyvolalo patřičnou odezvu u Nikolaje Kamanina, který jako člověk, jež měl v rámci velení vzdušných sil asi nejvíce co do činění s kosmonautikou, pochopitelně preferoval potřeby vojáků. Ten si Koroljovovi postěžoval, že v plánu letů je podezřele málo misí s čistě vojenským zaměřením. Koroljovova odpověď byla vskutku lišácká. Kamaninovi řekl: „Nikolaji Petroviči, vy sám chápete, že létáme málo a není v našich silách zabezpečit široký proud výzkumů. Ovšem kdyby pro tyto účely váš ministr objednal deset lodí, tehdy byste mohl své plány realizovat.“

Kamanin na tento argument nemohl nic říci. Jak sám poznamenal do svého deníku, Koroljov tato slova vyřknul proto, že velmi dobře věděl, jaký je poměr špiček armády k pilotované kosmonautice. V souvislosti s tehdejším ministrem obrany, maršálem Rodionem Malinovským, si Kamanin do svého deníku zapsal výraz „tugodum“, tedy cosi jako „tupec“. Generál měl velké štěstí, že si své deníky důsledně chránil v přísném soukromí, jinak by asi podobné výrazy na margo svých nejvyšších nadřízených těžko vysvětloval…

Jedenáct dní poté, co rozeslal svůj návrh letového řádu, setkal se Koroljov s Kamaninem a nadnesl otázku personálního obsazení příštího letu Voschodu. Pro misi Voschod-3 navrhoval dvojici Volynov-Katys. Katys se již nějakou dobu zabýval vypracováváním vědecké náplně svého potenciálního letu. Do jejího rámce plánovaný experiment s umělou gravitací výborně zapadl. Pro Kamanina to nebyl návrh zcela bez chybičky. Podle jeho mínění nebylo u Katyse zcela jasné, zda bude jeho „vědecká“ mise řádně silná na to, aby mohl zaujmout místo na palubě Voschodu. Bylo to poměrně absurdní tvrzení, zejména ve světle jeho následných kroků. Ale nepředbíhejme.

Do pozice záložní posádky byli vybráni Georgij Beregovoj a Lev Ďomin a počítalo se s tím, že se v této sestavě podívají do vesmíru při letu lodi 3KV N^o7, někdy v první polovně roku 1966. Druhou záložní posádku pak měli tvořit Vladimir Šatalov a Jurij Arťuchin.

Asi není zapotřebí příliš dlouze líčit, jaké nálady tyto nominace vyvolaly ve zbytku oddílu, zejména u těch z prvního náboru, kteří se ještě do vesmíru nedostali. V čele nevole byl Jurij Gagarin, který byl, stejně jako ostatní, toho názoru, že na řadě jsou především ti, kteří přišli do oddílu před Beregovým a Šatalovem, a ještě se za hranice atmosféry nepodívali. Kosmonauty a kosmonauty-čekatele dráždila zejména osoba Georgije Beregového, který byl od počátku evidentně protěžován z nejvyšších míst velení letectva.

Byť nálada v oddíle nebyla zrovna příkladná, na začátku května začala šestice zmíněných mužů s výcvikem. Tedy – přesněji řečeno pětice. Georgij Katys se od 26. dubna musel podrobit desetidennímu pobytu v surdokomoře. Na otestování schopnosti zvládat izolaci trvali lékaři, ale konkrétně tento termín určil sám Kamanin. Podle vzpomínek Katyse za tím musela být generálova animozita vůči civilům a tím pádem i vůči němu, Katysovi. Zdálo by se, že na termínu nezáleželo, je však třeba si uvědomit, že v sovětské společnosti byl 1. máj jedním z nejdůležitějších svátků v roce a fakt, že Katys měl májové oslavy strávit v izolaci, se dotyčnému pranic nelíbil. Nepomohlo lobování u velitele Výcvikového střediska kosmonautů Kuzněcova, aby byl termín přesunut na druhou polovinu května. 26. dubna se za Katysem zabouchly dveře komory a on zůstal odříznut od okolního světa.

Ne však tak docela. 1. května se z reproduktoru v komoře ozval hlas lékaře kapitána Rostislava Bogdaševského, který měl ten den u komory službu. Po gratulaci k prvomájovému svátku Bogdaševskij požádal Katyse, aby vypustil všechnu vodu z vodovodu do kanalizace, aby mu do vodovodu mohl nalít šampaňské. Katys samozřejmě vodovod vyprázdnil a za chvíli již seděl s hrnkem perlivého vína v ruce a v opětovném tichu si alespoň takto vychutnával velký svátek všech pracujících. Bogdaševskému byl za tento prohřešek proti pravidlům vděčen do konce života…

Obrazné klacky pod nohama však Katysovi nezabránily, aby pracoval na svém vědeckém programu. Hlavní náplní letu mělo být experimentální vyvolání umělé gravitace na principu rotace okolo osy mimo loď samotnou. Tato myšlenka začala být rozpracovávána na konci roku 1964 a z prvotních nástřelů v zásadě vykrystalizovaly tři způsoby provedení experimentu. Ovšem na první pohled se jednalo o způsoby, jež byly, mírně řečeno, až příliš pokročilé na danou dobu a hlavně na úroveň tehdejší sovětské kosmické techniky. Prvním způsobem bylo spojení dvou lodí na orbitální dráze. Po spojení by lodě zůstaly spojeny kabelem nebo lanem a po jeho natažení by sestava začala rotovat kolem společného těžiště. Druhý způsob byl podobný, lišil se pouze v tom, že by se dvě lodě nespojily, nýbrž jedna z nich by vymrštila směrem ke druhé lano opatřené na konci nějakým druhem stykovacího mechanismu a také nějakým druhem zařízení k ovládání směru letu. Třetí způsob se od druhého lišil pouze tím, že by lana se stykovacími mechanismy vypustily obě lodě a ona lana by se setkala někde na půl cesty. Jak vidno, představivost hraničící s nereálnými vidinami vědcům a technikům nechyběla.

Nakonec začala být rozpracovávána varianta nesrovnatelně reálnější. Její princip spočíval v tom, že lanem měly být spojeny loď a třetí stupeň nosné rakety. Po vyvedení na orbitální dráhu by se loď normálně oddělila, nicméně tentokrát by na třetím stupni byly aktivovány malé motorky na tuhé palivo a stupeň by se díky jejich impulsu začal od lodi vzdalovat. Přitom by se ze speciálního bubnu odvíjelo lano o délce 1 050-1075 metrů. Jakmile by bylo nataženo na plnou délku, byly by zažehnuty další motorky na třetím stupni, které by celou sestavu uvedly do rotace kolem společného těžiště rychlostí zhruba 2 otáčky/min. Po roztočení mělo následovat převěšení lana, které bylo dosud přichyceno na přístrojovém úseku Voschodu. Nově by mělo být ukotveno u úpatí záložního brzdicího motoru, díky čemuž měli kosmonauti sedět čelem k lanu a třetímu stupni. Tím bylo zaručeno, že pro posádku bude experiment relativně příjemný, protože přetížení, byť malé, mělo působit ve směru hrudník-záda a nikoli naopak. Tím ovšem hrátky s umělou gravitací neměly končit.

Po převěšení měl přijít na řadu další krok: opětovné navinutí poutacího lana na délku 300 metrů. Stejně jako u krasobruslařů, kteří při piruetě přitisknou ruce k tělu, i tady měla vzrůst rychlost rotace, a to na 7°/s. Tato hodnota nebyla samoúčelná, protože vzniklé přetížení by věrně imitovalo velikost gravitaci rovnou jedné šestině té pozemské. Pokud je váženému čtenáři tato hodnota povědomá, není to náhoda – stejnou hodnotu má gravitace na povrchu Měsíce. Voschod by takto posloužil jako laboratoř pro výzkum chování lidského organismu v lunárních gravitačních podmínkách. Po jednom či dvou dnech mělo být poutací lano odstřeleno a dál měla mise probíhat normálním způsobem.

Plány to byly hezké, ale s tím, jak rok 1965 postupoval, začaly se střetávat s neúprosnou realitou. Srpen, jenž byl Koroljovem anoncován jako termín zhotovení lodi 3KV N^o6, na níž měl být experiment s umělou gravitací realizován, proběhl a zmizel v propasti času, aniž by loď byla hotova. Pomalu přecházel i podzim a stále nebylo hotovo. Na Koroljovovi bylo znát velmi těžké břímě, které na něj položil probíhající program Voschod a současně nabíhající program Sojuz. Kapacity OKB-1 byly napnuty k prasknutí, k tomu se přidávaly neustálé potíže s dodavateli systémů. Během podzimu narostlo zpoždění natolik, že další Voschody měly opustit výrobní halu až někdy v lednu či únoru 1966. A aby toho nebylo málo, ani příprava klíčového experimentu s umělou gravitací neprobíhala zcela hladce. Ve třetí listopadové dekádě musel hlavní konstruktér kapitulovat a plán letů poměrně výrazně upravit.

Experiment s umělou gravitací byl na jeho popud z letového plánu vyškrtnut a místo toho Koroljov navrhnul provést let o trvání 20 dní. Umělá gravitace měla být vyzkoušena až na následujícím letu. Někteří zasvěcení, v čele s Kamaninem, měli za to, že celý experiment je příliš nezralý a reálně jej bude možno provést až za 2-3 roky. Každopádně rozhodnutí, která Koroljov v listopadu 1965 učinil (nejednalo se pouze o jedno rozhodnutí ohledně jediné mise, ale o tom ještě bude v dalších dílech řeč), měla značný dopad na další směřování programu Voschod, jak co se týče letového řádu, náplně misí, tak především však v otázce personální.

Bylo jasné, že složení posádky Voschodu-3 v dosavadní podobě nemá opodstatnění. Georgij Katys, jehož náplň letu se do značné míry (nikoli však výlučně) opírala právě o experiment s umělou gravitací, byl náhle de facto bez práce. Oproti tomu let trvající téměř tři týdny měl velmi tvrdě prověřit osobnost i fyzickou výdrž kosmonautů, proto bylo rozhodnuto, že se jej zúčastní posádka složená výlučně z kariérních vojenských kosmonautů.

27. listopadu vyzval Kamanin Volynova, aby si k sobě vybral druhého muže do posádky sám, přičemž na výběr měl mezi Chrunovem, Gorbatkem a Zaikinem, kteří už měli na Voschodech své odtrénováno a nyní čekali na příležitost. Tento Kamaninův krok byl velmi chytrý. To, že si velitel vybíral svého parťáka, rozhodně nebylo v té době u Sovětů běžné. Volynov tím mohl učinit rozhodnutí, které příslušelo veliteli extrémně obtížné mise. Vybral si Viktora Gorbatka. Nešťastný Katys zamířil do předběžně sestavené rezervní posádky, jíž velel Georgij Šonin. Dvojice měla letět na některém z pozdějších Voschodů.

Záložní posádku Voschodu-3 pak měla tvořit svým způsobem nesourodá dvojice Beregovoj-Šatalov. Nesourodá proto, že byť ani jeden z nich nebyl členem prvního náboru a obrazně tak přeskočili hned několik „starousedlíků“, u Šatalova alespoň nebylo možné pochybovat o jeho kvalitách. To samé se však nedalo říci o Beregovém, jenž byl velmi protěžován vyššími místy včetně Kamanina přesto, že rozhodně nebyl z nejlepších kosmonautů-čekatelů.

Zatímco posádky v částečně obměněném složení začaly výcvik, v zákulisí se soukolí programu povážlivě zadrhávalo. Na vině byl zejména systém zabezpečení životních podmínek, jenž měl být klíčový pro realizaci dlouhodobého letu. Dva aspekty, které všechny znepokojovaly, byly jednak spolehlivost a současně výkonnost. Za předpokladu, že budou dodrženy nutné parametry, tedy teplota bude oscilovat těsně kolem 25 °C, měla být regenerační jednotka schopna do palubní atmosféry dodávat zhruba 36 litrů kyslíku za hodinu. Potíž byla v tom, že podle lékařských měření měl v klidovém stavu Volynov spotřebu 16,5 litrů kyslíku za hodinu, Gorbatko pak 15,5 litrů. To poskytovalo jen velmi malou rezervu, a to vůbec nehovoříme o možné intenzivní zátěži v některých fázích letu, při níž byla hodnota spotřeby kyslíku až šestinásobná, na což nebyl systém absolutně dimenzován.

Přesto byl environmentální systém připuštěn ke zkouškám v Institutu medicínsko-biologických problémů. 3. prosince začal komplexní test, jenž měl trvat 15 dní, přičemž Koroljov se přimlouval za jeho prodloužení na 18-20 dní. Jeho požadavek si však po svém vyložila aparatura samotná, když čtrnáctý den testů parametry v kabině zamířily z přípustných mezí do červených čísel. Tento nezdar si pochopitelně vyžádal opakování testu, které bylo naplánováno na leden. Všem bylo jasné, že start v únoru je nereálný. Nejbližší možný termín startu byl prozatím odhadován na březen.

Možná to byl právě fakt, že se let stále odsouval a tím pádem měl Kamanin dost času na přemýšlení, každopádně z jakýchsi ne zcela jasných důvodů 14. ledna zasáhl do složení posádek a na místo Gorbatka nominoval Georgije Šonina, který se do té doby připravoval s Georgijem Katysem ve druhé záložní (rezervní) posádce. Jak bylo řečeno, důvody si nejspíš Kamanin odnesl do hrobu, každopádně je zvláštní, že na třítýdenní let v neuvěřitelně těsné kabině Voschodu byl určen právě Šonin. Již dříve si totiž Kamanin zapsal do svého deníku vcelku relevantní poznatek – Šonin byl typem člověka, který se při jakékoli námaze poměrně výrazně potí. A představa být uzavřen se zpoceným kolegou několik týdnů v těsné kabině asi nebyla příliš lákavou.

Pro Gorbatka to znamenalo již několikáté odsunutí „na druhou kolej“, nicméně jeho malá osobní tragédie byla zcela zastíněna tím, co se odehrálo ve stejný den. 14. leden 1966 totiž znamenal skutečnou pohromu nejen pro program Voschod, ale i pro sovětský a potažmo i světový kosmický program jako takový…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://i0.wp.com/spaceagechronicle.com/wp-content/uploads/2024/10/7-voskhod-1_rollout-3.jpg?resize=768%2C476&ssl=1
https://i0.wp.com/spaceagechronicle.com/wp-content/uploads/2024/10/2-captur1ea-3.jpg?resize=768%2C431&ssl=1
https://epizodsspace.airbase.ru/bibl/ogonek/1991/7/28.jpg
https://avatars.dzeninfra.ru/get-zen_doc/4888095/pub_63aee95cc29191452c82b886_63af76c7eb7b8c14ff0cef49/scale_1200